Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), a soudkyň Veroniky Křesťanové a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele O. Č., zastoupeného Mgr. Karolínou Volkov, advokátkou, sídlem Pod Habřím 83, Pardubice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2023 č. j. 28 Co 83/2023-93 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. ledna 2023 č. j. 29 Nc 514/2022-71, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a J. N., O. N., a nezletilého L. N., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i další základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 10 a čl. 32 Listiny, čl. 3, čl. 4, čl. 5, čl. 6 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 9 odst. 1 až 3 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel se návrhem podaným na základě § 771 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), domáhal určení příbuzenství k nezletilému L. N. (dále jen "nezletilý") narozenému matce J. N. Tvrdil, že je biologickým otcem nezletilého, ale jako matrikový otec je v rodném listě zapsán bývalý manžel matky nezletilého O. N.
3. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem stěžovatelův návrh zamítl (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost nahradit J. N. (matce nezletilého) náklady řízení ve výši 7 865 Kč (výrok II). Obvodní soud uvedl, že stěžovatel se sice formálně domáhá určení příbuzenství, ale jeho faktickým požadavkem je určení biologického otcovství. Otcovství k nezletilému však bylo jednoznačně určeno na základě první domněnky (§ 776 odst. 1 obč. zák.) a svědčí O. N., třebaže z prohlášení účastníků řízení i znaleckého posudku vyplynulo, že stěžovatel je skutečně biologickým otcem nezletilého. V této souvislosti obvodní soud zdůraznil, že návrh stěžovatele na popření otcovství O. N. byl zamítnut [rozsudek obvodního soudu ze dne 12. 10. 2021 č. j. 61 Nc 504/2021-178 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2022 č. j. 28 Co 102/2022-323 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023 č. j. 24 Cdo 230/2023-362, přičemž ústavní stížnost stěžovatele podaná proti těmto rozhodnutím byla usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1970/23 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítnuta jako zjevně neopodstatněná]. Poukázal rovněž na skutečnost, že stěžovatel má přiznáno právo na styk s nezletilým (§ 927 obč. zák.) a dochází i k jeho realizaci. Důvodem k zamítnutí návrhu bylo vedle toho, že otcovství k nezletilému bylo určeno a stěžovatel se svým návrhem nepřípustně snaží obcházet zákonnou úpravu určování otcovství, i to, že obvodní soud nezjistil zájem nezletilého na vyhovění návrhu. Zájem nezletilého leží podle obvodního soudu v zachování nastolené právní jistoty, kdy jeho právní otec je uveden v rodném listu a mezi nezletilým a O. N. vzniká sociální a emocionální pouto otce a syna.
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 4. 2023 č. j. 28 Co 83/2023-93 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Přisvědčil obvodnímu soudu, že stěžovatel svým návrhem směřuje k obcházení právní úpravy určení otcovství. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 1741/18
(N 86/94 SbNU 137), podle něhož právní vymezení rodinných vztahů musí reflektovat biologické vazby a rodiče mají právo, aby jejich biologické rodičovství bylo respektováno, jakož i dítě má právo znát rodiče, avšak požadavek shody právního a biologického otcovství není absolutní. Role soudů se neomezuje na pouhé formální osvědčování výsledků testu otcovství, ale soudy při rozhodování paternitních sporů zkoumají další relevantní faktory a skutečnosti vycházející z konkrétního případu. V posuzované věci bylo zjištěno, že výchovné prostředí v rodině s matrikovým otcem, matkou a (polorodými) sourozenci nezletilého je stabilní a stabilita je důležitou součástí nejlepšího zájmu dítěte.
Rovněž nebylo možné přehlédnout, že byl upraven styk stěžovatele s nezletilým, který je uskutečňován, takže stěžovatel není ze života nezletilého vyloučen. Městský soud neshledal, že by bylo v zájmu nezletilého, aby stěžovatelem zdůrazňované právo na respektování soukromého a rodinného života a právo dítěte znát biologického otce převážilo nad právy rodičů a principem právní jistoty rodinných vztahů. O dalších návrzích stěžovatele (aby mohl nastoupit na rodičovskou dovolenou, nahlížet do lékařské dokumentace nezletilého a aby byli v matrice zapsáni dva otcové nezletilého) městský soud nerozhodoval, neboť rozhodování o vznesení nových nároků je v odvolacím řízení pojmově vyloučeno.
5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti (čítající 150 stran) namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Obecným soudů vytýká, že nesprávně aplikovaly § 771 obč. zák., když toto ustanovení je v rozporu s Evropskou úmluvou o právním postavení dětí narozených mimo manželství i Úmluvou o právech dítěte. V další části stěžovatel cituje z 257 nálezů Ústavního soudu, z nichž podle jeho názoru vyplývá, že napadenými rozsudky došlo k porušení ústavnosti. Stěžovatelem citovaná rozhodnutí mj. akcentují, že při zkoumání nejlepšího zájmu dítěte je třeba brát v úvahu zejména existenci pokrevního pouta.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Třebaže je ústavní stížnost velmi obsáhlá (i díky citaci z více než 250 rozhodnutí Ústavního soudu), těžištěm stěžovatelovy argumentace je, že zamítnutím jeho návrhu na určení příbuzenství k nezletilému došlo k porušení nejen jeho základních práv, ale i práv nezletilého a dalších osob, které s nezletilým pojí pokrevní pouto. Ústavní soud v rozhodnutí obecných soudů zásah do stěžovatelových práv neshledává. Co se týče eventuálního porušení práv jiných osob (nezletilého nebo širší rodiny stěžovatele), pak je třeba zdůraznit, že možnost podání ústavní stížnosti ve prospěch třetích osoby (tzv. actio popularis), zákon o Ústavním soudu nepřipouští [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 178/94
ze dne 8. 12. 1994 (U 22/2 SbNU 259), usnesení sp. zn. I. ÚS 360/98
ze dne 8. 12. 1998 (U 74/12 SbNU 545), usnesení sp. zn. I. ÚS 74/99
ze dne 11. 5. 1999 (U 34/14 SbNU 329) či usnesení sp. zn. I. ÚS 641/2000
ze dne 25. 4. 2001 (U 16/22 SbNU 361)].
9. Ústavní soud předně odkazuje na městským soudem citovaný nález sp. zn. II. ÚS 1741/18
(bod 27), z něhož vyplývá, že právní vymezení rodinných vztahů musí reflektovat biologické vazby. Rodiče mají právo na to, aby jejich biologické rodičovství bylo ze strany veřejné moci respektováno, a dítě má právo znát své biologické rodiče (viz též čl. 7 Úmluvy o právech dítěte). Na druhou stranu však Ústavní soud zdůraznil, že požadavek shody právního a biologického otcovství není absolutní. Právní vztah otce a dítěte totiž není jen mechanickou reflexí existence biologického vztahu (např. s postupem času se může i při absenci tohoto vztahu vyvinout mezi právním otcem a dítětem taková sociální a citová vazba, jež bude z hlediska práva na ochranu soukromého a rodinného života požívat právní ochrany). V takovém případě bude další trvání právních vztahů závislé na více faktorech, mezi nimiž bude nejlepší zájem dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte) hrát důležitou roli [nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09
(N 139/58 SbNU 141)].
10. V nálezu ze dne 16. 5. 2017
sp. zn. II. ÚS 3122/16
(N 80/85 SbNU 363), který se zabýval otázkou postavení tzv. putativních otců, Ústavní soud konstatoval, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (v tomto nálezu bohatě citované) vyplývá, že čl. 8 Úmluvy musí být vykládán tak, že ukládá členským státům závazek zkoumat, zda je v nejlepším zájmu dítěte umožnit jeho biologickému otci založit mezi nimi vztah, např. prostřednictvím přiznání práva na styk. V souladu s tím také platí, že biologický otec nesmí být zcela vyloučen ze života jeho dítěte, ledaže jsou zde k tomu důležité důvody vyplývající z nejlepšího zájmu dítěte.
To ale automaticky neznamená povinnost založit biologickému otci právo napadat status otce právního. Tento závazek nelze z dosavadní judikatury Evropského soudu pro lidská práva dovodit. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva i komparace právních úprav ve vybraných zemích Evropské unie nelze rovněž dovodit, že by z čl. 8 Úmluvy plynul pozitivní závazek, aby byl stěžovatel jako matrikový otec zapsán. Stát podle většinové linie judikatury Evropského soudu pro lidská práva nemá povinnost umožnit domnělému otci zpochybnit otcovství matrikového otce založeného první domněnkou.
Ochrana existující právně-sociální rodiny jako zájem převyšující biologickou fakticitu plyne i z právních řádů Německa a Rakouska. Tamější ústavní soudy taktéž judikovaly, že právo na respektování soukromého a rodinného života nedává biologickým otcům nárok na zápis do matriky namísto dosavadního matrikového otce.
11. Obecné soudy podřadily nyní přezkoumávané řízení o určení příbuzenství k nezletilému pod § 466 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, jenž podává demonstrativní výčet řízení ve věcech péče soudu o nezletilé. Jak totiž uvedl městský soud (srov. bod 20 rozsudku), stěžovatel "svůj žalobní návrh na určení příbuzenství jednoznačně formuloval jako předpoklad pro své budoucí návrhy, aby nezletilý L. byl svěřen do střídavé výchovy matky a navrhovatele a pro návrh na rozšíření styku s dítětem".
Ve shodě s obecnými východisky zmíněnými výše Ústavní soud zdůrazňuje, že v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem - a tedy v konečném důsledku rovněž při přezkumu nyní napadených rozhodnutí - setrvale uvádí, že jeho úkolem je především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález ze dne 26.
5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683)]. Kritérium zájmu dítěte je ostatně zmíněno rovněž v nálezu sp. zn. II. ÚS 3122/16
(srov. bod 57) nebo též v nálezu ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 1467/18
(srov. bod 21). Ústavní soud má za to, že obecné soudy předestřeným ústavním požadavkům kladeným na řízení o určení příbuzenství v nyní projednávané věci dostály. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3122/16
sice Ústavní soud výslovně návrh na určení příbuzenství biologického otce dítěte zmínil (srov. bod 58), avšak nezmínil jej izolovaně, nýbrž jako východisko pro určení styku s nezletilým podle § 927 obč. zák. Podle § 927 obč. zák. mají právo stýkat se s dítětem osoby příbuzné s dítětem, ať blízce či vzdáleně, jakož i osoby dítěti společensky blízké, pokud k nim dítě má citový vztah, který není jen přechodný, a pokud je zřejmé, že by nedostatek styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu. Také dítě má právo se stýkat s těmito osobami, pokud tyto osoby se stykem souhlasí.) Hned v následujícím bodu (srov. bod 59) však zmínil Ústavní soud jako druhou možnost, kterou označil spíše jen jako otázku jiného procesního řešení, a to přímé podání návrhu podle § 927 obč. zák. V řízení o něm by aspekt biologického rodičovství byl významný při posuzování otázky, zda je navrhovatel osobou, které svědčí právo styku s nezletilým.
Stěžovatel ale má na základě soudem schválené dohody s matkou nezletilého upraven styk s nezletilým, proto se zde závěry bodu 58 neuplatní - pro realizaci práva styku stěžovatele jako biologického otce rozhodnutí o určení příbuzenského vztahu není potřeba.
12. Obvodní i městský soud v posuzované věci zdůraznily, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, přičemž odůvodnily, proč v současné době není v zájmu nezletilého určit příbuzenství ke stěžovateli. Oba soudy přihlédly zejména ke stabilnímu rodinnému zázemí nezletilého. Vyšly i ze zprávy Orgánu sociálně právní ochrany dětí Úřadu městské části Praha 9, která se vyjadřovala k poměrům a péči o nezletilého v domácnosti O. N. a J. N., jakož i ke vztahu nezletilého ke stěžovateli a matrikovému otci O. N. Podstatná byla rovněž okolnost, že návrh na zahájení řízení o určení příbuzenství byl stěžovatelem podán v červnu 2022 až poté, co byl stěžovatel neúspěšný s návrhem na popření otcovství O. N. Ústavní stížnost proti výše uvedeným rozhodnutí ve věci popření otcovství O. N. pak byla výše zmiňovaným usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1970/23
odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se tedy i touto cestou snaží zvrátit rozhodnutí týkající popření otcovství O. N. Nadto nelze přehlédnout, že stěžovateli je styk s nezletilým umožněn na základě dohody mezi stěžovatelem a matkou nezletilého, kterou potvrdil obvodní soud rozsudkem ze dne 5. 5. 2022 č. j. 63 Nc 2565/2021-264. Z uvedeného je zřejmé, že obecné soudy dostály požadavkům, které jsou kladeny na tento druh rozhodování jak Listinou a mezinárodními úmluvami, tak i judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu