Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti obchodní společnosti Precis Consulting, s. r. o., se sídlem Revoluční 1403/28, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, se sídlem Politických vězňů 935/13, Praha 1 - Nové Město, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. dubna 2024 č. j. 21 Co 489/2023-34, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Residence Hotels, s. r. o., se sídlem Rybná 669/4, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II o náhradě nákladů řízení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na rovné zacházení podle čl. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Soudní exekutor Mgr. Jan Škorpil, Exekutorský úřad České Budějovice (dále jen "soudní exekutor"), prováděl na základě smlouvy uzavřené s vedlejší účastnicí řízení (navrhovatelkou) dobrovolnou soukromoprávní dražbu. Usnesením ze dne 25. 10. 2023 č. j. 213 EXD 518/2022-9 uložil soudní exekutor stěžovatelce (obmeškané vydražitelce) zaplatit rozdíl na nejvyšším podání ve výši 740 000 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 4. 2024 č. j. 21 Co 489/2023-34 usnesení soudního exekutora zrušil a řízení o zaplacení rozdílu na nejvyšším podání zastavil (výrok I) a stěžovatelce nepřiznal vůči vedlejší účastnici řízení právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud uvedl, že je vyloučeno, aby soudní exekutor podle § 336n odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), při soukromoprávní dražbě uložil obmeškanému vydražiteli povinnost zaplatit rozdíl na nejvyšším podání, bylo-li při dalším dražebním jednání dosaženo nižší nejvyšší podání. Z důvodu nedostatku pravomoci soudního exekutora takto rozhodnout proto jeho usnesení zrušil a řízení o zaplacení rozdílu na nejvyšším podání zastavil (§ 104 odst. 1 o. s. ř.). Stěžovatelka by sice měla právo vůči vedlejší účastnici řízení na náhradu nákladů řízení na základě úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.), avšak s ohledem na okolnosti daného případu vycházející z nesprávného výkladu § 76 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, soudním exekutorem, krajský soud podle § 150 o. s. ř. rozhodl tak, že stěžovatelce právo na náhradu nákladů nepřiznal.
4. Stěžovatelka namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Domáhá se zrušení pouze výroku o náhradě nákladů řízení. Poukazuje přitom na důvody a okolnosti, které jsou významné pro aplikaci § 150 o. s. ř. Moderační právo soudu musí mít podle stěžovatelky původ v jednání účastníků, ale ne již tolik v okolnostech, které účastníci řízení sami nezavinili. Zejména pak jde o ty okolnosti, které jsou přičitatelné soudu, resp. soudnímu exekutorovi, jako v nyní posuzované věci. Stěžovatelka upozorňuje, že jí usnesením soudního exekutora byla uložena povinnost zaplatit 740 000 Kč a vědoma si nezákonnosti tohoto usnesení byla nucena se bránit a využít služeb advokáta. Naproti tomu vedlejší účastnice řízení celou dobu vystupovala v řízení zcela pasivně a jen vyčkávala, zda se bude stěžovatelka bránit uložení povinnosti zaplatit v její prospěch částku 740 000 Kč. K tomu stěžovatelka dodává, že vedlejší účastnice řízení začala v návaznosti na usnesení soudního exekutora činit další kroky (návrh na vydání předběžného opatření), kterými mělo být zabráněno, aby se stěžovatelka začala zbavovat svého majetku z důvodu údajného ohrožení výkonu rozhodnutí soudního exekutora. Krajskému soudu vytýká, že bezdůvodně upřednostnil práva vedlejší účastnice řízení na úkor jejích práv. Stěžovatelka musela bezdůvodně nést náklady vynaložené na právní zastoupení v řízení, které vedlejší účastnice řízení nezpochybňovala.
5. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka a vedlejší účastnici řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
6. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že si je vědom judikatury Ústavního soudu k povinnosti obecných soudů vytvořit účastníkům řízení procesní prostor k případnému uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř. Nepředložení své úvahy o aplikaci § 150 o. s. ř. ovšem nepovažuje za porušení práva na soudní ochranu. Vyjádření stěžovatelky by totiž bylo pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení bez významu. Důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř. byla skutečnost, že soudní exekutor pochybil při výkladu § 76 odst. 2 exekučního řádu. I když připouští, že odůvodnění výroku o nákladech řízení (bod 9 usnesení) je "argumentačně chudé", z předchozího odůvodnění usnesení (viz body 6 a 7) jednoznačně vyplývá, že v pravomoci soudního exekutora nebylo rozhodovat podle § 336n odst. 1 o. s. ř. o povinnosti stěžovatelky zaplatit rozdíl na nejnižším podání. K tomuto rozhodnutí přistoupil krajský soud, aniž by k tomu dala vedlejší účastnice řízení jakýkoliv podnět. Úvaha krajského soudu ve vztahu k náhradě nákladů řízení byla taková, že vedlejší účastnice řízení žádným způsobem nezapříčinila vznik nákladů na straně stěžovatelky, neboť řízení bylo vyvoláno nesprávným právním názorem soudního exekutora. Krajský soud se záměrně nevyjadřoval k eventuálním hmotněprávním nárokům stěžovatelky vůči soudnímu exekutorovi z titulu jeho odpovědnosti. Na těchto závěrech nemění nic ani skutečnost, že vedlejší účastnice řízení měla zahájit právní kroky proti stěžovatelce v souvislosti s ohrožením výkonu rozhodnutí.
7. Vedlejší účastnice řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
8. Ústavní soud zaslal vyjádření krajského soudu stěžovatelce k případné replice, ta však na něj ve stanovené lhůtě nereagovala.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.
11. Stěžovatelka ústavní stížností napadá výrok usnesení krajského soudu o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka si je dobře vědoma, že k problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Rozhodnutí o nákladech totiž zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307), dále nálezy ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12
(N 173/67 SbNU 111), bod 11, a ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20
, (N 57/105 SbNU 148), bod 14]. Ústavněprávního významu (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) může takové rozhodnutí nabýt pouze při extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona [např. usnesení ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 121/24
, bod 8, dále nálezy ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07
(N 81/49 SbNU 177), ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11
(N 70/65 SbNU 3), bod 10, a ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20
(N 174/108 SbNU 120), bod 21].
12. Závěry o omezeném přezkumu nákladů řízení o to více platí pro případy rozhodování podle § 150 o. s. ř. Jde o ustanovení obsahující zvláštní zmírňovací oprávnění soudu pro situace, kdy je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Oprávnění však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv (srov. např. již výše citované usnesení sp. zn. III. ÚS 121/24
, bod 9). Jeho využití však musí soud řádně a přesvědčivě odůvodnit [srov. nálezy ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000
(N 75/22 SbNU 145), ze dne 4. 4. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2920/08
(N 59/61 SbNU 3), bod 11].
13. Jak bylo naznačeno výše, zdrženlivý postoj Ústavního soudu k problematice nákladů řízení má své limity. V nálezu ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 46/13
(N 29/72 SbNU 337) Ústavní soud uvedl, že právo vyjádřit se k průběhu řízení a právo na předvídatelné rozhodnutí náleží k základním atributům práva na spravedlivý proces (srov. § 1, § 5, § 6, § 18 odst. 1, § 123 o. s. ř.), zejména jde-li o kontradiktorní řízení. Uvedené se týká i rozhodování o nákladech řízení, zejména má-li být použit výjimečný § 150 o. s. ř., podle něhož, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Pro naplnění práva na spravedlivý proces je nezbytné, aby odvolací soud poučil účastníky o možném použití moderačního práva podle § 150 o. s. ř., a v souladu s judikaturou Ústavního soudu tak poskytl účastníkům řízení prostor, aby se k eventualitě aplikace uvedeného ustanovení vyjádřili.
14. Obdobně v nálezu ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3237/17
(N 21/88 SbNU 285) Ústavní soud konstatoval, že zamýšlí-li obecný soud použití moderačního práva podle § 150 o. s. ř., musí vytvořit účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Přitom požadavek na řádné poučení se projevuje naléhavěji právě v průběhu odvolacího řízení, neboť po přijetí rozhodnutí odvolacího soudu již účastník řízení zpravidla nemá žádnou procesní cestu k uplatnění svých námitek [srov. např. nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20
nebo nález ze dne 6. 3. 2020
sp. zn. II. ÚS 3539/19
(N 44/99 SbNU 69].
15. Ústavní soud vnímá výtky stěžovatelky týkající se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Její argumentaci, byť není vyjádřena zcela pregnantně, by bylo možno přiznat jistou relevanci. V prvé řadě krajský soud sám připouští, že jeho odůvodnění je "argumentačně chudé". Z pohledu judikatury Ústavního soudu je totiž nepochybné, že by odůvodnění usnesení krajského soudu ohledně uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř. zasloužilo "argumentačně bohatší" vysvětlení. Stejně tak moderování nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. krajským soudem, aniž by byla stěžovatelka o jeho možném použití jakkoliv zpravena, by ve světle výše uvedené judikatury mohlo vést ke zrušení napadeného výroku o náhradě nákladů řízení.
16. Ústavní soud přesto nevyhověl stěžovatelce a nepřistoupil ke kasaci napadeného výroku usnesení krajského soudu. V kontextu celé věci nelze přehlédnout, že krajský soud vycházel z toho, že to byl primárně soudní exekutor, kdo při rozhodování pochybil. Vedlejší účastnice řízení, třebaže jí stěžovatelka vyčítá procesní pasivitu a vyčkávací taktiku, nikterak nezpůsobila, že stěžovatelka musela vynaložit náklady na právní zastoupení v souvislosti s podáním odvolání proti rozhodnutí soudního exekutora. Bylo by proto nespravedlivé, aby byla povinnost k náhradě nákladů řízení uložena jí. Ačkoliv tedy krajský soud svůj náhled na věc (moderace náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř., přestože byla stěžovatelka s odvoláním úspěšná) podrobněji rozebral až ve vyjádření k ústavní stížnosti, bylo by zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí pouze formálním aktem, neboť ve výsledku považuje Ústavní soud rozhodnutí krajského soudu za spravedlivé.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu