Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TGS obráběcí stroje, s.r.o., sídlem Holoubkov č. p. 79, zastoupené Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem, sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 162/2023-502 ze dne 31. 5. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 128/2022-456 ze dne 29. 6. 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 11 C 229/2018-374 ze dne 25. 11. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Josefa Štěpána, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka na základě kupní smlouvy prodala vedlejšímu účastníkovi vertikální obráběcí centro, typ HCMC-1000 (dále jen "obráběcí stroj"), za kupní cenu 3 872 000 Kč. Na obráběcím stroji se záhy po zahájení jeho užívání projevila závažná porucha. Jelikož obráběcí stroj trpěl neopravitelnou vadou, vedlejší účastník od kupní smlouvy odstoupil a vyzval stěžovatelku k vrácení kupní ceny.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem č. j. 11 C 229/2018-94 ze dne 12. 9. 2019 žalobu vedlejšího účastníka zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 68 Co 400/2019-134 ze dne 4. 3. 2020 rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Doplnil, že vzhledem k chybnému právnímu posouzení věci je podle odvolacího soudu namístě provést další účastníky buď již navržené důkazy, či další důkazy potřebné k prokázání jejich tvrzení, učiněné po patřičné výzvě soudu I. stupně postupem podle § 118a občanského soudního řádu, tedy důkazy k prokázání rozhodných skutečností vedoucích k závěru, zda žalobce platně odstoupil od kupní smlouvy, či nikoliv.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem č. j. 11 C 229/2018-374 ze dne 25. 11. 2021 rozhodl tak, že stěžovatelce uložil povinnost vrátit kupní cenu s úrokem z prodlení (výrok I). Stěžovatelce rovněž uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 55 902 Kč odpovídající úhradě za vypracovaný znalecký posudek a úhradě za odměření krytů (výrok II). Městský soud napadeným rozsudkem č. j. 68 Co 128/2022-456 ze dne 29. 6. 2022 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil pouze v rozsahu přiznaného úroku z prodlení, ve zbylé části výroky I a II obvodního soudu ve věci samé potvrdil. Stěžovatelce navíc uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením č. j. 24 Cdo 162/2023-502 ze dne 31. 5. 2023 dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné odmítl.
5. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími porušily obecné soudy její práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení shledává zejména v postupu Nejvyššího soudu, který nepřipustil dovolací přezkum stěžovatelkou předestřených dovolacích otázek č. 1, 6 a 14 s odkazem na tzv. jiné vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 občanského soudního řádu, ačkoliv podle stěžovatelky šlo o otázky procesního práva způsobilé přípustnost (a důvodnost) dovolání založit. Konečně postupu Nejvyššího soudu stěžovatelka vytýká i to, že nezohlednil, že stěžovatelka argumentovala i porušením jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Postup Nejvyššího soudu shledává přehnaně formalistický.
6. Dále stěžovatelka namítá, že obvodní soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že své rozhodnutí založil na důkazech, které vedlejší účastník vnesl do řízení v rozporu se zásadou koncentrace řízení, neboť některé důkazy byly navrženy až po uplynutí koncentrační lhůty. Obvodní soud proto neměl k těmto důkazům vůbec přihlížet. Městský soud a Nejvyšší soud potom její práva porušily tím, že tento postup neshledaly rozporný se zákonem, respektive rozporným s jejím ústavně zaručeným právem na soudní ochranu. Obvodní soud taktéž rozhodl o nároku, který v době vyhlášení rozsudku netvořil předmět řízení. Zároveň odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu stěžovatelka shledává jako nedostatečné, a tudíž rozhodnutí soudu považuje za nepřezkoumatelné.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vykonává-li svoji pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kdy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, nelze jej považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (k tomu srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007).
10. Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve přiléhavě vyložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1791/2018 ze dne 28. 6. 2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek, a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018).
11. Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením. Ta koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu).
12. Stěžovatelka namítá porušení svého práva na soudní ochranu tím, že Nejvyšší soud odmítl část jejích dovolacích otázek jako nepřípustné, neboť se jedná o tzv. jiné vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 občanského soudního řádu. Odkazuje přitom na nález sp. zn. III. ÚS 3432/15 ze dne 8. 8. 2017. K tomu Ústavní soud uvádí, že v postupu Nejvyššího soudu neshledal žádné vady, které by byly způsobilé založit nutnost jeho kasačního zásahu, naopak jeho odůvodnění napadeného rozhodnutí vyhovuje požadavkům ustálené judikatury zdejšího soudu (srov. např. nález sp. zn. III.
ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006), když jej lze považovat za úplné a přesvědčivé. Nejvyšší soud se s argumentací stěžovatelky řádně a srozumitelně vypořádal. Nad rámec svých povinností stěžovatelkou předestřené otázky č. 1 a 14, třebaže se jednalo o jiné vady řízení, vypořádal a vysvětlil, proč k tvrzenému pochybení soudů nižších stupňů nedošlo. V postupu Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud ani prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup, jak tvrdila stěžovatelka.
13. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani argumentaci, že přípustnost dovolání mělo založit stěžovatelkou tvrzené porušení základních práv a svobod. Stěžovatelka nesprávně předpokládá, že každá námitka porušení základních práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání. Tak tomu ovšem není. Nejvyšší soud je v takovém případě totiž povinen - stejně jako u každé jiné dovolací námitky - zhodnotit, zda námitka přípustnost založit může či nikoli, a svůj případný závěr náležitým způsobem odůvodnit. V nyní řešené věci se přitom Nejvyšší soud i s argumentací stěžovatelky, kterou namítala porušení svých základních práv a svobod, náležitým způsobem vypořádal.
14. Porušení základních práv a svobod stěžovatelky se měly napadenými rozhodnutími dopustit rovněž městský a obvodní soud, a to hned několika svými postupy. Ani v tomto směru Ústavní soud ovšem důvody pro jeho kasační zásah neshledal.
15. Stěžovatelka namítá, že odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu je nutno považovat za nedostatečné, když soud reagoval na její argumentaci pouze v jedenácti odstavcích na pouhých dvou stranách, a ve většině případů pouze uvedl, že odkazuje na rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatelka proto označuje napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné. S touto námitkou se Ústavní soud ovšem nemůže ztotožnit. K dané otázce se již vyjádřil v napadeném usnesení i Nejvyšší soud. Ten správně konstatoval s odkazy na relevantní judikaturu zdejšího soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, že "[s]oud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná" (viz str.
11 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí městského soudu považuje za dostatečně odůvodněné a neshledává v něm prvky libovůle.
16. Porušení svých základních práv stěžovatelka shledává i v postupu obvodního soudu, který připustil provedení důkazů, třebaže neučinil řádné poučení podle § 118b odst. 3 občanského soudního řádu a nejednalo se ani o jiné výjimky ve smyslu § 118b téhož zákona. K tomu Ústavní soud uvádí, že se jak městský soud, tak Nejvyšší soud touto námitkou náležitým způsobem zabývaly, oba soudy konstatovaly, že se jedná o pouhý formální nedostatek. Kasační zásah Ústavního soudu by za této situace znamenal jen pouhý formalistický postup. Stěžovatelka přitom ani v průběhu řízení, ani v odvolání žádné další důkazy (mimo dále uvedený revizní znalecký posudek) nenavrhuje.
17. Souhlasit nelze v tomto směru ani s argumentací stěžovatelky, že městský soud nesprávně hodnotil důkaz revizním znaleckým posudkem jako důkaz nepřípustný, když městský soud své úvahy dostatečným způsobem odůvodnil. Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatelka - jak i sama uvádí - v ústavní stížnosti navrhovala provedení revizního znaleckého posudku již v řízení před soudem prvního stupně, přičemž vypořádání návrhu na provedení tohoto revizního znaleckého posudku a i dalších důkazních návrhů považuje za nedostačující. Obvodní soud tento znalecký posudek (i jiné důkazy) neprovedl, protože jejich provedení považoval za nadbytečné. Těmto závěrům přisvědčil i městský soud. Nemůže se proto jednat ani o opomenutý důkaz, ani o důkaz nesprávně hodnocený jako nadbytečný. Nejvyšší soud ve svém odůvodnění proto nepochybil, pokud ke stěžovatelčině otázce na revizní znalecký posudek konstatoval, že soudy provedení revizního znaleckého posudku správně hodnotily jako nadbytečné.
18. Směřuje-li argumentace stěžovatelky rovněž proti postupu obvodního soudu, který se měl dopustit procesního pochybení spočívajícího v absenci včasného rozhodnutí o změně předmětu žaloby, městský soud konstatoval, že k tomu procesnímu pochybení došlo. Ústavní soud sdílí závěr, že se zjevně jedná o procesní pochybení, které ovšem v posuzované věci nemá ústavněprávní rozměr.
19. Ústavní soud k tomu uvádí, že se jednalo o procesní pochybení týkajícího se části předmětu řízení spočívajícího v nákladech ve výši 55 902 Kč vynaložených na prokázání nároku, a sice 48 400 Kč na úhradu znaleckého posudku a 7 502 Kč na odměření krytů obchodní společností HESTEGO. Stěžovatelka předně namítá, že tímto postupem došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť nemohla uvést argumentaci svědčící o nedůvodnosti tohoto nároku. Ústavní soud se ztotožňuje s tím, že se zcela zjevně jednalo o procesní pochybení obvodního soudu, avšak doplňuje, že stěžovatelka v odvolání proti napadenému rozsudku obvodního soudu žádnou argumentaci svědčící o nedůvodnosti tohoto nároku nepřináší. To ve spojení s tím, že se jedná o částku, která se blíží hranici bagatelnosti, podle názoru Ústavního soudu znamená, že toto procesní pochybení nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti.
20. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí stěžovatelce nepřisvědčil, že napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručené právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.
21. Na základě výše uvedeného byla proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu