Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele D. F., t. č. ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Christianem Grymem, LL.M., advokátem, sídlem Velké náměstí 149, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2024 č. j. 6 Tdo 283/2024-711, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2023 č. j. 12 To 139/2023-654 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2023 č. j. 2 T 40/2022-602, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ("okresní soud") ze dne 27. 6. 2023, č. j. 2 T 40/2022-602, byl stěžovatel uznán vinným ad 1) zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, ad 2) přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, ad 3) zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a ad 4) přečinem týrání zvířat podle § 302 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedené trestné činnosti se stěžovatel dopustil v rozsudku popsaným jednáním.
3. Okresní soud za uvedené jednání stěžovatele odsoudil, jakož i za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 6 T 119/2021, podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šedesáti šesti měsíců (5,5 let), pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 6 T 119/2021. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozeným škodu a nemajetkovou újmu. Se zbytky svých nároků poškozené soud odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Okresní soud zároveň stěžovatele částečně podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil podané obžaloby v jednom skutku.
5. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové ("krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 11. 2023 č. j. 12 To 139/2023-654 rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (ad 1), ve výroku o trestu a výrocích o náhradě škody ve vztahu k poškozenému a ve výroku podle § 229 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k poškozené. Odvolací soud pak podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným skutkem popsaným v rozsudku.
6. Jednání stěžovatele krajský soud kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej za tento trestný čin, přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku (ad 2), zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ad 3), přečin týrání zvířat podle § 302 odst. 1 tr. zákoníku (ad 4), ohledně nichž zůstal rozsudek okresního soudu ve výroku o vině nezměněn, a dále za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. 6 T 119/2021 k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci. Krajský soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit škodu poškozeným, které se zbytkem nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Dovolání stěžovatel Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 5. 2024 č. j. 6 Tdo 283/2024-711 odmítl jako zjevně neopodstatněné.
8. Stěžovatel v první řadě namítá, že soudy neprovedly jím navržený důkaz výslechem svědka M. V., který měl být přítomen incidentu, k němuž se vztahuje výrok ad 1). U výroku ad 2) a ad 3) se soudy podle názoru stěžovatele v dostatečné míře nezabýval nevěrohodností výpovědi poškozené, jakož i jejími pohnutkami a motivy k tomu, aby stěžovateli ublížila. Poukázal přitom na tvrzení poškozené, že o pořízení nahrávky jejich pohlavního styku věděla, zmínil svou nevěru a psychologický profil poškozené. Ohledně výroku ad 4) nebyla podle stěžovatele naplněna potřebná míra společenské škodlivosti v podobě surového a trýznivého zacházení se zvířetem.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem. Také hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou obecnými soudy. Ústavní soud zasáhne do závěrů obecných soudů k hodnocení důkazů například tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam práva na osobní svobodu a zákaz libovůle, pod jejichž zorným úhlem je třeba postupovat při výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem, především pak principu in dubio pro reo (§ 2 odst. 2 tr. řádu). Žádné takové pochybení však v dané věci neshledal.
12. Stěžovatel svou argumentaci opírá především o odlišné hodnocení jednotlivých důkazů, zejména přímé usvědčující výpovědi poškozených pod body 1), 2) a 3). Tím se pokouší stavět Ústavní soud do role další přezkumné instance, která by měla vlastním hodnocením zkoumat dílčí aspekty jednotlivých důkazů, ač se s nimi nemohla seznámit v jejich autentické podobě (mezi ústavní zásady patří ústnost a přímost důkazního řízení). Taková role nicméně Ústavnímu soudu nepřísluší.
13. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že výpověď poškozeného ohledně skutku 1) nestojí osamoceně. Skutková zjištění z ní učiněná podporují i další důkazy (zejména záznamy z kamerového systému, komunikace z mobilního telefonu, výpovědi dalších svědků a částečně i výpověď samotného stěžovatele). Námitku týkající se údajně opomenutého důkazu výslechem svědka srozumitelně vypořádal Nejvyšší soud (v bodech 38 až 44 usnesení).
14. Obdobně ani u druhého a třetího skutku není výpověď poškozené jediný usvědčující důkaz (svědecké výpovědi rodinných příslušníků, listinné důkazy a znalecké posudky). Námitkami ohledně jejich nedostatečného prokázání (skutky spočívají v domácím násilí a znásilnění poškozené) se soudy zabývaly a stěžovatelovu obhajobu logicky a srozumitelně vyvrátily (viz body 27 usnesení Nejvyššího soudu, bod 18 až 20 rozsudku krajského soudu a zejména body 20 až 49 rozsudku okresního soudu), přičemž se zejména zaměřily na otázku věrohodnosti poškozené (včetně autonomního zkoumání jejího projevu před nalézacím soudem).
15. U skutku pod bodem 4) se obecné soudy náležitě zabývaly intenzitou stěžovatelova útoku na kočku. Z kamerového záznamu a odborného vyjádření dovodily míru brutality, která společenské škodlivosti pro vyvození trestněprávní odpovědnosti stěžovatele jednoznačně dosahuje (viz body 45, 47 až 52 usnesení Nejvyššího soudu).
16. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu