Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Matějky, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem, sídlem Thámova 402/4, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1217/2025-331 ze dne 27. května 2025, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 150/2024-290 ze dne 17. prosince 2024 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce č. j. 8 C 29/2023-223 ze dne 15. dubna 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a Jozefa Kuchty, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 11, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Nymburce napadeným rozsudkem zamítl žalobu na nahrazení prohlášení vůle stěžovatele k uzavření kupní smlouvy o prodeji pozemku parc. č. st. X1, jehož součástí je stavba č. p. X2, a pozemku parc. č. st. X3 v k. ú. S. (výrok I), zamítl vzájemný návrh stěžovatele na vyklizení těchto pozemků (výrok II), uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli 25 000 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl vzájemný návrh stěžovatele na zaplacení 95 000 Kč s příslušenstvím (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V).
3. Proti výroku II, IV a V rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, vedlejší účastník podal odvolání proti výrokům I, III a V. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil výrok I rozsudku okresního soudu tak, že nahradil prohlášení vůle stěžovatele k uzavření kupní smlouvy ve výroku uvedeného obsahu (výrok I), a výrok III změnil tak, že zamítl vzájemný návrh stěžovatele na zaplacení 25 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), ve výrocích II a IV rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením pro vady (nevymezení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
5. Stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud odmítl dovolání z formálních důvodů, aniž by jakkoli věcně vyhodnotil právní otázky, které byly v dovolání řádně vymezeny, konkrétně otázku použití § 588 občanského zákoníku na ujednání o smluvní pokutě, otázku právního postavení stěžovatele jako podnikatele ve smyslu § 420 občanského zákoníku a otázku posouzení vzájemnosti plnění a vlivu na běh promlčecí lhůty. Tento formalistický přístup je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, která zdůrazňuje povinnost obecných soudů postupovat v souladu s materiálním právním státem a tím zajistit účinnou ochranu základních práv jednotlivce. Uvedeným postupem byl stěžovatel zbaven jediného účinného prostředku nápravy proti případné nesprávnosti rozhodnutí krajského soudu, a v důsledku toho byl zbaven i vlastnického práva, resp. dispozice s nemovitostí.
6. Ústavní soud se nejdříve zabýval splněním procesních předpokladů řízení před Ústavním soudem a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu je přípustná a jsou splněny i ostatní předpoklady pro řízení o ní před Ústavním soudem. Ústavní stížnost je však v této části z dále uvedených důvodů zjevně neopodstatněná.
7. V části směřující proti rozsudku krajského soudu a okresního soudu procesní předpoklady řízení splněny nejsou, a v tomto rozsahu ústavní stížnost není přípustná, a to pro důvody, kvůli kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání. Je-li totiž dovolání odmítnuto pro vady, pak nejsou dostupné opravné prostředky vyčerpány řádným způsobem (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti je přitom předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost.
Na dovolání, které trpí vadami, pro které nelze v řízení pokračovat, se hledí jako by vůbec nebylo podáno [viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Navíc v části, ve které směřuje ústavní stížnost proti výrokům I, III a V rozsudku okresního soudu by Ústavní soud ani nebyl příslušným (není povolán rušit to, co již bylo změněno či odklizeno) a výroky I a III nadto rozhodl okresní soud ve prospěch stěžovatele, takže by stěžovatel ani nebyl oprávněnou osobou.
Každopádně pro nesplnění předpokladů postačuje závěr, že jde v uvedeném rozsahu o stížnost nepřípustnou.
8. Předmětem přezkumu Ústavního soudu bylo tedy pouze napadené usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
9. Ústavní soud se seznámil s podaným dovoláním i jeho doplněním a žádný ústavněprávní deficit v závěrech Nejvyššího soudu neshledal. Z obsahu dovolání Ústavní soud zjistil, že stěžovatel řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, když pouze v bodě II dovolání citoval § 237 občanského soudního řádu a uvedl, že dovolání je přípustné, neboť svou povahou a charakteristikou nezapadá ani do jedné z kategorií uvedených v § 238 odst. 1 tohoto zákona, tj. není naplněna žádná z výluk přípustnosti dovolání, a o možnosti podat dovolání jej navíc výslovně poučil i krajský soud. V další části dovolání pak stěžovatel rozvádí dovolací důvody, které spatřuje v nesprávném posouzení věci krajským soudem.
Nesprávné závěry krajského soudu rozvádí jednotlivě pod písm. a) až l). V doplnění dovolání poukazuje na ekonomické dopady těchto nesprávných závěrů do majetkových práv stěžovatele. Judikaturu Nejvyššího soudu necitoval vůbec, nijak se vůči ní nevymezil, a tím spíše její závěry nijak nepropojil s předpoklady přípustnosti dovolání vyjádřenými v § 237 občanského soudního řádu.
10. Za těchto okolností nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout závěru Nejvyššího soudu, že z obsahu dovolání není zřejmé, které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v § 237 občanského soudního řádu má stěžovatel za splněné, a ani ve vztahu k jaké otázce hmotného nebo procesního práva, na níž je napadené rozhodnutí založeno, by se toto kritérium mělo vztahovat. Nejvyšší soud přiléhavě a srozumitelně odůvodnil, proč dovolací námitky nepostačují k naplnění požadavku vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, když v dovolání není uvedena žádná právní otázka a stěžovatel pouze reprodukuje skutkové a právní závěry krajského soudu a polemizuje s nimi.
To platí i pro závěr Nejvyššího soudu, že uvedl-li stěžovatel (pouze) ve vztahu k posouzení ujednání o smluvní pokutě podle § 588 občanského zákoníku, že úvaha krajského soudu "neodpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu", aniž by upřesnil, od jakého konkrétního rozhodnutí se měl podle jeho názoru krajský soud odchýlit, nevymezil dostatečně první z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu (nerespektování ustálené judikatury Nejvyššího soudu odvolacím soudem).
11. Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal na usnesení sp. zn. I. ÚS 2696/15 ze dne 21. června 2017, podle kterého je stěžovatel povinen nejen uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, tedy uvést, který z předpokladů vymezených v § 237 občanského soudního řádu je naplněn, a jasně uvést, v čem se odvolací soud od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlil (případně v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, v čem je třeba ji změnit, nebo zda jde o otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou).
12. Závěry Nejvyššího soudu jsou tudíž přiléhavé a v odmítnutí dovolání pro vady nelze spatřovat porušení práva stěžovatele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 13. srpna 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu