Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Lucie Hrdé, advokátky, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2025 sp. zn. 8 To 111/2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. dubna 2025 č. j. 9 T 32/2024-1302, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a V. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka vystupovala v trestním řízení jako zmocněnkyně poškozené manželky, která se stala zvlášť zranitelnou obětí trestného činu nebezpečného vyhrožování a výtržnictví, za jehož spáchání byl rozsudkem Obvodního soudu v Praze 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. 8. 2024 č. j. 9 T 32/2024-1087 vedlejší účastník uznán vinným a byla mu uložena povinnost nahradit poškozené újmu ve výši 150 000 Kč. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání vedlejšího účastníka rozhodnutí obvodního soudu ve výroku o trestu a náhradě újmy zrušil a nahradil svým rozsudkem ze dne 14. 10. 2024 č. j. 44 To 294/2024-1189, povinnost nahradit újmu poškozené zůstala nezměněna.
3. Obvodní soud přiznal napadeným usnesením stěžovatelce odměnu za zastupování poškozené částku 80 405 Kč (včetně DPH). Stěžovatelkou požadovanou další odměnu ve výši 211 870,50 Kč obvodní soud nepřiznal. Ke stížnosti stěžovatelky městský soud napadeným usnesením přiznanou výši odměny navýšil na 84 518,50 Kč, v částce 207 757 Kč nárok stěžovatelky zamítl.
4. Rozdíl v požadované a přiznané výši odměny je dán tím, že obecné soudy při určení výše odměny vycházely z tarifní hodnoty jednoho úkonu právní služby stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (3 100 Kč), zatímco poškozená požadovala odměnu stanovenou podle § 10 odst. 5 část věty za středníkem advokátního tarifu za jeden úkon právní služby (7 100 Kč). Městský soud uvedl, že takové určení tarifní hodnoty je v souladu s ustálenou soudní praxí a odpovídá judikatuře Ústavního soudu zdůrazňující povinnost zkoumat přiměřenost odměny zmocněnce a obhájce v trestní věci (např. usnesení ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 198/23 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 25 Cdo 3771/2020). Obhájci by přitom náleželo za jeden úkon právní služby 2 300 Kč, po změně právní kvalifikace na přečin výtržnictví 1 500 Kč. Požadovaná část 7 100 Kč za jeden úkon právní služby je mnohonásobně vyšší než odměna obhájce odsouzeného.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůraznila, že postup městského soudu narušuje legitimní očekávání na odpovídající majetkové ohodnocení řádně vykonané odborné činnosti, když obecné soudy nerespektovaly obecně závaznou a kogentní právní úpravu. Napadená rozhodnutí postrádají odpovídající zákonný podklad a stěžovatelce upírají právo na odměnu, která jí podle platné úpravy náležela.
6. Stávající rozhodovací praxe je vnitřně nekonzistentní a značně roztříštěná. Stěžovatelka poukazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024 č. j. 10 To 33/2024-598, ve kterém byla aplikace § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu v podobné věci shledána nevhodnou. Zrušením § 12a advokátního tarifu došlo sice k odstranění zastropování odměn zmocněnci, zároveň byl ale proti záměru zákonodárce změněn výklad § 10 odst. 5 advokátního tarifu a ke snížení odměny zmocněnců dochází jiným způsobem.
7. Argumentace stěžovatelky je podporována odkazy na nálezy ze dne 12. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4913/12 a ze dne 13. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 2258/10 , v nichž byla potvrzena ústavní konformita pravidla uvedeného v § 10 odst. 5 advokátního tarifu. Stěžovatelka se dovolává též nálezu ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 3336/09 a v něm zdůrazňované ochrany legitimního očekávání.
8. Pravidlo v § 10 odst. 5 advokátního tarifu je lex specialis vůči pravidlu v § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, přesto obecné soudy toto zvláštní pravidlo neaplikovaly. Navíc nárok stěžovatelky byl penězi ocenitelný, ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu není vůbec použitelné.
9. Obecné soudy zpochybňovaly postavení poškozených jako zvlášť zranitelných obětí podle § 4 odst. 2 písm. d) zákona o obětech trestných činů. Ustanovení předpokládá kumulativní naplnění dvou podmínek spočívajících v určitém typu trestné činnosti a zvýšeného rizika způsobení druhotné újmy, v rámci čehož zákon definuje určité znaky oběti zvyšující riziko. Mezi rizikové faktory patří i věk oběti. Vzhledem k násilné povaze trestného činu a věku poškozených jsou obě podmínky naplněny. Jeden z poškozených navíc musel být následně hospitalizován a musel podstoupit operační zákrok. Stěžovatelka připomněla, že v pochybnostech platí presumpce statusu zvlášť zranitelné oběti podle § 3 odst. 1 zákona o obětech trestných činů.
10. Rozhodnutí obecných soudů navíc nereflektují, že po celé řízení orgány činné v trestním řízení přistupovaly ke stěžovatelce jako ke zmocněnkyni zvlášť zranitelných obětí. Stěžovatelka se tak po celé řízení prezentovala. Očekávala, že bude za svoji práci ohodnocena dle příslušné vyhlášky a legitimně odměnu za zastupování očekávala. Zkrácením odměny došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv.
11. Naprosto neopodstatněné stanovení nižší odměny pro advokáta jako zmocněnce ohrožuje kvalitu poskytované právní pomoci. Tato pak vede ke znevýhodnění advokátů.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 nemá povinnost být právně zastoupena jiným advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
14. Ústavní soud v této věci nepřehlédl, že stěžovatelka již dříve podala argumentačně velice podobnou ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením ze dne 23. 4. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1005/25
. Ústavní soud nemá důvod se od již dříve vyslovených závěrů v této věci odchýlit, a proto v podrobnostech odkazuje na odůvodnění uvedeného usnesení (zejména bod 11).
15. Stanovení odměny zmocněnce v adhezním řízení v souvislosti s nárokem na náhradu nemajetkové újmy podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, Ústavní soud již výslovně aproboval ve svých nálezech. Ústavní soud i v nedávných nálezech opakovaně dovodil, že je tento způsob výpočtu ještě namístě [nálezy ze dne 5. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2137/23
(body 19 až 24) a ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2334/23
(body 20 až 25)]. Ústavní soud zdůrazňuje, že poškozené byla přiznána náhrada nemajetkové újmy za duševní útrapy, a nikoli bolestné či náhrada za ztížení společenského uplatnění, u nichž Ústavní soud naopak analogické použití § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu nepovažuje za ústavně konformní (srov. nálezy ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1788/23 a ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 3362/22 ). Přestože na rozdíl od obecných soudů jádrem argumentace nebylo jen srovnání odměny obhájců a zmocněnců, jak dovozovaly obecné soudy v této věci, ale i zmocněnců a zástupců v civilním řízení, na podstatě závěrů to nic nemění.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 17. září 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu