Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Baxy o ústavní stížnosti Ing. Romana Rajsnera, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Říhou, Ph.D., advokátem, se sídlem Moulíkova 2239/3, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2024 č. j. 33 Cdo 2093/2023-1126 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2023 č. j. 2 Cmo 143/2022-1064, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. obchodní společnosti Leasing České spořitelny, a. s., se sídlem Budějovická 1912/64b, Praha 4 - Krč a 2. obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4 - Krč, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i zásada rovnosti před zákonem.
2. Stěžovatel (žalobce) se po vedlejších účastnicích řízení (žalovaných) domáhal zaplacení částky ve výši 13 287 702 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou představovala skutečná škoda na ušlé dotaci ve výši 5 883 000 Kč a ušlý zisk ve výši 7 404 702 Kč. Škoda měla vzniknout porušením povinnosti vedlejších účastnic řízení, na něž se stěžovatel obrátil se žádostí o poskytnutí finančního poradenství a finanční pomoci. Porušení povinnosti mělo spočívat v nevhodně zvoleném způsobu financování nákupu zařízení (lesnické techniky), na jehož zakoupení bylo stěžovateli v roce 2005 přislíbeno poskytnutí dotace prostřednictvím Státního zemědělského a intervenčního fondu.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 5. 5. 2022 č. j. 11 Cm 209/2009-1013, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 14. 6. 2022 č. j. 11 Cm 209/2009-1033, žalobu na zaplacení 13 287 702 Kč včetně příslušenství zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Výrokem I nepřipustil změnu žaloby, aby vedlejší účastnice řízení byly povinny zaplatit stěžovateli dalších 11 660 405,90 Kč s příslušenstvím.
4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 21. 2. 2023 č. j. 2 Cmo 143/2022-1064 rozsudek městského soudu ve spojení s jeho doplňujícím rozsudkem potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Vrchní soud konstatoval, že vedlejší účastnice řízení neporušily své smluvní povinnosti, ani prevenční povinnost podle § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."). Neměly povinnost zkoumat podmínky dotačního řízení nad rámec dokladů, které jim stěžovatel předložil.
Nebyly naplněny předpoklady vzniku odpovědnostního závazkového vztahu ve smyslu § 373 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obch. zák."), jelikož chyběla příčinná souvislost mezi jednáním vedlejších účastnic řízení a neproplacením dotace. Příčinou neproplacení dotace bylo nedodržení Státním zemědělským a intervenčním fondem vyhlášených "Pravidel, kterými se stanovují podmínky pro poskytování finanční pomoci na projekty operačního programu rozvoj venkova a multifunkční zemědělství na období 2004-2006" (dále jen "Pravidla") a "Podmínek pro poskytnutí finanční pomoci z Operačního programu Rozvoj venkova a multifunkčního zemědělství - Cíl I - 2004/2006" (dále jen "Podmínky"), ze strany stěžovatele.
Ve výběrovém řízení organizovaném stěžovatelem podle požadavků zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, v tehdy platném znění, na dodání lesnické techniky, na kterou byla stěžovateli schválena dotace, zvítězila obchodní společnost REPAROSERVIS LESNÍ TECHNIKA, a. s. (dále jen "prodávající"). Stěžovatel ovšem v dané chvíli nedisponoval potřebnými finančními prostředky, a proto došlo ke změně způsobu financování nákupu lesnické techniky a jejím vlastníkem se stala první vedlejší účastnice řízení (první žalovaná).
Finanční prostředky na její zakoupení navíc nebyly převedeny z transparentního účtu, který měl být zřízen toliko k tomuto účelu. Tento postup byl podle vrchního soudu v rozporu s Pravidly a Podmínkami. Chtěl-li stěžovatel odebrat lesnickou techniku od první vedlejší účastnice řízení, měl vypsat nové výběrové řízení, což ovšem neučinil. Neposkytnutí dotace vyplynulo z pochybení stěžovatele, a nikoliv v důsledku postupu vedlejších účastnic řízení, u nichž nebylo shledáno žádné porušení povinnosti.
Vrchní soud ve shodě s městským soudem dovodil, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel uzavřel s druhou vedlejší účastnicí řízení (druhou žalovanou) mandátní smlouvu (pozn. soudy všech stupňů odkazují na § 766 odst. 1 obch. zák., ale zjevně má být správně § 566 odst. 1 obch. zák.), příkazní smlouvu (§ 724 a násl. obč. zák.) nebo zprostředkovatelskou smlouvu (§ 642 a násl. obch. zák.). Stěžovatel taktéž neprokázal, že by zejména první vedlejší účastnice řízení byla seznámena s Pravidly. Vzhledem k absenci příčinné souvislosti se vrchní soud již nezabýval existencí škody a její případnou výší.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 5. 2024 č. j. 33 Cdo 2093/2023-1126 odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by mohla založit jeho přípustnost. Částí námitek stěžovatel polemizoval se skutkovými závěry vrchního soudu (otázkou, zda existuje odpovědnost finančních institucí za poskytování služeb včetně konzultací a jaké jsou náležitosti prokázání takového jednání). Částí námitek uplatňoval vady řízení.
To se týkalo především výtek, že vrchní soud své rozhodnutí odůvodnil nedostatečně a že nesprávným hodnocením důkazů dospěl k závěrům, které nemají oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel dále subjektivním hodnocením důkazů prosazoval svou vlastní verzi skutkového stavu, resp. kritiku právního posouzení věci vrchním soudem postavil na jím prosazované skutkové verzi. Tato výtka se vztahovala k tomu, že vrchní soud náležitě nezjistil vůli a úmysl stran při postupu vedoucímu k jednání o možnostech nákupu lesní techniky.
6. Stěžovatel nejprve podrobně popisuje okolnosti vzniku sporu, průběh řízení a obsah soudních rozhodnutí. Nejvyššímu soudu vytýká, že z dovolání vybral jen ty pasáže, které jsou příhodné pro odmítavé rozhodnutí a nezkoumal jej ve všech jeho částech a veškerých souvislostech. Nejvyšší soud a vrchní soud učinily předmětem přezkumu pouze ty skutečnosti, které uvedly v písemných vyhotoveních, avšak tvrzení uplatněná stěžovatelem záměrně vynechaly. Vrchní soud rovněž pochybil, když pominul, že první i druhá vedlejší účastnice řízení svým neodborným postupem způsobily stěžovateli škodu na majetku, dobré pověsti a finanční věrohodnosti. Poukazuje na okolnosti uzavření kupních smluv na prodej lesnické techniky. Celkem byly na přelomu května a června 2005 uzavřeny tři kupní smlouvy na prodej lesnické techniky, z nichž v té poslední uzavřené mezi prodávajícím (obchodní společností REPAROSERVIS LESNÍ TECHNIKA, a. s.) a první vedlejší účastnicí řízení, na jejímž základě došlo k nákupu lesnické techniky, šlo v podstatě o sjednání zajišťovacího převodu práva ve formě propadné zástavy, pročež je třeba ji považovat za absolutně neplatnou. Této třetí smlouvě předcházející dvě kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a prodávajícím s totožným předmětem (lesnickou technikou) jsou podle jeho názoru stále platné a jsou současně i v souladu s Pravidly i Podmínkami. V závěru ústavní stížnosti cituje řadu rozhodnutí Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená soudní rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatel napadá rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě na náhradu škody. Třebaže je ústavní stížnost poměrně obsáhlá, z podstatné části se věnuje pouze rekapitulaci skutkových okolností, obsahu soudních rozhodnutí a opakování argumentace stěžovatelem již dříve uplatněné. Stěžovatel svou ústavní stížností rovněž polemizuje se závěry (skutkovými a z nich vyvozenými právními) vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by však svůj protichůdný názor vybavil relevantní ústavněprávní argumentací.
Odkazy a citace judikatury Ústavního soudu, popř. Evropského soudu pro lidská práva, uváděné stěžovatelem v závěrečné části ústavní stížnosti jsou toliko obecného charakteru (např. nálezy vztahující se k předvídatelnosti nebo nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, povinnosti poskytovat ochranu vlastnickému právu, snahy nalézt spravedlivé řešení při kolizi základních práv, porušení principu dobré víry nebo materiálního právního státu). Citované nálezy však nemají bližší souvislost s nyní posuzovanou věcí, resp. Ústavní soud neshledává, že by obecné soudy v nyní posuzované věci nedostály požadavkům, které jsou na ně kladeny ve stěžovatelem odkazovaných rozhodnutích.
10. Námitce nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí nelze přisvědčit. Ústavní soud v tomto kontextu připomíná svoji ustálenou judikaturu týkající se požadavků na odůvodnění soudního rozhodnutí, dle níž ústavně zaručenému právu na soudní ochranu odpovídá povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a adekvátně co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem se vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení [viz kupř. nálezy ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02
(N 109/27 SbNU 213) a ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05
(N 70/40 SbNU 691)]. Pojmu "adekvátně" je nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument [kupř. nálezy ze dne 5. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 201/04
(N 3/36 SbNU 19) a ze dne 8. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 729/2000
(N 224/39 SbNU 369)].
11. Samotné odůvodnění rozsudku městského soudu bylo rozsáhlé (pozn. čítající 34 stran). Lze proto akceptovat postup vrchního soudu, který se po podrobné rekapitulaci závěrů rozsudku městského soudu s těmito závěry jako s věcně správnými ztotožnil, aniž by zároveň k vyvrácení námitek stěžovatele znovu opakoval jednotlivé argumenty, jež zazněly již v odůvodnění rozsudku městského soudu.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti nastoluje otázku platnosti třetí kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a první vedlejší účastnicí řízení (stěžovatel namítá její rozpor s § 37 odst. 2 obč. zák.), podle níž přešlo vlastnické právo k lesnické technice na první vedlejší účastnici řízení, která se následně zavázala převést vlastnictví na stěžovatele podle smlouvy o splátkovém prodeji movité věci. K její platnosti, resp. i k platnosti předchozích kupních smluv, se podrobně vyjádřil jak městský soud (viz body 84 až 88 rozsudku), tak i vrchní soud (viz body 47 až 49 rozsudku). Obecné soudy vyšly z náležitě zjištěného skutkového stavu, kdy v průběhu řízení byla provedena celá řada důkazů (zejména svědeckými výpověďmi, ale i listinnými důkazy). Ústavní soud nemá proti jejich závěrům žádné výhrady a lze odkázat na dostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí.
13. Bez ohledu na platnost či neplatnost této třetí kupní smlouvy, popř. předchozích kupních smluv, bylo pro posouzení nároku na náhradu škody podstatné, že to nebyly vedlejší účastnice řízení, nýbrž sám stěžovatel, kdo zapříčinil, že mu nebyla poskytnuta dotace. V této souvislosti se obecné soudy podrobně věnovaly námitkám stěžovatele, že vedlejší účastnice řízení měly povinnost jednat za stěžovatele ve věci vyřizování dotace a své povinnosti porušily. Dospěly k závěru, že uzavření mandátní, příkazní, zprostředkovatelské či smlouvy o obstarání věci nebylo prokázáno (viz body 76 až 83 rozsudku městského soudu a 39 až 40 rozsudku vrchního soudu).
Vedlejší účastnice řízení nejednaly za stěžovatele při vyřizování dotace, pouze mu nabídly určitý způsob financování nákupu lesnické techniky. Skutečnost, že tento způsob se nakonec ukázal jako nevhodný, resp. že takto zvoleným způsobem financování, kdy se vlastníkem nakupované techniky nestal stěžovatel, ale první vedlejší účastnice řízení, čímž byla porušena dotační pravidla, nevede k závěru o odpovědnosti vedlejších účastnic řízení. Nelze přehlédnout, že stěžovatel měl dostatek času od přislíbení dotace (listopad 2005) pro obstarání financování na nákup lesnické techniky tak, aby byla splněna dotační pravidla.
Obecné soudy na základě provedeného dokazování rovněž nedospěly k závěru, že by byl stěžovatel jednáním vedlejších účastnic řízení uveden v omyl podle § 49a obč. zák. nebo že by byly naplněny podmínky pro jednání obou vedlejších účastnic řízení v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle § 265 obch. zák.
14. Z uvedeného je zřejmé, že napadená rozhodnutí obecných soudů ve světle výše zmiňovaných požadavků vztahujících se k právu na soudní ochranu nebo spravedlivý proces obstojí, neboť nelze dospět k závěru, že by na námitky stěžovatele nebylo adekvátně reagováno nebo že by snad zůstaly opomenuty zcela.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu