29 Cdo 4157/2009

29 Cdo 4157/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra

Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní

věci žalobce Mgr. J. Š., zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se

sídlem v Brně, Hlinky 118, PSČ 603 00, proti žalovaným 1) P. V., zastoupenému

JUDr. Hynkem Applem, advokátem, se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, PSČ 750 00 a

2) H. V., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského

soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 61/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. května 2009, č. j. 7 Cmo 457/2005-127,

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. května 2009, č. j. 7 Cmo

457/2005-127, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. dubna 2005, č. j. 23 Cm 61/2005-46,

ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 30. listopadu 2004, č. j.

23 Sm 394/2004-10, jímž uložil oběma žalovaným společně a nerozdílně zaplatit

původní žalobkyni (České konsolidační agentuře) částku 1,601.053,29 Kč s 6%

úrokem od 1. října 2004 do zaplacení, směnečnou odměnu 5.336,80 Kč a náklady

řízení.

Při posuzování důvodnosti námitek obou žalovaných proti směnečnému platebnímu

rozkazu soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1. Dne 28. března 1997 byla mezi Českou spořitelnou, a. s. (dále jen

„spořitelna“) a prvním žalovaným uzavřena smlouva o úvěru č.

97/021-1012254-838, na základě které spořitelna „zapůjčila“ prvnímu žalovanému

částku 4,850.000,- Kč, „splatnou ke dni 31. prosince 2000, úročenou úroky ve

výši 15,6 % ročně“ (dále jen „smlouva o úvěru“);

2. Dne 31. března 1999 spořitelna v souladu s obecnými úvěrovými

podmínkami vypověděla smlouvu o úvěru pro prodlení prvního žalovaného se

splátkami a to „ke dni doručení výpovědi“;

3. Dne 7. dubna 1999 byl notářkou JUDr. M. S. sepsán notářský zápis NZ

88/99, obsahující prohlášení prvního žalovaného o uznání dluhu a dohodu „o

exekuční vykonatelnosti“, jímž „žalovaní“ uznali svůj závazek ze smlouvy o

úvěru ve výši 3,896.278,33 Kč a uzavřeli dohodu o splátkách, podle nichž měli

dluh zaplatit v měsíčních splátkách po 40.000,- Kč počínaje červencem 1999 do

října 2000, po 80.000,- Kč v listopadu a prosinci 2000, po 125.000,- Kč od

ledna 2001 do prosince 2002 a ve výši 80.965,33 Kč v lednu 2002, s tím, že

případný úrok z prodlení byl sjednán ve výši 15,6 % a měl být vyúčtován po

zaplacení celého závazku „k ultimu měsíce února 2003“;

4. Celkový dluh žalovaných ke dni 7. dubna 1999 (k datu sepsání

notářského zápisu) činil 3,896.278,33 Kč a ke dni 30. června 2001 (ke dni

postoupení pohledávky) 4,396.061,23 Kč;

5. Dopisem ze dne 1. února 2001 sdělila spořitelna prvnímu žalovanému k

jeho žádosti „o doplacení zbytku úvěru jednorázově“ a o prominutí úroku z

prodlení, že ke dni 6. února 2001 činí dlužná částka 4,201.519,73 Kč a že v

případě zaplacení částky 3,500.000,- Kč bude považovat závazek za splněný,

přičemž „totéž“ sdělila žalovanému dopisem z 18. května 2001 s dovětkem, že

dluh bude považovat za splněný, dojde-li k zaplacení do 18. června 2001;

6. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. června 2001, ve znění

dodatku ze dne 16. července 2001, byla pohledávka ze smlouvy o úvěru ve výši

4,355.531,73 Kč spořitelnou postoupena Konsolidační bance Praha, s. p. ú.;

7. Dne 29. června 2001 byla částka 3,500.000,- Kč odepsána z účtu ČSOB

Leasing a. s. (dále jen „společnost“) a na účet spořitelny byla připsána 2.

července 2001;

8. Dopisem ze dne 16. července 2001 se spořitelna dotázala prvního

žalovaného, zda má být částka 3,500.000,- Kč „přeúčtována“ na účet nového

věřitele podle smlouvy o postoupení pohledávek nebo vrácena na účet

odesílatele, přičemž následně byla vrácena na účet společnosti;

9. Směnka, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním

rozkazem, je směnkou vlastní, vystavenou prvním žalovaným na řad spořitelny,

zní na směnečnou sumu 1,601.053,29 Kč a obsahuje doložku, že její vyplnění se

bude řídit smlouvou o vyplňovacím právu směnečném ze dne 28. března 1997. Předtisk formuláře obsahuje co do data splatnosti číslo 19, přičemž rukou je

napsáno 30. září 2004 a slovy psaný údaj směnečné sumy je přeškrtnut a nahrazen

slovy psaným údajem 1,601.053,- Kč. Odkazuje na ustanovení § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále

jen „obč. zák.“), soud prvního stupně shledal nedůvodnou námitku

nesrozumitelnosti údaje směnečné sumy a námitku, že směnka není splatná,

uzavíraje, že: a/ není zakázáno provádět škrty a opravy směnečné listiny a

tomu, kdo směnku doplnil, „nic nebránilo původní nesprávně napsaný údaj

škrtnout a nahradit jej správným údajem novým“ a b/ není pochyb o tom, že

směnka je splatná v roce 2004 a nikoli v roce 192004. Ve vztahu k námitce zaplacení pohledávky směnkou zajištěné (pohledávky ze

smlouvy o úvěru) akcentoval, že ujednání o splátkách je neplatné pro neurčitost

(§ 37 odst. 1 obč. zák.), když součet vyčíslených splátek (3,880.965,33 Kč)

neodpovídá uznanému závazku (3,896.278,33 Kč). Jelikož nabídka spořitelny

obsažená v dopise z 18. května 1991, podle níž bude dluh považován za splněný,

dojde-li k úhradě částky 3,500.000,- Kč do 18. června 2001, „marným uplynutím

data 18. června 2001“ zanikla, v době zaplacení uvedené částky „se mohlo jednat

nanejvýš o částečnou úhradu dluhu, která navíc byla vrácena společnosti a

nebyla inkasována žalobcem ani jeho právními předchůdci“. Vrchní soud v Olomouci k odvolání prvního žalovaného (poté, co usneseními ze

dne 18. července 2005, č.j. 23 Cm 61/2005-80 a ze dne 5. dubna 2006, č.j. 7 Cmo

457/2005-111, bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví RAGON, s. r. o. a Mgr. J. Š. na straně žalobce podle ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb.,

občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“) rozsudkem ze dne 27. června

2006, č. j. 7 Cmo 457/2005-127, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k

odvolateli potvrdil. Odvolací soud - odkazuje na ustanovení čl. I § 75 zákona č. 191/1950 Sb. -

přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož směnka splňuje všechny

náležitosti vyžadované výše zmíněným ustanovením, když nelze mít žádné

pochybnosti o tom, že byla splatná 30. září 2004. Na její platnost přitom nemá

žádný vliv ani skutečnost, že slovní vyjádření směnečné sumy bylo přeškrtnuto a

nadepsáno „vyjádřením novým“. Uzavíraje, že notářským zápisem ze dne 7. dubna 1999 nedošlo k zániku závazku

ze smlouvy o úvěru v důsledku tzv. privativní novace, když šlo pouze o uznání

dluhu ze smlouvy o úvěru a o dohodu „o exekuční vykonatelnosti“ notářského

zápisu a že směnkou zajištěná pohledávka ze smlouvy o úvěru nezanikla ani

platbou ve výši 3,500.000,- Kč, jelikož „uvedená částka byla plátci vrácena

zpět“, shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně správným. Nejvyšší soud k dovolání prvního žalovaného výše zmíněný rozsudek odvolacího

soudu rozsudkem ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn.

29 Odo 1693/2006, zrušil a

věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přitom - cituje ustanovení § 324 a § 332 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního

zákoníku (dále jen „obch. zák.“) - zdůraznil, že v projednávané věci je

nepochybné, že směnka, o jejíž úhradě soud prvního stupně rozhodl směnečným

platebním rozkazem, byla vystavena k zajištění pohledávky spořitelny vůči

prvnímu žalovanému ze smlouvy o úvěru. Jelikož závazkové vztahy ze smlouvy o

úvěru (§ 497 a násl. obch. zák.) se bez ohledu na povahu účastníků řídí třetí

částí obchodního zákoníku [§ 261 odst. 3 písm. d) obch. zák.], uplatní se i na

řešení otázky zániku pohledávky úprava obsažená v ustanoveních § 324 a násl. obch. zák. Současně uzavřel, že poskytne-li věřiteli plnění se souhlasem

dlužníka třetí osoba, potom - jsou-li splněny podmínky vyžadované ustanovením §

332 odst. 1 obch. zák. (tj. jde-li o plnění závazku, které není vázáno na

osobní vlastnosti dlužníka) - závazek dlužníka v rozsahu poskytnutého plnění

zaniká. Skutečnost, že věřitel poskytnuté plnění třetí osobě vrátí, přitom nemá

za následek „obnovení“ již zaniklého závazku dlužníka, nýbrž vznik pohledávky

věřitele za třetí osobou z titulu bezdůvodného obohacení. Jelikož se odvolací

soud otázkou zániku závazku prvního žalovaného z pohledu ustanovení § 332 odst.

1 obch. zák. nezabýval, shledal jeho právní posouzení věci neúplným a tudíž i

nesprávným. Odvolacímu soudu pak uložil, aby vyhodnotil, zda byly splněny

předpoklady určené ustanovením § 526 odst. 1 větou první obč. zák. (tj.

předpoklady, za kterých se dlužník zprostí závazku plněním postupiteli) a

ustanovením § 339 obch. zák. (tj. předpoklady pro placení prostřednictvím

banky). Konečně odvolacímu soudu uložil posoudit, zda s ohledem na „prohlášení

spořitelny“ ze dne 1. února a 18. května 2001 plněním třetí osoby zanikla

směnkou zajištěná pohledávka spořitelny ze smlouvy o úvěru i v rozsahu

převyšujícím částku 3,500.000,- Kč.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. května 2009, č. j. 7 Cmo

457/2005-127 (počínaje tímto rozsudkem je spis nesprávně číslován, když

protokol o vyhlášení rozsudku se nachází na č. l. 183, protokol o hlasování na

č. l. 184 a následně se nachází první strana rozsudku, která má č. l. 127,

místo správného č. l. 185) - jsa vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším

soudem ve shora zmíněném kasačním rozsudku - rozsudek soudu prvního stupně

změnil tak, že směnečný platební rozkaz ve vztahu k prvnímu žalovanému zrušil.

Odvolací soud „především konstatoval“, že mezi účastníky řízení není sporu o

tom, že směnka byla vystavena k zajištění závazků prvního žalovaného ze smlouvy

o úvěru, že šlo původně o blankosměnku, k níž byla uzavřena smlouva o

vyplňovacím právu, kterou první žalovaný udělil spořitelně právo do směnky

doplnit chybějící náležitosti, a to směnečnou sumu a datum splatnosti. „Mezi

účastníky rovněž není sporu o tom, že smlouva o úvěru v souladu s dodatkem č. 4

byla spořitelnou vypovězena dnem 31. března 1999“. „Spornou tak zůstává otázka,

zda a kdy došlo k zániku pohledávky směnkou zajištěné“.

V tomto směru odvolací soud - odkazuje na skutková zjištění soudu prvního

stupně a skutková zjištění, jež učinil sám v odvolacím řízení - uzavřel, že

„poté, kdy došlo dne 31. března 1999 k výpovědi smlouvy o úvěru“ a první

žalovaný formou notářského zápisu ze dne 7. dubna 1999 uznal svůj závazek vůči

spořitelně co do důvodu i výše v celkové částce 3,896.278,33 Kč, bylo přímo

prvním žalovaným na dluh zaplaceno formou splátek 720.000,- Kč. Následně -

poté, kdy spořitelna vyhověla žádosti prvního žalovaného o možnost

jednorázového zaplacení dluhu a současně uvedla číslo účtu, na který měla být

jednorázová splátka, kterou sama vyčíslila na 3,500.000,- Kč, zaplacena - byla

takto určená částka uhrazena společností (připsána na spořitelnou označený

účet) dne 2. července 2001.

V obchodních vztazích obecně platí - pokračoval odvolací soud - že „závazek

může být splněn i jinou osobou než-li dlužníkem, není-li jeho plnění vázáno na

osobní vlastnosti dlužníka, což u zaplacení peněžní částky nepřichází v úvahu,

a současně je zákonem dána povinnost věřiteli přijmout takovéto plnění

nabídnuté třetí osobou pouze s jedinou podmínkou, a sice, že s tímto plněním

dlužník souhlasí (§ 332 odst. 1 obch. zák.)“. „Jinými slovy řečeno, věřitel sám

o své vůli plnění poskytnuté třetí osobou odmítnout nemůže“. V dané věci nelze

pochybovat o tom, že plnění poskytnuté společností „bylo se souhlasem prvního

žalovaného jako dlužníka, když to byl právě první žalovaný, kdo jednal se

spořitelnou v postavení věřitele o této možnosti zaplacení pohledávky a navíc

spořitelně bylo známo, že třetí osobou je společnost, neboť právě této firmě

byla zaslaná kopie souhlasu spořitelny s jednorázovým zaplacením dluhu

žalovaného“. „S ohledem na zjištěná data poskytnutého plnění a připsání částky

3,500.000,- Kč na účet spořitelny, lze v souladu s ustanovením § 339 odst. 2

obch. zák. konstatovat, že uvedený peněžitý závazek byl třetí osobou splněn 2.

července 2001, kdy tato částka byla připsána na účet spořitelny. Stalo se tak

dva dny poté, kdy spořitelna uzavřela s Konsolidační bankou Praha, s. p. ú.

smlouvu o postoupení pohledávky, když v této souvislosti nelze než zdůraznit,

že žalobce v řízení netvrdil ani neprokázal, kdy bylo prvnímu žalovanému jako

dlužníku toto postoupení oznámeno. Protože dle ustanovení § 526 odst. 1 věta

druhá obč. zák. platí, že dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi

nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se

dlužník závazku plněním postupiteli, lze uzavřít, že zaplacením částky

3,500.000,- Kč na účet spořitelny došlo k zániku závazku“.

Pro úplnost odvolací soud dodal, že „spořitelna přijatou platbu nezpochybnila

co do výše i data plnění a byla si vědoma toho, že jde o úhradu závazku prvního

žalovaného. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že spořitelna

případně tuto částku vrátila zpět jejímu plátci“.

Proto odvolací soud uzavřel, že „první žalovaný se námitkou zániku kauzy, k

jejímuž zajištění směnka sloužila, ubránil, a protože k zániku kauzy došlo dnem

splnění závazku, tj. 2. července 2001, nelze než konstatovat, že tímto dnem

také zaniklo směnečné vyplňovací právo“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné

podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítaje existenci dovolacích

důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tj. že řízení před

odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném

posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu

spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolatel v obsáhlém dovolání (strukturovaném pod body 1. až 99.) odvolacímu

soudu především vytýká, že:

A) Nesprávně postupoval při dokazování, zejména nehodnotil „kopii

listiny ze dne 18. července 2001“ (jde o fax datovaný 18. července 2001, jehož

obsahem je sdělení prvního žalovaného spořitelně, že částka 3,500.000,- Kč „na

vyplacení úvěru“ musí být vrácena na číslo účtu plátce - dále jen „fax“) a

považoval za nesporné nikoli jen skutkové okolnosti věci, nýbrž (nesprávně) i

právní posouzení věci (potud polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle

něhož smlouva o úvěru zanikla „v důsledku doručení výpovědi“).

B) Věc nesprávně právně posoudil, a to jde-li o řešení otázek:

1. Zániku smlouvy o úvěru v důsledku doručení výpovědi;

2. Náležitostí dohody či jednostranného právního úkonu, jímž se osoba

vzdává práva;

3. Existence souhlasu prvního žalovaného s poskytnutím plnění třetí

osobou a jeho „sdělení (projevení)“ spořitelně, respektive to, že spořitelna

byla povinna přijmout plnění od třetí osoby;

4. „Přezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, a to s ohledem na

úplnost právního posouzení, které provedl odvolací soud“;

5. Splnění podmínek pro splnění závazku poskytnutím úhrady na bankovní

účet podle ustanovení § 339 obch. zák.;

6. Rozsahu, v jakém mohlo dojít k zániku vyplňovacího práva s ohledem

„na nabídnuté plnění dodané“ spořitelně 2. července 2001. V této souvislosti dovolatel snáší argumenty na podporu názoru, že smlouva o

úvěru nezanikla výpovědí (výpověď je neplatná a nemá žádné právní účinky) a že

mezi spořitelnou a prvním žalovaným nebyla uzavřena dohoda o vzdání se práva či

prominutí dluhu (§ 574 obč. zák.) [jde-li o dopisy spořitelny ze dne 1. února

2001 a 18. května 2001, dovolatel je jednak nepovažuje za návrh k uzavření

takovéto dohody, jednak na první dopis první žalovaný nereagoval způsobem,

který by znamenal akceptaci návrhu a nabídka obsažená v druhém dopise byla

časově omezena (do 18. června 2001)]. Dovolatel nesouhlasí s odvolacím soudem ani v tom, že první žalovaný vyslovil s

plněním poskytnutým spořitelně společností souhlas, zdůrazňuje, že „o chystaném

provedení úhrady a existenci souhlasu s provedením tohoto plnění byli

informováni jen první žalovaný a společnost“; tomu odpovídá i skutečnost, že

spořitelna se dotázala, jak má „s přijatým plněním naložit“, tj. zda je má

vrátit plátci nebo zaslat Konsolidační bance Praha, s. p. ú. Udělil-li by první

žalovaný souhlas „s přeúčtováním plnění“, dal by tím i souhlas k tomu, aby

„nabídnuté plnění bylo poskytnuto k úhradě jeho závazku podle smlouvy o úvěru“;

nicméně, jak vyplývá z faxu, takový souhlas udělen nebyl, naopak byl výslovně

odepřen. Ve vztahu k úhradě částky 3,500.000,- Kč společností dovolatel

zdůrazňuje, že platba byla provedena na jiný než úvěrový účet (na jiný než

smlouvou o úvěru sjednaný účet), pročež nešlo o plnění řádné. K této

souvislosti poukazuje na ustanovení § 339 odst. 2 obch. zák. a závěry

formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 32 Cdo

1604/2008, podle něhož „je-li pro splnění peněžitého závazku podle ustanovení §

339 odst. 2 obch. zák. dohodnut konkrétní účet u konkrétní banky, není splněno

poukázáním na jiný účet toho, kterému mělo být plněno“. Konečně tím, že odvolací soud nijak neodůvodnil, v důsledku čeho zanikla

směnkou zajištěná pohledávka i v rozsahu nad platbu poskytnutou společností,

zůstalo jeho právní posouzení věci neúplné (tudíž i nesprávné) i co do

posouzení výše pohledávky ze smlouvy o úvěru ve vztahu ke směnečné sumě. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc

tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. První žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za

nedůvodné. Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé

je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné. Nejvyšší soud v prvé řadě přezkoumal správnost rozhodnutí odvolacího soudu, z

hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,

tj. co do správnosti právního posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,

sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud dále předesílá, že zcela setrvává na závěrech formulovaných v

předchozím kasačním rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Odo

1693/2006 (jež byl následně uveřejněn v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník

2009, pod číslem 84). Podle ustanovení § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na

požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky,

a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 506 obch. zák. je-li dlužník v prodlení s vrácením více než

dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je věřitel

oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku

spolu s úroky. Podle ustanovení § 344 obch. zák. od smlouvy lze odstoupit pouze v případech,

které stanoví smlouva nebo tento zákon. Se závěrem odvolacího soudu, podle něhož smlouva o úvěru zanikla k 31. březnu

1999, se Nejvyšší soud ztotožňuje. Jak je zřejmé z dodatku č. 4 ke smlouvě o úvěru, spořitelna a první žalovaný se

dohodli, že v případě, že se první žalovaný dostane do prodlení se splácením

jistiny nebo úroků po dobu delší než jeden měsíc, je spořitelna oprávněna

smlouvu o úvěru vypovědět a požadovat okamžité vrácení celého úvěru včetně

úroků a dalších splatných pohledávek, s tím, že výpověď nabývá účinnosti dnem

doručení výpovědi prvnímu žalovanému. Současně není pochyb o tom, že prvnímu

žalovanému byla výpověď smlouvy o úvěru spořitelnou doručena 31. března 1999,

přičemž důvodem výpovědi bylo prodlení prvního žalovaného s vrácením splátek po

dobu delší než jeden měsíc, což spořitelna považovala za podstatné porušení

smluvních podmínek. Jakkoli dodatek č. 4 ke smlouvě o úvěru i dopis spořitelny

z 31. března 1999 používají termín „výpověď“, nemá Nejvyšší soud žádné

pochybnosti o tom, že - posuzováno podle obsahu - zmíněný dodatek upravuje

způsob zániku smlouvy o úvěru odstoupením a zmíněný dopis spořitelny je vskutku

odstoupením od smlouvy o úvěru. Není totiž rozhodné, jak je právní úkon

označen, popř. na které ustanovení toho či onoho zákona se odvolává, nýbrž

rozhodný je obsah daného právního úkonu, tj. práva a povinnosti z něj pro

účastníky plynoucí. Jinými slovy, skutečnost, že smluvní strany použily pro

způsob ukončení smluvního vztahu pojmu „výpověď“, neznamená, že by byl soud

tímto právním posouzením učiněného právního úkonu vázán, když i takový projev

vůle je nutno vykládat podle interpretačních pravidel určených v ustanovení §

35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák., a to i tehdy, obsahuje-li zákonný

termín nebo odkaz na ustanovení zákona (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 512/2002, uveřejněném v časopise

Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 215). Nejvyšší soud rovněž souhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož platbou

poskytnutou spořitelně společností zanikla směnkou zajištěná pohledávka v

rozsahu částky 3,500.000,- Kč. Podle ustanovení § 324 obch. zák. závazek zanikne, je-li věřiteli splněn včas a

řádně (odstavec 1).

Závazek zaniká také pozdním plněním dlužníka, ledaže před

tímto plněním závazek již zanikl odstoupením věřitele od smlouvy (odstavec 2). Podle ustanovení § 332 obch. zák., jestliže plnění závazku není vázáno na

osobní vlastnosti dlužníka, je věřitel povinen přijmout plnění jeho závazku

nabídnuté třetí osobou, jestliže s tím dlužník souhlasí. Souhlas dlužníka není

zapotřebí, jestliže třetí osoba za závazek ručí nebo jeho splnění jiným

způsobem zajišťuje a dlužník svůj závazek porušil (odstavec 1). Nevyplývá-li z

právního vztahu mezi dlužníkem a třetí osobou něco jiného, vstupuje třetí osoba

s plněním dlužníkova závazku v práv věřitele, který je povinen jí vydat a na ni

převést všechny své důkazní prostředky (odstavec 2). Podle ustanovení § 339 obch. zák. peněžitý závazek lze též platit u banky

věřitele ve prospěch jeho účtu, jestliže to není v rozporu s platebními

podmínkami sjednanými mezi stranami (odstavec 1). Peněžitý závazek placený

prostřednictvím banky nebo provozovatele poštovních služeb je splněn připsáním

částky na účet věřitele vedený u banky nebo vyplacením částky věřiteli v

hotovosti (odstavec 2). Z hlediska výše citovaných ustanovení je v poměrech projednávané věci pro

přijetí závěru, zda v rozsahu plnění společností ve výši 3,500.000,- Kč závazek

prvního žalovaného ze smlouvy o úvěru ve vztahu ke spořitelně zanikl či nikoli,

rozhodující, zda první žalovaný s takovým plněním třetí osobou souhlasil a zda

k zániku pohledávky došlo i v situaci, kdy třetí osoba plnila na jiný než ve

smlouvě o úvěru sjednaný účet. Závěr o tom, zda první žalovaný s úhradou dluhu ze smlouvy o úvěru třetí osobou

(společností) souhlasil, je závěrem skutkovým; jeho správnost tak lze

zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou

námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou

významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze

kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné

části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za

zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná

z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení § 241a

odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o

tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky

bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové

závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v

úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků

nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul

rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za

řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení

důkazů, popř.

poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly

najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či

věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá

tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod

číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení

důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze

zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud

hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné

pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. O tom, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (ve vazbě na obsah spisu)

souhlas prvního žalovaného s tím, že jeho dluh ze smlouvy o úvěru bude v

rozsahu částky 3,500.000,- Kč zaplacen společností, vyplývá (viz - jak správně

uvedl odvolací soud - skutečnost, že to byl první žalovaný, kdo vyvolal jednání

se spořitelnou o jednorázové úhradě dluhu ze smlouvy o úvěru, s tím, že částku

3,500.000,- Kč zaplatí společnost), přitom nemá pochyb ani Nejvyšší soud. Z

téhož přitom bez dalšího plyne i vědomost spořitelny o existenci takového

souhlasu (k tomu srov. navíc i „záznam do spisu ze dne 9. dubna 2001“

zpracovaný I. Z., včetně skutečnosti, že dopis spořitelny ze dne 18. května

2001 byl se souhlasem prvního žalovaného zaslán společnosti). Shora uvedené

současně vede k závěru o nevýznamnosti výhrady dovolatele, jde-li o hodnocení

faxu, když ani případný následný požadavek prvního žalovaného na vrácení

poskytnutého plnění společnosti ničeho na zániku závazku prvního žalovaného

vůči spořitelně v rozsahu částky 3,500.000,- Kč nemění. Závěr, podle něhož v rozsahu plnění společností ve výši 3,500.000,- Kč zanikla

kauzální pohledávka spořitelny za prvním žalovaným, přitom není způsobilá

zpochybnit ani skutečnost, že plněno bylo na jiný účet, než účet označený ve

smlouvě o úvěru. Je tomu tak jednak proto, že plnivší společnost nebyla stranou

smlouvy o úvěru, jednak proto, že spořitelna (jako věřitel) sama prvnímu

žalovanému opakovaně sdělila číslo účtu, na který má částku 3,500.000,- Kč

zaplatit, přičemž na takto označený účet byla platba i provedena. Verzi

dovolatele, podle níž byla možnost úhrady částky 3,500.000,- Kč na takto

označený (jiný) účet časově omezena do 18. června 2001, vyhodnotil Nejvyšší

soud jako účelovou, když zmíněné časové omezení se - posuzováno podle obsahu -

vztahuje k „prohlášení“ spořitelny, podle něhož bude považovat pohledávku z

titulu smlouvy o úvěru za uhrazenou, nikoli k tomu, že po uplynutí uvedeného

data na zmíněný účet dluh ze smlouvy o úvěru uhradit nelze. Z týchž důvodů

Nejvyšší soud považuje za neopodstatněný i odkaz dovolatele na závěry

formulované v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1604/2008.

Přesto rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí, když Nejvyšší soud shledává

opodstatněnou výhradu dovolatele, podle níž z odůvodnění rozhodnutí odvolacího

soudu ani z obsahu spisu neplyne, zda a jak zanikla směnkou zajištěná

pohledávka v rozsahu přesahujícím plnění poskytnuté společností. Podle ustanovení § 574 obč. zák. věřitel se může s dlužníkem dohodnout, že se

vzdává svého práva nebo že dluh promíjí; tato dohoda musí být uzavřena písemně

(odstavec 1). Dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnu teprve

vzniknout, je neplatná (odstavec 2). Shora citované ustanovení upravuje zánik závazku na základě dvoustranného

právního úkonu, kterým se věřitel vzdává svého práva nebo promíjí dlužníkovi

dluh a dlužník s tím souhlasí. Jednostranné prominutí dluhu věřitelem (bez

souhlasu dlužníka) je bez právních účinků, když zákon vychází z toho, že je

nejen povinností, ale i právem dlužníka splnit svůj závazek, a k platnému

prominutí dluhu vyžaduje dvoustranný právní úkon. Nestačí proto ani projev

věřitele, jímž se vzdává svého práva nebo promíjí dluh, učiněný vůči třetím

osobám, byť v písemné formě (k tomu srov. např. Švestka, J., Spáčil, J.,

Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 - 880. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2008, str. 1517 - 1518). Jelikož z napadeného rozhodnutí není zřejmé, z jakého důvodu dospěl odvolací

soud k závěru, podle něhož zaplacením částky 3,500.000,- Kč zanikla pohledávka

ze smlouvy o úvěru i v rozsahu převyšujícím poskytnuté plnění, je právní

posouzení věci odvolacím soudem, ústící závěr o nutnosti v plném rozsahu zrušit

směnečný platební rozkaz, neúplné a tudíž i nesprávné. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil

k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)

závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení,

včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu opětovně posoudit, zda se

spořitelna a první žalovaný vskutku dohodli na prominutí dluhu ze smlouvy o

úvěru (viz úkony spořitelny a prvního žalovaného popsané na straně 2, pod bodem

5.). V případě, že taková dohoda uzavřena nebyla, vyhodnotí, v jakém rozsahu

zůstala neuhrazena pohledávka spořitelny vůči prvnímu žalovanému ze smlouvy o

úvěru, když závěr v tomto směru přijatý bude rozhodující pro posouzení, zda

směnka byla - jde-li o údaj směnečné sumy 1,601.053,29 Kč - doplněna (zcela

nebo zčásti) po právu.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 15. února 2012

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu