USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Karolínou Kazdovou, advokátkou se sídlem Nymburk, Palackého třída 223/5, proti žalovanému T. M., zastoupenému Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem se sídlem Praze 8, Thámova 402, o nahrazení prohlášení vůle a o vzájemné žalobě žalovaného na zaplacení 120 000 Kč a vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 29/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2024, č. j. 23 Co 150/2024-290, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 4. 2024, č. j. 8 C 29/2023-223, výrokem I. zamítl žalobu požadující nahrazení prohlášení vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy o prodeji pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba čp. XY a pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, výrokem II. zamítl vzájemný návrh žalovaného na vyklizení pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba čp. XY a pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, výrokem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 25 000 Kč se specifikovaným příslušenstvím, výrokem IV.
zamítl vzájemný návrh žalovaného na zaplacení 95 000 Kč se specifikovaným příslušenstvím a výrokem V. rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2024, č. j. 23 Co 150/2024-290, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že nahradil prohlášení vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy ve výroku uvedeného obsahu, a ve výroku III. tak, že se zamítá vzájemný návrh žalovaného na zaplacení 25 000 Kč se specifikovaným příslušenstvím; ve výrocích II.
a IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III.
ÚS 695/14, ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Není totiž úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat při pochybnosti dovolatele správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o.
s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např.
v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že „pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. Bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), je povinen ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti (dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť). Vždy přitom musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Dovolání shora uvedené postuláty nesplňuje.
Z obsahu dovolání je sice seznatelné, s kterými právními, popř. i skutkovými závěry odvolacího soudu není žalovaný srozuměn, případně proč je má za vadné, nepodává se však z něho, které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř. má za splněné, a ve vztahu k jaké otázce hmotného nebo procesního práva, na níž je napadené rozhodnutí založeno; v dovolání není žádná právní otázka artikulována, dovolatel v dovolání pouze reprodukuje skutkové a právní závěry odvolacího soudu a polemizuje s nimi.
Prosazuje zejména, že smlouvu o budoucí kupní smlouvě dne 30. 3. 2015 s žalobcem neuzavřel v pozici podnikatele, zpochybňuje zjištění odvolacího soudu o obsahu této smlouvy a nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o tom, které z uplatněných práv je promlčeno a které nikoli. Toliko ve vztahu k posouzení ujednání o smluvní pokutě podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dovolatel uvedl, že úvaha odvolacího soudu „neodpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu“, aniž ovšem odvolacím soudem přijaté řešení konfrontuje s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, s jeho konkrétními rozhodnutími, od nichž se měl podle jeho názoru odvolací soud odchýlit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21.
6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Pomíjí, že má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno nejen o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, ale i od které ustálené rozhodovací praxe (od kterých konkrétních rozhodnutí dovolacího soudu) se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Nejvyšší soud přitom v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, vysvětlil, že k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. Pro úplnost dovolací soud připomíná, že prosazuje-li dovolatel oproti odvolacímu soudu, že provedenými důkazy (zejména e-mailovou komunikací) bylo prokázáno, že od smlouvy odstoupil proto, že žalobce po celou dobu trvání smluvního vztahu porušoval své povinnosti a nereagoval na jeho výzvy k řádnému plnění, pomíjí, že skutkový stav, z něhož při právním posouzení věci odvolací soud vycházel, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost; dovolací soud z něj vychází.
Dovolacím důvodem podle 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Námitkou, že „textace kupní smlouvy obsažená v napadeném rozhodnutí se neshoduje s vůlí stran vyjádřenou ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě“ (a dochází tak k nepřípustnému zásahu do smluvní autonomie účastníků), žalovaný nezpochybnil žádný právní závěr, na němž bylo napadené rozhodnutí založeno, nýbrž viní odvolací soud z toho, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí; k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo
2266/2014, ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. řádného vymezení přípustnosti v intencích § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. V dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013), Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. S ohledem na výsledek řízení již Nejvyšší soud nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu