Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., právně zastoupeného JUDr. Petrem Jaškem, advokátem AK se sídlem Hlavní třída 11/7, 787 01 Šumperk, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2007 č. j. 43 Cad 106/2006-8, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2007 č. j. 3 Ads 74/2007-22, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě a 2) Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2007 č. j. 43 Cad 106/2006-8, byl zamítnut návrh žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") na obnovu řízení proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 1985 č. j. 15 C 194/85-11 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1986 sp. zn. 11 Co 61/86. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2007 napadl stěžovatel kasační stížností. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2007 č. j. 3 Ads 74/2007-22 byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta.
Ústavní soud dále zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 1985 č. j. 15 C 194/85-11 bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu důchodového zabezpečení v Praze 5 (jehož právním nástupcem je žalovaná ČSSZ) ze dne 9. 1. 1985 č. 500 123 081, jímž žalovaná zamítla žádost žalobce (stěžovatele) o invalidní důchod s odkazem na posudek posudkové komise sociálního zabezpečení ONV v Šumperku ze dne 21. 12. 1984, podle něhož nebyl žalobce plně ani částečně invalidní ve smyslu ust. § 25 zák. č. 121/1975 Sb. Usnesením Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1986 sp. zn. 11 Co 61/86 bylo usnesení Krajského soudu v Ostravě potvrzeno.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů rozhodujících ve správním soudnictví, že obnova řízení proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 1985 č. j. 15 C 194/85-11 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1986 sp. zn. 11 Co 61/86 není přípustná, neboť stěžovatel považuje rozhodnutí Úřadu důchodového zabezpečení v Praze za zásah správního orgánu.
Podle ust. § 114 odst. 1 s. ř. s. je obnova řízení přípustná jen proti rozsudku vydanému v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu a ve věcech politických stran a politických hnutí. Z ust. § 114 odst. 1 s. ř. s. a contrario vyplývá, že obnova řízení není přípustná proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě (opravném prostředku) proti rozhodnutí správního orgánu; právě takové obnovy se přitom stěžovatel domáhal.
Zásahem je obecně možno rozumět úkony, které nejsou činěny formou rozhodnutí, ale přesto jsou závazné pro osoby, vůči nimž směřují, a ty jsou povinny na jejich základě něco konat, nějaké činnosti se zdržet nebo nějaké jednání strpět, a to na základě jak písemného, tak i faktického (ústního či jinak vyjádřeného) pokynu či příkazu. Kromě neformálnosti samotného zásahu je neformální i donucení v případě nerespektování pokynu či příkazu (ovšem i donucení je zahrnuto pod legislativní zkratku "zásah"), (SJS 626/2005; 4 As 17/2004 -55; Sb. NSS 2005, Rozhodnutí, č. 8; s. 738). Rozhodnutí správního orgánu o přiznání či nepřiznání částečného nebo plného invalidního důchodu není možno považovat za zásah správního orgánu, neboť jde typicky o rozhodnutí správního orgánu.
To znamená, že řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 C 194/85 nelze považovat za řízení o ochraně před zásahem správního orgánu a rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 1985 č. j. 15 C 194/85-11 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1986 sp. zn. 11 Co 61/86 tedy nejsou rozsudky vydanými v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu.
Rozhodnutí správního orgánu o přiznání či nepřiznání částečného nebo plného invalidního důchodu je správním rozhodnutím, které je přezkoumatelné ve správním soudnictví postupem stanoveným soudním řádem správním.
V projednávané věci tedy soudy rozhodující ve správním soudnictví postupovaly správně, když řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 C 194/85 nepovažovaly za řízení o ochraně před zásahem správního orgánu a z toho dovodily, že podmínky pro obnovu řízení nejsou v posuzované věci splněny, neboť projednávaná věc nespadá do žádného z případů uvedených v ust. § 114 odst. 1 s. ř. s., ve kterých je obnova řízení přípustná.
Pouze pro úplnost a nad rámec řečeného Ústavní soud dále dodává, že dle ust. § 115 odst. 1 s. ř. s. lze návrh na obnovu řízení podat ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy ten, kdo obnovu řízení navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy. V odstavci 2 cit. ustanovení se uvádí, že po třech letech od právní moci napadeného rozhodnutí však může být návrh podán jen tehdy, jestliže byl zrušen trestní rozsudek, jímž byl soud při svém rozhodování vázán. Zmeškání lhůty nelze prominout (odst. 3 cit. ust.).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími byl porušen článek 11 odst. 4 Listiny, který stanoví, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Dále stěžovatel namítá porušení článku 36 odst. 4 Listiny, ve kterém se uvádí, že podmínky a podrobnosti uplatnění práva na náhradu škody, způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, upravuje zákon. Ze znění tohoto odstavce vyplývá, že tento odstavec neupravuje subjektivní ústavní práva a z tohoto hlediska se tedy dle názoru Ústavního soudu nelze porušení uvedeného odstavce samostatně dovolávat. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. září 2007
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu