Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele T. K. L., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, se sídlem v Praze, Václavské nám. 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 6 Tdo 136/2007, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2004, sp. zn. 3 To 161/2003 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2003, sp. zn. 4 T 11/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným pomocí k trestným činům zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 148 odst. 1, 4 tr. zák. a porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 148a odst. 1, 3 tr. zák. a byl mu podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s ostrahou.
Uvedených trestných činů se podle skutkového zjištění soudu prvního stupně dopustil stěžovatel spolu s dalšími spoluobviněnými tím, že obžalovaní T. Q. T., M. T. Ch. a Q. D. T. v přesně nezjištěné době na počátku roku 2002 do 8. 4. 2002, v úmyslu zkrátit spotřební daň, clo a daň z přidané hodnoty, nakupovali cigarety nelegálně dovezené ze zahraničí, které nebyly opatřeny nálepkami k jejich označení pro daňové účely platnými v České republice a tyto cigarety přechovávali a následně distribuovali prodejcům na různých místech ČR, přičemž k této činnosti využívali vozidel a skladovacích prostor, které jim poskytl stěžovatel a transport cigaret zajišťovali za pomoci obžalovaných P. R. a M. H., kteří pro ně vykonávali i další úkoly. Při zákroku pracovníků inspektorátu celní a finanční stráže dne 8. 4. 2002 pak bylo zadrženo v prostorách užívaných obviněnými v obci Stránčice 676.000 ks cigaret nelegálně dovezených ze zahraničí, které nebyly označeny ochrannými nálepkami platnými v ČR, ve skladech v Plzni 339.180 ks takových cigaret, ve skladu v obci Vestec 1.166.000 ks takových cigaret, ve vozidle Mercedes Sprinter SPZ AKV 63-34 v Karlových Varech pak bylo zajištěno celkem 800.000 ks takových cigaret bezprostředně před jejich předáním obžalovanému N. V. H., který je měl v úmyslu dále prodat na území ČR. Stěžovatel a další obžalovaní tak způsobili zkrácením cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty škodu v celkové výši 5.565.863,- Kč a obžalovaný V. H. N. se svým jednáním pokusil způsobit škodu zkrácením cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty v celkové výši 1.493.600,- Kč.
Stěžovatelovo odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2004, sp. zn. 3 To 161/2003, zamítnuto a jeho dovolání v dané věci bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 6 Tdo 136/2007, odmítnuto.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat. Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti. Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem odůvodnily svá rozhodnutí. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zpochybňuje, neboť by tím - jak je již výše zdůrazněno - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by pak za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu podle Ústavy nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel v podstatě jen opakuje námitky, které již uváděl ve svém odvolání, resp. dovolání. S těmi se však obecné soudy řádným způsobem vypořádaly. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci. Ke stěžejním výhradám stěžovatele je tedy nutno především konstatovat, že závěr soudů o trestném jednání stěžovatele a tím i o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným, je i podle názoru Ústavního soudu řádnými skutkovými zjištěními podložen dostatečně. K zásadním konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.
K námitce, že usnesení o zahájení trestního stíhání postrádá tvrzení policejního orgánu, že shora uvedené trestné činy byly spáchány úmyslně a že výrok rozsudku obsahuje jednání odlišně popsané od skutku uvedeného v usnesení o zahájení trestního stíhání, lze konstatovat, že z popisu skutku, tak jak je uveden v usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, jasně vyplývá, že jmenovaný spolu s dalšími obviněnými přechovával cigarety, které nebyly označeny ochrannými nálepkami a byly dovezeny neoprávněně ze zahraničí, a že tyto cigarety chtěl spolu s dalšími obviněnými prodat tehdy nezjištěným osobám. Z uvedeného je tedy zřejmé, že stěžovatel přinejmenším věděl, že může alespoň porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem. Toto zjištění pak bylo doplněno v průběhu soudního řízení, kdy bylo upřesněno, že stěžovatel podporoval trestnou činnost tím, že k ní poskytl vozidla a skladovací prostory, ve kterých jiné osoby převážely a skladovaly pašované a řádně neokolkované cigarety, což bylo řádně vyjádřeno ve výroku o vině pravomocného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2003, sp. zn. 4 T 11/2003. Stěžovatel také uvedl, že ke spáchání trestných činů došlo v jeho nepřítomnosti, v době jeho pobytu v zahraničí, jednáním osob, které nemohl nijak ovlivnit a o kterém údajně nevěděl a závěry o jeho vině soud učinil na základě pouhých hypotéz. K tomu lze - v souladu s názorem Nejvyššího soudu - podotknout, že soudy nezpochybnily dobu jeho pobytu ve Vietnamu, naopak správně dospěly k závěru, že jakožto pomocník přispěl tím, že poskytl skladovací prostory a vozidla k páchání trestné činnosti dalších osob, lhostejno, že po část inkriminované doby se nenacházel na území České republiky. Nejvyšší soud zdůraznil, že pomoc není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale pouze jednání podporující činnost pachatele, které nevykazuje znaky společného jednání ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. Není sporu, že obviněný stěžovatel trestnou činnost hlavních pachatelů podporoval, navíc, jak bylo shora uvedeno, jejich trestné činnosti si byl i v detailech vědom. Řadou důkazů byla tedy prokázána i subjektivní stránka stěžovatelova trestného činu. V podrobnostech zde Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zejména na str. 29 - 32 a připomněl, že trestná činnost obviněných byla po určitou dobu sledována a jejich mobilní telefony byly odposlouchávány. K další námitce, resp. námitkám, týkajícím se výše způsobené škody a okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, Nejvyšší soud mj. prohlásil, že byla prokázána vědomost stěžovatele, že skladovací prostory a vozidla poskytuje za účelem převozu nelegálně dovezených cigaret. Věděl-li, že jeho skladovací prostory a vozidla jsou používána k převozu nelegálně dovezených cigaret, pak se ke způsobení škody přesahující hranici 5.000.000,- Kč přihlíží s ohledem na ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. Vozidla byla používána dlouhou dobu i před odjezdem stěžovatele do Vietnamu, tedy nikoliv pouze v době jeho nepřítomnosti.
Proto soudu nezbylo nic jiného, než ke způsobené škodě přihlédnout jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, neboť u obviněného stěžovatele byly splněny podmínky ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. K námitce, že nebylo prokázáno, zda cigarety ostatními obviněnými skladované a převážené byly vyrobeny na území ČR nebo mimo území ČR, tedy, že nebylo prokázáno nic, z čeho by bylo možno dovodit úmysl vztahující se v tomto směru k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby, lze podle Nejvyššího soudu odkázat na hodnotící úvahy soudu prvního stupně vyjádřené na str. 32 - 36 kde je zmiňována doba, po kterou tato skupina na území ČR cigarety distribuovala a minimální výše škody jednáním obviněných této skupiny způsobená (str. 33). Tu nemá ani Ústavní soud důvod, aby přiléhavé závěry obecného soudu v těchto otázkách nepřevzal. K námitkám, směřujícím proti postupu odvolacího soudu, Nejvyšší soud mj. uvedl, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce řádně přezkoumal; není tedy rozhodující, že soud považoval námitky stěžovatele uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. To platí i ohledně odvolání podaného stěžovatelovou družkou N. T. T., neboť o jejím odvolání učinil odvolací soud stejné rozhodnutí. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, je zřejmé, že rozsudek soudu prvního stupně podrobil meritornímu přezkumu a stěžovateli nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Lze tedy podle mínění Ústavního soudu již jen doplnit, že pokud by i bylo skutečně došlo k dílčímu pochybení, spočívajícímu v tom, že družka stěžovatele nebyla řádně vyrozuměna o konání veřejného zasedání odvolacího soudu, nemohlo by to mít zásadní vliv na závěry, týkající se otázek viny a trestu stěžovatele; takové eventuální pochybení tedy se zřetelem na konkrétní souzenou věc ústavní roviny zjevně nedosahuje. S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Ani Nejvyšší soud se nedopustil žádného protiústavního pochybení; konstatoval, že obviněný stěžovatel v podaném dovolání uplatňuje toliko námitky, které v podstatě mají svůj základ v učiněném skutkovém zjištění; ani tento soud však nemá žádné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, jemuž odpovídá i právní kvalifikace skutku. Lze tedy uzavřít - podle názoru Ústavního soudu - že právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů včetně Nejvyššího soudu (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění rozhodnutí obecných soudů řádnými a přiléhavými dané věci, na které lze odkázat a není proto důvodu znovu vyvracet všechny stěžovatelovy argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů.
Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochybnosti o tom, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Lze znovu jen připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice podústavního práva, což by vedlo k tomu, že by se stával další instancí v soudním systému; taková role mu ovšem, jak již bylo shora vyloženo, ústavněprávně nepřísluší. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2009
František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu