Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. V., právně zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem AK se sídlem Krakovská 25, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. července 2008 č. j. 2 Afs 27/2008-82, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 7. prosince 2007 č. j. 59 Ca 110/2007 - 61 byly ve výroku pod bodem II. zamítnuty žaloby stěžovatele proti rozhodnutím Celního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 14.
července 2006 č. j. 8048/05-2001-21, č. j. 8047/05-2001-21, č. j. 8046/05-2001-21, č. j. 8041/05-2001-21 a č. j. 8037/05-2001-21, ze dne 27. července 2006 č. j. 8045/05-2001-21, ze dne 11. srpna 2006 č. j. 8044/05-2001-21. Výrokem pod bodem III. napadeného rozsudku krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného Celního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 14. července 2006, č. j. 8040/05-2001-21 a č. j. 8038/05-2001-21, jakož i rozhodnutí Celního úřadu Liberec, pobočka Jablonec na Nisou ze dne 22.
června 2005 č. j. 1525-07/05-1061-021 a č. j. 1525-06/05-1061-021 a věc vrátil žalovanému v tomto rozsahu k dalšímu řízení; výrokem pod bodem I. spojil stěžovatelovy žaloby proti citovaným rozhodnutím žalovaného ke společnému projednání. Těmito rozhodnutími Celní ředitelství v Ústí nad Labem zamítlo stěžovatelova odvolání proti dodatečným platebním výměrům Celního úřadu Liberec, pobočka v Jablonci nad Nisou ze dne 22. června 2005 č. j. 1525-13/05-1061-021, č. j. 1525-12/05-1061-021, č. j. 1525-11/05-1061-021, č. j.
1525-10/05-1061-021, č. j. 1525-09/05-1061-021, č. j. 1525-08/05-1061-021, č. j. 1525-07/05-1061-021, č. j. 1525-06/05-1061-021 a č. j. 1525-05/05-1061-021, kterými bylo stěžovateli stanoveno dovozní clo a daň z přidané hodnoty za dovezené osobní automobily Škoda, neboť celní úřad zjistil, že dovezeným automobilům nelze přiznat celní preference podle Evropské dohody (Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé, publikovaná pod č. 7/1995 Sb.), resp. jejího Protokolu č.
4. Při rozhodování o stěžovatelových žalobách byl krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 13. září 2007 č. j. 2 Afs 28/2007 - 83, kterým tento soud zrušil původní rozsudky krajského soudu v této věci (ze dne 31. ledna 2007 č. j. 59 Ca 121/2006 - 47 a ze dne 28. února 2007 č. j. 59 Ca 106/2006 - 40, ve znění opravy ze dne 18. dubna 2007 č. j. 59 Ca 106/2006 - 60). Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 15. července 2008 č. j. 2 Afs 27/2008-82 byla odmítnuta kasační stížnost stěžovatele směřující proti výroku pod bodem II. výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 7. prosince 2007 č. j. 59 Ca 110/2007-61. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud poukázal na ust. § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního (dále jen "s. ř.
s."), ve kterém se uvádí, že kasační stížnost je nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud připomenul, že k aplikaci tohoto ustanovení se vyslovil i Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 8. června 2005 sp. zn. IV. ÚS 136/05 poukázal na to, že "ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s.
ř. s. zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil". Nejvyšší správní soud ve svém závazném právním názoru, vysloveném v předmětné věci a obsaženém ve zrušujícím rozhodnutí, shledal zákonným postup Celního ředitelství v Ústí nad Labem, které v celním řízení nepostupovalo podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), nýbrž i při dokazování původu výrobků postupovalo podle Evropské dohody a jejího Protokolu č.
4. Tímto právním názorem se pak musel krajský soud řídit v daném řízení (ust. § 110 odst. 3 s. ř. s.). V podané kasační stížnosti stěžovatel nesouhlasil právě s uvedeným závěrem. Postup obstarávání důkazů podle Evropské dohody a jejího Protokolu č. 4 považoval za nespravedlivý a nesouhlasil s tím, že byl zbaven možnosti navrhovat důkazy. Nejvyšší správní soud však již ve svém předcházejícím rozsudku v této věci uvedl, že při dokazování původu zboží se nepostupuje podle zákona o správě daní a poplatků, kde by měl stěžovatel možnost navrhovat důkazy, nýbrž podle Evropské dohody, kde ověřování důkazů původu výrobků provádějí celní orgány vyvážející země, které následně sdělí, zda jsou dovozcem předložené dokumenty pravé a zda je možno v nich uvedené výrobky považovat za původní podle Evropské dohody (článek 32 odst. 5 Protokolu č. 4).
Dovozce (stěžovatel) se ověřování důkazů původu již neúčastní. Stěžovatel tak požaduje po Nejvyšším správním soudu, aby se znovu zabýval věcí, u které již jedenkrát svůj závazný právní názor na výklad hmotného práva vyslovil, a to v situaci, kdy se krajský soud tímto právním názorem řídil. Taková kasační stížnost, uvedl Nejvyšší správní soud, je podle ust. § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná.
To vše stěžovatel zároveň namítl jak ve správních žalobách, tak i během ústního jednání, které předcházelo vydání prvního později zrušeného rozsudku krajského soudu. Nejvyšší správní soud se k tomu vyjádřil tak, že "jednoduchý, levný a rychlý formální postup předpokládaný mezinárodní smlouvou nelze nahradit složitým a zdlouhavým dokazováním ve správním řízení", ačkoliv sám připouští, že "u výrobků, jakým jsou automobily Škoda ... toto vyšetřování tak náročné být nemusí". S takovým názorem však stěžovatel nesouhlasí - ve správním řízení nelze popřít spravedlnost a upřít účastníkovi řízení jeho základní práva pouze ve snaze řízení urychlit a ušetřit na něm. Ve snaze ušetřit nelze poustupovat způsobem, který není ústavně konformní.
Stejně tak podle stěžovatele nelze souhlasit ani s dalším názorem Nejvyššího správního soudu, že "mezinárodní a vnitrostátní celní právo takové jednoduché a rychlé postupy používá proto, aby byl mezinárodní obchod se zbožím co nejvíce usnadněn". Stěžovatel uvádí, že již ve fázi odvolání proti rozhodnutí celního orgánu prvního stupně vytkl neúplně zjištěný skutkový stav a navrhl provedení doplňujících důkazů. Odkázal přitom na ust. § 31 odst. 2, písm. c) zákona o správě daní a poplatků, kterým se celní řízení podpůrně řídí, dle něhož si celní orgán měl obstarat další důkazy tak, aby co nejúplněji zjistil skutečnosti rozhodné pro správné stanovení povinností deklarantovi.
Stěžovatel přitom výslovně upozornil na odst. 8 citovaného ustanovení, dle kterého je to celní orgán, kdo nese důkazní břemeno ohledně existence skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí vedených deklarantem - viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/95 či rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. dubna 2005. Tyto námitky zcela přešel jak odvolací celní orgán tak i Nejvyšší správní soud.
Napadeným usnesením Nejvyšší správní soud odmítl stěžovatelovu kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu jako nepřípustnou, a to s poukazem na ust. § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Dle názoru stěžovatele však tento postup neobstojí, neboť kasační stížnost byla opřena o jiné argumenty a vyžadovala si tedy právní názor Nejvyššího správního soudu k jiné otázce, než která byla řešena v předchozím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydaném v této věci.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje námitky, které uplatnil již v řízení před Nejvyšším správním soudem. Nejvyšší správní soud správně poukázal na to, že k těmto otázkám se již vyjádřil ve svém dřívějším zrušujícím rozhodnutí, ve kterém vyslovil v dané věci závazný právní názor.
Dále stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud nepostupoval správně, pokud jeho kasační stížnost odmítl jako nepřípustnou, neboť jeho kasační stížnost byla opřena o jiné argumenty a vyžadovala si tedy právní názor Nejvyššího správního soudu k jiné otázce, než která byla řešena v předchozím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydaném v této věci. Z obsahu ústavní stížnosti však vyplývá, že stěžovatel nesouhlasí právě s tímto závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v předmětné věci.
Podle ust. § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. V předmětné věci však nejde o tento případ, neboť v souzené věci se Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci závazným právním názorem vysloveným Nejvyšší správním soudem řídil. Pokud za dané procesní situace Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele jako nepřípustnou odmítl, postupoval v souladu se zákonem.
Obiter dictum Ústavní soud poznamenává, že ani právnímu názoru, vyslovenému v předchozím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007 č. j. 2 Afs 28/2007-83, nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2008
Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu