6 Tdo 94/2013-39
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. března 2013 o
dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných P. J., a
B. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2012, č. j. 6 To
261/2012-1226, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4
T 214/2007, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního
zástupce odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 6 To
261/2012, byl k odvolání obviněných P. J. a B. Š. podle § 258 odst. 1 písm. b)
tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 4.
2012, sp. zn. 4 T 214/2007, kterým byli obvinění shodně uznáni vinnými trestným
činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (v bodě I. rozsudku), a
trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. (v bodech II. a III.
rozsudku), spáchanými ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., obviněný
P. J. byl za tuto a za sbíhající se trestnou činnost odsouzen podle § 250 odst.
3 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
4 let, se zařazením do věznice s dozorem (§ 39a odst. 3 tr. ř.), podle § 53
odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč se
současným stanovením náhradního trestu odnětí svobody podle § 54 odst. 3 tr.
zák. a trest zákazu činnosti podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák., za
současného zrušení výroku o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v
Blansku ze dne 30. 8. 2005, č. j. 3 T 36/2005-522, ve spojení s usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 9 To 472/2005, a výroku o
trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 6. 2008,
č. j. 1 T 168/2007-485 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne
19. 1. 2009, sp. zn. 6 To 330/2008, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento
výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením
pozbyla podkladu; obviněný B. Š. byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za
použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4
let, se zařazením do věznice s dozorem (§ 39a odst. 3 tr. zák.), podle § 53
odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 400.000,- Kč se současným
stanovením náhradního trestu odnětí svobody podle § 54 odst. 3 tr. zák. a k
trestu zákazu činnosti podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák., za
současného zrušení výroku o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v
Bruntále ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 T 24/2007-2863, ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2011, sp. zn. 6 To 289/2010, jakož i
všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, podle § 229 odst. 3 tr. ř.
bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody a nově bylo Krajským
soudem v Ostravě podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že se oba obvinění
podle § 226 písm. c) tr. ř. zprošťují obžaloby Okresního státního
zastupitelství v Bruntále ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 1 ZT 249/2007.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výroku, kterým byli obvinění
podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutky kvalifikované jako
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (v bodě I.
rozsudku) a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. (v bodech II. a
III. rozsudku), spáchanými ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.,
podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných dovolání, a to s odkazem
na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci své
argumentace dovolatel rekapituluje průběh řízení, které předcházelo dovoláním
napadenému rozhodnutí a poukazuje na tu skutečnost, že nelze souhlasit se
závěry odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že obvinění spáchali skutky, pro
které byli podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěni. Dovolatel, který se
s tímto odůvodněním neztotožnil, odvolacímu soudu v podrobnostech vytýká, že
postupoval v rozporu s ust. § 259 odst. 3 tr. ř., pokud v odvolacím řízení
doplnil dokazování pouze krátce a formálně, a to výslechem obou obviněných,
přečtením odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví expertizy ručního
písma, znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo,
výpovědí svědka P. B. a organizačního řádu Nemocnice Bruntál a na základě takto
doplněného dokazování pak dospěl ke zcela odlišným skutkovým závěrům než soud
prvního stupně. V návaznosti na to poté nesprávně dovodil, že se obvinění
nedopustili jednání, které je jim kladeno za vinu a tedy současně ani trestného
činu. V tomto směru dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12.
9. 2001, sp. zn. 4 Tz 184/2001, a na rozhodnutí ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 8
Tdo 749/2012. Podle názoru dovolatele je tedy napadený rozsudek v extrémním
nesouladu s § 2 odst. 6 tr. ř., pokud při rozhodnutí o zproštění obviněných
obžaloby odvolací soud část provedených důkazů, skutečnosti z nich vyplývající
nehodnotil v jejich vzájemné souvislosti či vůbec, a pokud se důkazy zabýval,
pak pouze v omezeném rozsahu, a to bez jakýchkoli úvah, proč výpovědi
obviněných upřednostňuje, jejich vyjádření absolutně přejímá a zabývá se
provedenými důkazy svědčícími proti jejich obhajobě s poukazem, že tyto jsou
vyvráceny tvrzeními obviněných bez ohledu na věrohodnost těchto důkazů, jejich
vzájemnou souvislostí i logikou věci samé. Tak se obsah důkazů provedených před
soudem dostal podle dovolatele do extrémního nesouladu s právními závěry, které
z nich soud vyvodil (srov. např. rozh. Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp.
zn. 8 Tdo 357/2009 a další).
Soudu druhého stupně je tak konkrétně vytýkáno, že nebylo vzato v úvahu, že
jménem firem R. V. a J. H. obviněný P. J. vyhotovil faktury za provedené práce,
které byly následně předloženy Nemocnici Bruntál, a. s., k proplacení přesto,
že minimálně některé z nich byly vystaveny na práce, které nebyly fakticky
provedeny a byly opatřeny nepravými podpisy R. V. a J. H. Nesprávný je tak
závěr soudu, že nebylo-li prokázáno, kdo nepravé podpisy na předmětných
fakturách vyhotovil, stejně jako to, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněného P. J., že předmětné faktury vyhotovil na základě jejich pokynu, ačkoliv toto oba
popřeli. Taktéž je soudu vytýkáno, že pominul tvrzení (R. V. a J. H.), že
neobdrželi ani platby, které jim měly být na základě těchto faktur uhrazeny,
přestože účetně bylo na základě výdajových a příjmových dokladů, které sice
jsou opatřeny razítkem jejich firem, ale neobsahují jejich pravé podpisy,
vykazováno předání hotovosti jejich osobám, ale tyto finanční prostředky byly
reálně předávány ekonomické náměstkyni Ing. J. N., která však s nimi naložila
nezjištěným způsobem. Odvolací soud rovněž neakceptoval závěry soudu prvního
stupně týkající se rozsahu prací, které, ač fakturovány a proplaceny, nebyly ve
skutečnosti provedeny, a na to navazující úvahy stran výše způsobené škody,
ačkoli připouští, že jednáním popsaným v obžalobě škoda převyšující částku
500.000,- Kč Nemocnici Bruntál, a. s., vznikla. Je tedy nesporné, že se
obviněný P. J. na celé transakci podílel v širším, nežli jím tvrzeném rozsahu. Za nesprávný je podle dovolatele rovněž nutno považovat závěr odvolacího soudu,
pokud v případě obviněného B. Š., výkonného ředitele a rovněž člena
představenstva dovozuje, že nemohl naplnit znaky trestného činu podvodu, neboť
mu organizační řád přímo neukládal povinnost potvrzovat věcnou správnost
faktur, tedy stvrzovat, že fakturované práce byly provedeny. Obviněný byl
odpovědný za technický provoz nemocnice, a přestože byl svědkem P. B. (vedoucím
obchodně technického oddělení, podřízeným hlavnímu ekonomovi a metodicky
řízeným výkonným ředitelem, do jehož povinností spadalo mj. i zajištění
provozuschopnosti hmotného investičního majetku, zajišťování oprav a ověřování
dodavatelských faktur za dodávku služeb), informován, že účtované práce nebyly
provedeny, proplacení těchto faktur nezabránil. Tím, že tyto podepsal či dal
pokyn P. B. k jejich podpisu, svými úkony zapříčinil, nebo minimálně přispěl k
tomu, aby tyto faktury byly dalšími pracovníky společnosti hodnoceny jako
oprávněně vystavené a umožnil tak jejich proplacení. Pokud tyto faktury v
několika případech svědek B. podepsal za věcnou správnost, učinil tak na přímý
pokyn právě obviněného B. Š., nikoli Ing. J. N., která jak odvolací soud
nesprávně dovodil, nesla odpovědnost za to, zda práce byly provedeny, a které
obviněný P. J. dle jeho tvrzení faktury předkládal. Rovněž je nutno odmítnout
argumentaci, že nebyla prokázána dohoda mezi obviněnými, když na tuto lze
usuzovat z kontextu zjištěných okolností činu a vlastních úkonů obou
obviněných. Podle dovolatele tak měla být vzhledem k postavení obviněného B. Š.
zvažována možnost právní kvalifikace jeho jednání podle § 255 tr. zák. a
vzhledem k okolnostem věci a postavení zúčastněných osob posouzení skutku jako
trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., resp. účastenství na něm (srov. např. závěry rozh. Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 5 Tdo
648/2003). Závěrem podaného dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze
dne 14. 8. 2012, sp. zn. 6 To 261/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na
toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením pozbyla podkladu a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a
Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl.
Obviněný P. J. ve svém vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce
konstatuje, že se neztotožňuje s jeho argumentací v dovolání uvedenou, když se
domnívá, že dovolatel nabízí jiné hodnocení důkazů než provedené soudy obou
stupňů, což však nemůže být důvodem pro odkaz na dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Rovněž odmítá posouzení skutku jako trestného činu
podle § 255 tr. zák., ev. 248 tr. zák., resp. účastenství na něm a navrhl, aby
dovolání nejvyššího státního zástupce bylo odmítnuto. Obviněný B. Š. se k
dovolání nejvyššího státního zástupce do dne konání neveřejného zasedání
nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.],
bylo podáno nejvyšším státním zástupcem jako osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1
písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §
265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda vznesené námitky naplňují zákonem stanovený dovolací důvod,
jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky, týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy.
Jak se podává z obsahu podaného dovolání, jeho těžištěm je výhrada proti tomu,
že obvinění byli zproštěni obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., protože nebylo
prokázáno, že by skutky spáchali. Především je nutno uvést, že veškerá
argumentace nejvyššího státního zástupce, která má uplatněný dovolací důvod
naplňovat, spočívá v nesouhlasu s hodnocením důkazů, které provedl soud druhého
stupně. Na tomto místě musí Nejvyšší soud konstatovat to, co obvykle konstatuje
k obdobným námitkám, které vznáší obvinění, kteří se neztotožňují s hodnocením
důkazů, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá
v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy,
které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy
musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě
hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a
tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané
hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou
rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.) soud stručně
vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková
zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů,
pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud
vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a
jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Za situace, kdy byli obvinění soudem druhého stupně pro skutky popsané
pod body I., II. a III. rozsudku soudu prvního stupně zproštěni obžaloby s
odkazem na ustanovení § 226 písm. c) tr. ř., bylo v rámci podaného dovolání
argumentováno tzv. extrémním nesouladem jako jedinou možností zvrátit hodnocení
důkazů, které provedl soud druhého stupně. Přitom v souvislosti s důvodem
zproštění podle § 226 písm. c) tr. ř. lze zmínit, že uvedený důvod předpokládá,
že bylo prokázáno, že se žalovaný skutek stal, tento naplňuje podle výsledků
dokazování provedeného v hlavním líčení všechny znaky určitého trestného činu,
ale nepodařilo se spolehlivě potvrdit i přes úplné a řádně provedené
dokazování, že pachatelem tohoto trestného činu je právě ten obžalovaný, který
je pro něj stíhán. Důvod zproštění podle § 226 písm. c) tr. ř. je důsledkem
uplatnění zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 LPS a § 2 odst. 2 tr.
ř., která spočívá mimo jiné v tom, že neprokázaná vina má tentýž význam jako
prokázaná nevina (srov. B 2/1989-7-II). Vedle argumentace dovolatele o
nesprávném hodnocení důkazů tento s odkazem např. na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 357/2009 rovněž namítl, že rozhodnutí
Krajského soudu v Ostravě je v extrémním nesouladu s § 2 odst. 6 tr. ř., neboť
podle jeho názoru soud nekriticky přejímá vyjádření obviněných, aniž by se
zabýval provedenými důkazy svědčícími proti jejich obhajobě. Na tomto místě
považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit na to, že ustanovení § 2 odst. 5,
6 tr. ř. (hodnocení důkazů) platí bez výjimky pro všechny orgány činné v
trestním řízení. V tomto směru lze tedy konstatovat, že „pokud má státní
zástupce pochybnosti o vině obviněného, musí žalovat, oproti tomu však soud
pokud není vina obviněného provedenými důkazy prokázána, musí aplikovat zásadu
in dubio pro reo, a obviněného obžaloby zprostit“. Odkaz dovolatele na další
rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. stran rozsahu provedeného dokazování apod.,
je v daném případě zcela nepřiléhavý, zaměřený jednostranně na zdůraznění
hodnověrnosti argumentace dovolatele, avšak okolnosti ve zmíněných rozhodnutích
jsou oproti trestní věci obviněných a průběhu dokazování zásadně rozdílné.
K otázce tzv. „extrémního nesouladu či extrémního rozporu“ je rovněž
nezbytné upozornit na to, že Ústavní soud, pokud cituje nutnost svého zásahu do
rozhodovací praxe obecných soudů, činí tak za situace, pokud tak neučinil již
Nejvyšší soud, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či
svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního
rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu ze striktně vymezených důvodů.
Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud
napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a
soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a
vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého
rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora
zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí
Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V
návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud druhého stupně si byl
plně vědom důkazní situace a pečlivě přistupoval k hodnocení jednotlivých
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Z jeho rozsudku vyplývá, že se věnoval
hodnocení výpovědí jak obviněných, tak i svědků v návaznosti na jimi činěné
výpovědi v průběhu trestního řízení a tyto výpovědi, resp. jejich změny
hodnotil v souvislosti s dalšími provedenými důkazy. Je zřejmé, že soud druhého
stupně postupoval v souladu s ustanoveními § 125 tr. ř., tudíž mu nelze
vytknout svévoli, přičemž odůvodnění je jasné, logické a přesvědčivé. Činí-li i
přes shora uvedené skutečnosti nejvyšší státní zástupce kroky ke zpochybnění
těchto skutkových závěrů a až následně od svých závěrů dovozuje jiné závěry
právní, pak nelze než opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu
uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. Z podaného dovolání je evidentní, že
rozhodnutí soudu představám dovolatele nevyhovuje, a proto zpochybňuje
provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří o nedostatcích v rozsahu
dokazování. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. irelevantními.
V souvislosti s uvedenou argumentací dovolatele je potřebné zmínit, že dovolací
soud ani při svém nynějším rozhodování nemíní zpochybňovat zásadu, že těžiště
dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry je
oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem
může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Stejně tak
nehodlá zpochybňovat ani shora zmíněná teoretická východiska pro přezkumnou
činnost odvolacího soudu. Znovu však musí zdůraznit, že pokud skutkové závěry
soudu prvního stupně nemají nezbytně nutnou míru přesvědčivosti a koherence,
pokud jsou v rozporu s obsahem některých provedených důkazů (jejichž část
nalézací soud neprávem pominul, příp. zamlčel), pak soud druhého stupně je
povinen na takovouto situaci reagovat a vyvodit z ní adekvátní trestněprocesní
důsledky.
Nejvyšší soud považuje za potřebné upozornit na to, že rozsudek soudu prvního
stupně ze dne 16. 4. 2012 je již třetím odsuzujícím rozsudkem, když původní
rozsudky ze dnů 9. 12. 2010, 9. 11. 2011 byly v odvolacím řízení krajským
soudem vždy podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c) tr. ř. zrušeny v celém
rozsahu a věc byla podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Krajský soud ve svých usneseních ze dnů 6. 5. 2011 a 18. 1.
2012 napadený rozsudek zrušil, když vyhodnotil do té doby soudem provedené
důkazy a tyto své závěry rozvedl v odůvodnění těchto svých rozhodnutí, z nichž
je patrno, že se náležitě věnoval hodnocení jednotlivých důkazů a tyto
posuzoval z pohledu § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci veřejného zasedání konaného dne
14. 8. 2012 pak odvolací soud doplnil dokazování opětovným výslechem obou
obviněných, čtením odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví
expertizy ručního písma (726-733 spisu), znaleckého posudku z oboru
písmoznalectví, specializace ruční písmo (1023-1029 spisu), výpovědí svědka P.
B. (č. l. 114-119, 847-850 a 1143-1157 spisu), organizačního řádu Nemocnice
Bruntál, a. s. (č. l. 1098-1130 spisu), jakož i dalších listinných důkazů.
Pouze k dokreslení přiléhavé argumentace k problematice hodnocení důkazů
poukazuje Nejvyšší soud na str. 6-16 napadeného rozsudku soudu druhého stupně,
kde s poukazem na výpovědi jednotlivých svědků a důkazy v průběhu trestního
řízení ve věci provedené, včetně jím provedeného doplnění dokazování ve
veřejném zasedání dne 14. 8. 2012, rozvádí své úvahy k důkazům, které byly
shromážděny a před soudy obou stupňů provedeny a své hodnotící úvahy v
rozhodnutí podrobně odůvodňuje. Je též potřebné uvést, že žádné ustanovení §
265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad“, a to
ani jako obsahovou součást zmíněného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nutno
dodat, že problematiku tzv. „extrémního nesouladu“ nelze aplikovat na
předmětnou trestní věc, kdy veškerá argumentace dovolatele spočívá v tom, že
nesouhlasí s hodnocením důkazů, které vyústilo v závěr, že nebylo prokázáno, že
obvinění P. J. a B. Š. skutky, pro něž byli stíháni, spáchali, a proto také
neměli být obžaloby zproštěni.
Obdobně zcela nepřiléhavá je námitka nejvyššího státního zástupce, že se
odvolací soud nezabýval otázkou možného posouzení jednání obviněných jako
trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., resp. účastenství na něm, ev. v
případě obviněného B. Š. jako trestného činu porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255 tr. zák.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že ze srovnání znaků skutkových podstat
trestných činů zpronevěry podle § 248 tr. zák. a podvodu podle § 250 tr. zák.
vyplývá odlišnost ve znacích „přisvojení si svěřené cizí věci“ a „obohacení
sebe nebo jiného uvedením v omyl, příp. využitím něčího omylu“, z kteréžto
odlišnosti vyplývá i rozdílná právní kvalifikace toho kterého trestného činu. V
tomto směru nutno připomenout, že pokud má pachatel cizí věc ve své moci na
základě toho, že mu ji oprávněná osoba svěřila, a v této situaci si ji
přisvojí, jde o zpronevěru ve smyslu § 248 tr. zák., pokud je svěření věci nebo
jejího převodu dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu nebo zamlčením
podstatných skutečností, jde o trestný čin podvodu ve smyslu § 250 tr. zák.
Pachatel zpronevěry tedy na rozdíl od pachatele podvodu získá faktickou moc nad
věcí bez vyvolání omylu nebo využitím omylu, popř. bez zamlčení podstatných
skutečností. V obou případech mu ji oprávněná osoba poskytne dobrovolně (k tomu
srov. rozh. sp. zn. Zm I 96/28 ze dne 22. 3. 1928, publ. pod č. 3123/1928 Sb.
rozh. tr. NS, Vážný). Ustanovení o trestném činu porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. se vztahuje na osoby, jimž bylo
svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku, a uplatní se tam, kde nebylo
prokázáno, že by ve své funkci obohatily sebe nebo jiného, ale prokáže se jen
způsobení škody. Takováto povinnost může být uložena ustanovením zákona nebo
určitou smlouvou. V tomto smyslu může být ustanovení § 255 tr. zák. považováno
za subsidiární k ustanovení o trestném činu podvodu podle § 250 tr. zák.,
obdobně jako k trestnému činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. (srov. rozhodnutí
č. 21/ 2002 Sb. rozh. tr.).
Jak z obsahu mimořádného opravného prostředku vyplývá, ze strany dovolatele
není konkrétně uvedeno, v čem tyto jeho námitky spočívají, a proto je v tomto
ohledu třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré
okolnosti případu a hodnotit použitou právní kvalifikaci ze všech hledisek,
aniž by dovolatel přímo uvedl, jaké skutečnosti měly způsobit, že v rámci úvah
o právním posouzení skutku, nebyla tato skutečnost zohledněna. Taková námitka
svou neurčitostí vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší
soud dovozoval, z jakých hledisek dovolatel použitou právní kvalifikaci skutku
napadá (srov. rozh. I. ÚS 452/07). Za zásadní je zde však nutno připomenout, že
obvinění byli obžaloby zproštěni podle § 226 písm. c) tr. ř., tj. skutek se
stal, ale nebylo prokázáno, že by tento spáchali obvinění. Za této situace se
pak odkaz na možnost použití ustanovení § 248 tr. zák. či § 255 tr. zák., kdy
je konstatováno, že se skutek stal, ale nespáchali jej obvinění, nejeví jako
přesvědčivý.
Lze tedy shrnout, že shora uvedené argumenty dovolatele jsou z pohledu
zmíněného dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozh.
Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 737/2011) zcela irelevantní. V souvislosti s
otázkou hodnocení důkazů a náhledu stran trestního řízení na uvedenou
problematiku považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního
soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý
proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje
úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám
obviněného (na tomto místě Nejvyšší soud poznamenává představám nejvyššího
státního zástupce). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na
spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro
dovolací řízení. Ve vztahu pouze k formálnímu uplatnění dovolacího důvodu je
nutno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2.
6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší
soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný
dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze
specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná
existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň
zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání nejvyššího
státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu
Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání
rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto
směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. března 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann