USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 5.
2024 o dovolání, které podal obviněný D. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí
svobody ve Věznici Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 22. 11. 2023, č. j. 12 To 139/2023-654, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 40/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. F. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2023, č. j.
2 T 40/2022-602, byl obviněný D. F. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán
vinným ad 1) zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku
a přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, ad 2) přečinem týrání
osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, ad 3) zvlášť
závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
a ad 4) přečinem týrání zvířat podle § 302 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se
podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
1) dne 23. 12. 2021 v době od 21:00 hodin do 22:20 hodin v Hradci Králové,
ulice XY XY, v herně baru XY poté, co obžalovaný vstoupil do herny s nasazenou
gumovou maskou klauna, přistoupil k hracímu automatu, u kterého seděl poškozený
O. V., narozený XY (dále jen poškozený), posadil se na vedlejší stoličku a
nejdříve ho vyzval, aby mu dal peníze na hru, což poškozený ze strachu z
obžalovaného udělal, a dal mu po rozměnění peněz 100 Kč, následně mu obžalovaný
řekl, že pokud mu poškozený nedá mobilní telefon, bodne ho nožem do nohy, což v
poškozeném vzbudilo obavu o zdraví, neboť věděl, že obžalovaný u sebe nůž
nosívá, vydal mu proto svůj mobilní telefon značky Huawei P9 lite v hodnotě 500
Kč, přičemž obžalovaný po poškozeném požadoval sdělení PIN kódu, což poškozený
odmítl, na to obžalovaný reagoval tak, že držel poškozeného rukou okolo krku a
začal mu rukou kroutit nosem, čímž poškozený z obavy ze stupňujícího se násilí
mu nakonec PIN kód sdělil, následně ho obžalovaný vyzval, aby s ním poškozený
šel ven, což odmítl, a proto mu obžalovaný opětovně začal kroutit nosem a
poškozený s ním šel před hernu, kde obžalovaný udeřil poškozeného otevřenou
dlaní pravé ruky do obličeje a následně pěstí do břicha, vzal ze země čepici
poškozeného, batoh a zapalovačem se jej snažil podpálit, což se mu nepovedlo, a
následně poškozený ze strachu z obžalovaného šel s ním k domu XY v Hradci
Králové, kde za přítomnosti dalších dvou osob začal obžalovaný „machrovat“ s
krátkou černou střelnou zbraní, kterou namířil na poškozeného a zmáčkl
naprázdno spoušť, následně poškozený požadoval vrácení svého telefonu, který
měl obžalovaný u sebe, což obžalovaný odmítl s tím, že mu poškozený má zaplatit
údajný dluh A. J., ale nakonec obžalovaný poškozenému vrátil SIM kartu z
telefonu a poškozený z místa odešel, čímž mu byla způsobena škoda v celkové
výši 600 Kč,
2) v době od počátku měsíce listopadu 2020 do 11. 3. 2021 ve společně obývaném
bytě v sedmém patře na adrese Hradec Králové, XY, číslo popisné XY, nejméně v 7
případech různou mírou intenzity týral svoji družku M. N., nar. XY, kdy jí
opakovaně vulgárně nadával, několikrát ji fyzicky napadl, nejméně v jednom
případě poškozenou povalil na otoman a na zem, oběma rukama ji uchopil z přední
strany krku a začal ji škrtit, dále jí sevřel krk tak, že nemohla dýchat a
držel ji přibližně 30 sekund, pak sevření povolil a po nádechu poškozené zase
úchop krku sevřel, takto to opakoval nejméně třikrát a dále poškozené
vyhrožoval, že v případě, že proti jeho osobě podnikne nějaké kroky v rámci
Policie ČR nebo jiného orgánu, tak ji zabije a zároveň zabije rodiče poškozené
a jejich dcera nezletilá AAAAA (pseudonym), tak bude vyrůstat v jeho péči,
přičemž ji u tohoto silně chytnul za zápěstí, kdy z tohoto jeho jednání měla
poškozená důvodnou obavu o svůj život a zároveň o život svých rodičů,
3) v přesně nezjištěné době od června 2021 do července 2021 v XY, XY XY, okr.
XY, v pronajatém bytě, pod pohrůžkou zveřejnění soukromých intimních videí a
fotografií na sociálních sítích a v XY, přinutil M. N., nar. XY, k pohlavnímu
styku pod příslibem, že videa nezveřejní a v telefonu je smaže, což stejně
neučinil,
4) dne 9. 4. 2021 v době od 03:45 hodin do 03:50 hodin, v Hradci Králové, v XY
XY, vstoupil do vestibulu domu s kočkou nezjištěného pohlaví a stáří, kterou
držel v ruce, následně ji v prostoru před výtahem pustil na podlahu a snažil se
jí nohama zabránit, aby utekla, po odchycení ji uchopil rukou za kůži a při
vstupu do výtahu kočku hodil na zrcadlo, až upadla na podlahu, a následně jí na
několik sekund přišlápl levou botou zadní nohy a pravou botou hlavu, čímž
bezdůvodně vystavil zvíře působení negativních stresových vlivů biologické
povahy v podobě duševních útrap a stresu, a fyzikální povahy v podobě vyvolání
nepřiměřené bolesti, utrpení a neúměrnému fyzickému vyčerpání, a tímto svým
jednáním porušil ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu
zvířat proti týrání a ustanovení § 4 odst. 1 písm. k), n) zákona č. 246/1992
Sb., na ochranu zvířat proti týrání.
2. Obviněný byl odsouzen za shora popsané skutky, jakož i za přečin
krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, přečin
porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečin
poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným
rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 6 T
119/2021, podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku
k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šedesáti šesti měsíců (5,5 let),
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice
s ostrahou, a k trestu propadnutí věci. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl
zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 2.
2022, sp. zn. 6 T 119/2021. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena
povinnost nahradit poškozenému O. V. škodu v částce 500 Kč a poškozené M. N.
nemajetkovou újmu částkou 25 000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. (správně podle
§ 229 odst. 2 tr. ř.) byli tito poškození odkázáni se zbytky svých nároků na
řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Obviněný byl zároveň částečně podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn
podané obžaloby v jednom skutku. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený – SVJ
bytového domu XY, vchod XY a XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v
Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 11. 2023, č. j. 12 To 139/2023-654, kterým
napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže
podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr.
zákoníku (ad 1), ve výroku o trestu a výrocích o náhradě škody ve vztahu k
poškozenému O. V. a ve výroku podle § 229 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k poškozené
M. N. Odvolací soud pak podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal
obviněného vinným skutkem spočívajícím v tom, že obviněný
dne 23. 12. 2021 v době od 21:00 hodin do 22:20 hodin v Hradci Králové, ulice
XY XY, v herně baru XY poté, co obžalovaný vstoupil do herny s nasazenou
gumovou maskou klauna, přistoupil k hracímu automatu, u kterého seděl poškozený
O. V., narozený XY (dále jen poškozený), posadil se na vedlejší stoličku a
nejdříve ho vyzval, aby mu dal peníze na hru, což poškozený ze strachu z
obžalovaného udělal, a dal mu po rozměnění peněz 100 Kč, následně mu obžalovaný
řekl, že pokud mu poškozený nedá mobilní telefon, bodne ho nožem do nohy, což v
poškozeném vzbudilo obavu o zdraví, neboť věděl, že obžalovaný u sebe nůž
nosívá, vydal mu proto svůj mobilní telefon značky Huawei P9 lite v hodnotě 500
Kč, přičemž obžalovaný po poškozeném požadoval sdělení PIN kódu, což poškozený
odmítl, na to obžalovaný reagoval tak, že držel poškozeného rukou okolo krku a
začal mu rukou kroutit nosem, čímž poškozený z obavy ze stupňujícího se násilí
mu nakonec PIN kód sdělil, následně ho obžalovaný vyzval, aby s ním poškozený
šel ven, což odmítl, a proto mu obžalovaný opětovně začal kroutit nosem a
poškozený s ním šel před hernu, kde obžalovaný udeřil poškozeného otevřenou
dlaní pravé ruky do obličeje a následně pěstí do břicha, vzal ze země čepici
poškozeného, batoh a zapalovačem se jej snažil podpálit, což se mu nepovedlo, a
následně poškozený ze strachu z obžalovaného šel s ním k domu XY v Hradci
Králové, kde za přítomnosti dalších dvou osob začal obžalovaný „machrovat“ s
krátkou černou střelnou zbraní, kterou namířil na poškozeného a zmáčkl
naprázdno spoušť, následně poškozený požadoval vrácení svého telefonu, který
měl obžalovaný u sebe, což obžalovaný odmítl s tím, že mu poškozený má zaplatit
údajný dluh A. J., ale nakonec obžalovaný poškozenému vrátil SIM kartu z
telefonu a poškozený z místa odešel, čímž mu byla způsobena škoda v celkové
výši 600 Kč.
5. Toto jednání obviněného odvolací soud kvalifikoval jako zvlášť
závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej za tento
trestný čin, přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1
tr. zákoníku (ad 2), zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ad 3), přečin týrání zvířat podle § 302 odst. 1
tr. zákoníku (ad 4), ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině
nezměněn, a dále za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b),
odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle § 178
odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr.
zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové
ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 6 T 119/2021, k trestu odnětí svobody v trvání 5
let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařadil do
věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci. Odvolací soud podle § 228 odst.
1 tr. ř. rozhodl o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozenému O. V. v
částce 500 Kč (ve zbytku byl odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních) a
poškozená M. N. byla se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech
občanskoprávních podle § 229 odst. 2 tr. ř.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce Mgr. Christiana Gryma, LL.M., dovolání, jež opřel
o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož celé zákonné znění
cituje.
7. Obviněný je toho názoru, že napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí
soudu prvního stupně je věcně nesprávné, přičemž je založeno na neúplné a
nesprávné interpretaci provedených důkazů a průběhu skutkového stavu
jednotlivých incidentů. Podstatné je pak to, že: odůvodnění odvolacího soudu
stran výroku ad (1) je nedostatečné, když odvolací soud nezohlednil obhajobou
namítané okolnosti a bez jakéhokoliv odůvodnění neprovedl důkaz výslechem
svědka navrhovaný obviněným. V takovém případě je řízení alespoň v tomto
rozsahu zatíženo závažnou vadou znemožňující obecným soudům rozhodnout nade vši
pochybnost v neprospěch obviněného. K výroku ad (2) a ad (3) se odvolací soud
podle dovolatele v dostatečné míře nezabýval nevěrohodností výpovědi poškozené,
jakož i jejími pohnutkami a motivy k tomu, aby obviněnému ublížila, přičemž
provedené důkazy byly bez rozumného důvodu interpretovány zcela v jeho
neprospěch, ačkoliv to skutková zjištění nijak nenaznačují. Nakonec stran
výroku ad (4) nebyla podle obviněného naplněna potřebná míra společenské
škodlivosti v podobě surového a trýznivého zacházení se zvířetem, přičemž
nebyla zjištěna a prokázána jakákoliv zranění zvířete, která by takovému
způsobu zacházení odpovídala.
8. Podle obviněného napadeným rozhodnutím, jakož i rozhodnutím soudu
prvního stupně, bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a
násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v komponentě
principu presumpce neviny a zásady nullum crimen sine lege ve smyslu čl. 39
Listiny. K porušení těchto základních práv souvisejících s právem na soudní a
jinou právní ochranu došlo především nesprávným hodnocením provedených důkazů,
nedostatečným odůvodněním stran jednotlivých skutků kladených obviněnému za
vinu a s tím související nerespektování a nedodržení zásady materiální pravdy
podle § 2 odst. 5 tr. ř. Podle obviněného soudy nezjistily dostatečně skutkový
stav, nedostály zásadě materiální pravdy a opomíjely zaujatost zúčastněných
osob. Tyto své závěry dovolatel v dovolání blíže konkretizuje.
9. Podle obviněného odvolací soud vyšel z mylného skutkového zjištění,
pokud hovoří o tom, že poškozený V. byl uživatelem drog, když má za to, že
poškozený je uživatelem návykových látek i v současnosti. Dovolatel akcentuje i
psychické onemocnění poškozeného V. Poškozený dlužil obviněnému nemalý obnos
finančních prostředků. Soudy opomněly řešit, zda obviněný v době tvrzené
pohrůžky u sebe měl či neměl zbraň.
10. Podle dovolatele soud pochybil, pokud neprovedl výslech M. V. a P.
S. (přímých svědků některých skutků), když nevyslechnutí těchto svědků nebylo
soudem prvního stupně nijak zdůvodněno.
11. Obviněný pak ve vztahu ke skutkům ad 2) a 3) rozsudku soudu prvního
stupně poukazuje na to, že poškozená M. N. má hned několik důvodů, proč
vypovídat nepravdivě v jeho neprospěch. Poukázal přitom na svou nevěru, na
psychologický profil poškozené, na dobrovolnost pořizování erotických
fotografií či videozáznamů. Podle obviněného soud dostatečně nevyhodnotil
výpovědi jeho rodinných příslušníků v postavení svědků. Dovolatel tak namítá
nesprávné hodnocení důkazů, a to v jeho neprospěch.
12. Ke skutku pod bodem 4) rozsudku namítá, že nelze patřičně posoudit
intenzitu útoku a újmu na zdraví zvířete vzhledem k absenci lékařského
vyšetření předmětné kočky. Nebylo tak možné prokázat surový a trýznivý způsob
týrání zvířete, resp. společenskou škodlivost jednání obviněného.
13. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v
Hradci Králové a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
14. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“), podle něhož nastíněné výtky nejsou opodstatněné.
Obviněnému jde primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy; především
výpovědi poškozených, které jsou ke zjištění jeho viny klíčové. Nesouhlasí s
tím, že ve věci činné soudy považují usvědčující výpovědi poškozených za
věrohodné a ve spojení s dalšími důkazy pak považují trestnou činnost
obviněného za prokázanou bez důvodných pochybností. Zásah dovolacího soudu do
oblasti dokazování a skutkových zjištění by však přicházel v úvahu jen v
případech uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V řešené kauze tedy v prvé
řadě na základě konstatování „zjevného rozporu“. Avšak zjevný rozpor rozhodných
skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán jen tehdy,
pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad,
případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud
by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich
hodnocení (srov. již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu). O takový případ se
však v posuzované věci podle státního zástupce nejedná. Existence skutečně
závažného, extrémního rozporu, která by předmětný dovolací důvod naplnit mohla,
není v řešeném případě dána.
15. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy
postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž
odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jako
taková jsou plně přezkoumatelná. Není chybou, pokud soudy pracují s výpověďmi
poškozených jako se spolehlivými usvědčujícími důkazy. Platí totiž, že citované
důkazy jsou podporovány dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména výslechy
soudy zmíněných svědků, výsledky znaleckého zkoumání, obrazovými záznamy či
důkazy listinnými. Výpovědi poškozených jako důležité usvědčující důkazy tedy
nestojí osamoceně, resp. nejsou izolované, naopak v podstatném odpovídají
dalším ve věci provedeným důkazům, se kterými ve svém souhrnu vytvářejí důkazní
komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory, a tedy umožňuje učinit závěr
o vině bez důvodných pochybností; nejedná se tedy o situaci „tvrzení proti
tvrzení“, jak naznačuje obviněný. Současně usvědčující důkazy bezpečně
vyvracejí obhajobu obviněného, že usvědčující důkazy jsou rozporné a
nevěrohodné, že tedy nebyla jeho vina náležitě prokázána. Pakliže je obsah
soudy zmíněných usvědčujících důkazů porovnán s učiněnými skutkovými
zjištěními, je zřejmé, že mezi nimi zjevný rozpor ve shora naznačeném smyslu
neexistuje. Učiněná skutková zjištění totiž v provedených důkazech podklad
mají. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě
„zjevných rozporů“ tedy podle státního zástupce naplněn nebyl.
16. To přitom platí i ke skutku ad) 4 výroku rozsudku okresního soudu,
kde je spolehlivým podkladem kamerový záznam ve spojení s odborným vyjádřením;
o nich není důvodu pochybovat. Jedná se o důkazy objektivní a ani sám obviněný
ve skutečnosti neuvádí žádný závažný rozpor, kterým by snad trpěly. Namítá-li
obviněný nemožnost vyšetření zvířete, a tedy nemožnost určení újmy na jeho
zdraví, pak to je nepodstatné, neboť to není znakem předmětného trestného činu.
Přitakat nelze ani tvrzení o nedostatečné závažnosti jeho jednání – zjevně se
jedná o čin naprosto bezcitný, zcela bezdůvodný a pobuřující každého normálního
člověka, kterýžto čin muselo dotčené zvíře vnímat s velkou bolestí a strachem,
čin, který dané zvíře evidentně ohrožoval nejen na zdraví, ale i na životě.
Krom toho lze říci, že jednání obviněného nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky
kterým by nedosahovalo ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné
trestné činnosti. Uplatnění trestní odpovědnosti je tedy zcela opodstatněné.
Jen pro úplnost státní zástupce dodal, že tyto výtky lze formálně přiřadit pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněným neoznačený.
Podstatné je však především to, že nejsou důvodné.
17. K obviněným naznačené vadě opomenutých důkazů, kterážto představuje
jednu z alternativ ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., státní zástupce uvedl, že ji neshledal. Je sice pravda, že krajský soud
mohl inkriminovaným důkazním návrhům věnovat větší péči a že se prakticky
omezil na konstatování jejich nepotřebnosti (bod 17. rozsudku krajského soudu),
nicméně jedná se o nedostatek skutečně jen formální. Platí totiž, že skutkový
stav byl zjištěn bez důvodných pochybností a v rozsahu nezbytném pro
spravedlivé rozhodnutí. Za této situace by bylo provádění dalšího dokazování
nadbytečné. Nadbytečné důkazy přitom podle ustálené judikatury nezakládají vadu
důkazů opomenutých, soudy nejsou povinny takové důkazy realizovat.
18. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a učinil
tak v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. udělil souhlas s tím, aby
Nejvyšší soud případně v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované
rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst.
2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, tedy
obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.),
přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
20. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání
založil na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím
vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, a poté na
posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost, a zda jsou tudíž způsobilé
odůvodnit jím požadovanou kasaci napadených rozhodnutí a vydání rozhodnutí,
jehož se domáhá.
21. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným vzneseného
dovolacího důvodu dochází podle jeho obsahového vymezení tehdy, jestliže
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.].
22. Ve shodě s posouzením dovolání státním zástupcem dovolací soud
konstatuje, že námitky obviněného formálně vyhovují uplatněnému důvodu a
zároveň v určité části odpovídají i dovolatelem neuplatněnému dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, pokud rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování
dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku
(dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to
je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu
napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí
činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup
aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s
účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit
např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož
„není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a
zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat
dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací
argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř.,
který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v
rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně
konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova
námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými
důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly
provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost
důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
24. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné
uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež
jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s
obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Za rozpor ve
smyslu první alternativy tohoto dovolacího důvodu totiž nelze označovat prostý
nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů
soudem prvního stupně. Takový zjevný rozpor nevzniká za situace, kdy soud
prvního stupně podrobí provedené důkazy hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr.
ř. a při formulaci svých skutkových zjištění vychází z toho či onoho důkazu na
úkor jiného, pokud svůj postup náležitě odůvodní. Není úkolem Nejvyššího soudu
jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral,
porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými
důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad.
Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na
tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné
skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
25. Ve vztahu k bodu 1) rozsudku obviněný namítal nesprávné vyhodnocení
věrohodnosti poškozeného O. V. K uvedenému je třeba předeslat, že není
pochybením soudu, pokud své rozhodnutí primárně založí na výpovědi poškozeného
jako svědka, pokud náležitým způsobem odůvodní, proč poškozeným předkládaná
verze je pravdivá, resp. nevzbuzuje u soudu pochybnosti o pravdivosti. Soudy
obou stupňů se přitom věrohodností poškozeného (v roli svědka) dostatečně
zabývaly (soud prvního stupně v bodě 16. rozsudku a odvolací soud v bodě 17.
napadeného rozsudku) a vysvětlily, proč považují výpověď poškozeného za
pravdivou. Marginální námitky obviněného ohledně toho, že poškozený O. V.
„odmítá psychiatrické léčení“ nebo že „dlužil obviněnému nemalý obnos
finančních prostředků“ jsou v kontextu odůvodnění soudů obou stupňů
nepodstatné. Stejně tak není pro věrohodnost poškozeného podstatné, zda bylo či
nebylo prokázáno, zda obviněný u sebe v uvedený okamžik měl nůž; tím spíše, že
sám obviněný doznal, že v kapse nůž měl, avšak poškozený uvedl, že si nože
nevšiml a pouze se domníval, že jej obviněný má. Tato skutečnost však zásadní
dopad na vyhodnocení skutkového stavu nemá.
26. Závěr soudů o skutkovém stavu pak obstojí především proto, že soud
prvního stupně (a následně i odvolací soud) nezaložil svůj závěr o skutkovém
stavu pouze na výpovědi samotného poškozeného a není možno hovořit o situaci
tvrzení proti tvrzení, ale rovněž na řadě dalších důkazů, které s výpovědí
poškozeného korespondují. Především sám obviněný dílčí část svého jednání
popsal shodně jako poškozený (např. připustil, že poškozenému kroutil nosem
proto, aby zdůraznil, že chce vrátit peníze, které mu poškozený dlužil, což by
již samo o sobě mohlo naplnit znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle §
173 odst. 1 tr. zákoníku). Výpověď poškozeného pak odpovídá rovněž výpovědi
svědkyně T. K. (ohledně mobilního telefonu), svědka D. F. (k obavám
poškozeného) nebo s kamerovým záznamem z bezpečnostních kamer (jak z baru, tak
z prostoru před ním). Každopádně takovýmto hodnocením důkazů se soud prvního
stupně nezpronevěřil zásadě volného hodnocení důkazů, která sama o sobě
znamená, že důkazy jsou soudem hodnoceny podle jeho vnitřního přesvědčení
jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a takové hodnocení nemusí odpovídat
představě obviněného nebo jeho požadavkům. Dovolací soud především díky shora
uvedenému neshledává v bodě 1) rozsudku zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a
rozhodnými skutkovými zjištěními.
27. Námitky ohledně zjištění skutkového stavu v bodech 2) a 3) rozsudku
soudu prvního stupně jsou do značné míry obdobné bodu 1), a to především z toho
důvodu, že podkladem i pro tyto závěry je výpověď základního svědka – v tomto
případě poškozené M. N. Opět je možné konstatovat, že v obecné rovině lze závěr
o vině obviněného postavit na výpovědi jediného (očitého) svědka, avšak
takovouto výpověď je třeba vyhodnotit v kontextu s dalšími provedenými důkazy,
případně odůvodnit, proč se skutkový závěr odchyluje od tvrzení obviněného,
případně od pro něj příznivěji vyznívajících důkazů. Ani v tomto bodě se soudy
při svých skutkových zjištěních a jejich odůvodnění nezpronevěřily zásadě
volného hodnocení důkazů. Ani výpověď poškozené M. N. totiž nestojí zcela
osamoceně, ale koresponduje s dalšími důkazy, např. s výpověďmi jejích
rodinných příslušníků. Nadto soud prvního stupně sám (nad rámec důkazů
zajištěných v přípravném řízení) opatřil k důkazu znalecký posudek z oboru
školství a kultura, odvětví psychologie a znalecký posudek z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie (týkající se osoby poškozené) a v odůvodnění
vysvětlil, jak tyto znalecké posudky doplňují výpověď poškozené, a proč tedy
dospěl ke skutkovým závěrům vedoucím k rozhodnutí o vině obviněného skutky pod
body 2) a 3) rozsudku. V takovémto hodnocení důkazů dovolací soud nespatřuje
žádný, tím méně zjevný či extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými
skutkovými zjištěními. Na tomto závěru nemůžou nic změnit podrobnosti vztahu
obviněného a poškozené, na které obviněný poukazuje v podaném dovolání, jako
prokázaná nevěra obviněného, skutečnost, že poškozená mohla vědět o pořizování
záznamů o jejich intimních aktivitách nebo účelové chování poškozené v průběhu
jejich partnerského soužití. Není pak pravdou, že by soudy nezohlednily
výpovědi rodinných příslušníků obviněného a preferovaly svědecké výpovědi
rodinných příslušníků poškozené, když např. soud prvního stupně explicitně
zmínil, v případě, kterých svědků jde o rodinné příslušníky těchto účastníků a
že tuto okolnost nepřehlíží. Ostatně to byl jeden z důvodů, proč bylo
dokazování doplněno o znalecké zkoumání poškozené. Lze tedy uzavřít, že ani ke
skutkovým závěrům uvedeným v bodě 2) a 3) rozsudku soudy nedospěly způsobem,
který by indikoval zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými
skutkovými zjištěními.
28. Je tudíž zřejmé, že uvedené alternativě dovolacího důvodu námitky
obviněného neodpovídají.
29. Pro úplnost možno uvést, že dovolatel neoznačil druhou alternativu
tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro
naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných
důkazech), ani žádná z jeho námitek pod ni není podřaditelná.
30. Třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným
skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu,
nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) odpovídá námitka
obviněného ohledně neprovedení výslechu navrhovaných svědků M. V. [k bodu 1)
rozsudku] a P. S. [k bodu 2) rozsudku]. K odůvodnění této námitky obviněný
pouze uvedl, že soudy pochybily, pokud tyto svědky (jako „přímé účastníky
událostí“) nevyslechly a tento svůj postup nikterak neodůvodnily.
31. Do určité míry pak tomuto dovolacímu důvodu odpovídá námitka
obviněného i k bodu 4) rozsudku (přečin týrání zvířat), když obviněný namítá,
že soud neprovedl dokazování vedoucí ke zjištění újmy zvířete (kočky). Podle
obviněného pak soudy chybně dopěly k závěru o naplnění znaku „surový a trýznivý
způsob“, který je podmínkou trestní odpovědnosti za přečin týrání zvířat podle
§ 302 odst. 1 tr. zákoníku. Tato posléze uvedená argumentace však odpovídá
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (jakkoliv výslovně
neuplatněnému) a bude na ni reagováno níže. Na tomto místě se dovolací soud
soustředí na námitku opomenutých důkazů.
32. K tomu je třeba připomenout, co uvádí Ústavní soud (nález ze dne 8.
11. 2023, sp. zn. III. ÚS 2300/21): „Součástí práva na spravedlivý proces je
mimo jiné ústavně přikázaná kontradiktornost řízení, tj. právo všech účastníků
řízení rovnocenně procesně působit na rozhodující soudní orgán plynoucí z čl.
37 odst. 3 Listiny, přičemž dané ustanovení Listiny je aplikovatelné na všechny
druhy soudního řízení včetně řízení trestního [viz např. nález sp. zn. I. ÚS
569/05 ze dne 11. 5. 2006 (N 100/41 SbNU 293)]. Byť je postavení státního
zástupce a obviněného zejména v přípravném řízení odlišné od postavení stran
civilního sporu, musí při jakémkoli soudním rozhodování v trestním řízení
fakticky docházet k naplnění procesní rovnosti těchto účastníků. Jen tak lze
vnímat proces jako férový“. Krom toho ve svém usnesení ze dne 15. 12. 2020, sp.
zn. I. ÚS 3093/20, vyložil, že „ani z principu rovnosti účastníků řízení (čl.
37 odst. 3 Listiny) nevyplývá povinnost obecných soudů vyhovět všem návrhům
účastníků“.
33. Na základě uvedeného je zřejmé, že princip kontradiktornosti řízení
a rovnosti zbraní se projevuje v rovném přístupu stran k soudu, tedy mj.
možností obhajoby navrhovat důkazy. Neznamená však, že budou všechny návrhy
obhajoby provedeny, ani že bude provedeno stejné množství důkazů jako na návrh
obžaloby. Zachování principu kontradiktornosti řízení rozhodně nelze posuzovat
toliko na základě početního porovnání důkazů, jež byly provedeny na návrh každé
strany.
34. Podle Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12.
2009, sp. zn. I. ÚS 118/09) procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy
odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních)
rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit proč, z
jakých důvodů tak činí.
35. Ústavní soud již v minulosti ve své judikatuře (např. nález sp. zn.
III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010, nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2.
2004, či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005) formuloval důvody,
pro něž může soud neprovést navrhovaný důkaz. Neakceptování důkazního návrhu
obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož
tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá
relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého
důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na
toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost
důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo
vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných
pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
36. Pokud jde o dovolatelem zmiňované důkazní návrhy, pak je pravdou, že
výslech svědků M. V. a P. S. byl navrhován již v řízení před soudem prvního
stupně přípisem obhájce ze dne 22. 2. 2023 (č. l. 492). Obviněný v přípise
neuvedl, k jakým skutečnostem mají být svědci vyslechnuti („Dále nechť je …
proveden výslech osob:“). U M. V. obviněný sdělil, že kontakt na něj má jen
prostřednictvím sociálních sítí a u P. S. uvedl, že „se může jednat o osobu
podnikající na sídle XY XY, XY XY“. Na závěr hlavního líčení, které těmto
důkazním návrhům předcházelo (14. 2. 2023), obhájce pouze uvedl, že „navrhuje
doplnit výslechy svědků, jejichž jména předloží“. U následujících dvou hlavních
líčení (14. 3. 2023 a 26. 4. 2023) neměly strany „návrhy na opatření dalších
důkazů“. U závěrečného hlavního líčení (27. 6. 2023) strany „neměly návrhy na
doplnění dokazování“. Ani v závěrečné řeči se obhájce otázce opomenutých důkazů
nevěnoval. Pouze k bodu 4) uvedl, že „… nemáme znalecký posudek ohledně toho,
co se tomu zvířeti stalo …“. Na nevyslechnutí svědka M. V. obviněný poukazuje
až ve svém odvolání (č. l. 625 verte). Opomenutím výslechu svědka P. S. pak ani
v odvolání obviněný neargumentuje. Ani absencí znaleckého posudku k bodu 4) se
nijak nezabývá, když pouze sděluje, že znaky surového a trýznivého zacházení se
zvířetem „není možné konstatovat žádným relevantním důkazním prostředkem“.
37. Je pravdou, že soud prvního stupně o důkazních návrzích v rámci
hlavního líčení formálně nerozhodl (nezamítl je). Zároveň je však do jisté míry
pochybné, zda obviněný na důkazních návrzích (především spočívajících ve
výslechu svědků) vůbec trval, když se strany vyhlášením rozsudku vyjádřily tak,
že „nemají návrhy na doplnění dokazování“. Zároveň je pravdou, že se soud
prvního stupně k těmto důkazním návrhům nijak nevyjádřil (nevysvětlil či
neodůvodnil nadbytečnost dalšího dokazování) ani v písemném vyhotovení
rozsudku. Odvolací soud se tedy mýlí, pokud v odůvodnění napadeného rozsudku (v
bodě 17.) uvádí, že soud prvního stupně „nevyslechl svědky M. V. a P. S.,
přičemž svůj postup vysvětlil“. Nadto však věcně uvádí, že ani odvolací soud
nepovažuje (s ohledem na další provedené důkazy) výslech těchto svědků za
nutný. K důkazu ve formě znaleckého posudku k bodu 4) se odvolací soud nijak
nevyjádřil, když však z části odůvodnění, která se tímto bodem zabývá (bod 21.
napadeného rozsudku), lze dovodit, že dokazování v tomto bodě považuje za
dostačující (a tedy další důkazy za nadbytečné).
38. Dovolací soud s ohledem na výše uvedené považuje (s jistou dávkou
shovívavosti) všechny tři důkazy, které dovolatel označuje za opomenuté
(výslech svědka M. V., výslech svědka P. S. a znalecký posudek ke zdravotnímu
stavu kočky), za obhajobou navržené. Jakkoliv to nebylo v případě znaleckého
posudku výslovné a v případě svědků není zcela jisté, zda na těchto důkazních
návrzích obviněný v závěru hlavního líčení trval. Zároveň je pravdou, že soud
prvního stupně na tyto důkazní návrhy formálně nereagoval. Odvolací soud se pak
bez bližšího odůvodnění omezil na konstatování jejich nadbytečnosti.
39. Je místě zdůraznit, že jak nikoliv každé nedostatky v průběhu
procesu dokazování v podobě „opomenutí“ či nedostatečného vypořádání se s
důkazními návrhy účastníků řízení ze strany obecných soudů dosahují
ústavněprávní intenzity, odůvodňující kasační zásah ze strany Ústavního soudu
(viz nález ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/2014), tak
obdobně ne každé „opomenutí“ důkazu (dokonce i stranou navrženého) musí nutně
vést ke kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu pro naplnění dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě. Základním důvodem pro
uplatnění této varianty tohoto dovolacího důvodu je totiž, že jde o podstatný
důkaz, který má nadto vést k prokázání rozhodných skutkových zjištění.
40. Po vyhodnocení důkazního stavu dovolací soud uzavírá, že v případě
výslechu obou svědků nejde o „podstatné“ důkazy a navrhovaný znalecký posudek
nemá potenciál vést k prokázání „rozhodných“ skutkových zjištění.
41. Lze připomenout, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006,
sp. zn. II. ÚS 262/04, zásahem do základního práva garantovaného Listinou je
postup obecného soudu, který se v odůvodnění rozhodnutí, ani v řízení mu
předcházejícímu, nevypořádá s navrženými důkazy, jejichž proklamovaný význam má
podpořit obhajovací verzi [obviněného]. Obviněný sám však
„neproklamoval“ (nedefinoval), jaké skutečnosti mají být navrhovanými
svědeckými výpověďmi důkazy prokázány, neboť až ve svém odvolání konstatuje, že
v případě výpovědi svědka V. jde „o přímého svědka události“. Ve vztahu k oběma
svědkům pak až ve svém dovolání obviněný popisuje, že výpověď těchto svědků
„měla výrazným způsobem objasnit průběh prokazovaného skutku a upřesnit některé
sporné a rozhodující okolnosti“ a že oba „byli přímými svědky událostí“. Ani z
dovolání nevyplývá, ke kterému skutku má být ten který svědek vyslechnut.
Především však obviněný soudu prvního stupně nijak nekonkretizoval, k jakým
skutečnostem či okolnostem má být ten který svědek vyslechnut.
42. Dovolací soud dovodil, že M. V. měl být svědkem události pod bodem 1), když z procesní výpovědi obviněného
vyplývá, že by mělo jít o jednoho z kamarádů obviněného, jehož účast na
incidentu obviněný popsal tak, že „ven [před bar] přišli dva jeho kamarádi, M.
V. a S. B., byli spolu asi 5 metrů od poškozeného, obžalovaný kamarádům
ukazoval kuličkovou pistoli a pendrek a pak šli společně do herny“. K uvedené
události však byl vyslechnut jako svědek právě S. B., který tvrzení obviněného
nepotvrdil, resp. popřel, když uvedl, že „obžalovaného potkal cestou do herny a
šel s nimi dovnitř. Co se dělo v herně, svědek neví. Do kasina přišel asi v
20:00 hodin, byli spolu na cigaretě, bavili se spolu. Neviděl, že by se
obžalovaný vůči některému z hostů choval agresivně. Z herny odcházel kolem
půlnoci, obžalovaného viděl zhruba 30–60 minut. Je možné, že seděli společně a
bavili se, svědek ale seděl v zadní části kasina, automaty jsou v řadě a svědek
si nevybavuje, co se dělo na druhém konci řady automatů …“. Za situace, kdy
svědek M. V. má (zřejmě) popsat pouze dílčí část jednání obviněného, tato část
byla druhým svědkem (S. B.) nepotvrzena a byly k ní provedeny další důkazy
(výslechy svědků V., Š., K., či F. nebo kamerový záznam jak z baru, tak
prostoru před ním), lze uzavřít, že v případě výslechu svědka M. V. nejde o
„podstatný“ důkaz, neboť skutečnosti, o nichž má svědek vypovídat mají soudy za
prokázané z již proběhlého dokazování. Navíc má (zřejmě) svědek vypovídat k
dílčí části jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, a to k části, která
netvoří podstatnou část skutku a zásadně neovlivňuje ani právní kvalifikaci
jednání, pro které byl obviněný odsouzen. Tento důkazní návrh je tedy i
materiálně nadbytečný.
43. Shodný závěr pak dovolací soud činí i ve vztahu k důkaznímu návrhu
výslechem svědka P. S. V situaci, kdy sám obviněný neidentifikuje, k jaké
situaci má tento svědek vypovídat, pokusil se o takovouto identifikaci sám
dovolací soud. Jediná zmínka o tomto svědkovi je ve výpovědi obviněného, pokud
hovoří o dílčím konfliktu mezi ním a poškozenou M. N. Obviněný vypověděl, že „…
matka řekla poškozené, aby se s tím kreténem nebavila, což ho rozčílilo, začal
matce sprostě nadávat, a poté poškozená ho začala bít do obličeje. Chvíli se
nechal bít, pak ji chytil zezadu rukama, matka poškozené na něho začala řvát,
posléze přišel její otec a jeho kamarád P. S. a zmlátili ho …“. Pokud tedy byl
svědek P. S. navržen k prokázání průběhu tohoto incidentu, pak lze uzavřít, že
soudy nepochybily, pokud jeho výslech považovaly za nadbytečný, neboť k tomuto
incidentu byl vyslechnut jak obviněný, tak další svědkové (M. N., P. N., M.
N.), prokazovanou situaci tedy soud dovodil logicky z již provedeného
dokazování. Zároveň šlo zjevně o jednu dílčí situaci nijak ve skutkové větě
rozsudku nekonkretizovanou a k prokázání celého komplexního chování obviněného
vůči poškozené (kvalifikovaného jako přečin týrání osoby žijící ve společném
obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku) marginální. Ani v případě výslechu
svědka P. S. tedy nejde o důkaz „podstatný“ a v situaci, kdy skutečnost, k
jejímuž prokázání měl vést, byla dostatečně prokázána jinak, jde o důkaz
nadbytečný.
44. Závěrem rovněž nelze přehlédnout, že obviněný sám nebyl schopen
identifikovat tyto dva důkazy tak, aby mohl soud tyto výslechy realizovat,
neboť u svědka M. V. konstatoval, že na něj má kontakt jen přes sociální sítě a
u svědka P. S. uvedl kontaktní adresu („může se jednat o osobu podnikající na
sídle XY XY, XY XY“), na které si svědek, když byl předvoláván, předvolání
nepřevzal a zásilka byla vrácena s poznámkou „nemá domovní schránku“.
45. Důkazní návrh znaleckým posudkem na zranění či zdravotní stav kočky,
která byla předmětem útoku popsaného pod bodem 4) rozsudku bylo možno rovněž
odmítnout, neboť tento důkaz nepovede k prokázání „rozhodných“ skutkových
zjištění. Poškození zdraví zvířete totiž není znakem skutkové podstaty
trestného činu týrání zvířat podle § 302 odst. 1 tr. zákoníku, neboť účinek ve
smyslu poškození zdraví sice může být charakteristikou „týrání zvířete“, ale
nikoliv nutnou, a není k němu třeba vést dokazování, pokud byl tento znak,
případně znak „surovým a trýznivým způsobem“ prokázán jinak. [Jinak je tomu u
kvalifikované skutkové podstaty týrání zvířat podle § 302 odst. 1, odst. 3
písm. b) tr. zákoníku, kde je znakem způsobení týranému zvířeti trvalých
následků nebo smrti.] Soudy tedy nepochybily, pokud dovodily znaky skutkové
podstaty z již provedeného dokazování. A proto lze označit i důkazní návrh
znaleckým posudkem směřující k prokázání následků na zdraví kočky za
nadbytečný, neboť by nevedl k prokázání rozhodných skutkových zjištění.
46. Lze proto uzavřít, že dovolatelova námitka ve vztahu k třetí
alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla
shledána neopodstatněnou.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
47. K první alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku) lze přiřadit námitky obviněného ohledně
naplnění znaků skutkové podstaty přečinu týrání zvířat podle § 302 odst. 1 tr.
zákoníku. Jakkoliv obviněný tvrdí, že znaky skutkové podstaty tohoto trestného
činu nebyly prokázány (a jde tedy i o námitky ohledně skutkových závěrů), jde
především o to, zda v rozsudku popsaný skutek naplňuje znak „týrání“ a znak
„surovým a trýznivým způsobem“.
48. Přečin týrání zvířat podle § 302 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten,
kdo týrá zvíře surovým nebo trýznivým způsobem.
49. Objektem trestného činu týrání zvířat podle § 302 tr. zákoníku je
zájem na ochraně zvířat, která jsou živými tvory schopnými pociťovat bolest a
utrpení, a to před týráním, poškozováním jejich zdraví a jejich bezdůvodným
usmrcením člověkem.
50. Týráním se v obecné rovině rozumí určitý způsob zlého nakládání s
živým tvorem, které mu působí nějaké útrapy a příkoří. Charakteristiku týrání
zvířat předkládá § 4 odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti
týrání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon na ochranu zvířat“). Za
týrání se podle uvedeného ustanovení (mimo jiné) považuje … k) vyvolávat
bezdůvodně nepřiměřené působení stresových vlivů biologické, fyzikální nebo
chemické povahy, … n) zacházet se zvířetem, přepravovat je nebo je pohánět
způsobem, který vyvolává nepřiměřenou bolest, utrpení nebo poškození zdraví
anebo vede k jeho neúměrnému fyzickému vyčerpání, … y) jiné jednání v rozporu s
tímto zákonem, v jehož důsledku dojde k utrpení zvířete.
51. Ke spáchání trestného činu podle § 302 odst. 1 tr. zákoníku, tedy v
jeho základní skutkové podstatě, musí přistoupit jedna z alternativně
stanovených okolností, jimiž jsou zvlášť surový nebo trýznivý způsob týrání.
Přitom právě tyto okolnosti zpravidla posouvají jednání vůči zvířeti do
trestněprávní roviny (zůstanou-li pominuty kvalifikované formy jednání uvedené
v § 302 tr. zákoníku). Surový nebo trýznivý způsob charakterizuje určitá
brutalita a bezcitnost jednání pachatele nebo trýznivost vnímání týrání pro
postižené zvíře. Není třeba, aby se tak dělo opakovaně nebo na více zvířatech
(viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck,
2023, 3877 s.). Takový způsob týrání je však třeba odlišovat od „zvlášť
surového nebo trýznivého způsobu“, který je znakem kvalifikované skutkové
podstaty podle § 302 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za který je třeba považovat
týrání zvířete, které se výrazněji vymyká běžným případům a je spojeno s vyšší
mírou bolesti, utrpení nebo příkoří týraného zvířete (viz Šámal, P. a kol.
Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, 3879 s., shodně
rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 48/2017).
52. Jednání obviněného popsané v bodě 4) rozsudku (hození kočkou proti
zrcadlu a přišlápnutí jejích nohou a hlavy) bylo soudy správně kvalifikováno
jako „týrání“ zvířete, neboť obviněný vyvolal bezdůvodně nepřiměřené působení
stresových vlivů fyzikální povahy na zvíře, zacházel se zvířetem způsobem,
který vyvolal nepřiměřenou bolest a utrpení a jednal v rozporu se zákonem, v
jehož důsledku došlo k utrpení zvířete [podle § 4 odst. 1 písm. k), n) i y)
zákona na ochranu zvířat proti týrání]. Takovéto jednání s ohledem na
prokázanou intenzitu a z pohledu subjektivního vnímání této kočky je třeba
právně kvalifikovat jako surový i jako trýznivý způsob takového týrání. Znak
surovosti je dán způsobem provedení činu, tedy hozením kočkou na zrcadlo a
jejímu následnému bezdůvodnému přišlápnutí. Je třeba zpřesnit stylizaci dané
věty. Znak trýznivosti pak byl zjevně naplněn tím, že toto zvíře nutně muselo
vnímat celou situaci jako utrpení umocněné nemožností útěku či obrany. Jednání
obviněného je navíc charakterizováno naprostou bezohledností vůči zvířeti,
brutalitou a také bezdůvodností. Za těchto skutkových okolností pak bylo
jednání obviněného správně kvalifikováno jako přečin týrání zvířat podle § 302
odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný týral zvíře surovým a zároveň trýznivým
způsobem. Pro tuto právní kvalifikaci je pak zcela bez relevance, zda a jaká
zranění tato kočka utrpěla. Rozsudky obou soudů tak netrpí vadou spočívající v
nesprávném právním posouzení skutku.
53. Pro úplnost možno dodat, že obviněný druhou alternativu tohoto
dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení) neoznačil a ani věcně žádná z jeho námitek této variantě neodpovídá.
IV./3. K otázce porušení základních práv obviněného
54. Obviněný v dovolání argumentuje rovněž tak, že „odvolací soud …
pochybil závažným způsobem ve vztahu k hodnocení důkazů, čímž nedostál zásadě
materiální pravdy a současně porušil právo spravedlivého procesu …“.
55. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, právo na soudní a jinou
právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není
možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí,
jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno
právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy
nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a
skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup
považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že
dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam, nemůže být podkladem, který
by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu, pro porušení práva obviněného
na spravedlivý proces.
V.
Způsob rozhodnutí
56. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že jeho námitky,
jež bylo možno považovat za formálně odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu,
byly shledány zjevně neopodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto
dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle
něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
57. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.,
podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen
stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému
důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 5. 2024
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Martin Lýsek