11 Tdo 1166/2020-790
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o
dovolání, které podala obviněná A. D., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 10 To 49/2020, v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 2 T 115/2019, t a k
t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. D. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. 11. 2019, sp. zn. 2 T
115/2019, byla obviněná A. D. uznána vinnou v bodě II.) výroku rozsudku pomocí
podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinu nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr.
zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byla podle §
283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho
roku, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do
věznice s ostrahou.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná A. D. dopustila
trestné činnosti tím, že:
v přesně nezjištěné době dne 4. 3. 2019 ve Věznici XY, okr. XY, kde vykonává
trest odnětí svobody, nejméně v jednom případě za pomocí povolených
telefonických hovorů prostřednictvím služby BVfon instruovala obž. N. V., nar.
XY, jakým způsobem a jaké množství psychotropní látky má do věznice zaslat,
přičemž zásilka, konkrétně dopisní obálka o rozměrech 16,2 cm x 11,3 cm
adresovaná na její jméno do Věznice XY - objekt XY, bez zjištění konkrétních
údajů k osobě odesílatele, kdy pod poštovními známkami uvedené obálky se
nacházelo přesně nezjištěné množství pervitinu (metamfetaminu), byla dne 9. 4.
2019 zajištěna při kontrole doručené pošty příslušníky Vězeňské služby ČR,
Věznice XY, a tohoto jednání se dopustila, ačkoliv není držitelkou příslušného
povolení Ministerstva zdravotnictví ČR k zacházení s návykovými látkami, kdy
metamfetamin hydrochlorid /pervitin/ je psychotropní látkou zařazenou do
Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, který je přílohou č. 5
nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek.
3. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech i ohledně
obviněných L. Š. a N. V.
4. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná A. D.
odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4. 6. 2020, sp.
zn. 10 To 49/2020, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání obviněné a vyjádření k němu
5. Citované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové napadla obviněná A. D.
prostřednictvím svého obhájce dovoláním, směřujícím do výroku o vině i trestu,
které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť
bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu
prvního stupně, jímž byla uznána vinnou a uložen jí trest, přestože byl v
řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265 odst. 1 písm. g) tr.
ř., tj., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Úvodem svého mimořádného opravného prostředku obviněná předně poukázala, že
soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav nemá oporu v provedených důkazech,
přičemž oba soudy při hodnocení důkazů postupovaly jednostranně v její
neprospěch, když skutečnosti a důkazy svědčící v její prospěch pominuly či
bagatelizovaly. Tím se dopustily nepřípustné selekce jednotlivých důkazů v její
neprospěch a porušily zásady ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
7. Za stěžejní obviněná označila skutečnost, že skutkové závěry a hmotněprávní
posouzení jejího jednání soudy založily na procesně nepoužitelném důkazu. V
této souvislosti zpochybnila legálnost důkazu v podobě záznamu telefonického
hovoru, který z věznice učinila, kdy se de facto jedná o odposlech, který
orgány činné v trestním řízení provedly bez splnění zákonných požadavků podle §
88 tr. ř. a 89 tr. ř. Namítla, že napadená rozhodnutí vychází z nesprávného
posouzení přípustnosti důkazního prostředku - záznamu telefonních hovorů
pořízených podle § 18 odst. 5 zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí
svobody a § 25 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb.,
kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. Mezi základní předpoklady
zákonného pořízení důkazu odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu
patří odůvodněný soudní příkaz vydávaný v přípravném řízení soudcem na návrh
státního zástupce, k čemuž však v předmětné věci nedošlo, ani se nejedná o
výčet trestných činů podle § 88 odst. 5 tr. ř., pro které se soudní příkaz za
určitých podmínek nevyžaduje. Má tedy za to, že důkaz (odposlech a záznam
telekomunikačního provozu) tímto nezákonným způsobem opatřený, je neúčinný a
procesně nepoužitelný, a nemůže tvořit podklad výroku o vině. Protiústavní
rovněž shledává výklad, že ve výkonu trestu odnětí svobody může docházet k
omezení základních lidských práv. Postupem soudů došlo nejen k porušení jejího
práva na zákonné trestní stíhání a práva na ochranu soukromí garantovaného čl.
8 odst. 2, čl. 10 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“) i čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, ale je též v
rozporu s judikaturou Ústavního soudu, který se zabýval přípustností odposlechu
opatřeného podle jiného právního předpisu než je trestní řád (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. Pl. I. ÚS 3038/07).
8. Dále obviněná uvádí, že i v případě, že by její zavinění ve vztahu k
přisouzenému skutku podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku bylo prokázáno, nebyl by
naplněn základní znak skutkové podstaty „obstarání pro jiného“, když z
provedeného dokazování nelze dospět k závěru, že by měla obstarat omamnou nebo
psychotropní látku pro jinou osobu, ale nanejvýše, že se pokoušela tuto látku
obstarat pro svou potřebu. S ohledem na pochybnosti, pro koho tuto látku měla
obstarat tak mělo být v souladu se zásadou in dubio pro reo dané jednání
kvalifikováno podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu odkázala na rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2004, sp. zn. 7 To 507/2004 (TR
9/2005/III s. 242). Závěr soudů shledala v hrubém rozporu i s cílem právní
úpravy, podle níž je třeba přednostně použít kvalifikované a privilegované
skutkové podstaty, které jsou ve vztahu speciality k základním skutkovým
podstatám. Ustanovení § 284 tr. zákoníku tak má před ustanovením § 283 tr.
zákoníku aplikační přednost, neboť je ustanovením speciálním. Nicméně má za to,
že v posuzovaném případě nenaplnila skutkovou podstatu ani tohoto trestného
činu, neboť jeho základním znakem je přechovávání omamné nebo psychotropní
látky v množství větším než malém. Protože přesné množství této látky se
nepodařilo zjistit, když se jednalo o množství zanedbatelně malé, chybí zákonný
znak skutkové podstaty i tohoto trestného činu, a měla tak být viny zproštěna.
9. V další části svého dovolání obviněná dále detailně polemizuje se závěry
soudu prvního stupně, pokud jde o prokázání subjektivní stránky jejího
účastenství ve formě pomoci na deliktu tzv. hlavní pachatelky N. V. V tomto
směru namítla, že danou radu poskytla N. V. nevážně, pouze v žertu a její úmysl
pomoci jí v páchání trestné činnosti tak není dán. Nemůže být tedy trestně
odpovědná za svévolné jednání obviněné V., k němuž došlo po poměrně dlouhé době
od tvrzeného poskytnutí rady, navíc se nejednalo o radu ničím objevnou či
novou, ale mezi danou společností notoricky známou. V tomto ohledu odkázala na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1015/2013, podle
něhož pomoc z hlediska subjektivní stránky předpokládá, že pomocník ví o úmyslu
pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění
jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele. Protože
pomoc k trestnému činu je vždy podmíněna úmyslem směřujícím k takové účasti na
konkrétním úmyslném trestném činu, musí být čin pomocníka charakterizován
konkrétními skutkovými okolnostmi, nikoliv jen znaky skutkové podstaty
(rozhodnutí č. 51/2006 Sb. rozh. tr.). Je tak zřejmé, že pro účastenství ve
formě pomoci se vyžaduje, aby pomocník radou pomáhal hlavnímu pachateli k
dokonání konkrétního trestného činu. Další podmínkou trestnosti účastenství je,
že se účastník úmyslně podílí na úmyslné trestné činnosti hlavního pachatele
(vyžaduje se dvojí úmysl) a byl si vědom úmyslu hlavního pachatele dopustit se
trestného činu, který je mu znám alespoň v hrubých rysech. V projednávané věci
tomu tak ale nebylo, neboť svou radu odvolala a ubezpečila se, že N. V. nemá v
úmyslu páchat trestnou činnost. Nakonec i ona sama uvedla, že po zjištění
nevážnosti poskytnuté rady od spáchání trestného činu upustila a žádný
nespáchala.
10. S ohledem na výše uvedené obviněná závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud
zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci |Králové ze dne 4. 6. 2020, č. j. 10
To 49/2020-682, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. 11. 2019,
č. j. 2 T 115/2019-571, a tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a
rozhodnutí.
11. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání vyplývá, že
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná uplatnila
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,
opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních, nikoliv však
procesních. V jeho rámci proto v zásadě nelze napadat proces dokazování ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ani rozporovat skutková zjištění, ke
kterým soudy na základě provedeného dokazování dospěly. Námitky, jimiž
dovolatelka zpochybňuje procesní využitelnost záznamů telefonních hovorů,
tvrdí, že radu spoluobviněné V. poskytla jen v žertu, že fakticky neměla úmysl
získat drogu, přičemž svůj požadavek na dodávku „zboží“ posléze odvolala, pod
vytýkaný (ani žádný jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Jsou totiž postaveny
výlučně na nesouhlasu s hodnocením důkazů soudem prvního stupně a na
zpochybnění učiněných skutkových zjištění. Okresní soud v Jičíně realizoval
bezvadné dokazování, v jehož rámci provedl všechny do úvahy přicházející
důkazy, které řádným způsobem vyhodnotil, na jejich základě dospěl k logickým
skutkovým zjištěním, přičemž skutkové i právní závěry v odsuzujícím rozsudku
přesvědčivě odůvodnil. Rovněž odvolací soud odvolání obviněné řádně přezkoumal
a s uplatněnými námitkami se beze zbytku a správně vypořádal. Nalézací soud při
formování skutkového děje akcentoval výpověď spoluobviněné V., záznamy
telefonních hovorů dovolatelky s ní uskutečněných, fotodokumentaci dokladující
doručení předmětné zásilky do věznice XY – objekt XY, jakož i odborná vyjádření
z odvětví chemie, odvětví daktyloskopie a odvětví ručního písma. Podle státního
zástupce Okresní soud v Jičíně dospěl k opodstatněnému závěru, že právě
dovolatelka instruovala spoluobviněnou V. k tomu, aby jí do věznice odeslala
pervitin ukrytý pod poštovními známkami.
12. Pokud jde o námitku, v jejímž rámci dovolatelka namítá, že
jako usvědčující důkaz nelze využít záznam o telefonním hovoru, k té se
podrobně vyjádřil Okresní soud v Jičíně, s jehož úvahami se státní zástupce
ztotožnil. V návaznosti na to připomněl základní východiska pro použití
ustanovení § 27 odst. 1, 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí
svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „ZVTOS“) z nějž vyplývá, že po dobu výkonu trestu jsou odsouzení
povinni podrobit se omezením některých práv a svobod, jejichž výkon by byl v
rozporu s účelem výkonu trestu nebo která nemohou být vzhledem k výkonu trestu
uplatněna. Omezení resp. nemožnost výkonu některých práv je logickým důsledkem
podstaty nepodmíněného trestu odnětí svobody i nezbytným předpokladem naplnění
jeho účelu. Poukázal rovněž na ustanovení § 18 téhož zákona, které představuje
zákonné omezení tajemství zpráv podávaných telefonem ve smyslu čl. 13 Listiny.
Umožnění odposlechu telefonických hovorů je totiž významné z hlediska zabránění
zmaření účelu výkonu odnětí svobody, zejména pak ve smyslu prevence trestné
činnosti či tzv. mimořádných událostí ve věznici. Tato problematika je pak
provedena vyhláškou č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí
svobody.
13. Podle názoru státního zástupce tedy Vězeňská služba měla
oprávnění kontrolovat telefonní hovor obviněné z věznice, a pokud pojala
podezření, že by mohl být připravován či páchán trestný čin, měla logicky
oprávnění provést navazující kontrolu dopravené zásilky. Důkazy, které byly v
návaznosti na to zajištěny a jež dokladují trestnou činnost mj. obviněné, pak
lze využít jako důkaz v trestním řízení vedeném proti obviněné. V této
souvislosti státní zástupce poukázal, že ze samotného prvotního
„konspirativního“ telefonátu dovolatelky a spoluobviněné V. ještě nebylo zcela
zřejmé, že se jedná o přípravu k trestnému činu, ani nebyla kupř. známa látka,
na jejímž „transportu“ se obě dohodly. Faktické spáchání trestného činu, resp.
jeho pokusu, bylo zjevné až v momentě, kdy V. zásilku do věznice skutečně
poslala a kdy byl také zjištěn její obsah. Po nalezení pervitinu příslušný
orgán Vězeňské služby jako policejní orgán ve smyslu § 12 odst. 2 písm. c) tr.
ř. v souladu se zákonem vyhotovil také záznam o zahájení úkonů trestního řízení
podle § 158 odst. 3 tr. ř.
14. Mimo vytýkaný dovolací důvod se nachází rovněž námitka
obviněné, že její požadavek byl míněn jen v žertu, posléze ho odvolala, a
fakticky tedy neměla v úmyslu pomáhat spoluobviněné V. páchat trestný čin a
získat pro sebe drogu, neboť pouze zpochybňuje skutková zjištění soudu prvního
stupně. Pokud by totiž pervitin skutečně nechtěla a svůj požadavek na jeho
doručení krátce po telefonátu odvolala, V. by neměla žádný důvod zásilku s
pervitinem odesílat a vynakládat vlastní prostředky a úsilí na obstarání
pervitinu a provedení sofistikovaného způsobu ukrytí drogy a jejího doručování
do věznice v situaci, kdy by byla informována o tom, že dovolatelka pervitin
nechce a neměla tak jistotu, zda jí vynaložené prostředky a úsilí nepřijdou
vniveč.
15. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
podle státního zástupce podřadit pouze námitku, že i pokud by skutkové závěry
vymezené ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku byly prokázány, nebyl by
naplněn znak „obstarání pro jiného“ a tedy nepřicházela v úvahu kvalifikace
jejího jednání podle § 283 tr. zákoníku, neboť měla-li být droga určena jen pro
její vlastní potřebu, přicházela do úvahy toliko právní kvalifikace ve smyslu
ustanovení § 284 tr. zákoníku. Pokud pak nebylo prokázáno větší než malé
množství psychotropní látky, trestní odpovědnost do úvahy nepřichází. Podle
státního zástupce nicméně tato námitka, s níž se správně vypořádal již Krajský
soud v Hradci Králové, postrádá jakékoli opodstatnění. Obviněná totiž pomíjí,
že byla uznána vinnou účastenstvím na trestném činu nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr.
zákoníku, přičemž jak vyplývá z § 24 odst. 2 tr. zákoníku, trestní odpovědnost
a trestnost účastenství zákon obecně staví na roveň pachatelství trestného
činu, k němuž se vztahuje. Naznačenou akcesoritou účastenství ve vztahu k
pachatelství je tedy dána jeho vazba na trestný čin hlavního pachatele a jeho
právní kvalifikaci. Ta může být porušena jen výjimečně, například v případě
excesu pachatele nebo není-li zaviněním v příslušné formě kryta okolnost
podmiňující použití vyšší trestní sazby. Právní kvalifikace jednání dovolatelky
v postavení účastníka tak byla podle zákonné úpravy zcela závislá na právní
kvalifikaci jednání hlavní pachatelky – spoluobviněné V. (v daném případě s
ohledem na zjištěné okolnosti s jedinou výjimkou, a to absentující zvlášť
přitěžující okolností speciální recidivy podle § 283 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku).
16. Za nepřiléhavou označil státní zástupce rovněž argumentaci,
již obviněná naznačuje analogii s odběratelem, který se rozhodne nakoupit drogu
(např. od dealera), neboť podstatou jejího jednání bylo vyvolat v obviněné V.
předtím nezamýšlené rozhodnutí opatřit drogu a tuto konspirativním způsobem
dopravit do věznice, přičemž pro realizaci tohoto záměru musela jmenovaná na
podkladě požadavku dovolatelky vyvinout určité úsilí. Jde tedy o zcela odlišnou
situaci v porovnání s uživatelem, který se rozhodne získat drogu a tuto zakoupí
např. od známého či dealera v rámci běžné bezprostřední interakce po linii
nabídka – poptávka. Státní zástupce shrnul, že námitky obviněné dílem pod
vytýkané ani žádné jiné dovolací důvody podřadit nelze a dílem jsou zjevně
neopodstatněné. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že
dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo
podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr.
ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr.
ř.
18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze
obviněnou uplatněné námitky podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g), l) tr. ř.
19. Lze připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že
skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný
čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl
obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je
napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž
tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv
hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
20. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto přezkoumávat a
posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se
totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu
srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02,
III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a eventuálně druhého) stupně a
teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní
posouzení skutku. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu
trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006,
a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
21. Nejvyšší soud je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu oprávněn
a zároveň povinen přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska skutkových námitek
jen v případech, kdy v rozhodování nižších soudů byla učiněná skutková zjištění
v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a kdy nesprávná realizace důkazního
řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury i
Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn.
11 Tdo 1453/2014) se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže
ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně
garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech
opravných prostředcích (k tomu dále nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005,
sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5.
2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud také vymezil zobecňující podmínky, za
jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení
základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy
důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy,
a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv
akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního
soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 570/03).
22. Je třeba ještě upozornit na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné
tvrdit stejné námitky, které dovolatelka uplatnila již v odvolání a s nimiž se
odvolací soud řádně vypořádal, což se v tomto případě také z velké části stalo.
23. Ze shora uvedeného je zřejmé, že obsahem dovolacího důvodu uvedeného v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s ohledem na jeho hmotněprávní povahu nemohou být
námitky obviněné, jimiž napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti
rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním
řízení a uplatňuje tak námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou
povinnost dovolacího soudu. V dovolání mimo jiné rozebírá celkovou důkazní
situaci, nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů (konkrétně pokud
tvrdí, že z provedeného dokazování vyplynulo, že radu spoluobviněné V. poskytla
nikoli z přesvědčení, že tato daný trestný čin spáchá, ale jen v žertu, o čemž
ji informovala, že se jednalo o radu notoricky známou apod.). Tím vším se však
obviněná primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve
sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku,
ovšem v tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustila. Nejvyšší soud se bez
dalšího nemohl zabývat ani námitkami, v nichž obviněná zpochybňuje zákonnost a
procesní použitelnost důkazů užitých v trestním řízení – záznamů telefonních
hovorů, neboť jde o výhrady procesněprávní povahy směřující výlučně do procesu
dokazování provedeného soudy nižších stupňů. Na skutkovém základě je založena
rovněž námitka, jíž obviněná polemizuje se závěry soudu prvního stupně, pokud
jde o prokázání subjektivní stránky jejího účastenství ve formě pomoci na
deliktu N. V., opírající se o tvrzení, že neměla v úmyslu pomáhat spoluobviněné
V. páchat trestný čin a získat pro sebe drogu, neboť její požadavek na zaslání
drog byl míněn nevážně, posléze ho odvolala, a její úmysl pomoci jí v páchání
trestné činnosti tak není dán. I zde totiž obviněná brojí proti nedostatkům v
procesu dokazování a nikoli právnímu hodnocení, které soudy zaujaly. Nicméně i
v rozsahu těchto námitek lze znovu poukázat na velmi podrobné dokazování a jeho
zhodnocení zejména ze strany soudu prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku,
kde se věnoval všem okolnostem, které mu umožnily učinit závěr o vině obviněné
bez důvodných pochybností, a to pochopitelně též z hlediska subjektivní stránky
daného přečinu. Je tak zřejmé, že tyto a další obdobné námitky obviněné
obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně
zakotveny.
24. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatelky,
že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio
pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a
potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že
pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl.
40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy
vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného
dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v
pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má
procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé
naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
25. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že
jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr.
ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto
zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního
řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález
Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
26. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě zjištění faktického
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní
předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento
nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je založen zejména tím, že skutková
zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené
důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich
hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem
obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či
hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména
pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však
nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s
jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je
patrná logická návaznost (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. IV. ÚS 570/03,
a další).“ Takový rozpor představuje též situace, kdy důkaz, resp. informace v
něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu
dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine
vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 135/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp.
zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000, a další). Při respektování výše
uvedených obecných předpokladů je s ohledem na stav a výsledky provedeného
dokazování však zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z výše naznačených
případů extrémního nesouladu nejedná.
27. Pokud obviněná namítá, že závěr o vině soudy založily na procesně
nepoužitelném důkazu v podobě záznamu telefonického hovoru, který učinila, kdy
se de facto jedná o odposlech bez splnění zákonných požadavků, čímž zpochybnila
legálnost pořízení a použití tohoto důkazu, nutno konstatovat, že námitka
procesní nepoužitelnosti určitého důkazu sice sama o sobě uplatněnému
dovolacímu důvodu neodpovídá, je avšak třeba zkoumat, zda namítaným postupem
nebylo zasaženo do práva obviněné na spravedlivý proces, což by v případě
důvodnosti této námitky umožňovalo průlom do skutkových zjištění soudů nižších
stupňů. Podle Nejvyššího soudu nicméně v postupu orgánů činných v trestním
řízení pochybení v intenzitě narušující právo obviněné na spravedlivý proces
shledáno nebylo.
28. Předně je třeba zdůraznit, že poměry osob ve výkonu trestu odnětí svobody
jsou upraveny zákonem č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění
pozdějších předpisů, přičemž daná problematika je pak provedena vyhláškou č.
345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody.
29. Nejvyšší soud tak jen ve stručnosti konstatuje, že podle § 18 odst. 1 zák.
č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů,
obviněný má právo na použití telefonu ke kontaktu s osobou blízkou v době
vymezené vnitřním řádem věznice; při tom může použít pouze telefon určený pro
tento účel věznicí. Toto právo odsouzeného lze omezit pouze v odůvodněných
případech, zejména je-li to nutné k ochraně bezpečnosti nebo práv jiných osob.
30. Podle § 18 odst. 3 téhož zákona v zájmu nápravy odsouzeného nebo z jiného
závažného důvodu lze odsouzenému povolit použití telefonu ke kontaktu s jinou
osobou, než jsou osoby uvedené v odstavcích 1 a 2.
31. Podle § 18 odst. 5 téhož zákona, nejde-li o telefonáty s osobou uvedenou v
§ 17 odst. 3 nebo § 61 odst. 9 (pozn. nejde o případy vztahující se k
posuzované věci), je Vězeňská služba oprávněna se seznamovat formou odposlechu
s telefonáty uvedenými v odstavcích 1 a 3 a pořizovat jejich záznam.
32. Podle § 27 odst. 1, 2 zák. č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody,
ve znění pozdějších předpisů, po dobu výkonu trestu jsou odsouzení povinni
podrobit se omezením některých práv a svobod, jejichž výkon by byl v rozporu s
účelem výkonu trestu nebo která nemohou být vzhledem k výkonu trestu uplatněna.
Z důvodů uvedených v odstavci 1 jsou omezena práva a svobody na nedotknutelnost
osoby a jejího soukromí, svobodu pohybu a pobytu, zachování listovního
tajemství a tajemství jiných písemností, záznamů a zpráv a právo svobodné volby
povolání.
33. Podle § 25 odst. 1 vyhl. č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu
trestu odnětí svobody ve znění pozdějších předpisů je před povolením užívat
telefon zaměstnanec pověřený ředitelem věznice povinen zkontrolovat správnost
údajů uvedených v žádosti odsouzeného.
34. Podle odst. 2 citované vyhlášky oprávnění Vězeňské služby seznamovat se s
obsahem telefonátů je realizováno zpravidla kontrolou záznamu telefonátů na
záznamovém médiu, výjimečně přímým odposlechem ředitelem věznice pověřeným
zaměstnancem Vězeňské služby. Pokud obsah telefonátu zakládá podezření, že je
připravován nebo páchán trestný čin, Vězeňská služba předá záznam telefonátu
orgánu činnému v trestním řízení, v případě přímého odposlechu hovor přeruší a
událost oznámí. Podle odst. 4 vyhlášky se veškeré telefonáty odsouzeného
evidují.
35. Nejvyšší soud posuzoval okolnosti, za nichž došlo k namítanému odposlechu a
zajištění uvedené zásilky ze všech hledisek ve smyslu výše uvedeného, přičemž
námitkám obviněné o nezákonnosti a tudíž nepoužitelnosti takto opatřeného
důkazu, nepřisvědčil.
36. Lze uvést, že k těmto námitkám se podrobně vyjádřil jak soud prvního
stupně, tak i soud odvolací, který se shodně uplatněnými námitkami obviněné
zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž konstatoval, že:„Nelze opomíjet
skutečnost, že osoby ve výkonu trestu odnětí svobody nepožívají v plném rozsahu
všech základních svobod, neboť tím by byl popírán účel výkonu trestu odnětí
svobody. Odsouzení jsou po nástupu do výkonu trestu poučeni o všech svých
právech a povinnostech a jsou srozuměni i s tím, že jsou omezeni na svém právu
na soukromí, na zachování listovních tajemství a tajemství jiných písemností,
záznamů a zpráv. Shora uvedená ustanovení zákona o výkonu trestu odnětí svobody
představují zákonné omezení tajemství zpráv podávaných telefonem ve smyslu čl.
13 Listiny. Odsouzení jsou poučeni o tom, že telefonní hovory jsou
zaznamenávány a monitorovány a je pouze na jejich svobodné vůli, jaké informace
v hovoru sdělí“ (str. 8 usnesení odvolacího soudu).
37. Ze shora uvedeného je nesporné, že Vězeňská služba měla oprávnění
kontrolovat telefonní hovor obviněné z věznice. Pokud tedy bylo orgány Vězeňské
služby na základě povoleného monitorování telefonických hovorů zjištěno
podezření z přípravy či spáchání trestného činu, v daném případě spočívajícího
v nebezpečí doručení podezřelé zásilky, když z předmětného konspirativního
telefonátu dovolatelky se spoluobviněnou N. V. nebylo ještě zcela zřejmé, že se
jedná o přípravu k trestnému činu. To bylo zjevné až v okamžiku, kdy V. zásilku
do věznice zaslala a byl zjištěn její obsah, jak vyplývá ze záznamu o
vyhodnocení telefonického hovoru a z protokolu o ohledání věci (zajištěné
korespondence). Pokud namítaný odposlech uskutečnily, zakázanou psychotropní
látku ukrytou v poštovní zásilce zajistily a záznam telefonního hovoru předaly
policejnímu orgánu, byly plně respektovány jak základní zásady trestního řízení
stanovené v § 2 tr. ř., tak postuláty ústavně zaručeného práva na spravedlivý
proces. Nepochybně soudy obou stupňů opřely své skutkové závěry o procesně
relevantní a použitelné důkazy. Z tohoto pohledu je třeba námitky obviněné
považovat za nedůvodné. Postupem soudů nedošlo k namítanému porušení práva na
zákonné trestní stíhání a práva na ochranu soukromí garantovaného čl. 8 odst.
2, čl. 10 a čl. 13 Listiny a čl. 8 Úmluvy ani tento nebyl v rozporu s
judikaturou Ústavního soudu.
38. Oproti tomu pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. lze podřadit námitku obviněné vytýkající nesprávnost použité právní
kvalifikace spočívající v tvrzení, že i pokud by její zavinění ve vztahu k
přisouzenému skutku podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku bylo prokázáno, nebyl by
naplněn znak „obstarání pro jiného“, když měla-li být droga určena jen pro její
vlastní potřebu, přicházela by do úvahy toliko právní kvalifikace ve smyslu §
284 odst. 1 tr. zákoníku. Protože však nebylo prokázáno větší než malé množství
psychotropní látky, ani tímto skutkem není její trestní odpovědnost dána.
Nejvyšší soud nicméně dospěl k závěru, že se jedná o námitku neopodstatněnou.
39. Předně nutno připomenout, že dovolatelka byla uznána vinnou účastenstvím
formou pomoci na trestném činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými
a psychotropními látkami s jedy podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §
283 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, když
podle skutkových zjištění vyplývajících ze skutkové věty výroku rozsudku soudu
prvního stupně „obviněná A. D. vykonávající trest odnětí svobody ve Věznici XY
- objekt XY, nejméně v jednom případě za pomocí povolených telefonických hovorů
prostřednictvím služby BVfon instruovala obviněnou N. V., jakým způsobem, a
jaké množství psychotropní látky má zaslat do Věznice XY - objekt XY, přičemž
zásilka – dopisní obálka adresovaná na její jméno, bez uvedení osoby
odesílatele, na které se pod poštovními známkami nacházelo přesně nezjištěné
množství pervitinu (metamfetaminu), byla zajištěna při kontrole doručené pošty
příslušníky Vězeňské služby ČR, Věznice XY – XY.“
40. K tomu lze ve stručnosti připomenout, že podle § 24 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je ten, kdo
úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením
prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním
při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném
činu. (pomocník). Podle odstavce 2 téhož ustanovení se na trestní odpovědnost a
trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti
pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného.
41. Podle § 113 tr. zákoníku se pachatelem rozumí, nevyplývá-li z jednotlivého
ustanovení trestního zákona něco jiného, i spolupachatel a účastník.
42. Účastenství je vybudováno na zásadě akcesority, což je v obecné rovině
závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního
pachatele. V rovině kvalitativní je účastenství závislé na spáchání trestného
činu či jeho pokusu hlavním pachatelem. Organizátorství, návod a pomoc se
posuzují jako účastenství podle § 24 tr. zákoníku jen tehdy, jestliže se
pachatel hlavního trestného činu o něj alespoň pokusil (účastenství na
dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu; rovina kvantitativní). Hlavním
trestným činem se míní trestný čin pachatele, ke kterému organizátorství, návod
nebo pomoc směřovaly. Hlavním pachatelem trestného činu se rozumí pachatel
trestného činu, k němuž směřovala některá z forem účastenství. Právní
kvalifikace jednání účastníka je podle zákonné úpravy závislá na právní
kvalifikaci jednání hlavního pachatele, zde ovšem s určitými výjimkami – např.
zohlednění kvalifikačních okolností jen u těch osob, u nichž jsou dány, případy
excesů. Podmínkou účastenství je příčinný vztah mezi činem účastníka a trestným
činem jiné osoby, hlavního pachatele. Účastenství je možné jen ve vztahu k
činu, který má znaky trestného činu, a to obecné, typové i protiprávnost (viz
Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4.
vydání. Praha: Leges, 2014, s. 331-333).
43. K subjektivní stránce účastenství je vhodné uvést, že jednání musí být
úmyslné, postačí i úmysl nepřímý. Jednání účastníka musí dále zahrnovat
skutečnost, že se účastní na úmyslném trestném činu hlavního pachatele (tzv.
dvojí úmysl), musí zároveň chtít, aby k jeho jednání přispěl svou účastí.
Účastenství tedy předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství,
návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu, přičemž čin musí být
konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty (srov.
Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2012, s. 345).
44. Objektivní stránka účastenství ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. c)
tr. zákoníku je pak naplněna, pokud pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje
jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho
podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo
alespoň k pokusu trestného činu. Formy pomoci uvádí trestní zákoník pouze
demonstrativně. Rozlišuje se pomoc fyzická a psychická (intelektuální).
Fyzickou pomocí je např. opatření prostředků, (např. kasařského náčiní, páčidla
k provedení vloupání, vražedné zbraně apod.), odstranění překážek (odemknutí
uzamčeného prostoru atd.), vylákání poškozeného na místo činu, hlídání při
činu, odvoz na místo činu, naproti tomu za psychickou pomoc se považuje rada
(včetně tzv. „tipu“, spočívajícího ve vytipování objektu nebo osoby, na níž má
být trestný čin spáchán), utvrzování v předsevzetí, slib přispět po trestném
činu apod. Zákon definuje pojem pomoci jen příkladmo; charakter pomoci může mít
též dohoda o vytváření podmínek k tomu, aby pachatel mohl svou trestnou činnost
provádět co nejúčinněji (srov. R 45/1963) (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 349-350).
45. Jak vyplývá z § 24 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost a trestnost
účastenství zákon obecně staví na roveň pachatelství trestného činu, k němuž se
vztahuje. Naznačenou akcesoritou účastenství ve vztahu k pachatelství je tedy
dána jeho vazba na trestný čin hlavního pachatele a jeho právní kvalifikaci. V
tomto ohledu má tedy jednání dovolatelky úzkou návaznost na skutek tzv. hlavní
pachatelky obviněné N. V., kterého se dopustila ve vztahu k obviněné A. D.
tím, že na základě jejích instrukcí prostřednictvím České pošty s. p. České
Budějovice podala a odeslala dopisní obálku adresovanou na jméno A. D. do
Věznice XY – XY, bez uvedení osoby odesílatele, kdy pod poštovními známkami
uvedené obálky se nacházelo přesně nezjištěné množství pervitinu, přičemž tímto
jednáním a jednáním blíže popsaným v bodě I. rozsudku ve vztahu k obviněnému L.
Š. se dopustila zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm.
b) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
46. Ohledně skutkových zjištění vztahujících se k jednání dovolatelky je možno
poukázat na logické a náležité hodnocení provedených důkazů ze strany soudu
prvního stupně, který na základě řádně provedených důkazů vymezil přesně
definovaný, ucelený, souvislý a logicky provázaný řetězec okolností, jež vedly
k závěru, že obviněná A. D. zcela prokazatelně instruovala spoluobviněnou N.
V., aby realizovala zásilku obsahující psychotropní látku, a to včetně
konkrétního způsobu, jak tuto látku dopravit do věznice. Jedná se především o
odposlech telekomunikačního provozu a záznam Vězeňské služby z Věznice XY – XY
o vyhodnocení uskutečněného telefonického hovoru ze dne 4. 3. 2019 mezi
dovolatelkou a spoluobviněnou N. V. (č. l. 295), z níž je patrna jejich domluva
na realizaci zásilky obsahující psychotropní látku do Věznice XY – XY, v níž
obviněná A. D. vykonávala trest odnětí svobody, včetně toho, kdy dovolatelka
konkrétní radou spoluobviněné N. V., aby to „namočila“ do známky“, že to
„sežere“, tuto instruovala, jak pervitin do věznice doručit. Na jeho základě
byla zásilka, na níž byla uvedena podle jejich domluvy jako adresát A. D.,
zajištěna, přičemž tato obsahovala drogy ukryté způsobem, na kterém se
telefonicky domluvily. V tomto směru soudy rovněž logicky zdůvodnily, proč za
účelovou, vedenou snahou se vyvinit, vyhodnotily výpověď dovolatelky, že danou
radu poskytla obviněné N. V. nevážně, v žertu, a její úmysl pomoci jí v páchání
trestné činnosti tak není dán a nemůže být tedy trestně odpovědná za její
svévolné jednání, k němuž došlo po poměrně dlouhé době od tvrzeného poskytnutí
rady, navíc se nejednalo o radu ničím objevnou či novou, ale mezi danou
společností notoricky známou. Rovněž lze odkázat na úřední zápis ze dne 9. 4.
2019 a protokol o ohledání věci ze dne 11. 4. 2019 s fotodokumentací, jejichž
předmětem byla zadržená došlá korespondence pro dovolatelku, na níž nebyla
uvedena adresa odesílatele, pouze razítko pošty, která korespondenci odeslala.
Na papírové obálce se nacházely dvě nalepené známky, pod nimiž byla zjištěna
neznámá látka, v níž byla odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví
chemie prokázána přítomnost psychotropní látky metamfetaminu – pervitinu.
Odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví daktyloskopie byly na
předmětné zásilce nalezeny daktyloskopické stopy obviněné N. V., korespondující
se závěry odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního
písma, prokazující, že ve střední rovině pravděpodobnosti je pisatelkou údajů
na obálce určené pro dovolatelku. Obviněná byla z trestné činnosti usvědčována
rovněž doznávající výpovědí spoluobviněné N. V., která ve své výpovědi u
hlavního líčení potvrdila pravdivost skutku popsaného v obžalobě, přičemž
uvedla, že byla prvotně se spoluobviněnou A. D. dohodnuta na tom, aby jí drogu
poslala pod známkami, a že ji k tomu vyzývala (č. l. 555 tr. spisu). O
zjištěném skutkovém stavu tak nemohou být důvodné pochybnosti.
47. Soud prvního stupně tedy na základě řádně provedených a hodnocených důkazů
dospěl bez důvodných pochybností k závěru, že obviněná úmyslně usnadnila jinému
radou spáchání jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu
spočívajícího v úmyslném neoprávněném opatření psychotropní látky jinému,
přičemž k dokonání tohoto trestného činu nedošlo, neboť poskytla obviněné N. V.
radu, jakým způsobem tuto zaslat do věznice. Je tedy nepochybně dán přímý úmysl
dovolatelky tímto působením na spoluobviněnou V. dosáhnout zaslání pervitinu
prostřednictvím poštovní zásilky do věznice, kde vykonávala svůj nepodmíněný
trest odnětí svobody, byť jeho množství se přesně nepodařilo prokázat. Za
nepřípadný je tak nutno považovat odkaz obviněné na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 8 Tdo 1015/2013, neboť skutková situace, o niž se toto rozhodnutí
opíralo, byla jiná a nelze z ní vyvozovat stejně právní závěry jako v nynější
věci.
48. K tomu lze pro úplnost dodat, že z hlediska zákonných znaků účastenství na
přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 24 odst. 1 písm. c), § 283 odst. 1 tr. zákoníku je
irelevantní množství zakázané látky, jakož i otázka, zda tato látka byla
určena pro A. D. jakožto konzumenta nebo zda obviněná zamýšlela drogu ve
věznici dále distribuovat. Jestliže konzument drogy jiného navede, aby mu
zakázanou látku opatřil, tj. aby spáchal přečin nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr.
zákoníku, není množství nedovolené látky ani cíl distribuce pro otázku viny
podle zákona rozhodující, a to jak pro trestní odpovědnost hlavního pachatele,
tak i pro trestní odpovědnost příjemce nedovolené látky v postavení pomocníka.
V tomto případě se uplatní dikce ustanovení § 24 odst. 2 obecné části tr.
zákoníku, podle kterého se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije
ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní
zákon nestanoví něco jiného.
49. Pokud jde o právní kvalifikaci shora popsaného jednání soudem prvního
stupně, Nejvyšší soud ve shodě se závěrem uvedeným v odstavci 23 odůvodnění
usnesení odvolacího soudu, jakož i s argumentací státního zástupce ve vyjádření
k dovolání konstatuje, že posouzení jednání obviněné jako účastenství na
trestném činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24
odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (tedy nejméně závažné formy účastenství) není
zcela přiléhavé. Jak totiž z popisu skutku ad II. výroku o vině vyplývá,
dovolatelka spíše místo rady spoluobviněnou N. V. ke zjištěnému zaslání drogy
pod poštovní známkou spíše instruuje (navádí ji), než že by se jednalo o pouhou
radu. Je tedy nepochybně dán přímý úmysl dovolatelky tímto působením na
spoluobviněnou V. dosáhnout zaslání pervitinu prostřednictvím poštovní zásilky
do věznice, kde vykonávala svůj nepodmíněný trest odnětí svobody, byť jeho
množství se přesně nepodařilo prokázat. Zjistil-li tedy soud prvního stupně, že
dovolatelka „instruovala obviněnou N. V., …jakým způsobem a jaké množství
psychotropních látek má do věznice zaslat….“, pak byť touto formulací se u
dovolatelky jedná přinejmenším o návod podle § 24 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku, nebyla v odvolacím řízení náprava tohoto pochybení možná, neboť
použití jiné (závažnější) formy účastenství u dovolatelky, než jaká je uvedena
v rozsudku soudu prvního stupně, předpokládalo podání opravného prostředku
státním zástupcem v její neprospěch, což se však nestalo. Nejvyšší soud je tedy
tímto právním posouzením daného jednání vázán.
50. K tomu Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že obdobnou situací [objednávkou
drog do věznice, kdy jednání objednatele bylo kvalifikováno jako účastenství ve
formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] již dříve řešil ve svém
usnesení ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 11 Tdo 1537/2017, přičemž danou
problematikou se zabýval v rámci své judikaturní činnosti rovněž v usneseních
ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 683/2019, ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 11
Tdo 1061/2019 a dalších. Nepřípadná je pak argumentace dovolatelky poukazující
na údajnou podobnost jednání spoluobviněné V. s činností dealerů drog.
51. Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci oba nižší soudy postupovaly při
hodnocení zákonným způsobem opatřených důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr.
ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém
uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily
skutková zjištění, která lze zcela akceptovat. Z odůvodnění soudních rozhodnutí
vyplývá, že se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněné, vyložily, jakými
úvahami se přitom řídily a z jakých důvodů neuvěřily jejím tvrzením. Soudy
jasně rozvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá
skutková zjištění opřely a jak postupovaly při hodnocení vzájemně si
odporujících důkazů. V tomto ohledu jsou rozhodnutí soudů obou stupňů pečlivě,
srozumitelně a logicky odůvodněna, a to způsobem plně odpovídajícím požadavkům
ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., popř. § 134 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud
rovněž konstatuje, že postupem obou ve věci činných soudů rovněž nebyly
porušeny ani žádné zásady související se spravedlivým procesem, jak je zakotven
v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či čl. 36
odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ani napadenými
rozhodnutími nedošlo k porušení principu presumpce neviny ve smyslu čl. 40
odst. 2 Listiny a z něj vyplývající zásady in dubio pro reo, jak je obviněnou
namítáno.
52. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na který obviněná též
poukázala, přičemž z obsahu jeho námitek lze dovodit, že jej uplatnila v jeho
druhé alternativě, je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých
situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí
nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně
přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních
důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr.
ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí,
nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí
podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí
nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.).
Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný
prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené
výše (alternativa první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je
zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1
písm. a) až k) tr. ř.
53. Přezkoumával-li soud druhého stupně napadené rozhodnutí uvedené v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku
(odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal
takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a
u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj.
byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod
dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou
této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je
skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého
stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával
napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném
opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou
zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
ř. Protože výše rozvedené dovolací námitky obviněné A. D. dílem nespadaly pod
daný dovolací důvod, dílem byly shledány neopodstatněnými, nemůže být naplněn
ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jejich
existenci založen.
54. Jestliže obviněná s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. napadla i výrok o uloženém trestu odnětí svobody, tak v tomto
ohledu neuplatnila žádné konkrétní námitky. V této souvislosti je třeba
připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v
úmyslu námitky naplnit a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají
nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007,
sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6
Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
55. Pokud jde o výrok o uloženém trestu odnětí svobody, lze uvést, že v
úvahu přicházející důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá
v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští
nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním
zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
56. Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu (např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č.
22/2003 Sb. rozh. tr.), podle níž námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu
s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit
jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na
trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v
nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (nyní § 39 až 42 tr. zákoníku) a v
důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze
v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 tr. ř. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti
druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v
důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností,
jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní
sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně
vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněnou uplatněného důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní
posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např.
pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného
trestu za pokračování v trestném činu. Vzhledem k rozvedeným teoretickým
východiskům nelze nekonkrétní výtku obviněné A. D. směřující proti uloženému
trestu odnětí svobody pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.
podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná. Jen pro
úplnost tak lze dodat, že výše i druh uloženého trestu odpovídá kritériím
uvedeným v § 37 – § 39 tr. zákoníku, zohledňujícím okolnosti případu, včetně
hodnocení osoby obviněné, stupně jejího narušení i možnosti její nápravy,
přičemž současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné činnosti, jakož
i míru společenské škodlivosti jejího protiprávního jednání. Pochybení pak
nebylo shledáno ani ohledně zařazení obviněné pro účely výkonu trestu odnětí
svobody do věznice s ostrahou.
IV.
Závěrečné shrnutí
57. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným
rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu
uplatněných dovolacích důvodů nedošlo. Dovolání obviněné A. D. proto pro jeho
zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu