USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 4. 2025 o dovolání obviněného Ing. Michala Krátkého, DiS., trvale bytem Masarykova 36, Hluboká nad Vltavou, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 67 To 40/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 32/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Michala Krátkého, DiS., odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 10. 2023, č. j. 1 T 32/2023-908, byl obviněný Ing. Michal Krátký, DiS., uznán vinným pod body I. 1) – 3) pokračujícím přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a pod bodem II. přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Za přečin pod bodem I. a dále za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 1 T 85/2020, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2.
9. 2021, sp. zn. 9 To 222/2021, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy obchodních společností a družstev, včetně výkonu činností vyplývajících z této funkce na základě plné moci či jiné formy zastoupení na dobu 3 let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24.
6. 2021, sp. zn. 1 T 85/2020, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 9 To 222/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. Dále byl za shora uvedený přečin pod bodem II. a za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 12.
12. 2019, sp. zn. 26 T 143/2019, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 10 To 191/2021, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 26 T 143/2019, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13.
7. 2021, sp. zn. 10 To 191/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
2. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že I.
1) v přesně nezjištěné době, nejméně od 13. 2. 2019 do 31. 7. 2019, v Praze XY, XY XY a na dalších místech Prahy postupně převzal od svědka Ing. Roberta Fucsika, zastupujícího společnost PROMOTION AGENCY, s. r. o., finanční hotovost ve výši 30 000 Kč, kterou měl zaplatit svědkovi J. F., za montáž sádrokartonových příček, finanční hotovost ve výši 7 409 Kč, kterou měl zaplatit svědkovi F. M., za zednické, truhlářské a obkladačské práce, a finanční hotovost ve výši 4 500 Kč, kterou měl zaplatit svědkovi M.
N., za opravu nápojového automatu, a byť byly všechny práce v apartmánovém domě na adrese Praha XY, XY XY provedeny, převzaté finanční prostředky si ponechal pro svoji osobní potřebu, čímž způsobil poškozené společnosti PROMOTION AGENCY, s. r. o., škodu v celkové výši 41 909 Kč, 2) na základě zmocnění od J. G., ze dne 10. 7. 2019 k jednání o pojistné události č. XY s Generali Českou pojišťovnou, a. s., která nastala dne 7. 5. 2019 v domě na adrese Praha XY, XY XY, sdělil Generali České pojišťovně, a.
s., dne 10. 7. 2019 e-mailem z adresy malawi-cz@post.cz č. účtu XY patřícího společnosti Malawi, s. r. o., ke kterému měl dispoziční právo, na které mělo být pojistné plnění vyplaceno, následně na tento účet bylo postupně dne 18. 7. 2019 vyplaceno pojistné plnění ve výši 29 287 Kč a dne 5. 8. 2019 doplatek pojistného plnění ve výši 23 989 Kč, přičemž tyto finanční prostředky si v rozporu s předchozí dohodou se svědkem Ing. Robertem Fucsikem, ponechal pro vlastní potřebu namísto toho, aby je předal společnosti PROMOTION AGENCY, s.
r. o., které tímto způsobil škodu v celkové výši 53 276 Kč, 3) v době od 15. 4. 2019 do 17. 6. 2020 v Praze XY, XY XY v prodejně Albert, u bankomatu v Praze XY, XY XY, jakož i v prodejně OBI v Praze XY, XY XY, v restauraci XY v Praze XY, XY XY, dále v XY, XY, XY a na dalších místech České republiky jako jednatel společnosti Malawi, s. r. o., na základě jemu svěřeného dispozičního práva a za užití jemu svěřené platební karty k účtu č. XY patřícího společnosti Malawi, s. r. o., v rozporu se zákonnou povinností provedl postupně nejméně v 506 případech výběry finanční hotovosti a platby v různých částkách v různých obchodech s potravinami či se spotřebním zbožím, jimiž uspokojoval vlastní potřeby, přičemž v dubnu 2019 si takto neoprávněně přisvojil částku 7 685,70 Kč, v květnu 2019 částku 27 317,47 Kč, v červnu 2019 částku 45 467,23 Kč, v červenci 2019 částku 24 256,84 Kč, v srpnu 2019 částku 24 821,36 Kč, v září 2019 částku 44 827,45 Kč, v říjnu 2019 částku 45 674,63 Kč, v listopadu 2019 částku 29 415,08 Kč, v prosinci 2019 částku 36 293,26 Kč, v lednu 2020 částku 57 856,83 Kč, v únoru 2020 částku 54 033,45 Kč, v březnu 2020 částku 36 537,16 Kč, v dubnu 2020 částku 22 120,65 Kč, v květnu 2020 částku 23 422,92 Kč a v červnu 2020 částku 22 351,69 Kč, čímž způsobil poškozené společnosti Malawi, s.
r. o., škodu v celkové výši 502 081,72 Kč,
II. ačkoliv došlo ke dni 31. 7. 2019 k ukončení nájemního vztahu stran ubytování v apartmánovém domě na adrese Praha XY, XY XY, v úmyslu se neoprávněně obohatit zamlčel tuto skutečnost Úřadu práce České republiky – krajské pobočce pro hl. m. Prahu, který mu na základě žádosti o dávky pomoci v hmotné nouzi vedené pod č. j. 21510/2019/AAK podané dne 12. 7. 2019 přiznal rozhodnutím ze dne 4. 10. 2019, sp. zn. UP/76488/2019/HN, doplatek na bydlení ve výši 5 746 Kč měsíčně od července 2019, ač byl povinen písemně nahlásit změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku pomoci v hmotné nouzi, její výši nebo výplatu do osmi dnů od jejich vzniku, doplatek na bydlení mu byl po ukončení ubytování vyplacen dne 8.
10. 2019 za srpen a září a dne 16. 10. 2019 za měsíc říjen, přičemž tento doplatek použil pro svou potřebu, a to i přesto, že věděl, že musí být použit ve prospěch žadatele k úhradě odůvodněných nákladů na bydlení a služeb spojených s bydlením, což již při podání žádosti o něj neměl v úmyslu, čímž způsobil Úřadu práce České republiky, škodu v celkové výši 17 238 Kč.
3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2024, č. j. 67 To 40/2024-1095, bylo odvolání obviněného směřující proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c), g), h) tr. ř. Měl předně za to, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu a volbu obhájce v trestním řízení, zejména při konání veřejného zasedání k projednání odvolání obviněného dne 16. 4. 2024, když Městský soud v Praze nezprostil ustanoveného obhájce obhajoby a dále jednal, ačkoliv obdržel dne 12. 4. 2024 plnou moc zvoleného obhájce. Dále zvoleného obhájce o konání veřejného zasedání včas nevyrozuměl, v důsledku čehož nebyla zachována zákonná lhůta k přípravě a zvolený obhájce se nemohl adekvátně na veřejné zasedání připravit. Pro podporu uvedených závěrů poukázal na judikaturu Ústavního soudu. Naopak odmítl názor odvolacího soudu, že by měl v úmyslu ochromit trestní řízení, přičemž takový pohled na věc označil za nelogický a neopodstatněný. V nastíněném směru dovolatel akcentoval faktory ztížené možnosti komunikace z výkonu trestu odnětí svobody, absenci průtahů, které by zavinil a význam zvoleného obhájce pro výkon obhajoby. Za podstatné též označil, že v průběhu řízení žádal o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, pročež měl správně soud prioritně projednat zmíněný návrh a rozhodnout o něm. Nicméně odvolací soud se návrhem na přiznání bezplatné obhajoby zabýval až po meritorním rozhodnutí v odvolacím řízení, v čemž dovolatel spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces.
5. Dále kritizoval hodnocení důkazů ze strany soudů, přičemž dospěl k přesvědčení o porušení zásady in dubio pro reo, když nebylo nade vši pochybnost prokázáno, že by obviněný převzal od svědka Roberta Fucsika jakoukoliv částku určenou k úhradě závazků společnosti PROMOTION AGENCY, s. r. o., a to v souvislosti s pracemi v apartmánovém domě v Praze XY. Brojil především proti relevanci elektronické tabulky vytvořené svědkem Robertem Fucsikem jako důkazu. Taktéž výpověď svědkyně V. F. dle jeho mínění postrádala vypovídací hodnotu, a to s ohledem na blízký vztah obou výše zmíněných svědků. Za rozpornou s verzí vzpomínaných svědků označil dovolatel též skutečnost, že pro poškozenou společnost a svědka Roberta Fucsika měl pracovat fakticky zdarma. Jedná-li se o výrok I. 2) napadeného rozsudku, poukázal dovolatel na možnou variantu, že byl zmocněn k vyřízení pojistné události, přičemž z pojistného plnění měly být hrazeny opravy, které obviněný realizoval. Popsaná verze dle jeho názoru vyplynula z provedených důkazů. Zdůraznil přitom skutečnost, že předmětnou částku vybrala dne 18. 6. 2020 z účtu svědkyně V. F. Z výše uvedeného dovodil nemožnost automaticky věc uzavřít výrokem o vině obviněného pro trestný čin podvodu, přičemž v tomto duchu odkázal na judikaturu Ústavního soudu. Dovolatel dále vytkl soudům nižších stupňů jejich přístup k důkazům obhajoby, které bez řádného odůvodnění neprovedly. Konkrétně se mělo jednat o výslechy svědků P., J. Z. a P. K.
6. Navrhl proto, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a tomuto věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. na dobu, než bude rozhodnuto o podaném dovolání, odložil výkon rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením soudu druhého stupně.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že navzdory formální deklaraci, obviněný nevznesl ve svém dovolání žádné námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolatel totiž formuloval toliko výhrady vůči procesnímu postupu soudů, dále brojil proti způsobu hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním takto dosaženým.
8. Dále se státní zástupkyně zabývala námitkami obviněného, v nichž zpochybnil správnost postupu odvolacího soudu, když tento jednal v rámci veřejného zasedání o odvolání obviněného s ustanoveným obhájcem, třebaže před konáním veřejného zasedání byla soudu druhého stupně doručena plná moc dokládající zvolení nového obhájce. Vyjádřila přitom názor, že odvolací soud postupoval v souladu s § 37 odst. 2 tr. ř., přičemž připomněla význam daného ustanovení pro případy, kdy obviněný volbu nového obhájce orgánům činným v trestním řízení vůbec neoznámí nebo ji neoznámí včas. Ve vztahu k posuzované situaci dovodila, že nedošlo k oznámení vzpomínané změny obhájce včas, takže nový obhájce nemohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, resp. v dostatečném předstihu před uplynutím příslušné lhůty. Taktéž akcentovala, že změna obhájce zásadně není důvodem pro odvolání již nařízených úkonů, o nichž jsou řádně vyrozuměni obviněný i dosavadní obhájce, pro odročení hlavního líčení nebo veřejného zasedání z hlediska nutnosti seznamovat se s projednávanou věcí apod., přičemž poukázala na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Nadto dodala, že nově zvolený obhájce by obhajobu pochopitelně mohl převzít, avšak v posuzovaném případě se tento k veřejnému zasedání nedostavil a odvolací soud ani nekontaktoval, tudíž nedošlo k porušení dovolatelova práva na obhajobu. Naopak nesouhlasila s argumentací obviněného a zdůvodnila, proč ji považuje za nepřiléhavou. Především upozornila na obstrukční charakter jednání obviněného, když v průběhu řízení neustále měnil obhájce. Odmítla rovněž námitku dovolatele o nutnosti projednat návrh na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu před meritorním rozhodnutím o podaném odvolání, neboť podobnou povinnost nelze z ničeho dovodit a o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu se zpravidla rozhoduje až po pravomocném skončení věci.
9. Zavrhla též tvrzení obviněného, že v důsledku hodnocení důkazů došlo k porušení zásady in dubio pro reo, protože takový závěr nelze dovozovat jen z odlišného hodnocení důkazů obžalobou a obhajobou. V návaznosti na výtky dovolatele vůči skutkovým zjištěním obsaženým ve výrocích I. 1 a I. 2 odkázala na odůvodnění soudů obou stupňů, připomínaje, že obdobnými námitkami se již zabýval soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení, přičemž se s těmito důkladně vypořádal. V neposlední řadě konstatovala neexistenci opomenutých důkazů v předmětné věci, neboť důkazními návrhy obviněného se soudy vždy zabývaly a dostatečně odůvodnily, proč k provedení určitých důkazů nepřistoupily.
10. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud předložené dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Posouzení formálních podmínek dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
13. Pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze subsumovat situace, v nichž jsou rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo se zakládají na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
15. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spadá námitka dovolatele, dle níž soud druhého stupně rozhodl o odvolání obviněného ve veřejném zasedání bez přítomnosti zvoleného obhájce obviněného a spokojil se toliko s přítomností dosavadního obhájce, třebaže se jednalo o případ nutné obhajoby. K uvedenému Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že obecné soudy zásadně nemají povinnost přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce, neboť je úkolem orgánů činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení a vynaložit veškeré úsilí a zákonné prostředky, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl nijak ohrožován (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 68/97, uveřejněný pod č. 293/1996 Sb.). Z uvedeného plyne, že změna v osobě obhájce zpravidla nepředstavuje důvod pro neprovedení již nařízeného úkonu trestního řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 305/2014, uveřejněné pod č. 32/2015 Sb. rozh. tr.). Na druhou stranu je nutno připustit, že nastíněný přístup by měl sloužit především k předcházení obstrukcí ze strany obviněných a jejich obhájců, tudíž v případech odlišných, v nichž nejsou patrné obstrukční tendence zmíněných osob, by neměl soud nadužívat institutů zřízených k regulaci snah mařit průběh řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08, uveřejněný pod č. 106/2009 Sb.).
16. Z § 37 odst. 2 tr. ř. plyne, že obviněný může místo obhájce, který mu byl ustanoven, zvolit obhájce jiného. Oznámí-li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce.
17. Z výše uvedeného plyne, že nepostačí toliko oznámení o zvolení nového advokáta soudu, ale musí zde být splněna i podmínka včasnosti takového oznámení, aby mohl nový obhájce být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 3 Tdo 150/2024). Rozebírané ustanovení je přitom nutno vykládat tak, že byli-li o nařízeném veřejném zasedání obviněný i jeho dosavadní obhájce řádně a včas vyrozuměni, dosavadní obhájce mu je přítomen, a naopak nově zvolený obhájce se k tomuto úkonu nedostavil, pak jen nepřítomnost nově zvoleného obhájce není překážkou provedení tohoto veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 305/2014, uveřejněné pod č. 32/2015 Sb. rozh. tr.), přičemž oznámí-li obviněný soudu změnu obhájce tak, že nový obhájce nemohl být o konání hlavního líčení vyrozuměn v zákonné lhůtě, přičemž dosavadní obhájce se daného hlavního líčení účastnil a obhajobu vykonával, nelze takový postup považovat za rozporný s právem na obhajobu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1796/15-2, uveřejněné pod č. 19/2015 Sb.).
18. Ze spisu vedeného v předmětné věci vyplývá, že obviněnému byl opatřením Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2024 obhájcem ustanoven JUDr. Vladimír Koval (viz č. l. 1065). Dne 12. 4. 2024 si obviněný zvolil nového obhájce, přičemž téhož dne byla informace o zvolení nového obhájce i s plnou mocí doručena odvolacímu soudu (viz č. l. 1078-1080). Současně obviněný požádal o odročení veřejného zasedání stanoveného na 16. 4. 2024, a to s odkazem na výše rozvedenou změnu obhájce (viz č. l. 1075-1077). V důsledku popsaného postupu nebylo možno zvoleného obhájce včas vyrozumět o konání veřejného zasedání, neboť by nebyla splněna podmínka vyplývající z § 233 odst. 2 tr. ř., že předseda senátu stanoví datum veřejného zasedání tak, aby mimo jiné obhájci zbývala od doručení vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Současně se však k veřejnému zasedání dostavil původní obhájce obviněného, JUDr. Vladimír Koval. Za těchto okolností Městský soud přistoupil k aplikaci § 37 odst. 2 tr. ř., když konal veřejné zasedání za přítomnosti původního obhájce, leč v nepřítomnosti obhájce nově zvoleného.
19. Dle názoru Nejvyššího soudu tak byly splněny všechny zákonné podmínky ustanovení § 37 odst. 2 tr. ř., neboť obviněný nesdělil odvolacímu soudu včas zvolení nového obhájce, když tak učinil až krátce před konáním předmětného veřejného zasedání, tudíž nebylo možno dodržet zákonnou lhůtu vyhrazenou pro přípravu obhájce. Obviněného pak, plně v souladu s příslušným ustanovením trestního řádu a konstantní judikaturou, ve veřejném zasedání zastupoval jeho dosavadní obhájce, pročež nemohlo dojít k porušení práva dovolatele na obhajobu, ani podmínek nutné obhajoby.
20. Zbývá zabývat se otázkou, zda nebyl postup podle § 37 odst. 2 tr. ř. aplikován v situaci, kdy jednání obviněného, popř. obhájce neneslo znaky obstrukčního jednání, tedy v rozporu se svým smyslem a účelem. Nejvyšší soud však v nastíněném směru souhlasí s názorem odvolacího soudu i státní zástupkyně, že počínání obviněného zjevně vykazuje charakteristické obstrukční znaky. Ze spisu vyplývají časté a prakticky neodůvodněné změny obhájců ze strany obviněného v průběhu celého řízení, které reflektoval i odvolací soud (srov. odstavec 8. jeho usnesení). Situaci dokresluje načasování volby nového obhájce a oznámení zmíněného úkonu soudu, stejně jako povšechné odůvodnění nedůvěry v ustanoveného obhájce ze strany dovolatele. Nelze proto pochybovat, že předmětné ustanovení Městský soud využil v souladu s jeho smyslem a účelem k překonání obstrukcí obviněného směřujících k ochromení trestního řízení.
21. Na uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že obviněný podal návrh na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, neboť soud nemá povinnost o vzpomínaném nároku rozhodovat přednostně, před meritorním rozhodnutím ve věci. Ostatně ani sám dovolatel neuvedl žádný konkrétní důvod, proč by musel odvolací soud prioritně rozhodovat o nároku na bezplatnou obhajobu. Podstatné je, že byl obviněný v průběhu celého řízení řádně zastoupen, a to včetně řízení o odvolání, jak bylo uvedeno výše.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Obviněný svou dovolací argumentaci, ve vztahu k vymezenému důvodu, primárně vystavěl na odlišném skutkovém podkladě než na tom, který byl zjištěn soudy obou stupňů, když popíral podstatné části skutků popsaných pod body I. 1 a I. 2, pro něž byl odsouzen. Kritizoval přitom hodnocení svědeckých výpovědí svědků Roberta Fucsika a V. F. i dalších důkazů, především elektronické tabulky o převzetí peněz vytvořené svědkem Robertem Fucsikem. Je však nutno upozornit, že dovolací námitky jsou z valné části toliko opakováním námitek obviněného, které uplatňoval v odvolacím řízení, a soud odvolací se s nimi řádně vypořádal.
23. Těžiště dovolacích námitek, jak již bylo naznačeno, spočívalo ve zpochybnění učiněných skutkových zjištění na základě nesprávného hodnocení důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí, zejména soudu nalézacího, je však dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž však v daném případě nedošlo.
24. Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění ve vztahu ke skutku pod bodem I. 1 se opírá zejména o výpovědi svědků Roberta Fucsika a V. F., J. F., V. H. a M. N., v případě skutku pod bodem I. 2 pak především o výpovědi svědků J. G., Roberta Fucsika a listinné důkazy, zejména výpisy z účtu společnosti Malawi, s. r. o., a sdělení Generali České pojišťovny, a. s., ze dne 16. 7. 2020. Městský soud se přitom v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal s námitkami obviněného týkajícími se nedostatečného zjištění skutkového stavu i hodnocení jednotlivých důkazů, především výpovědí výše uvedených svědků (viz zejména odstavce 11. až 15. odůvodnění jeho usnesení). Nalézací soud, plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, vyhodnotil výpovědi výše jmenovaných svědků jako věrohodné, a naopak ve výpovědi obviněného shledal rozpory, pročež dospěl k závěru, že obhajoba obviněného byla tímto způsobem vyvrácena.
25. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Není pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje.
26. Pokud jde o obviněným tvrzené nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, je namístě připomenout, že soudy nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, zvláště jedná-li se o důkazy nadbytečné, duplicitní, případně postrádající relevanci, nicméně jsou povinny v odůvodnění uvést, proč konkrétní důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
27. Obviněný v podaném dovolání především namítal, že soudy neprovedly jím navržené důkazy v podobě výslechu svědků P., J. Z. a P. K., přičemž zamítnutí vzpomínaných důkazních návrhů řádně neodůvodnily. Z rozhodnutí soudů obou stupňů však jednoznačně plyne, že se zmíněnými důkazními návrhy zabývaly. Soud prvního stupně řádně odůvodnil, proč k výslechu jmenovaných svědků nepřistoupil (viz odstavec 49. jeho rozsudku), přičemž se podrobně věnoval každému z důkazních návrhů obhajoby. Zbývá pouze stručně shrnout, že nalézací soud vyhodnotil výslech svědkyně J. Z. jako nadbytečný, výslech svědka P. K. jako irelevantní a výslech svědka P. jako toliko okrajový, a navíc pro chybějící údaje jako prakticky neproveditelný. S nastíněným závěrem soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací (viz odstavec 10. jeho usnesení) a ani Nejvyšší soud mu nemůže nic vytknout. Je proto nutno uzavřít, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nedošlo k nedůvodnému neprovedení navrhovaných podstatných důkazů.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
28. Obviněný též namítl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, avšak neuvedl žádnou konkrétní námitku, kterou by bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud v tomto směru plně souhlasí se státní zástupkyní, že dovolatel vůbec nenapadá hmotněprávní posouzení předmětných skutků, tak jak byly zjištěny nalézacím soudem, či jiné hmotněprávní posouzení, leč toliko prosazuje odlišnou, pro sebe příznivější verzi skutkového děje či brojí proti procesnímu postupu soudů. Lze tedy uzavřít, že obviněný deklaroval předmětný dovolací důvod toliko formálně, ale ve svém dovolání neuvedl žádnou argumentaci, kterou by pod něj bylo možno podřadit.
V.Způsob rozhodnutí
29. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že námitky obviněného byly podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) a zčásti pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného Ing. Michala Krátkého, DiS., podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
30. Pokud obviněný v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon rozsudku soudu nalézacího ve spojení s usnesením soudu odvolacího na dobu, než bude rozhodnuto o podaném dovolání, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat podle § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 4. 2025
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu