USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václavy Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce R. R., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Říhou, PhD., advokátem se sídlem v Praze 5, Moulíkova 2239/3, proti žalovaným 1) Leasing České spořitelny, a. s. (dříve sAutoleasing a. s.), se sídlem v Praze, Střelničná 8/1680 (identifikační číslo 27089444), zastoupené Mgr. Janem Oswaldem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bílkova 132/4 a 2) Česká spořitelna a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62 (identifikační číslo 45244782), o zaplacení 13 287 702 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 209/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2023, č. j. 2 Cmo 143/2022-1064, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované 1) částku 60 403 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Oswalda, advokáta, a žalované 2) částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení 13 287 702 Kč (se zákonnými úroky z prodlení) z titulu náhrady škody; z toho 5 883 000 Kč představovala skutečná škoda na ušlé dotaci a 7 404 702 Kč ušlý zisk ve výši. V úvodu řízení žalobce avizoval, že v žalobě neuplatnil částku, která mu bude uložena k zaplacení ve směnečném řízení (tj. směnečný peníz ve výši 10 901 785
Kč a směnečnou odměnu ve výši 36 339 Kč). Městský soud v Praze (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 4. 2013, č. j. 11 Cm 209/2009-537, žalobu zamítl. Vrchní soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 9. 2015, č. j. 2 Cmo 408/2013-619, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Tento rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce žalobou pro zmatečnost, kterou odůvodnil zejména tím, že odvolací soud nesprávně začal v řízení jednat s insolvenční správkyní žalobce namísto s ním.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 12. 2016, č. j. 11 Cm 209/2009-716, žalobu pro zmatečnost zamítl. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 4. 2018, č. j. 11 Cmo 9/2017-770, toto usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2015, č. j. 2 Cmo 4708/2013-619. Rozsudkem ze dne 21. 2. 2019, č. j. 2 Cmo 408/21-013-815, Vrchní soud v Praze rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2013, č. j. 11 Cm 209/2009-537, potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2021, č. j. 32 Cdo 3309/2019-862, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2019, č. j. 2 Cmo 408/2013-815, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2013, č. j. 11 Cm 209/2009-537, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozhodnutí odůvodnil tím, že soud prvního stupně opomenul provést některé důkazy, čímž zatížil rozhodnutí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a odvolací soud tuto vadu nenapravil, čímž aproboval zjevně vadný postup soudu prvního stupně.
Rozsudkem ze dne 5. 5. 2022, č. j. 11 Cm 209/2009-1013, Městský soud v Praze – poté, co nepřipustil změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření o 11 660 405,90 Kč s příslušenstvím – žalobu o zaplacení 13 287 702 Kč zamítl, a rozhodl o nákladech řízení; tento rozsudek pak rozsudkem ze dne 14. 6. 2022, č. j. 11 Cm 209/2009-1033, doplnil o výrok, kterým zamítl žalobu v rozsahu úroků z prodlení z částek 5 883 000 Kč, 7 404 702 Kč a 13 287 702 Kč, a opravil tak, že se nepřipouští změna žaloby, resp. její rozšíření o částku 13 202 337 Kč. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21.
2. 2023, č. j. 2 Cmo 143/2022-1064, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce podal v dubnu 2005 žádost o získání dotace na svůj projekt „Investice do ekologicky šetrné technologie“, na jejímž základě mu byla dotace rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 29. 10.
2005 poskytnuta s příslibem pozdějšího čerpání;
součástí uvedeného rozhodnutí byly „Podmínky pro poskytnutí finanční pomoci z operačního programu rozvoj venkova a multifunkčního zemědělství – Cíl I-2004/2006“ (dále jen „Podmínky“). V rozhodnutí bylo deklarováno, že žadatel o dotaci byl s Podmínkami podrobně seznámen a zavazuje se k jejich plnění. V části IV článku 2 Podmínek je zakotvena povinnost žadatele zahájit realizaci projektu do šesti měsíců ode dne jejich podpisu a podle jejich části I článku 2 měl žadatel podat žádost o proplacení výdajů nejpozději do 30.
6. 2006. Žadatel o dotaci se zavázal realizovat veškeré finanční operace související s financováním přijatelných výdajů projektu prostřednictvím vlastního bankovního účtu. Výběrové řízení byl žadatel povinen provést podle „Pravidel, kterými se stanovují podmínky pro poskytování finanční pomoci na projekty operačního programu rozvoj venkova a multifunkční zemědělství na období 2004-2006“ (dále jen „Pravidla“) a předložit při žádosti o proplacení výdajů dokumenty předvídané Podmínkami. Pravidla nebyla součástí rozhodnutí, byla dostupná na internetových stránkách SZIF, byla obecná, nevztahovala se jen na projekt žalobce.
Písmeno a) článku 3 v části A Pravidel stanovilo, že výběrové řízení podle zákona č. 40/2004 S., o veřejných zakázkách (dále jen „ZVZ“) může příjemce pomoci zahájit od 1. 5. 2004. Písmeno c) článku 3 v části A Pravidel v původní verzi z 29. 4. 2004 stanovilo pro případ, že cena předmětu zakázky bude přesahovat 2 000 000 Kč, ale nebude z více než 50 % financována veřejným zadavatelem (což byl případ žalobce), že příjemce dotace je povinen postupovat v souladu se ZVZ. Pravidla byla v uvedené části změněna a nově zakotvovala povinnost postupovat podle písm. d) článku 3 části A Pravidel.
Žalobce měl u žalované 2) vedeny své osobní účty. V listopadu 2005 se na ni obrátil, aby zajistil financování nákupu lesnických strojů, na který získal příslib dotace. Žalovaná 2) prostřednictvím P. H. vyloučila financování projektu jí samotnou, ale nabídla žalobci zprostředkování kontaktu na žalovanou 1) – svou dceřinu společnost. Na počátku strany zvažovaly formu leasingové smlouvy na užívání strojů. Žalobce na konci dubna 2006 vypsal výběrové řízení na dodavatele lesních strojů, harvestoru a vyvážecího traktoru a k 28.
4. 2006 ve spolupráci s JUDr. Zdeňkem Dostálem vypracoval zadávací dokumentaci neveřejné zakázky. Jelikož výsledek výběrového řízení na dodavatele strojů, ve kterém byla zakázka přidělena dodavateli REPAROSERVIS LESNÍ TECHNIKA a.s., vyhotovil žalobce až ke dni 25. 5. 2006, předložil H. pouze listiny, které měl k dispozici z dotačního řízení, konkrétně Podmínky a rozhodnutí ministerstva zemědělství z 29. 10. 2005. Během května 2006 představila žalovaná 2) žalobci zaměstnance žalované 1) T. P. a ten od něho následně převzal Podmínky a rozhodnutí ministerstva zemědělství z 29.
10. 2005. T. P. věděl o zájmu žalobce získat peněžní prostředky na nákup lesních strojů tak, aby mu následně byla proplacena finanční pomoc z veřejných zdrojů.
Žalovaná 1) v té době nabízela
finanční produkty v podobě ekonomického i finančního leasingu, úvěru a splátkového prodeje; ve vztahu k žalobci byl uvažován splátkový prodej strojů. Dne 28. 5. 2006 byla mezi REPAROSERVIS LESNÍ TECHNIKA a.s. jako prodávajícím a žalobcem jako odběratelem uzavřena kupní smlouva na vyvážecí soupravu za cenu 11 408 173 Kč (dále jen „KS1“) a dne 31. 5. 2006 kupní smlouva na harvestor za cenu 7 107 823 Kč (dále jen „KS2“). Ve dnech uzavření těchto smluv (KS1 a KS2) byly stroje předány žalobci, o čemž byly sepsány předávací protokoly. Datum splatnosti kupních cen plynoucích z KS1 a KS2 byl sjednán na 30. 6. 2006 (což byl zároveň nejzazší termín pro podání žádosti o proplacení finanční pomoci z veřejných zdrojů); ani k tomuto datu však žalobce potřebnou částkou nedisponoval. V KS1 a KS2 bylo sjednáno, že vlastnické právo k předmětu smluv přejde na nabyvatele až zaplacením kupní ceny. Ve dnech 1. až 3. 6. 2006
proběhla „ROTTNE SHOW“ (lesní show), na které žalobce představil T. P. předsedovi představenstva REPAROSERVIS LESNÍ TECHNIKA a.s. Miloslavu Kláskovi. Jelikož žalobce neměl finanční prostředky na úhradu kupních cen podle KS1 a KS2 – a nemohlo na něj tudíž přejít vlastnické právo ke strojům – domluvily se strany na změně celé obchodní transakce. Žalovaná 1) uzavřela s REPAROSERVIS LESNÍ TECHNIKA a.s. kupní smlouvu, v níž se uvedená obchodní společnost zavázala převést na ni vlastnické právo ke strojům, které byly původně předmětem smluv KS1 a KS2 za kupní cenu 18 515 995 Kč (dále jen „KS3“), a následně žalobce s žalovanou 1) uzavřel smlouvu o splátkovém prodeji movité věci, v níž se žalovaná 1) zavázala převést na něho vlastnické právo k uvedeným strojům; k převodu vlastnického práva ke strojům z žalované 1) na žalobce mělo dojít převzetím věci a zaplacením první splátky kupní ceny ve výši 20 344 416 Kč dle splátkového kalendáře.
Obě nově uzavřené smlouvy byly antedatovány datem 28. 5. 2006. Poté, kdy Státní zemědělský intervenční fond (dále jen „SZIF“) provedl obhlídku lesních strojů užívaných žalobcem, které byly předmětem KS3, došlo k ukončení administrace žádosti o proplacení dotace s odůvodněním, že žalobce nedodržel písm. d) článku 3 části A Pravidel, bez bližšího odůvodnění. Dne 15. 3. 2007 žalobce žalované 1) oznámil, že došlo k odmítnutí proplacení dotace. Žalovaná 1) žalobci oznámila, že KS3 byla ukončena v souladu se smluvními podmínkami a zaslala mu výzvu k okamžitému zaplacení dluhu.
Následně žalovaná 1) vyplnila žalobcem podepsanou blankosměnku se splatností do 30. 8. 2008 a se směnečným penízem ve výši 10 900 758, kterou následně předložila Městskému soudu v Praze spolu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že od listopadu 2005 měl žalobce dostatek času na to, aby si ověřil, zda splátkový prodej lesních strojů vyhovuje jeho potřebám; forma splátkového prodeje obecně vyhovovala Podmínkám i Pravidlům, pokud by výběrové řízení na žalovanou 1) provedl sám žalobce i jen tím, že by vybíral nejméně mezi třemi nabídkami prodeje.
Žalobce nejednal
dostatečně obezřetně tak, aby obchod náležitě a pečlivě připravil, a svou liknavostí s výpisem výběrového řízení se dostal do časové tísně vyvolané dotačními Pravidly a Podmínkami. Chování žalovaných nemohlo postup žalobce v naznačeném směru ovlivnit. Žalobce neprokázal, že by zejména žalovaná 1) byla seznámena s Pravidly (konkrétně se skutečností, že pro naplnění předpokladů pro vyplacení dotace musí přejít vlastnické právo ke strojům přímo z vybrané prodávající REPAROSERVIS LESNÍ TECHNIKA a.s.
na žalobce). Souhlasně se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že rozhodné skutečnosti nastaly v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a zákona č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObchZ“); ačkoli podle § 3080 bodu 1 a 71 o. z. byly oba zmíněné předpisy zrušeny k 1. 1. 2014, na danou věc dle § 3028 odst. 1 a 3 věty první a § 3079 odst. 1 o. z. dopadají. Obě strany jednaly v rámci svého předmětu činnosti podnikatele a jejich smluvní vztah podléhá ObchZ (§ 261 odst. 1); subsidiárně se použije obč. zák. Odvolací soud se ztotožnil rovněž s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobce a žalovaná 2) smlouvu příkazního typu, jež v sobě obsahuje prvky smlouvy mandátní a smlouvy o obstarání věci písemně neuzavřeli (její uzavření konkludentní formou nebylo prokázáno), resp. protože žalovaná 2) za činnost konanou pro žalobce v souvislosti s jeho snahou získat finanční prostředky neobdržela žádnou úplatu, nemohlo se jednat o mandátní smlouvu podle § 766 odst. 1 ObchZ, ani o zprostředkovatelskou smlouvu podle § 642 ObchZ, jelikož jejich definičním znakem je úplatnost.
Bezúplatná příkazní smlouva podle § 724 obč. zák., případně její subtyp ve formě smlouvy o obstarání věci podle §733 obč. zák., také nepřipadá v úvahu, jelikož žalovaná 2) nikdy nejednala jménem žalobce. Žalovaná 2) pro žalobce pouze vedla dva běžné účty, jejichž součástí nebyl závazek poskytovat žalobci poradenství ve věcech týkajících se jeho podnikatelské činnosti, a vyvíjela pro něj pouze takovou činnost, která směřovala k tomu, aby měl možnost uzavřít s žalovanou 1) požadovanou smlouvu. Za obsah následně uzavřené KS3 nenese odpovědnost, jelikož se na jejím uzavření nepodílela a nemohla tedy ani porušit povinnost ve smyslu ustanovení § 373 ObchZ.
Pokud žalobci nějaká škoda vznikla, nestalo se tak v důsledku porušení povinnosti žalované 2); žalovaná 2) převzala odpovědnost za výběr vhodné smlouvy. To, že zjišťovala prostřednictvím dotazníku informace o preferencích a podnikatelských záměrech žalobce, nesvědčí o sjednání příkazní smlouvy v posuzované věci. Žalovaná 2) nenabízela žalobci žádné své produkty nevhodné pro jeho účely, ani jej ničím neuváděla v omyl a její jednání nelze považovat za rozporné s Etickým kodexem zaměstnanců spořitelny.
Vůči žalované 2) je proto žaloba nedůvodná. Ani žalovaná 1) s žalobcem neuzavřela mandátní či podobnou smlouvu a neporušila Etický kodex zaměstnanců skupiny České spořitelny.
Žalobce pouze seznámila,
jakým typem smlouvy lze financovat nákup poptávané lesní techniky, a bylo na něm, aby ho akceptoval nebo odmítl. O možném splátkovém prodeji ve vztahu k lesní technice bylo navíc uvažováno již před samotným vstupem žalované 1) do jednání. Ani vůči žalované 1) proto není žaloba důvodná. Odvolací soud neshledal smlouvu KS3 neplatnou podle § 37 odst. 2 obč. zák., jelikož se žalobce z důvodu nezaplacení kupní ceny nestal na základě smluv KS1 a KS2 vlastníkem lesní techniky. Když REPAROSERVIS LESNÍ TECHNIKA a.s.
následně prostřednictvím KS3 převedla vlastnické právo k lesním strojům na žalovanou 1), nejednalo se o plnění nemožné, jelikož uvedená obchodní společnost v době podpisu KS3 již byla vlastníkem lesní techniky; její jednání by mohlo být posuzováno jako porušení smluvní povinnosti umožnit žalobci nabytí vlastnictví podle § 411 ObchZ ve spojení s § 373 ObchZ s možnou náhradou škody, pokud by vznikla. Antedatace v daném případě nezpůsobila neplatnost smlouvy KS3, jelikož rozestup mezi deklarovaným a skutečným datem podpisu činil 3 dny, během nichž se nestala žádná právně významná skutečnost, která by měla potenciál ovlivnit obsah závazkového vztahu.
Přestože KS1 a KS2 nebyly formálně zrušeny (KS1 a KS2 v článku VII umožňovaly změny pouze v písemné formě), uzavřením převodních smluv na lesní techniku mezi RLT a žalovanou 1) a následně uzavření KS3 (o níž žalobce věděl) se staly obsoletními. Protože žalobce o uzavření smlouvy mezi REPAROSERVIS LESNÍ TECHNIKA a.s. a žalovanou 1) věděl a sám se změny transakce aktivně účastnil, přisvědčil odvolací soud také závěru soudu prvního stupně, že žalobce nebyl uveden v omyl ve smyslu § 49a obč. zák. a jednání žalované 1) nebylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle § 265 ObchZ.
Neplatnost smlouvy KS3 nezpůsobilo ani to, že ji podepsal pouze T. P., který zastupoval žalovanou 1) podle § 15 odst. 1 a 2 ObchZ a § 20 odst. 2 věty první obč. zák. I pokud by překročil svá oprávnění ve smyslu § 15 odst. 2 ObchZ, byla by tato smlouva platná, jelikož REPAROSERVIS LESNÍ TECHNIKA a.s. ji svým následným jednáním fakticky schválila bez zbytečného odkladu způsobem, který nevzbuzoval pochybnost (§ 33 odst. 1 věta první a druhá a odst. 2 obč. zák.). Odvolací soud uzavřel, že žalované neporušily své smluvní povinnosti, ani prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák., povinnost zkoumat podmínky dotačního řízení nad rámec dokladů, které jim žalobce předložil, žalované neměly.
Nebyly naplněny prvky pro vznik odpovědnostního závazkového vztahu ve smyslu § 373 ObchZ, absentuje i příčinná souvislost mezi jednáním žalovaných a neproplacením dotace. Příčinou neproplacení dotace nebylo samo o sobě uzavření KS3 v uvedené formě splátkového prodeje, ale nedodržení Pravidel ze strany žalobce v podobě nevypsání výběrového řízení podle požadavků ZVZ. Existencí škody a její případnou výší se proto soud dále nezabýval.
Nad rámec závěrů
soudu prvního stupně odvolací soud doplnil, že i kdyby byla KS3 neplatná, žalobce nenaplnil požadavky dotačního řízení, jelikož neměl prostředky na splnění povinností mu plynoucích z KS1 a KS2 a nemohl se stát včas vlastníkem lesní techniky; škoda by mu tudíž nevznikla v příčinné souvislosti s uzavřením KS3 (tedy jednáním žalovaných) ale v důsledku jeho vlastního jednání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v první řadě v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozsudků ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3573/2010, ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1024/2011, a ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1475/2008, dospěl-li k závěru o nemožnosti uzavření mandátní smlouvy či příkazní smlouvy v ústní formě. Odklon od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudků ze dne 13.
6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1475/2010, ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 649/2006, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2061/99, nebo od usnesení ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 966/2005, dovolatel shledává v tom, že odvolací soud při rozhodování nezohlednil vůli a úmysl účastníků během postupu vedoucímu k jednání o možnostech financování nákupu lesní techniky. Respektován nebyl ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, při posuzování příčinné souvislosti, dospěl-li odvolací soud k závěru, že ke vzniku škody nedošlo v důsledku jednání žalovaných.
V rozporu s rozsudky ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2628/2012, ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, odvolací soud nepoučil účastníky řízení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., v rozporu s rozsudky ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2111/2007, a ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, dospěl k závěrům, které nemají oporu v provedeném dokazování a v rozporu s rozsudky ze dne 24.
1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, a
nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 1457/13, a ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1895/14, napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Jako dovolacím soudem dosud neřešenou formuluje dovolatel otázku, zda existuje odpovědnost finančních institucí za poskytování služeb včetně konzultací bez odborné péče a jaké jsou náležitosti prokázání takového jednání. Žalovaná 1) se k dovolání vyjádřila a navrhla, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto. Dovolatel totiž založil dovolací argumentaci na vlastní verzi skutku a nepředložil k přezkumu žádnou otázku hmotného či procesního práva, na které by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí. Ztotožnila se se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Nadále má zato, že vůči žalobci neměla žádnou povinnost, která by zakládala její odpovědnost za jím uplatňovanou škodu. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel viní odvolací soud z toho, že dospěl k závěru o nemožnosti uzavření mandátní smlouvy či příkazní smlouvy v ústní formě. Odvolací soud ale nic takového nedovodil, naopak sám připustil, že k uzavření mandátní i příkazní smlouvy může dojít i v ústní formě. Konstatoval však, že v řízení nebylo prokázáno, že by k uzavření takových smluv v posuzovaném případě došlo.
V dovolatelem označeném rozsudku ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3573/2010, se Nejvyšší soud vyjadřoval k případu, kdy soudy na základě dokazování dospěly k závěru, že mezi stranami došlo k uzavření ústní mandátní smlouvy; rozsudek neobsahuje obecně aplikovatelné úvahy o předpokladech, které postačují k prokázání uzavření ústní mandátní smlouvy, jak prosazuje dovolatel. V souvislosti s výtkou dovolatele, že odvolací soud náležitě nezjistil vůli a úmysl stran při postupu vedoucímu k jednání o možnostech financování nákupu lesní techniky, se sluší uvést, že odvolací soud vycházel z vyčerpávajícího dokazovaní provedeného soudem prvního stupně při opětovném projednání věci, kdy soud podrobně zkoumal projev vůle stran při uzavírání smluv.
Žalobce sice ve vztahu k této otázce avizuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 větě první o. s. ř., jeho dovolací námitky však ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána
nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Oproti odvolacímu soudu dovolatel prosazuje vlastní skutkovou verzi, že smluvní strany neměly vůli (jakožto předpoklad platného právního jednání) uzavřít KS3, protože nevyhovovala dotačním Pravidlům a Podmínkám. Argumentuje-li nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jím prosazované skutkové verze), musel by nutně dospět k závěru, že smlouva KS3 je neplatná a žalované jsou odpovědné za škodu, která žalobci vznikla.
Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. Žalobce zjevně uvedený předpoklad pomíjí, neboť kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví na skutkové verzi, kterou v dovolání prosazuje.
Výtku, že odvolací soud pochybil při posuzování příčinné souvislosti mezi vznikem namítané škody a jednáním žalovaných, dovolatel paradoxně podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, jehož výstupem je mimo jiné závěr, že otázka příčinné souvislosti mezi jednáním škůdce a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli právní; skutková otázka, jak bylo uvedeno výše, nepředstavuje způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.
V souvislosti s otázkou, kterou dovolatel formuluje jako v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou („zda existuje odpovědnost finančních institucí za poskytování služeb včetně konzultací bez odborné péče a jaké jsou náležitosti prokázání takového jednání“), dovolatel opět pouze polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu. Tato polemika nepředstavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. Nadto, i kdyby byl závěr odvolacího soudu o neexistenci odpovědnosti žalovaných za tvrzenou škodu chybný, nevedlo by to samo o sobě ke zrušení napadeného rozhodnutí, jelikož odvolací soud vystavěl své rozhodnutí na několika pilířích; jednak na tom, že nebyla prokázána odpovědnost žalovaných za škodu a jednak na tom, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaných a tvrzenou škodou. Uvedená otázka tudíž není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Přípustnost dovolání nejsou s to založit ani výtky žalobce, že odvolací soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, a že ho náležitě nepoučil ve smyslu § 118a o. s. ř. Dovolatel jimi nezpochybňuje žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23.
7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení – jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Jen pro úplnost dovolací soud uvádí, že odvolací soud v rozhodnutí podrobně a srozumitelně zdůvodnil, jaké úvahy ho vedly ke skutkovým závěrům i právnímu posouzení. Sluší se poznamenat, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srov. rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19.
4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-1) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění rozhodnutí nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11.
5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03). Přípustnost dovolání nemohou založil výtky dovolatele, že odvolací soud nesprávným hodnocením důkazů dospěl k závěrům, které nemají oporu v provedeném dokazování. Jak již bylo výše zmíněno, zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost; pro dovolací soud je závazný. Stejně tak ani způsob a výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení.
Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad.
Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Z toho, že žalobce na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná a nelze ani dovozovat, že by procesním postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých procesně úspěšným žalovaným v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Žalované 1) byla přiznána náhrada za právní zastoupení advokátem sestávající z odměny advokáta za jeden úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) za 49 620 Kč (§ 7, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) s připočtením 21% daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 10 483,20 Kč. Protože žalovaná 2) nedoložila výši svých hotových výdajů, byla jí přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 1, 2 a § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou žalované podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 5. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu