Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 137/2023-262 ze dne 23. 5. 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 16 C 41/2021-216 ze dne 30. 11. 2022, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a J. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadenými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla stěžovateli stanovena povinnost platit výživné zletilému synovi, který v řízení před Ústavním soudem vystupuje v pozici vedlejšího účastníka řízení.
2. Obvodní soud rozhodl, že je stěžovatel povinen platit svému synovi měsíční výživné ve výši 15 000 Kč s účinností od 1. 7. 2021, co do výše dalších 20 000 Kč měsíčně žalobu zamítl. Současně stanovil, že je stěžovatel povinen uhradit dluh na výživném za dobu od 1. 7. 2021 do 30. 11. 2022 ve výši 255 000 Kč. Ze zjištění obvodního soudu vyplynulo, že výživné nebylo po rozvodu rodičů řešeno žádným jiným rozhodnutím soudu a že otec výživné na syna neplatí. Vzhledem k tomu, že v době podání žaloby syn dokončoval studium na gymnáziu a v době rozhodování obvodního soudu studoval v magisterském oboru všeobecné lékařství na vysoké škole, řádně a soustavně se připravoval na výkon svého budoucího povolání v denním studiu bez možnosti přivýdělku. Ačkoli jde o zletilého syna, z hlediska výživy zůstával odkázaný na oba rodiče. Obvodní soud považoval za odpovídající odůvodněným potřebám syna a poměrům stěžovatele měsíční výši výživného 15 000 Kč, která zaručovala, že se syn bude podílet na životní úrovni svého rodiče a současně zohledňovala vyživovací povinnost druhého z rodičů. Námitku, že přiznání výživného bylo v rozporu s dobrými mravy, obvodní soud označil za nedůvodnou, protože nebylo zjištěno, že by skutečnosti, které stěžovatel pociťuje jako újmu, mohly být přičítány k tíži jeho syna.
3. Proti rozsudku podali oba účastníci řízení odvolání. Městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil ve výroku I (stanovení výživného ve výši 15 000 Kč). Výrok II potvrdil v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 5 000 Kč, ve zbytku ho změnil tak, že výživné přiznal ve výši dalších 15 000 Kč. Protože podle závěrů městského soudu žalobci náleželo měsíční výživné 30 000 Kč, výrokem III uložil stěžovateli povinnost uhradit dlužné výživné 690 000 Kč (za období od 1. 7. 2021 do 31. 5. 2023). Současně stěžovateli uložil zaplatit náhradu nákladů řízení před oběma soudy (výrok IV).
4. Městský soud nepovažoval za relevantní úvahy stěžovatele o tom, že by si měl jeho syn přivydělávat na brigádách vedle denního studia medicíny, stejně jako tvrzení, že synovi plně postačuje zabezpečení, které mu poskytuje jeho matka a zletilá sestra, neboť tato skutečnost nemůže zbavit stěžovatele jeho vyživovací povinnosti. K námitce, že přiznání výživného by bylo v rozporu s dobrými mravy, městský soud provedl důkaz e-mailovou korespondencí mezi účastníky řízení, na niž stěžovatel v odvolání odkazoval, a vyhodnotil ji se závěrem, že nesvědčí o špatném chování syna k jeho otci.
Panující napjaté vztahy mezi stěžovatelem a jeho synem bylo namístě naopak z převážné části přičítat stěžovateli. Městský soud konstatoval, že stěžovatel má ze svého zaměstnání nadstandardní měsíční příjem (100 000 až 150 000 Kč), vzhledem k jeho podílu v obchodních společnostech má zřejmě měsíčně k dispozici nejméně 200 000 Kč. S ohledem na požadavek zásadně shodné životní úrovně dětí a rodičů považoval za odpovídající výši výživného 30 000 Kč měsíčně, tedy šestinu příjmu stěžovatele.
5. Stěžovatel namítá porušení čl. 36 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Oběma soudům vytýká, že z jejich rozhodnutí neplyne, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, jaký závěr učinily o skutkovém stavu a jak věc posoudily po právní stránce. Nevypořádaly se ani s argumentací stěžovatele, a tím porušily svou povinnost odůvodnit rozhodnutí způsobem plynoucím z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
6. Městský soud především nijak nereagoval na odvolací námitku týkající se rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel upozorňoval, že se k němu jeho syn v jejich vzájemné komunikaci nechová řádně a s respektem, což plynulo i z e-mailu ze dne 20. 8. 2022, předloženého obecným soudům. Ani jeden soud nezkoumal, zda příčinnou špatného vztahu není, že syn bere svého otce jen jako "zdroj bezpracného příjmu". Podle názoru stěžovatele syn nemůže vůči svému otci vystupovat z vrchnostenské ani rovné pozice; to, že si klade podmínky (aby stěžovatel prokázal, že to s ním "myslí vážně"), je jen dokladem toho, že by si měl syn uvědomit nutnost převzetí odpovědnosti za svůj vlastní život a přestat považovat svého otce za zdroj bezpracného příjmu.
7. Podle stěžovatele je požadavek, aby si dítě při vysoké škole našlo brigádu, z rodičovského pohledu výkonem rodičovské odpovědnosti. Ani studium na lékařské fakultě z časového hlediska nevylučuje, aby syn získával aspoň zčásti vlastními silami prostředky na svoji obživu. Syn však žádnou snahu mít přivýdělek neprokázal a svůj příjem si vylepšuje žalobou proti svému otci. Na tuto odvolací námitku městský soud taktéž nereagoval.
8. Městský soud rezignoval na porovnání životní úrovně stěžovatele a jeho syna. Dále též nevyčíslil výši odůvodněných potřeb syna, a místo toho čistě matematicky určil výživné ve výši šestiny příjmu stěžovatele, aniž by vysvětlil, k čemu by měl jeho syn tyto prostředky mít. Po rozvodu stěžovatel žije v nájemním bytě a spoří si na koupi vlastního bydlení, zatímco syn žije v luxusní vile, užívá rekreační objekt a motorku. Stěžovatel odmítá, aby jeho syn získal jen kvůli rozvodu svých rodičů vysoký bezpracný příjem. "Držet děti zkrátka" a naučit je hospodařit patří k dobré výchově, naopak umožnit jim žít rozmařilý život se dobré výchově příčí.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti správně uvedl, že Ústavní soud není dalším instančně nadřízeným stupněm soustavy obecných soudů, ale že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, z čehož plynou omezení v jeho přezkumné činnosti. Do rozhodnutí obecných soudů zasahuje jen tehdy, došlo-li k porušení ústavou chráněných práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Vědom si těchto východisek, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž je projednatelná, zjevně neopodstatněná.
14. Stěžovatel namítl, že se městský soud vůbec nezabýval jeho námitkou týkající se přiznání výživného v rozporu s dobrými mravy. K tomu Ústavní soud připomíná, že z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) plyne povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a přitom se adekvátně, racionálně a logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [viz nález sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17)]. Tuto vadu však Ústavní soud v odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu nespatřuje.
15. Ústavní soud se na základě vyžádaného spisu obvodního soudu seznámil s obsahem stěžovatelova odvolání, v němž reagoval na závěr obvodního soudu k neexistenci důvodů nepřiznat výživné pro rozpor s dobrými mravy (bod 24 rozsudku obvodního soudu). Stěžovatel v odvolání namítl, že obvodní soud nijak nezohlednil e-mailovou komunikaci mezi stěžovatelem a jeho synem ze dne 20. 8. 2022, z níž podle něj plyne zcela nevhodný, s dobrými mravy rozporný způsob jednání syna. Současně stěžovatel v odvolání opakuje svůj názor, že považuje za nemorální, aby se syn výživného žalobou domáhal. Městský soud na to reagoval v bodě 6 svého rozsudku tím, že upozornil stěžovatele, že se syn domáhá jen svého zákonného práva. Nadto provedl městský soud dokazování doloženou e-mailovou korespondencí, jak plyne i ze záznamu z ústního jednání. K ní v témže bodě rozsudku městský soud konstatoval, že její obsah nepotvrzuje, že se syn ke stěžovateli špatně chová; naopak upozornil, že odmítání komunikace je zřejmé především ze strany stěžovatele, který nese vinu na současné podobě rodinných vztahů. Odůvodnění, které městský soud poskytl, logickým, srozumitelným a vyčerpávajícím způsobem reaguje na námitku rozporu s dobrými mravy, kterou stěžovatel vznesl v odvolání. Ústavní soud nemá, co by posouzení provedenému městským soudem vytknul.
16. Stěžovatel také namítá, že městský soud nijak nereagoval na jeho argumentaci, že se syn nijak nesnaží sám si na živobytí vydělat např. brigádami. Na tuto námitku městský soud sice stručně, ale dostatečně reagoval také v bodě 6 napadeného rozsudku, kde uvedl, že úvahy o tom, že si může syn přivydělat brigádami vedle denního studia všeobecného lékařství, jsou spíše iluzorní vzhledem k tomu, v jak časově náročném oboru se soustavně připravuje na budoucí zaměstnání. I toto vypořádání Ústavní soud považuje za dostačující, a to ve světle toho, že stěžovatel jak v odvolání, tak i nyní ve své ústavní stížnosti, opomíjí některá základní východiska existence vyživovací povinnosti mezi rodiči a jejich zletilými dětmi, která mu přitom byla oběma soudy zcela srozumitelně vysvětlena.
17. Vyživovací povinnost plyne u rodičů ve vztahu k jejich dětem ze zákona (§ 910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a trvá, dokud se děti nejsou schopny samy živit [nález sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014 (N 182/74 SbNU 591), bod 22]. Schopnost živit se samostatně znamená, že dítě je schopno samostatně uspokojovat své potřeby, a to hmotné, kulturní a další, včetně potřeby bytové, tedy že dítě má zaručen určitý trvalý příjem, z něhož může hradit své životní potřeby [nález sp. zn. II. ÚS 3113/10 ze dne 21. 4. 2011 (N 82/61 SbNU 277)]. Ústavní soud obecně uznává, že jedním z důvodů, proč se i zletilé dítě nemůže zaopatřit samo, je skutečnost, že se studiem soustavně připravuje na výkon svého budoucího povolání. Proto v nálezu sp. zn. II. ÚS 1487/23 ze dne 21. 2. 2024 zdůraznil, že vyživovací povinnost rodiče úzce souvisí s právem oprávněného dítěte na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu garantovaným v čl. 26 odst. 1 Listiny. Současně je ovšem u zletilých dětí třeba, aby obecné soudy pro posouzení trvání vyživovací povinnosti a její výše vycházely vždy z konkrétních okolností daného případu; vyživovací povinnost totiž nepotrvá, jde-li jen o studium samoúčelné (nález sp. zn. II. ÚS 2121/14 , body 27 až 28).
18. S ohledem na tato východiska lze konstatovat, že městský soud dospěl na základě dostatečně objasněného skutkového stavu k přesvědčivě odůvodněnému závěru, že podmínky pro trvání vyživovací povinnosti jsou dány. Žádné pochybnosti o vysokoškolském studiu vedlejšího účastníka řízení nevznikly; šlo o studium účelné, soustavné a cílevědomé (na rozdíl např. od skutkového stavu řešeného v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1247/13 ze dne 25. 3. 2014). Lze zcela přisvědčit městskému soudu, že se stěžovatel nemůže zbavit vyživovací povinnosti odkazem na to, že životní náklady jeho syna hradí synova matka (která sice vyživovací povinnost k němu má, ale stejně tak ji má též stěžovatel) a že na jeho potřeby mu přispívá též jeho zletilá sestra. V bodě 24 nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14 sice Ústavní soud připustil, že obecné soudy mají zohlednit i časové nároky daného studia a toho, zda vedle něj může zletilé oprávněné dítě pracovat alespoň příležitostně formou brigád, zvlášť je-li příjem rodiče spíše nižší, takže srovnatelného příjmu může dosáhnout i samo dítě s vynaložením přiměřeného úsilí. Městský soud však vysvětlil, že otázku významnějšího přivýdělku stěžovatelova syna považoval vzhledem k náročnosti studovaného oboru jen za teoretickou. Navíc nejde o situaci, kdy by rodič dosahoval jen nízkých výdělků ? jak obecné soudy zjistily, stěžovatelovy příjmy byly v době jejich rozhodování výrazně nadprůměrné.
19. Z ustanovení § 915 odst. 1 občanského zákoníku vyplývá, že životní úroveň rodičů a dětí má být v zásadě stejná. Toto hledisko se uplatní přednostně před odůvodněnými potřebami oprávněného, jak stanoví § 913 občanského zákoníku.
20. Co se týče výše výživného, mají obecné soudy v jednotlivých případech uvážit veškerá zákonem uvedená kritéria a výživné určit v jim odpovídající výši, jakož i ve výši odpovídající smyslu a účelu výživného [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2324/17 ze dne 18. 4. 2018 (N 76/89 SbNU 173) nebo nález sp. zn. I. ÚS 4239/12 ze dne 10. 6. 2013 (N 104/69 SbNU 709)]. Proto musí soudy přezkoumatelně odůvodnit, od čeho odvíjí konkrétní výši výživného, které v rozhodnutí stanovily [viz nález sp. zn. I. ÚS 4057/18 ze dne 16. 4. 2019 (N 63/93 SbNU 291)]. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, jinak odůvodnění nejenže nevyhovuje zákonným hlediskům, ale současně představuje porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování a způsobuje porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 2680/19 ze dne 18. 8. 2020 (N 164/101 SbNU 142)].
21. Odůvodnění rozsudků městského a obvodního soudu ve vztahu k úvahám o výši výživného těmto požadavkům dostojí. Je zřejmé, jaké skutkové závěry soudy učinily, z jakých právních úvah vycházely a k jakým dospěly závěrům. Obvodní soud se věnoval otázce odůvodněných potřeb stěžovatelova syna a dostatečně ozřejmil i výši příjmů stěžovatele, která vypovídá o jeho schopnostech, možnostech a majetkových poměrech výživné hradit. Na tyto závěry navázal městský soud (k odůvodněným potřebám i k poměrům stěžovatele viz bod 7 napadeného rozsudku). Ačkoli je vlastní odůvodnění rozsudku městského soudu spíše stručné, vyplývá z něj, že městský soud vzal za prokázané potřeby stěžovatelova syna ve výši, v níž plynuly z jeho výpovědi před obvodním soudem. Městský soud však akcentoval především právo syna podílet se na životní úrovni obou svých rodičů, a proto přistoupil ke zvýšení měsíční částky výživného. Ústavní soud odmítá zjednodušující úvahu stěžovatele, že jen proto, že stěžovatel může obývat spolu s matkou a sourozenci rodinný dům v P., má stejnou, ne-li vyšší životní úroveň než stěžovatel žijící v pronajatém bytě. Úvahu městského soudu proto nelze redukovat do prosté matematické operace, kdy by soud arbitrárně stanovil výživné ve výši šestiny příjmů rodiče, jak tvrdí stěžovatel v ústavní stížnosti. Údaj o tom, že jde zhruba o šestinu měsíčního příjmu, městský soud použil spíše pro zpětnou kontrolu, zda je stanovené výživné proporční vůči celkové výši příjmů stěžovatele. Výživné, ke kterému městský soud změnou rozhodnutí obvodního soudu dospěl, tedy není excesivní ani co do absolutní částky, ani ve vztahu k příjmovým a majetkovým poměrům stěžovatele, jak byly zjištěny v řízení před obecnými soudy.
22. Projednávaná věc se jasně odlišuje od situace řešené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015 (N 217/79 SbNU 489). Ačkoli v tomto nálezu Ústavní soud připustil, že rozhodnutí o excesivně vysokém výživném se může dotknout rozhodnutí rodiče o způsobu výchovy nezletilého dítěte, v nynějším případě stěžovatel zcela odmítá přispívat na úhradu životních nákladů svého syna v rámci zákonné vyživovací povinnosti a ponechává jeho zaopatření výhradně na druhém rodiči, eventuálně na příspěvku dalšího člena rodiny. Na argumentaci stěžovatele by tak bylo možno reagovat, že porušení práv jeho syna chráněných čl. 26 odst. 1 Listiny by naopak představovalo, pakliže by mu byla odepřena podpora plynoucí z vyživovací povinnosti stěžovatele jakožto jeho rodiče, k čemuž stěžovatel ve své podstatě směřuje. Jinými slovy, stěžovatel se stěží může zaštiťovat svými rodičovskými právy, navíc ke zletilému synovi, jestliže se fakticky domáhá úplného zproštění své vyživovací povinnosti.
23. Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost v projednatelné části (viz bod 12 shora) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) a d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož podání nebyl stěžovatel oprávněn, respektive jako návrh, k jehož projednání nebyl Ústavní soud příslušný.
24. Ústavní soud stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti mu nebylo možno vyhovět.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu