Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti Ragon s.r.o., se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 118, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. 20 Cdo 1454/2010 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. 40 Co 212/2009, 40 Co 213/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její exekuční věci.
Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. 19 Nc 731/2003 (ve spojení s usnesením ze dne 5. 2. 2009) zastavil podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. (§ 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů) exekuci na podkladovém titulu notářského zápisu sp. zn. N 110/99, NZ 88/99, sepsaného notářkou JUDr. Marcelou Stokláskovou dne 7. 4. 1999, vedenou na majetek povinného Petra Vaculy. K odvolání oprávněné (stěžovatelky) Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci v záhlaví označeným usnesením toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, a následné dovolání stěžovatelky, ze zákona přípustné, Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadená usnesení obecných soudů nejsou řádně odůvodněna, že obecné soudy se nevypořádaly s jí vznesenými námitkami, a obšírně kritizuje správnost závěrů o splnění povinnosti povinného; podstatou této polemiky je tvrzení, že exekuce byla zastavena pro předchozí zaplacení 3 500 000 Kč, přestože dle smlouvy o postoupení pohledávky původním věřitelem mělo být plněno 4 396 061,23 Kč, tedy v částce téměř o 900 000 Kč vyšší. Usnesení dovolacího soudu nadto podle stěžovatelky nese znaky zjevné "jurisdikční libovůle" a porušuje zásadu právní jistoty, neboť jeho závěry jsou v rozporu s těmi, jež Nejvyšší soud přijal v právní věci s obdobným skutkovým základem, o níž rozhodl rozsudkem ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. 29 Cdo 4157/2009.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka, dovolávajíc se též ochrany se zřetelem k ustanovení čl. 11 Listiny (resp. čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě), v prvním plánu směřuje (a to nutně) svoji kritiku do exekučního řízení a jeho výsledku, jímž jejich porušení měla v její osobě coby oprávněné nastat. Proto nadále musí jít především o posouzení, zda svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se toto řízení odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad - především stěžovatelkou odkazovaného - tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; jím je totiž garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu (odkazovanému ustanovení č. 6 Úmluvy zde netřeba věnovat zvláštní pozornost). Porušení čl. 11 Listiny pak mohlo logicky nastat jen jako důsledek porušení právě jejího čl. 36 odst. 1.
Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Nic takového však v dané věci dovodit nelze.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti očividně je toliko pokračující spor s obecnými soudy o výši předmětné pohledávky, resp. jejího příslušenství, její vykonatelnosti, a pořadí, ve kterém mohlo být povinným na tuto pohledávku plněno, a oponentura, kterou stěžovatelka proti napadeným usnesením obecných soudů směřuje, spočívá výlučně v rovině práva podústavního, pročež by Ústavní soud překročil mu svěřené kompetence (viz výše), pokud by na jejím základě podrobil napadená rozhodnutí dalšímu instančnímu přezkumu, k čemuž však stěžovatelka vybízí. Je tudíž namístě se omezit na konstatování, že se s námitkami, formulovanými stěžovatelkou v ústavní stížnosti, již adekvátně vypořádal dovolací soud, a že odůvodnění jeho rozhodnutí je srozumitelné, racionální, a přijaté závěry lze zastávat a jsou obhajitelné. Nedostatky spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci, jehož podmínky byly vyloženy shora, tudíž přítomny nejsou.
Stěžovatelka ostatně přehlíží, že v dané věci nejde o uložení povinnosti k plnění z úvěrové smlouvy (kterou nadto obecné soudy ve věci sp. zn. 29 Cdo 4157/2009, jehož výsledku v podobě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012 se dovolává, pojaly jako zaniklou věřitelem danou "výpovědí"), nýbrž o to, zda jsou dány důvody zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. s ř., nařízené podle výše identifikovaného notářského zápisu ohledně částky 3. 896.278,33 Kč, a není ani významné, na jakou částku zněla postupní smlouva, na jejímž základě stěžovatelka své nároky uplatňuje; naopak bez významu není, jak dovodil dovolací soud, že notářským zápisem byl též "změněn obsah práv a povinností z úvěrové smlouvy ...
podle § 516 obč. zák.". Logickým důsledkem toho pak je, že obstojí postup dovolacího soudu, pakliže poměřoval povinným dobrovolně (mimo exekuci) poskytnutá plnění s tím, co podle exekučního titulu plnit měl, a nikoli s případnými povinnostmi dalšími, pakliže je nadále vůbec měl.
Kolizi s principy spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nezakládá rovněž stěžovatelčina konfrontace s výše zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4157/2009, neboť neplatí, jak se domnívá, že nyní napadené rozhodnutí téhož soudu je s ním v rozporu. Zatímco v dané věci je ústředním prvkem právního základu věci vykonatelný notářský zápis ohledně 3.896.278,33 Kč, ve věci dřívější jím byla zajišťovací směnka znějící na směnečnou sumu 1.601.053 Kč, což již samo o sobě otevírá prostor úvaze o nepřenositelnosti dosažitelných výsledků; nicméně v dílčích právních závěrech jsou obě rozhodnutí zcela identická, a výjimku představuje až tamní kasace, založená na úsudku, že "z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ani z obsahu spisu neplyne, zda a jak zanikla směnkou zajištěná pohledávka v rozsahu přesahujícím plnění poskytnuté společností" (třetím subjektem), který je nadto situován k hodnocení úkonu, adresovaného původním věřitelem dlužníku (povinnému), a to ve zvláštním kontextu v předchozí věci se nabízejícího institutu vzdání se práva či prominutí dluhu podle § 574 obč. zák. Ve věci nyní posuzované je však situace odlišná nejen potud, že institut dle tohoto ustanovení nebyl vůbec "ve hře", nýbrž i tím, že dovolací soud své závěry - o zániku exekucí vymáhané pohledávky - naopak podrobně a srozumitelně odůvodnil.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Uvedené podmínky jsou v dané věci splněny, jelikož - jak se podává z řečeného - stěžovateli se porušení jím ohlášených základních práv prima facie doložit nezdařilo. Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle vyloženého ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu