Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele T. V., zastoupeného Mgr. Beatou Ježowiczovou, advokátkou, sídlem Jablunkovská 2014/40a, Český Těšín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2022 č. j. 11 Tdo 298/2022-428, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2021 č. j. 9 To 246/2021-298 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 18. května 2021 č. j. 3 T 115/2020-246, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 13 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) téhož zákona ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 téhož zákona, ve spolupachatelství podle § 23 téhož zákona. Za to byl podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) téhož zákona zařazen do věznice s ostrahou. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného R. M.
3. Odvolání stěžovatele i odvolání spoluobviněného Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zamítl jako nedůvodná.
4. Stěžovatel napadl rozhodnutí krajského soudu dovoláním opřeným o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí o vině je založeno na procesně nepoužitelných důkazech, a to odposleších pořízených na základě zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody (dále jen "zákon o výkonu trestu") ve spojení s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody (dále jen "vyhláška"). Stěžovatel svou vinu popírá a tvrdí, že žádné návykové látky do balíku pro spoluobviněného nevložil, přičemž zdůrazňuje, že na obsahu balíku se podílelo více osob a on sám do něho přidal pouze několik produktů a odeslal ho do věznice. Z obsahu odposlechů, které jsou ve věci klíčovým důkazem, přitom nelze jeho vinu jednoznačně vyvodit. Porušení svých základních práv shledává v tom, že telefonní hovory mezi ním a spoluobviněným, který vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody, byly odposlouchávány vězeňskou službou a následně provedeny jako důkazy, přičemž nebyl dodržen postup podle § 88 tr. řádu. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 29. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 3038/07 (N 46/48 SbNU 549). Pokud soudy odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020 sp. zn. 11 Tdo 1166/2020, nepovažuje stěžovatel toto rozhodnutí za přiléhavé, neboť v době, kdy odposlechy proběhly, se stěžovatel nacházel již na svobodě. Stěžovatel nezpochybňuje právo vězeňské služby monitorovat hovory vězňů, následné použití těchto odposlechů jako důkazu v rámci trestního řízení však podle jeho přesvědčení vybočuje ze zákonného rámce.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Článek 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, vyžaduje mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem. Účelem uvedeného článku Listiny je požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý průběh (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání však nezjistil pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
9. Klíčovou námitkou stěžovatele je tvrzení, že soudy založily závěr o jeho vině na procesně nepoužitelném důkazu - záznamu telefonických hovorů se spoluobviněným R. M., realizovaných prostřednictvím systému vězeňského telefonu, neboť podle stěžovatele jde o odposlech a záznam telefonické komunikace, u něhož nebyly splněny požadavky stanovené trestním řádem.
10. K otázce procesní nepoužitelnosti a neúčinnosti důkazu získaného nezákonným způsobem se Ústavní soud vyjádřil opakovaně, přičemž konstatoval, že důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nálezy ze dne 11. 6. 2002 sp. zn. II. ÚS 291/2000
(N 69/26 SbNU 207) nebo ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. II. ÚS 268/03
(N 165/35 SbNU 241)].
11. Právě za takový důkaz stěžovatel v průběhu trestního řízení označil odposlech a záznam telefonické komunikace mezi spoluobviněným R. M. a stěžovatelem. Ústavní soud proto ověřil, zda soudy na uvedenou námitku patřičně reagovaly a vypořádaly se s ní ústavně přijatelným způsobem.
12. Z odůvodnění rozsudků okresního soudu i krajského soudu je zřejmé, že se oba soudy otázkou procesní využitelnosti audiozáznamů pořízených ze systému vězeňského telefonu zabývaly a své závěry o tom, že orgány činné v trestním řízení nijak nepochybily, pokud se neztotožnily s námitkami stěžovatele o nemožnosti užití záznamů z monitorovaného telefonického provozu ve věznici jako důkazu, patřičně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Případně uzavřely, že takovýto telekomunikační provoz nepožívá zvýšené ochrany v soukromí sdělovaných informací, když telefonický styk prostřednictvím příslušného zařízení věznice podléhá podmínkám a omezením zákona o výkonu trestu, tedy že takový telekomunikační provoz je na základě zákonného zmocnění sledován a zaznamenáván Vězeňskou službou, přičemž stěžovatel i spoluobviněný byli nesporně v době, kdy vykonávali nepodmíněné tresty odnětí svobody, řádně informováni o tom, že telefonický styk prostřednictvím příslušného zařízení věznice je monitorován.
Nejde tak o informace sdělované v soukromí, které podléhají omezením daným trestním řádem jako pojistky za účelem znemožnění jejich zneužití veřejnou mocí.
13. Závěry obou soudů označil za akceptovatelné i Nejvyšší soud, který zdůraznil, že pokud umožňuje trestní právo realizaci veřejného zájmu na zajištění řádného výkonu trestu odnětí svobody a naplnění jeho účelu pomocí nástrojů omezujících soukromí jednotlivce, je třeba zkoumat, zda nebyly postupem příslušníků Vězeňské služby překročeny zákonem o výkonu trestu odnětí svobody vymezené podmínky monitorování telefonických hovorů odsouzených nacházejících se ve výkonu trestu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2015 sp. zn. I. ÚS 3688/14
, U 3/76 SbNU 941). Shledal však, že v dané věci byly zákonným způsobem (viz § 18 odst. 1, 3 a 5, § 27 odst. 1 a 2 zákona o výkonu trestu, § 25 odst. 1, 2 a 4 vyhlášky) pořízeny záznamy monitorovaných hovorů ze systému vězeňského telefonu - BVfon, které byly následně poté, co byla ve věznici zajištěna zásilka obsahující drogy, předány policejnímu orgánu v návaznosti na identifikaci osoby stěžovatele jakožto odesílatele zásilky. Uzavřel, že nešlo o nepřiměřený či nepřípustný postup, neboť k monitorování došlo na základě zákona o výkonu trestu před zajištěním zásilky obsahující drogy a před zahájením úkonů trestního řízení, nebylo tedy iniciováno v rámci prověřování podezření na páchání trestné činnosti, přičemž stěžovatel i spoluobviněný byli v rámci poučení při nástupu do výkonu trestu odnětí svobody seznámeni s tím, že Vězeňská služba je oprávněna pořizovat záznam telefonátů odsouzených.
Podrobné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je dostatečně přesvědčivé. Nešlo tak o odposlech bez vědomí uživatele telefonické stanice, přičemž tento zásah do tajemství zpráv podávaných telefonem ve smyslu čl. 13 Listiny je zákonem stanoven jako nezbytný pro zabezpečení naplnění účelu trestu odnětí svobody.
14. Ústavní soud vzal též v úvahu, že stěžovatel byl z jednání kladeného mu za vinu usvědčován nejen na základě záznamů z monitorovaného telefonického provozu ve věznici, ale i jinými důkazy, které měly orgány činné v trestním řízení k dispozici ještě před samotným vyžádáním dříve pořízených záznamů telefonické komunikace od Vězeňské služby. Ohledně stěžovatelem rozporovaných skutkových zjištění lze poukázat na logické a náležité hodnocení provedených důkazů okresním soudem, z něhož vyplývá ucelený a provázaný řetězec okolností, jež vedly k závěru, že stěžovatel na základě pokynů spoluobviněného realizoval do věznice zásilku obsahující psychotropní látku, a to včetně konkrétního způsobu, jak tuto látku do věznice dopravil.
Jak uvedl okresní soud, značná část skutkového děje byla nesporná, přičemž bylo otázkou, zda lze mezi balíkem a jeho zajištěným obsahem v podobě psychotropních látek nalézt důkazně podepřené pojítko k osobám stěžovatele a spoluobviněného. Jako důkaz o jejich vině nesvědčí jen samotný obsah monitorovaných hovorů, ale rovněž čas a způsob, jakým byly tyto hovory realizovány, kdy spoluobviněný si komunikační kanál ke stěžovateli otevřel klamným způsobem, kdy nahlásil jeho telefonní číslo pod falešným jménem své přítelkyně.
Významným faktem je i souslednost, s jakou byly jednotlivé důkazy shromažďovány. Nejprve byly v balíku zadrženém ve věznici nalezeny drogy, přičemž bylo zjištěno, že tento byl odeslán z pošty v Karviné, kde byl na záznamu zachycen muž, který s balíkem manipuloval. Odborným vyjádřením z odvětví daktyloskopie bylo následně prokázáno, že balík odeslal stěžovatel, kdy byly porovnány jeho fotografie z databáze CRO s videozáznamem. Až následně byly zajištěny hovory mezi spoluobviněným a stěžovatelem, přičemž bylo zjištěno, že spoluobviněný si stěžovatele nechal zanést do seznamu volaných pod falešnou identitou.
Obsah zjištěných hovorů mezi nimi tak představuje toliko poslední dílek, který důkazně přesně zapadl do dalších zjištěných okolností a skutečností a pouze dotvořil ucelený obraz o tom, jak se drogy do věznice dostaly. Z toho vyplývá, že posouzení viny stěžovatele není založeno na jediném důkazu, jak tvrdí stěžovatel, ale na celém řetězci na sebe navzájem navazujících důkazů.
15. Odkaz stěžovatele na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 3038/07
je nepřípadný, neboť v něm byla řešena otázka zákonnosti použití zpravodajských odposlechů za situace, kdy docházelo k tajnému sledování telefonických hovorů a shromažďování informací veřejnou mocí, které v daném případě představovaly vážný zásah do základních práv sledované osoby, a soud neměl možnost si ověřit, proč a jak tyto důkazy vznikly a zda jsou věrohodné. Šlo o podstatně závažnější zásah do soukromí než v posuzované věci, kdy byly monitorovány telefonní hovory u osoby omezené na svobodě v důsledku výkonu trestu odnětí svobody, která byla s monitorováním předem srozuměna. Podle skutkových zjištění soudů a vlastní výpovědi stěžovatele byl i on srozuměn se skutečností, že jeho hovor se spoluobviněným může být monitorován Vězeňskou službou. Právě v důsledku této skutečnosti ostatně oba jmenovaní realizovali předmětnou domluvu konspirativním způsobem.
16. S ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí nevede stěžovatelova argumentace Ústavní soud k závěru, že by jejich vydáním byla porušena jeho základní práva a svobody. Postup soudů při provádění a hodnocení důkazů je tak nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
17. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu