USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 5. 2024 o dovolání, které podal obviněný D. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2023, č. j. 12 To 139/2023-654, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 40/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. F. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2023, č. j. 2 T 40/2022-602, byl obviněný D. F. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným ad 1) zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, ad 2) přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, ad 3) zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a ad 4) přečinem týrání zvířat podle § 302 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
1) dne 23. 12. 2021 v době od 21:00 hodin do 22:20 hodin v Hradci Králové, ulice XY XY, v herně baru XY poté, co obžalovaný vstoupil do herny s nasazenou gumovou maskou klauna, přistoupil k hracímu automatu, u kterého seděl poškozený O. V., narozený XY (dále jen poškozený), posadil se na vedlejší stoličku a nejdříve ho vyzval, aby mu dal peníze na hru, což poškozený ze strachu z obžalovaného udělal, a dal mu po rozměnění peněz 100 Kč, následně mu obžalovaný řekl, že pokud mu poškozený nedá mobilní telefon, bodne ho nožem do nohy, což v poškozeném vzbudilo obavu o zdraví, neboť věděl, že obžalovaný u sebe nůž nosívá, vydal mu proto svůj mobilní telefon značky Huawei P9 lite v hodnotě 500 Kč, přičemž obžalovaný po poškozeném požadoval sdělení PIN kódu, což poškozený odmítl, na to obžalovaný reagoval tak, že držel poškozeného rukou okolo krku a začal mu rukou kroutit nosem, čímž poškozený z obavy ze stupňujícího se násilí mu nakonec PIN kód sdělil, následně ho obžalovaný vyzval, aby s ním poškozený šel ven, což odmítl, a proto mu obžalovaný opětovně začal kroutit nosem a poškozený s ním šel před hernu, kde obžalovaný udeřil poškozeného otevřenou dlaní pravé ruky do obličeje a následně pěstí do břicha, vzal ze země čepici poškozeného, batoh a zapalovačem se jej snažil podpálit, což se mu nepovedlo, a následně poškozený ze strachu z obžalovaného šel s ním k domu XY v Hradci Králové, kde za přítomnosti dalších dvou osob začal obžalovaný „machrovat“ s krátkou černou střelnou zbraní, kterou namířil na poškozeného a zmáčkl naprázdno spoušť, následně poškozený požadoval vrácení svého telefonu, který měl obžalovaný u sebe, což obžalovaný odmítl s tím, že mu poškozený má zaplatit údajný dluh A. J., ale nakonec obžalovaný poškozenému vrátil SIM kartu z telefonu a poškozený z místa odešel, čímž mu byla způsobena škoda v celkové výši 600 Kč,
2) v době od počátku měsíce listopadu 2020 do 11. 3. 2021 ve společně obývaném bytě v sedmém patře na adrese Hradec Králové, XY, číslo popisné XY, nejméně v 7 případech různou mírou intenzity týral svoji družku M. N., nar. XY, kdy jí opakovaně vulgárně nadával, několikrát ji fyzicky napadl, nejméně v jednom případě poškozenou povalil na otoman a na zem, oběma rukama ji uchopil z přední strany krku a začal ji škrtit, dále jí sevřel krk tak, že nemohla dýchat a držel ji přibližně 30 sekund, pak sevření povolil a po nádechu poškozené zase úchop krku sevřel, takto to opakoval nejméně třikrát a dále poškozené vyhrožoval, že v případě, že proti jeho osobě podnikne nějaké kroky v rámci Policie ČR nebo jiného orgánu, tak ji zabije a zároveň zabije rodiče poškozené a jejich dcera nezletilá AAAAA (pseudonym), tak bude vyrůstat v jeho péči, přičemž ji u tohoto silně chytnul za zápěstí, kdy z tohoto jeho jednání měla poškozená důvodnou obavu o svůj život a zároveň o život svých rodičů,
3) v přesně nezjištěné době od června 2021 do července 2021 v XY, XY XY, okr. XY, v pronajatém bytě, pod pohrůžkou zveřejnění soukromých intimních videí a fotografií na sociálních sítích a v XY, přinutil M. N., nar. XY, k pohlavnímu styku pod příslibem, že videa nezveřejní a v telefonu je smaže, což stejně neučinil,
4) dne 9. 4. 2021 v době od 03:45 hodin do 03:50 hodin, v Hradci Králové, v XY XY, vstoupil do vestibulu domu s kočkou nezjištěného pohlaví a stáří, kterou držel v ruce, následně ji v prostoru před výtahem pustil na podlahu a snažil se jí nohama zabránit, aby utekla, po odchycení ji uchopil rukou za kůži a při vstupu do výtahu kočku hodil na zrcadlo, až upadla na podlahu, a následně jí na několik sekund přišlápl levou botou zadní nohy a pravou botou hlavu, čímž bezdůvodně vystavil zvíře působení negativních stresových vlivů biologické povahy v podobě duševních útrap a stresu, a fyzikální povahy v podobě vyvolání nepřiměřené bolesti, utrpení a neúměrnému fyzickému vyčerpání, a tímto svým jednáním porušil ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání a ustanovení § 4 odst. 1 písm. k), n) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání.
2. Obviněný byl odsouzen za shora popsané skutky, jakož i za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 6 T 119/2021, podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šedesáti šesti měsíců (5,5 let), pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 6 T 119/2021. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému O. V. škodu v částce 500 Kč a poškozené M. N. nemajetkovou újmu částkou 25 000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. (správně podle § 229 odst. 2 tr. ř.) byli tito poškození odkázáni se zbytky svých nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Obviněný byl zároveň částečně podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn podané obžaloby v jednom skutku. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený – SVJ bytového domu XY, vchod XY a XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 11. 2023, č. j. 12 To 139/2023-654, kterým napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (ad 1), ve výroku o trestu a výrocích o náhradě škody ve vztahu k poškozenému O. V. a ve výroku podle § 229 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k poškozené M. N. Odvolací soud pak podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným skutkem spočívajícím v tom, že obviněný
dne 23. 12. 2021 v době od 21:00 hodin do 22:20 hodin v Hradci Králové, ulice XY XY, v herně baru XY poté, co obžalovaný vstoupil do herny s nasazenou gumovou maskou klauna, přistoupil k hracímu automatu, u kterého seděl poškozený O. V., narozený XY (dále jen poškozený), posadil se na vedlejší stoličku a nejdříve ho vyzval, aby mu dal peníze na hru, což poškozený ze strachu z obžalovaného udělal, a dal mu po rozměnění peněz 100 Kč, následně mu obžalovaný řekl, že pokud mu poškozený nedá mobilní telefon, bodne ho nožem do nohy, což v poškozeném vzbudilo obavu o zdraví, neboť věděl, že obžalovaný u sebe nůž nosívá, vydal mu proto svůj mobilní telefon značky Huawei P9 lite v hodnotě 500 Kč, přičemž obžalovaný po poškozeném požadoval sdělení PIN kódu, což poškozený odmítl, na to obžalovaný reagoval tak, že držel poškozeného rukou okolo krku a začal mu rukou kroutit nosem, čímž poškozený z obavy ze stupňujícího se násilí mu nakonec PIN kód sdělil, následně ho obžalovaný vyzval, aby s ním poškozený šel ven, což odmítl, a proto mu obžalovaný opětovně začal kroutit nosem a poškozený s ním šel před hernu, kde obžalovaný udeřil poškozeného otevřenou dlaní pravé ruky do obličeje a následně pěstí do břicha, vzal ze země čepici poškozeného, batoh a zapalovačem se jej snažil podpálit, což se mu nepovedlo, a následně poškozený ze strachu z obžalovaného šel s ním k domu XY v Hradci Králové, kde za přítomnosti dalších dvou osob začal obžalovaný „machrovat“ s krátkou černou střelnou zbraní, kterou namířil na poškozeného a zmáčkl naprázdno spoušť, následně poškozený požadoval vrácení svého telefonu, který měl obžalovaný u sebe, což obžalovaný odmítl s tím, že mu poškozený má zaplatit údajný dluh A. J., ale nakonec obžalovaný poškozenému vrátil SIM kartu z telefonu a poškozený z místa odešel, čímž mu byla způsobena škoda v celkové výši 600 Kč.
5. Toto jednání obviněného odvolací soud kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej za tento trestný čin, přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku (ad 2), zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ad 3), přečin týrání zvířat podle § 302 odst. 1 tr. zákoníku (ad 4), ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, a dále za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 6 T 119/2021, k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci. Odvolací soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozenému O. V. v částce 500 Kč (ve zbytku byl odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních) a poškozená M. N. byla se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 2 tr. ř.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Christiana Gryma, LL.M., dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož celé zákonné znění cituje.
7. Obviněný je toho názoru, že napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně nesprávné, přičemž je založeno na neúplné a nesprávné interpretaci provedených důkazů a průběhu skutkového stavu jednotlivých incidentů. Podstatné je pak to, že: odůvodnění odvolacího soudu stran výroku ad (1) je nedostatečné, když odvolací soud nezohlednil obhajobou namítané okolnosti a bez jakéhokoliv odůvodnění neprovedl důkaz výslechem svědka navrhovaný obviněným. V takovém případě je řízení alespoň v tomto rozsahu zatíženo závažnou vadou znemožňující obecným soudům rozhodnout nade vši pochybnost v neprospěch obviněného. K výroku ad (2) a ad (3) se odvolací soud podle dovolatele v dostatečné míře nezabýval nevěrohodností výpovědi poškozené, jakož i jejími pohnutkami a motivy k tomu, aby obviněnému ublížila, přičemž provedené důkazy byly bez rozumného důvodu interpretovány zcela v jeho neprospěch, ačkoliv to skutková zjištění nijak nenaznačují. Nakonec stran výroku ad (4) nebyla podle obviněného naplněna potřebná míra společenské škodlivosti v podobě surového a trýznivého zacházení se zvířetem, přičemž nebyla zjištěna a prokázána jakákoliv zranění zvířete, která by takovému způsobu zacházení odpovídala.
8. Podle obviněného napadeným rozhodnutím, jakož i rozhodnutím soudu prvního stupně, bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v komponentě principu presumpce neviny a zásady nullum crimen sine lege ve smyslu čl. 39 Listiny. K porušení těchto základních práv souvisejících s právem na soudní a jinou právní ochranu došlo především nesprávným hodnocením provedených důkazů, nedostatečným odůvodněním stran jednotlivých skutků kladených obviněnému za vinu a s tím související nerespektování a nedodržení zásady materiální pravdy podle § 2 odst. 5 tr. ř. Podle obviněného soudy nezjistily dostatečně skutkový stav, nedostály zásadě materiální pravdy a opomíjely zaujatost zúčastněných osob. Tyto své závěry dovolatel v dovolání blíže konkretizuje.
9. Podle obviněného odvolací soud vyšel z mylného skutkového zjištění, pokud hovoří o tom, že poškozený V. byl uživatelem drog, když má za to, že poškozený je uživatelem návykových látek i v současnosti. Dovolatel akcentuje i psychické onemocnění poškozeného V. Poškozený dlužil obviněnému nemalý obnos finančních prostředků. Soudy opomněly řešit, zda obviněný v době tvrzené pohrůžky u sebe měl či neměl zbraň.
10. Podle dovolatele soud pochybil, pokud neprovedl výslech M. V. a P. S. (přímých svědků některých skutků), když nevyslechnutí těchto svědků nebylo soudem prvního stupně nijak zdůvodněno.
11. Obviněný pak ve vztahu ke skutkům ad 2) a 3) rozsudku soudu prvního stupně poukazuje na to, že poškozená M. N. má hned několik důvodů, proč vypovídat nepravdivě v jeho neprospěch. Poukázal přitom na svou nevěru, na psychologický profil poškozené, na dobrovolnost pořizování erotických fotografií či videozáznamů. Podle obviněného soud dostatečně nevyhodnotil výpovědi jeho rodinných příslušníků v postavení svědků. Dovolatel tak namítá nesprávné hodnocení důkazů, a to v jeho neprospěch.
12. Ke skutku pod bodem 4) rozsudku namítá, že nelze patřičně posoudit intenzitu útoku a újmu na zdraví zvířete vzhledem k absenci lékařského vyšetření předmětné kočky. Nebylo tak možné prokázat surový a trýznivý způsob týrání zvířete, resp. společenskou škodlivost jednání obviněného.
13. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
14. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož nastíněné výtky nejsou opodstatněné. Obviněnému jde primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy; především výpovědi poškozených, které jsou ke zjištění jeho viny klíčové. Nesouhlasí s tím, že ve věci činné soudy považují usvědčující výpovědi poškozených za věrohodné a ve spojení s dalšími důkazy pak považují trestnou činnost obviněného za prokázanou bez důvodných pochybností. Zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění by však přicházel v úvahu jen v případech uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V řešené kauze tedy v prvé řadě na základě konstatování „zjevného rozporu“. Avšak zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu). O takový případ se však v posuzované věci podle státního zástupce nejedná. Existence skutečně závažného, extrémního rozporu, která by předmětný dovolací důvod naplnit mohla, není v řešeném případě dána.
15. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou plně přezkoumatelná. Není chybou, pokud soudy pracují s výpověďmi poškozených jako se spolehlivými usvědčujícími důkazy. Platí totiž, že citované důkazy jsou podporovány dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména výslechy soudy zmíněných svědků, výsledky znaleckého zkoumání, obrazovými záznamy či důkazy listinnými. Výpovědi poškozených jako důležité usvědčující důkazy tedy nestojí osamoceně, resp. nejsou izolované, naopak v podstatném odpovídají dalším ve věci provedeným důkazům, se kterými ve svém souhrnu vytvářejí důkazní komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory, a tedy umožňuje učinit závěr o vině bez důvodných pochybností; nejedná se tedy o situaci „tvrzení proti tvrzení“, jak naznačuje obviněný. Současně usvědčující důkazy bezpečně vyvracejí obhajobu obviněného, že usvědčující důkazy jsou rozporné a nevěrohodné, že tedy nebyla jeho vina náležitě prokázána. Pakliže je obsah soudy zmíněných usvědčujících důkazů porovnán s učiněnými skutkovými zjištěními, je zřejmé, že mezi nimi zjevný rozpor ve shora naznačeném smyslu neexistuje. Učiněná skutková zjištění totiž v provedených důkazech podklad mají. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě „zjevných rozporů“ tedy podle státního zástupce naplněn nebyl.
16. To přitom platí i ke skutku ad) 4 výroku rozsudku okresního soudu, kde je spolehlivým podkladem kamerový záznam ve spojení s odborným vyjádřením; o nich není důvodu pochybovat. Jedná se o důkazy objektivní a ani sám obviněný ve skutečnosti neuvádí žádný závažný rozpor, kterým by snad trpěly. Namítá-li obviněný nemožnost vyšetření zvířete, a tedy nemožnost určení újmy na jeho zdraví, pak to je nepodstatné, neboť to není znakem předmětného trestného činu. Přitakat nelze ani tvrzení o nedostatečné závažnosti jeho jednání – zjevně se jedná o čin naprosto bezcitný, zcela bezdůvodný a pobuřující každého normálního člověka, kterýžto čin muselo dotčené zvíře vnímat s velkou bolestí a strachem, čin, který dané zvíře evidentně ohrožoval nejen na zdraví, ale i na životě. Krom toho lze říci, že jednání obviněného nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky kterým by nedosahovalo ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. Uplatnění trestní odpovědnosti je tedy zcela opodstatněné. Jen pro úplnost státní zástupce dodal, že tyto výtky lze formálně přiřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněným neoznačený. Podstatné je však především to, že nejsou důvodné.
17. K obviněným naznačené vadě opomenutých důkazů, kterážto představuje jednu z alternativ ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce uvedl, že ji neshledal. Je sice pravda, že krajský soud mohl inkriminovaným důkazním návrhům věnovat větší péči a že se prakticky omezil na konstatování jejich nepotřebnosti (bod 17. rozsudku krajského soudu), nicméně jedná se o nedostatek skutečně jen formální. Platí totiž, že skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností a v rozsahu nezbytném pro spravedlivé rozhodnutí. Za této situace by bylo provádění dalšího dokazování nadbytečné. Nadbytečné důkazy přitom podle ustálené judikatury nezakládají vadu důkazů opomenutých, soudy nejsou povinny takové důkazy realizovat.
18. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. udělil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud případně v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
20. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost, a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit jím požadovanou kasaci napadených rozhodnutí a vydání rozhodnutí, jehož se domáhá.
21. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným vzneseného dovolacího důvodu dochází podle jeho obsahového vymezení tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
22. Ve shodě s posouzením dovolání státním zástupcem dovolací soud konstatuje, že námitky obviněného formálně vyhovují uplatněnému důvodu a zároveň v určité části odpovídají i dovolatelem neuplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
24. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Za rozpor ve smyslu první alternativy tohoto dovolacího důvodu totiž nelze označovat prostý nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Takový zjevný rozpor nevzniká za situace, kdy soud prvního stupně podrobí provedené důkazy hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a při formulaci svých skutkových zjištění vychází z toho či onoho důkazu na úkor jiného, pokud svůj postup náležitě odůvodní. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
25. Ve vztahu k bodu 1) rozsudku obviněný namítal nesprávné vyhodnocení věrohodnosti poškozeného O. V. K uvedenému je třeba předeslat, že není pochybením soudu, pokud své rozhodnutí primárně založí na výpovědi poškozeného jako svědka, pokud náležitým způsobem odůvodní, proč poškozeným předkládaná verze je pravdivá, resp. nevzbuzuje u soudu pochybnosti o pravdivosti. Soudy obou stupňů se přitom věrohodností poškozeného (v roli svědka) dostatečně zabývaly (soud prvního stupně v bodě 16. rozsudku a odvolací soud v bodě 17. napadeného rozsudku) a vysvětlily, proč považují výpověď poškozeného za pravdivou. Marginální námitky obviněného ohledně toho, že poškozený O. V. „odmítá psychiatrické léčení“ nebo že „dlužil obviněnému nemalý obnos finančních prostředků“ jsou v kontextu odůvodnění soudů obou stupňů nepodstatné. Stejně tak není pro věrohodnost poškozeného podstatné, zda bylo či nebylo prokázáno, zda obviněný u sebe v uvedený okamžik měl nůž; tím spíše, že sám obviněný doznal, že v kapse nůž měl, avšak poškozený uvedl, že si nože nevšiml a pouze se domníval, že jej obviněný má. Tato skutečnost však zásadní dopad na vyhodnocení skutkového stavu nemá.
26. Závěr soudů o skutkovém stavu pak obstojí především proto, že soud prvního stupně (a následně i odvolací soud) nezaložil svůj závěr o skutkovém stavu pouze na výpovědi samotného poškozeného a není možno hovořit o situaci tvrzení proti tvrzení, ale rovněž na řadě dalších důkazů, které s výpovědí poškozeného korespondují. Především sám obviněný dílčí část svého jednání popsal shodně jako poškozený (např. připustil, že poškozenému kroutil nosem proto, aby zdůraznil, že chce vrátit peníze, které mu poškozený dlužil, což by již samo o sobě mohlo naplnit znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku). Výpověď poškozeného pak odpovídá rovněž výpovědi svědkyně T. K. (ohledně mobilního telefonu), svědka D. F. (k obavám poškozeného) nebo s kamerovým záznamem z bezpečnostních kamer (jak z baru, tak z prostoru před ním). Každopádně takovýmto hodnocením důkazů se soud prvního stupně nezpronevěřil zásadě volného hodnocení důkazů, která sama o sobě znamená, že důkazy jsou soudem hodnoceny podle jeho vnitřního přesvědčení jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a takové hodnocení nemusí odpovídat představě obviněného nebo jeho požadavkům.
Dovolací soud především díky shora uvedenému neshledává v bodě 1) rozsudku zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními.
27. Námitky ohledně zjištění skutkového stavu v bodech 2) a 3) rozsudku soudu prvního stupně jsou do značné míry obdobné bodu 1), a to především z toho důvodu, že podkladem i pro tyto závěry je výpověď základního svědka – v tomto případě poškozené M. N. Opět je možné konstatovat, že v obecné rovině lze závěr o vině obviněného postavit na výpovědi jediného (očitého) svědka, avšak takovouto výpověď je třeba vyhodnotit v kontextu s dalšími provedenými důkazy, případně odůvodnit, proč se skutkový závěr odchyluje od tvrzení obviněného, případně od pro něj příznivěji vyznívajících důkazů. Ani v tomto bodě se soudy při svých skutkových zjištěních a jejich odůvodnění nezpronevěřily zásadě volného hodnocení důkazů. Ani výpověď poškozené M. N. totiž nestojí zcela osamoceně, ale koresponduje s dalšími důkazy, např. s výpověďmi jejích rodinných příslušníků. Nadto soud prvního stupně sám (nad rámec důkazů zajištěných v přípravném řízení) opatřil k důkazu znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (týkající se osoby poškozené) a v odůvodnění vysvětlil, jak tyto znalecké posudky doplňují výpověď poškozené, a proč tedy dospěl ke skutkovým závěrům vedoucím k rozhodnutí o vině obviněného skutky pod body 2) a 3) rozsudku. V takovémto hodnocení důkazů dovolací soud nespatřuje žádný, tím méně zjevný či extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními. Na tomto závěru nemůžou nic změnit podrobnosti vztahu obviněného a poškozené, na které obviněný poukazuje v podaném dovolání, jako prokázaná nevěra obviněného, skutečnost, že poškozená mohla vědět o pořizování záznamů o jejich intimních aktivitách nebo účelové chování poškozené v průběhu jejich partnerského soužití. Není pak pravdou, že by soudy nezohlednily výpovědi rodinných příslušníků obviněného a preferovaly svědecké výpovědi rodinných příslušníků poškozené, když např. soud prvního stupně explicitně zmínil, v případě, kterých svědků jde o rodinné příslušníky těchto účastníků a že tuto okolnost nepřehlíží. Ostatně to byl jeden z důvodů, proč bylo dokazování doplněno o znalecké zkoumání poškozené. Lze tedy uzavřít, že ani ke skutkovým závěrům uvedeným v bodě 2) a 3) rozsudku soudy nedospěly způsobem, který by indikoval zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními.
28. Je tudíž zřejmé, že uvedené alternativě dovolacího důvodu námitky obviněného neodpovídají.
29. Pro úplnost možno uvést, že dovolatel neoznačil druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech), ani žádná z jeho námitek pod ni není podřaditelná.
30. Třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) odpovídá námitka obviněného ohledně neprovedení výslechu navrhovaných svědků M. V. [k bodu 1) rozsudku] a P. S. [k bodu 2) rozsudku]. K odůvodnění této námitky obviněný pouze uvedl, že soudy pochybily, pokud tyto svědky (jako „přímé účastníky událostí“) nevyslechly a tento svůj postup nikterak neodůvodnily.
31. Do určité míry pak tomuto dovolacímu důvodu odpovídá námitka obviněného i k bodu 4) rozsudku (přečin týrání zvířat), když obviněný namítá, že soud neprovedl dokazování vedoucí ke zjištění újmy zvířete (kočky). Podle obviněného pak soudy chybně dopěly k závěru o naplnění znaku „surový a trýznivý způsob“, který je podmínkou trestní odpovědnosti za přečin týrání zvířat podle § 302 odst. 1 tr. zákoníku. Tato posléze uvedená argumentace však odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (jakkoliv výslovně neuplatněnému) a bude na ni reagováno níže. Na tomto místě se dovolací soud soustředí na námitku opomenutých důkazů.
32. K tomu je třeba připomenout, co uvádí Ústavní soud (nález ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 2300/21): „Součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné ústavně přikázaná kontradiktornost řízení, tj. právo všech účastníků řízení rovnocenně procesně působit na rozhodující soudní orgán plynoucí z čl. 37 odst. 3 Listiny, přičemž dané ustanovení Listiny je aplikovatelné na všechny druhy soudního řízení včetně řízení trestního [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 569/05 ze dne 11. 5. 2006 (N 100/41 SbNU 293)]. Byť je postavení státního zástupce a obviněného zejména v přípravném řízení odlišné od postavení stran civilního sporu, musí při jakémkoli soudním rozhodování v trestním řízení fakticky docházet k naplnění procesní rovnosti těchto účastníků. Jen tak lze vnímat proces jako férový“. Krom toho ve svém usnesení ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 3093/20, vyložil, že „ani z principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) nevyplývá povinnost obecných soudů vyhovět všem návrhům účastníků“.
33. Na základě uvedeného je zřejmé, že princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní se projevuje v rovném přístupu stran k soudu, tedy mj. možností obhajoby navrhovat důkazy. Neznamená však, že budou všechny návrhy obhajoby provedeny, ani že bude provedeno stejné množství důkazů jako na návrh obžaloby. Zachování principu kontradiktornosti řízení rozhodně nelze posuzovat toliko na základě početního porovnání důkazů, jež byly provedeny na návrh každé strany.
34. Podle Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09) procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí.
35. Ústavní soud již v minulosti ve své judikatuře (např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010, nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004, či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005) formuloval důvody, pro něž může soud neprovést navrhovaný důkaz. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
36. Pokud jde o dovolatelem zmiňované důkazní návrhy, pak je pravdou, že výslech svědků M. V. a P. S. byl navrhován již v řízení před soudem prvního stupně přípisem obhájce ze dne 22. 2. 2023 (č. l. 492). Obviněný v přípise neuvedl, k jakým skutečnostem mají být svědci vyslechnuti („Dále nechť je … proveden výslech osob:“). U M. V. obviněný sdělil, že kontakt na něj má jen prostřednictvím sociálních sítí a u P. S. uvedl, že „se může jednat o osobu podnikající na sídle XY XY, XY XY“. Na závěr hlavního líčení, které těmto důkazním návrhům předcházelo (14. 2. 2023), obhájce pouze uvedl, že „navrhuje doplnit výslechy svědků, jejichž jména předloží“. U následujících dvou hlavních líčení (14. 3. 2023 a 26. 4. 2023) neměly strany „návrhy na opatření dalších důkazů“. U závěrečného hlavního líčení (27. 6. 2023) strany „neměly návrhy na doplnění dokazování“. Ani v závěrečné řeči se obhájce otázce opomenutých důkazů nevěnoval. Pouze k bodu 4) uvedl, že „… nemáme znalecký posudek ohledně toho, co se tomu zvířeti stalo …“. Na nevyslechnutí svědka M. V. obviněný poukazuje až ve svém odvolání (č. l. 625 verte). Opomenutím výslechu svědka P. S. pak ani v odvolání obviněný neargumentuje. Ani absencí znaleckého posudku k bodu 4) se nijak nezabývá, když pouze sděluje, že znaky surového a trýznivého zacházení se zvířetem „není možné konstatovat žádným relevantním důkazním prostředkem“.
37. Je pravdou, že soud prvního stupně o důkazních návrzích v rámci hlavního líčení formálně nerozhodl (nezamítl je). Zároveň je však do jisté míry pochybné, zda obviněný na důkazních návrzích (především spočívajících ve výslechu svědků) vůbec trval, když se strany vyhlášením rozsudku vyjádřily tak, že „nemají návrhy na doplnění dokazování“. Zároveň je pravdou, že se soud prvního stupně k těmto důkazním návrhům nijak nevyjádřil (nevysvětlil či neodůvodnil nadbytečnost dalšího dokazování) ani v písemném vyhotovení rozsudku. Odvolací soud se tedy mýlí, pokud v odůvodnění napadeného rozsudku (v bodě 17.) uvádí, že soud prvního stupně „nevyslechl svědky M. V. a P. S., přičemž svůj postup vysvětlil“. Nadto však věcně uvádí, že ani odvolací soud nepovažuje (s ohledem na další provedené důkazy) výslech těchto svědků za nutný. K důkazu ve formě znaleckého posudku k bodu 4) se odvolací soud nijak nevyjádřil, když však z části odůvodnění, která se tímto bodem zabývá (bod 21. napadeného rozsudku), lze dovodit, že dokazování v tomto bodě považuje za dostačující (a tedy další důkazy za nadbytečné).
38. Dovolací soud s ohledem na výše uvedené považuje (s jistou dávkou shovívavosti) všechny tři důkazy, které dovolatel označuje za opomenuté (výslech svědka M. V., výslech svědka P. S. a znalecký posudek ke zdravotnímu stavu kočky), za obhajobou navržené. Jakkoliv to nebylo v případě znaleckého posudku výslovné a v případě svědků není zcela jisté, zda na těchto důkazních návrzích obviněný v závěru hlavního líčení trval. Zároveň je pravdou, že soud prvního stupně na tyto důkazní návrhy formálně nereagoval. Odvolací soud se pak bez bližšího odůvodnění omezil na konstatování jejich nadbytečnosti.
39. Je místě zdůraznit, že jak nikoliv každé nedostatky v průběhu procesu dokazování v podobě „opomenutí“ či nedostatečného vypořádání se s důkazními návrhy účastníků řízení ze strany obecných soudů dosahují ústavněprávní intenzity, odůvodňující kasační zásah ze strany Ústavního soudu (viz nález ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/2014), tak obdobně ne každé „opomenutí“ důkazu (dokonce i stranou navrženého) musí nutně vést ke kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě. Základním důvodem pro uplatnění této varianty tohoto dovolacího důvodu je totiž, že jde o podstatný důkaz, který má nadto vést k prokázání rozhodných skutkových zjištění.
40. Po vyhodnocení důkazního stavu dovolací soud uzavírá, že v případě výslechu obou svědků nejde o „podstatné“ důkazy a navrhovaný znalecký posudek nemá potenciál vést k prokázání „rozhodných“ skutkových zjištění.
41. Lze připomenout, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, zásahem do základního práva garantovaného Listinou je postup obecného soudu, který se v odůvodnění rozhodnutí, ani v řízení mu předcházejícímu, nevypořádá s navrženými důkazy, jejichž proklamovaný význam má podpořit obhajovací verzi [obviněného]. Obviněný sám však „neproklamoval“ (nedefinoval), jaké skutečnosti mají být navrhovanými svědeckými výpověďmi důkazy prokázány, neboť až ve svém odvolání konstatuje, že v případě výpovědi svědka V. jde „o přímého svědka události“. Ve vztahu k oběma svědkům pak až ve svém dovolání obviněný popisuje, že výpověď těchto svědků „měla výrazným způsobem objasnit průběh prokazovaného skutku a upřesnit některé sporné a rozhodující okolnosti“ a že oba „byli přímými svědky událostí“. Ani z dovolání nevyplývá, ke kterému skutku má být ten který svědek vyslechnut. Především však obviněný soudu prvního stupně nijak nekonkretizoval, k jakým skutečnostem či okolnostem má být ten který svědek vyslechnut.
42. Dovolací soud dovodil, že M. V. měl být svědkem události pod bodem 1), když z procesní výpovědi obviněného vyplývá, že by mělo jít o jednoho z kamarádů obviněného, jehož účast na incidentu obviněný popsal tak, že „ven [před bar] přišli dva jeho kamarádi, M. V. a S. B., byli spolu asi 5 metrů od poškozeného, obžalovaný kamarádům ukazoval kuličkovou pistoli a pendrek a pak šli společně do herny“. K uvedené události však byl vyslechnut jako svědek právě S. B., který tvrzení obviněného nepotvrdil, resp. popřel, když uvedl, že „obžalovaného potkal cestou do herny a šel s nimi dovnitř. Co se dělo v herně, svědek neví. Do kasina přišel asi v 20:00 hodin, byli spolu na cigaretě, bavili se spolu. Neviděl, že by se obžalovaný vůči některému z hostů choval agresivně. Z herny odcházel kolem půlnoci, obžalovaného viděl zhruba 30–60 minut. Je možné, že seděli společně a bavili se, svědek ale seděl v zadní části kasina, automaty jsou v řadě a svědek si nevybavuje, co se dělo na druhém konci řady automatů …“. Za situace, kdy svědek M. V. má (zřejmě) popsat pouze dílčí část jednání obviněného, tato část byla druhým svědkem (S. B.) nepotvrzena a byly k ní provedeny další důkazy (výslechy svědků V., Š., K., či F. nebo kamerový záznam jak z baru, tak prostoru před ním), lze uzavřít, že v případě výslechu svědka M. V. nejde o „podstatný“ důkaz, neboť skutečnosti, o nichž má svědek vypovídat mají soudy za prokázané z již proběhlého dokazování. Navíc má (zřejmě) svědek vypovídat k dílčí části jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, a to k části, která netvoří podstatnou část skutku a zásadně neovlivňuje ani právní kvalifikaci jednání, pro které byl obviněný odsouzen. Tento důkazní návrh je tedy i materiálně nadbytečný.
43. Shodný závěr pak dovolací soud činí i ve vztahu k důkaznímu návrhu výslechem svědka P. S. V situaci, kdy sám obviněný neidentifikuje, k jaké situaci má tento svědek vypovídat, pokusil se o takovouto identifikaci sám dovolací soud. Jediná zmínka o tomto svědkovi je ve výpovědi obviněného, pokud hovoří o dílčím konfliktu mezi ním a poškozenou M. N. Obviněný vypověděl, že „… matka řekla poškozené, aby se s tím kreténem nebavila, což ho rozčílilo, začal matce sprostě nadávat, a poté poškozená ho začala bít do obličeje. Chvíli se nechal bít, pak ji chytil zezadu rukama, matka poškozené na něho začala řvát, posléze přišel její otec a jeho kamarád P. S. a zmlátili ho …“. Pokud tedy byl svědek P. S. navržen k prokázání průběhu tohoto incidentu, pak lze uzavřít, že soudy nepochybily, pokud jeho výslech považovaly za nadbytečný, neboť k tomuto incidentu byl vyslechnut jak obviněný, tak další svědkové (M. N., P. N., M. N.), prokazovanou situaci tedy soud dovodil logicky z již provedeného dokazování. Zároveň šlo zjevně o jednu dílčí situaci nijak ve skutkové větě rozsudku nekonkretizovanou a k prokázání celého komplexního chování obviněného vůči poškozené (kvalifikovaného jako přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku) marginální. Ani v případě výslechu svědka P. S. tedy nejde o důkaz „podstatný“ a v situaci, kdy skutečnost, k jejímuž prokázání měl vést, byla dostatečně prokázána jinak, jde o důkaz nadbytečný.
44. Závěrem rovněž nelze přehlédnout, že obviněný sám nebyl schopen identifikovat tyto dva důkazy tak, aby mohl soud tyto výslechy realizovat, neboť u svědka M. V. konstatoval, že na něj má kontakt jen přes sociální sítě a u svědka P. S. uvedl kontaktní adresu („může se jednat o osobu podnikající na sídle XY XY, XY XY“), na které si svědek, když byl předvoláván, předvolání nepřevzal a zásilka byla vrácena s poznámkou „nemá domovní schránku“.
45. Důkazní návrh znaleckým posudkem na zranění či zdravotní stav kočky, která byla předmětem útoku popsaného pod bodem 4) rozsudku bylo možno rovněž odmítnout, neboť tento důkaz nepovede k prokázání „rozhodných“ skutkových zjištění. Poškození zdraví zvířete totiž není znakem skutkové podstaty trestného činu týrání zvířat podle § 302 odst. 1 tr. zákoníku, neboť účinek ve smyslu poškození zdraví sice může být charakteristikou „týrání zvířete“, ale nikoliv nutnou, a není k němu třeba vést dokazování, pokud byl tento znak, případně znak „surovým a trýznivým způsobem“ prokázán jinak. [Jinak je tomu u kvalifikované skutkové podstaty týrání zvířat podle § 302 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kde je znakem způsobení týranému zvířeti trvalých následků nebo smrti.] Soudy tedy nepochybily, pokud dovodily znaky skutkové podstaty z již provedeného dokazování. A proto lze označit i důkazní návrh znaleckým posudkem směřující k prokázání následků na zdraví kočky za nadbytečný, neboť by nevedl k prokázání rozhodných skutkových zjištění.
46. Lze proto uzavřít, že dovolatelova námitka ve vztahu k třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla shledána neopodstatněnou.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
47. K první alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku) lze přiřadit námitky obviněného ohledně naplnění znaků skutkové podstaty přečinu týrání zvířat podle § 302 odst. 1 tr. zákoníku. Jakkoliv obviněný tvrdí, že znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu nebyly prokázány (a jde tedy i o námitky ohledně skutkových závěrů), jde především o to, zda v rozsudku popsaný skutek naplňuje znak „týrání“ a znak „surovým a trýznivým způsobem“.
48. Přečin týrání zvířat podle § 302 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo týrá zvíře surovým nebo trýznivým způsobem.
49. Objektem trestného činu týrání zvířat podle § 302 tr. zákoníku je zájem na ochraně zvířat, která jsou živými tvory schopnými pociťovat bolest a utrpení, a to před týráním, poškozováním jejich zdraví a jejich bezdůvodným usmrcením člověkem.
50. Týráním se v obecné rovině rozumí určitý způsob zlého nakládání s živým tvorem, které mu působí nějaké útrapy a příkoří. Charakteristiku týrání zvířat předkládá § 4 odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon na ochranu zvířat“). Za týrání se podle uvedeného ustanovení (mimo jiné) považuje … k) vyvolávat bezdůvodně nepřiměřené působení stresových vlivů biologické, fyzikální nebo chemické povahy, … n) zacházet se zvířetem, přepravovat je nebo je pohánět způsobem, který vyvolává nepřiměřenou bolest, utrpení nebo poškození zdraví anebo vede k jeho neúměrnému fyzickému vyčerpání, … y) jiné jednání v rozporu s tímto zákonem, v jehož důsledku dojde k utrpení zvířete.
51. Ke spáchání trestného činu podle § 302 odst. 1 tr. zákoníku, tedy v jeho základní skutkové podstatě, musí přistoupit jedna z alternativně stanovených okolností, jimiž jsou zvlášť surový nebo trýznivý způsob týrání. Přitom právě tyto okolnosti zpravidla posouvají jednání vůči zvířeti do trestněprávní roviny (zůstanou-li pominuty kvalifikované formy jednání uvedené v § 302 tr. zákoníku). Surový nebo trýznivý způsob charakterizuje určitá brutalita a bezcitnost jednání pachatele nebo trýznivost vnímání týrání pro postižené zvíře. Není třeba, aby se tak dělo opakovaně nebo na více zvířatech (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, 3877 s.). Takový způsob týrání je však třeba odlišovat od „zvlášť surového nebo trýznivého způsobu“, který je znakem kvalifikované skutkové podstaty podle § 302 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za který je třeba považovat týrání zvířete, které se výrazněji vymyká běžným případům a je spojeno s vyšší mírou bolesti, utrpení nebo příkoří týraného zvířete (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, 3879 s., shodně rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 48/2017).
52. Jednání obviněného popsané v bodě 4) rozsudku (hození kočkou proti zrcadlu a přišlápnutí jejích nohou a hlavy) bylo soudy správně kvalifikováno jako „týrání“ zvířete, neboť obviněný vyvolal bezdůvodně nepřiměřené působení stresových vlivů fyzikální povahy na zvíře, zacházel se zvířetem způsobem, který vyvolal nepřiměřenou bolest a utrpení a jednal v rozporu se zákonem, v jehož důsledku došlo k utrpení zvířete [podle § 4 odst. 1 písm. k), n) i y) zákona na ochranu zvířat proti týrání]. Takovéto jednání s ohledem na prokázanou intenzitu a z pohledu subjektivního vnímání této kočky je třeba právně kvalifikovat jako surový i jako trýznivý způsob takového týrání. Znak surovosti je dán způsobem provedení činu, tedy hozením kočkou na zrcadlo a jejímu následnému bezdůvodnému přišlápnutí. Je třeba zpřesnit stylizaci dané věty. Znak trýznivosti pak byl zjevně naplněn tím, že toto zvíře nutně muselo vnímat celou situaci jako utrpení umocněné nemožností útěku či obrany. Jednání obviněného je navíc charakterizováno naprostou bezohledností vůči zvířeti, brutalitou a také bezdůvodností. Za těchto skutkových okolností pak bylo jednání obviněného správně kvalifikováno jako přečin týrání zvířat podle § 302 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný týral zvíře surovým a zároveň trýznivým způsobem. Pro tuto právní kvalifikaci je pak zcela bez relevance, zda a jaká zranění tato kočka utrpěla. Rozsudky obou soudů tak netrpí vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku.
53. Pro úplnost možno dodat, že obviněný druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) neoznačil a ani věcně žádná z jeho námitek této variantě neodpovídá.
IV./3. K otázce porušení základních práv obviněného
54. Obviněný v dovolání argumentuje rovněž tak, že „odvolací soud … pochybil závažným způsobem ve vztahu k hodnocení důkazů, čímž nedostál zásadě materiální pravdy a současně porušil právo spravedlivého procesu …“.
55. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu, pro porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
V. Způsob rozhodnutí
56. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že jeho námitky, jež bylo možno považovat za formálně odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu, byly shledány zjevně neopodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
57. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 5. 2024
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Martin Lýsek