Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti GRASO a. s., sídlem Šantova 656/6, Olomouc, zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2025 č. j. 10 Ads 67/2025-45, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. března 2025 č. j. 65 Ad 14/2024-49, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, 4, čl. 11 odst. 1, 2, 3, 4, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin vyplývá, že vedoucí personálního oddělení byla u stěžovatelky zaměstnána od roku 2014. Dne 17. 4. 2018 jí byla doručena výpověď z pracovního poměru z organizačních důvodů, přesto však ve výkonu práce pokračovala i po 30. 6. 2018 (tzn. po uplynutí výpovědní doby), stěžovatelka jí nadále vyplácela mzdu a platila za ni pojistné. Dne 17. 10. 2018 vyzvala stěžovatelka tuto zaměstnankyni k předání funkce a zamezila jí vstup do zaměstnání. Zaměstnankyně s jednáním stěžovatelky nesouhlasila, a podala proto žalobu na určení, že jí dne 1. 7. 2018 vznikl nový pracovní poměr. Této žalobě civilní soudy vyhověly, neboť dospěly k závěru, že se zaměstnankyni podařilo prokázat založení nového pracovního poměru od 1. 7. 2018. V říjnu 2018 stěžovatelka vyplatila zaměstnankyni částku ve výši 200 627 Kč označenou jako "nepojištěná mzda - odstupné".
3. Na základě zjištění z provedené kontroly Územní správa sociálního zabezpečení pro Moravskoslezský kraj a Olomoucký kraj, Okresní správa sociálního zabezpečení Olomouc vydala platební výměr, kterým stěžovatelce uložila povinnost uhradit dlužné pojistné na sociálním zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve výši 63 197 Kč a penále ve výši 53 221 Kč. Správní orgán uzavřel, že vyplacenou částku nelze považovat za odstupné ve smyslu § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb. o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen "zákon o pojistném"), pročež stěžovatelka měla částku zahrnout do vyměřovacího základu zaměstnankyně a odvést z ní pojistné. Proti platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastnice zamítla a platební výměr potvrdila.
4. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem žalobu odmítl. Krajský soud konstatoval v souladu s rozhodnutím civilních soudů, že pracovní poměr zaměstnankyně skončil dne 30. 6. 2018 a dne 1. 7. 2018 vznikl pracovní vztah nový. Odměna ve výši 200 627 Kč byla zaměstnankyni vyplacena v termínu výplaty mzdy za měsíc říjen 2018 (reálně vyplacena až dne 20. 11. 2018), tj. více než čtyři měsíce po skončení pracovního poměru. Podle názoru krajského soudu tak předmětnou odměnu nelze považovat za odstupné ve smyslu § 5 odst. 2 písm. b) zákona o pojistném, neboť neplnila účel odstupného a na skončený pracovní poměr navázal pracovní poměr nový.
Odstupné v takovém případě zaměstnankyni nenáleží ani podle § 68 odst. 1 zákoníku práce. Stěžovatelka tak byla povinna peněžité plnění ve výši 200 627 Kč zahrnout do vyměřovacího základu pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl, přičemž aproboval závěry krajského soudu.
5. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti, která však převážně obsahuje citace stěžovatelčiných podání a rekapitulaci předchozího řízení, namítá, že správní soudy při posuzování charakteru peněžitého plnění dospěly k chybným právním závěrům, navíc při nedostatečném skutkovém zjištění a při neprovedení důkazů navrhovaných ze strany stěžovatelky.
6. Stěžovatelka tvrdí, že v této věci nebyl krajský soud příslušný učinit si vlastní úsudek o charakteru výplaty částky 200 627 Kč a to ani jako předběžné otázky. Závěr krajského soudu byl způsobilý ovlivnit podstatným způsobem i řízení věcně příslušného soudu, Okresního soudu v Olomouci, ve věci vedené pod sp. zn. 16 C 321/2021 ohledně vyřešení charakteru poskytnutého plnění, které je předmětem kompenzační námitky. Došlo by tak k situaci, kdy věcně nepříslušný soud by svým rozhodnutím zavázal příslušný soud svým právním názorem, což je nepřípustné anebo by v téže věci existovaly dva různé výklady soudních instancí k poskytnutí peněžitého plnění. Stěžovatelka je přesvědčena, že krajský soud měl vyčkat výsledku civilního řízení a minimálně postupovat podle § 110 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.), a věc vrátit správnímu orgánu k doplnění skutkového vztahu, případně měl řízení přerušit ve smyslu § 52 s. ř. s.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 s. ř. s., je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.
9. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelky představuje pouhou polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a vypořádaných a odůvodněných soudy. Správní soudy v napadených rozsudcích řádně odůvodnily aprobaci postupu správních orgánů. Správní soudy při svém rozhodování vyšly mj. z rozhodnutí civilních soudů aprobovaných Ústavním soudem (viz usnesení ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. II. ÚS 2416/23 ), kde soudy dovodily, že dne 1. 7. 2018 zaměstnankyni vznikl u stěžovatelky nový pracovní poměr.
Správní soudy v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu i Nejvyššího soudu uzavřely, že z pohledu veřejnoprávní regulace vyplacená částka nemohla být odstupným podle § 5 odst. 2 písm. b) zákona o pojistném, nýbrž peněžitým plněním, z kterého měla stěžovatelka odvést sociální i důchodové pojištění. Uvedené ustanovení se vztahuje pouze na příjmy, na které vznikl zaměstnanci nárok dle zvláštních předpisů (body 17 a 21 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Právní závěry prezentované správními soudy v napadených rozhodnutích jsou ústavně konformní.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že správní soudy rozhodovaly mimo svou pravomoc, neboť samy rozhodly o otázce, která je v kompetenci civilních soudů, tedy o povaze vyplacené částky. V souladu se s. ř. s. však, pokud o dané otázce dosud rozhodnuto nebylo a paralelně probíhá soudní či správní řízení o této předběžné otázce, správní soud zváží další postup ve věci. Závěr, zda jiné probíhající řízení může mít vliv na meritorní rozhodnutí soudu v dané věci, je plně v kompetenci soudu, který o (ne)přerušení řízení rozhoduje.
Soud není povinen přerušit řízení podle § 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. a vyčkat na rozhodnutí daného orgánu ve věci, nýbrž je oprávněn si předmětnou otázku posoudit sám (viz § 52 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatelka pomíjí ve své argumentaci o závaznosti napadených rozhodnutí pro rozhodování civilního soudu, že správní soudy posuzovaly charakter vyplacené částky z pohledu práva veřejnoprávního (tj. zákona o pojistném), a také omezenou závaznost rozhodnutí příslušných orgánů pouze na případy podle § 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
Postup krajského soudu, který si sám posoudil povahu peněžitého plnění, aprobovaný Nejvyšším správním soudem, neshledává Ústavní soud protiústavní.
11. Ústavní soud konstatuje, že v napadených rozhodnutích správní soudy dostatečně náležitě a přezkoumatelným způsobem odůvodnily závěr, že vzhledem k charakteru peněžitého plnění byla stěžovatelka povinna peněžité plnění ve výši 200 627 Kč zahrnout do vyměřovacího základu pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Napadená rozhodnutí považuje Ústavní soud za dostatečně podrobně a logicky odůvodněna a nemá jim z ústavního pohledu cokoli vytknout. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky.
12. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 6. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu