Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve Věznici Břeclav, zastoupeného Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem, sídlem náměstí Míru 40, Domažlice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2025, č. j. 7 Tdo 308/2025-1276, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2024, sp. zn. 67 To 40/2024, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 9. 10. 2023, sp. zn. 1 T 32/2023, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku (skutek I.) a přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku (skutek II.). Uvedených trestných činů se stěžovatel podle obvodního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že převzal od zástupce poškozené společnosti ve dvou případech finanční hotovost na úhradu různých prací a oprav, avšak tyto částky si ponechal. Dále v zastoupení poškozené společnosti převzal dvě peněžní částky od pojišťovny, které si rovněž ponechal. Ve stovkách případů vybral prostředky (v celkové výši 502 081,72 Kč) z účtu poškozené společnosti, které si ponechal pro sebe (skutek I.). Stěžovatel neohlásil úřadu práce ukončení nájemního vztahu a nadále pobíral dávku pomoci v hmotné nouzi, čímž způsobil státu škodu ve výši 17 238 Kč. Za spáchání skutku I. byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy obchodních společností a družstev, včetně výkonu činností vyplývajících z této funkce na základě plné moci či jiné formy zastoupení na dobu 3 let. Za spáchání skutku II. byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců a trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2 let. Zároveň byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě vzájemně souladných svědeckých výpovědí a listinných důkazů potvrzujících některé převody peněžních prostředků.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se městský soud nejprve zabýval otázkou možného porušení stěžovatelova práva na obhajobu. V dané věci jde o případ nutné obhajoby. Stěžovatel byl nejprve zastupován obhájkyní na základě plné moci, která však soudu dne 24. 10. 2023 (tedy krátce po vyhlášení rozsudku obvodního soudu) oznámila, že plnou moc vypověděla. Dne 10. 11. 2023 byl stěžovateli ustanoven další obhájce, který soud dne 6. 12. 2023 informoval, že má od stěžovatele pokyn nevypracovávat odůvodnění odvolání. Dne 19. 12. 2023 udělil stěžovatel plnou moc novému obhájci, který odůvodnění odvolání vypracoval. Tentýž obhájce dne 22. 2. 2024 městskému soudu oznámil, že plnou moc vypověděl. Proto městský soud dne 25. 3. 2024 ustanovil stěžovateli nového obhájce, kterého informoval o konání veřejného zasedání dne 16. 4. 2024, k němuž se tento obhájce rovněž dostavil. Dne 12. 4. 2024 stěžovatel informoval městský soud o udělení nové plné moci dalšímu obhájci, který však městský soud nikterak nekontaktoval a k veřejnému zasedání se nedostavil. Konáním veřejného zasedání za přítomnosti ustanoveného obhájce nedošlo podle městského soudu k porušení stěžovatelova práva na obhajobu. Stěžovatel navíc podle soudu neustálým měněním obhájců zjevně usiluje o ochromení trestního řízení a způsobení z toho plynoucích průtahů. Jde-li o skutkové a právní závěry obvodního soudu, městský soud se s nimi zcela ztotožnil.
4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. K námitkám o porušení práva na obhajobu nerespektováním zvoleného obhájce Nejvyšší soud uvedl, že oznámení o novém obhájci musí být soudu doručeno včas, aby mohl být v zákonné lhůtě vyrozuměn o nadcházejícím úkonu. Nestane-li se tak, není nepřítomnost nově zvoleného obhájce např. překážkou konání veřejného zasedání. Jelikož stěžovatel oznámil městskému soudu nové zastoupení krátce před konáním veřejného zasedání, neměl odvolací soud povinnost jeho konání odročit. Stěžovatel však byl nadále zastoupen ustanoveným obhájcem. Jednání stěžovatele vykazuje charakteristické obstrukční znaky, především časté a prakticky neodůvodněné změny obhájců. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel podal návrh na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, který soud nemusí vyřizovat přednostně. K námitkám týkajícím se merita věci Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel opakuje svoji uplatněnou obhajobu, se kterou se již soudy dostatečně vypořádaly. Mezi jejich závěry a obsahem provedených důkazů neexistuje podle Nejvyššího soudu žádný relevantní rozpor. Namítal-li stěžovatel vadu spočívající v tzv. opomenutých důkazech, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soudy se řádně se všemi důkazními návrhy vypořádaly.
5. Stěžovatel namítá, že soudy nerespektovaly pravidlo in dubio pro reo. Neprokázaly, že by stěžovatel převzal jakoukoliv částku. Soud vycházel z jakési svědkem vytvořené tabulky, kterou však jiné důkazy nepodporují. Svědkyně, která měla pravdivost údajů v tabulce potvrdit, zjevně vypovídala ve prospěch svého partnera. Jejich verze je podle stěžovatele nereálná. Upřednostněním takové skutkové verze bez důkazní opory postupovaly soudy v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu. Dále stěžovatel namítá, že soudy se nedostatečně vypořádaly s důkazními návrhy obhajoby (výslechy tří svědků).
6. Stěžovatel rovněž namítá, že soudy porušily jeho ústavní právo na obhajobu. Ačkoliv městský soud obdržel dne 12. 4. 2024 plnou moc nově zvoleného obhájce, nezprostil předchozího obhájce obhajoby a nadále s ním jednal, přičemž nedal nově zvolenému obhájci možnost připravit se na veřejné zasedání dne 16. 4. 2025 (ani jej o něm včasně nevyrozuměl). I v tomto směru soud postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel odmítá závěry soudů o jeho snaze ochromit trestní řízení. Soudy nezohlednily skutečnost, že stěžovatel byl ve výkonu trestu, což ztížilo výkon jeho obhajoby. Stěžovatel žádal o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Soudy o něm měly rozhodnout přednostně a nikoliv až po konání veřejného zasedání, neboť věděly o stěžovatelově tíživé sociální a majetkové situaci (o takovém nároku lze rozhodnout i bez návrhu). Byl-li stěžovateli tento nárok přiznán až po veřejném zasedání, šlo o porušení stěžovatelova práva na obhajobu. Ze spisu vyplývá, že stěžovatel si od začátku řízení nemohl dovolit zvoleného obhájce (ve spisu jsou založeny výpovědi plných mocí). Stěžovatel je toho názoru, že u invalidních osob bez příjmů a pracovního potenciálu by soudy měly automaticky posuzovat důvodnost nároku na bezplatnou obhajobu. Snahu o volbu obhájce nelze brát jako snahu o obstrukce.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem. Také hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou obecnými soudy, do kterých však Ústavní soud zasáhne, pokud obecný soud přehlédne ústavněprávní procesní význam zákazu libovůle či osobní svobody.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji obhajobu z trestního řízení, aniž by však reflektoval skutečnost, že soudy se v napadených rozhodnutích s jeho argumenty obsáhle a přesvědčivě vypořádaly a obhajobu jako celek vyvrátily. Stěžovatel se tak pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která si sama posoudí provedené důkazy a dospěje k autonomnímu závěru o (ne)vině stěžovatele. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší už s ohledem na procesní zásady, podle nichž je řízení před Ústavním soudem vedeno. V napadených rozhodnutích Ústavní soud žádné kvalifikované vady neshledal.
11. V první řadě je nutné odmítnout námitky týkající se porušení práva na obhajobu. Těmi se obsáhle zabýval jak městský soud (viz bod 8 napadeného usnesení), tak Nejvyšší soud (viz zejména bod 18 napadeného usnesení). V jejich úvahách a závěrech neshledal Ústavní soud žádné pochybení a lze na ně pro podrobný popis procesního vývoje v dané věci odkázat. Stěžovatelovo jednání vykazovalo znaky obstrukčního jednání, pro které neuvedl žádný zřejmý konkrétní důvod (stěžovatel pouze obecně namítá absenci důvěry k několika obhájcům). V takové situaci nebylo povinností soudu odročovat veřejné zasedání. Zvolený obhájce obhajobu přijal při vědomí časového tlaku. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že stěžovateli byl posléze přiznán nárok na bezplatnou obhajobu (viz bod 21 usnesení Nejvyššího soudu). V postupu soudů tedy Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových práv.
12. Ve zbytku ústavní stížnost vyjadřuje stěžovatelův nesouhlas s rozsahem dokazování a se způsobem, jakým soudy provedené důkazy hodnotily. K tomu je však třeba uvést, že takové námitky nemohou založit důvodnost ústavní stížnosti (viz výše). Námitkou tzv. opomenutých důkazů se soudy řádně zabývaly (viz zejména bod 49 rozsudku obvodního soudu a bod 27 usnesení Nejvyššího soudu). Ani těmto závěrům nemůže Ústavní soud cokoliv vytknout. Jde-li o hodnocení provedených důkazů, neshledal Ústavní soud, že by mezi jejich obsahem a závěry soudů byl tzv. extrémní rozpor, který jediný může být důvodem zásahu Ústavního soudu.
Stěžovatel žádnou takovou námitku neuplatnil. Jeho námitky spočívají v tom, že soudy měly upřednostnit jinou skutkovou verzi (odporující celé řadě důkazů) a neučinily-li tak, postupovaly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo. S tím se však Ústavní soud neztotožňuje. Uvedené pravidlo se aplikuje v situaci, kdy soudy mají o proběhlém skutkovém stavu pochybnosti (resp. k němu neprovedly důkazy). Tak tomu však v dané věci nebylo, neboť závěr o stěžovatelově vině je opřen o přímé usvědčující důkazy, jejichž obsah soudy nikterak nedeformovaly.
Jak již bylo uvedeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby provedené důkazy sám přehodnocoval.
13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu