Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl předsedou senátu Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Ing. Petra Vrby, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 464/2015-139 ze dne 8. 8. 2017, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, o opravě výrokové části nálezu
sp. zn. I. ÚS 3237/17
ze dne 6. 2. 2018, takto:
Nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 3237/17
ze dne 6. 2. 2018 se ve výrokové části opravuje tak, že výroky pod body I. a II. znějí:
"I. Výrokem II. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 464/2015-139 ze dne 8. 8. 2017 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto v dotčeném výroku ruší."
Podáním ze dne 20. 3. 2018 Městský soud v Praze upozornil Ústavní soud, že výrokem v záhlaví citovaného nálezu měl být zřejmě zrušen jen výrok II. napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, jak je patrné z hlavičky i samotného odůvodnění předmětného nálezu. Ústavní soud tomuto závěru přisvědčuje a konstatuje, že ve výrokové části nedopatřením nedošlo k vymezení rozsahu, v němž byl zmíněný rozsudek městského soudu napaden a současně i zrušen, třebaže jak ze záhlaví, tak i odůvodnění nálezu plyne, která část napadeného rozhodnutí byla předmětem přezkumu.
Dle § 164 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, předseda senátu opraví v rozhodnutí kdykoli i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti. Týká- -li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům. Vzhledem k tomu, že v citovaném nálezu Ústavního soudu byla zjištěna taková chyba ve výrokové části, rozhodl Ústavní soud usnesením tak, že dané pochybení napravil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu
10. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Ústavní soud zároveň nepokládal za nutné zaslat vyjádření Městského soudu v Praze k replice stěžovateli, neboť se s ohledem na vyžádaný spisový materiál a z něj plynoucí skutečnosti rozhodl ústavní stížnosti vyhovět, na čemž by případná replika nemohla ničeho změnit, jen by došlo k prodloužení řízení. Ústavní soud současně v dané věci nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu), a to s ohledem na jednoznačnost i šíři argumentace účastníků řízení.
12. Ústavní soud předně uvádí, že v téže věci rozhoduje již potřetí. Zatímco předchozí nálezy Ústavního soudu se soustředily na tvrzená pochybení soudů stran vlastního předmětu sporu, tedy otázky odpovědnosti státu, nyní je předmětem přezkumu aplikace moderačního práva odvolacím soudem za situace, kdy bylo žalobě (v podstatě s ohledem na předchozí nosné závěry Ústavního soudu) zcela vyhověno.
13. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval otázkou náhrady nákladů řízení a její reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. I když uvedl, že problematika nákladů řízení zpravidla nebude předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod, vyslovil současně názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 653/03
ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189), a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu.
14. V právní věci stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadené rozhodnutí neobstojí. Jak již na to poukázal stěžovatel v ústavní stížnosti a jak si je toho Městský soud v Praze sám dobře vědom, Ústavní soud ve své nálezové judikatuře zdůraznil, že "[p]odle konstantní judikatury Ústavního soudu k aplikaci moderačního práva dle § 150 občanského soudního řádu, pokud obecný soud dospěje ke zjištění, že v konkrétním případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné [k nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení], musí vytvořit účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat [viz např. nález ze dne 6. 2. 2007
sp. zn. II. ÚS 828/06
(N 26/44 SbNU 309) nebo nález ze dne 3. 3. 2009
sp. zn. IV. ÚS 215/09
(N 44/52 SbNU 443)]". Přitom požadavek na řádné poučení se projevuje naléhavěji právě v průběhu odvolacího řízení, neboť po přijetí rozhodnutí již účastník řízení zpravidla nemá procesní způsob k uplatnění svých námitek (vyjma případů, kdy lze proti nim podat dovolání, avšak v rámci tohoto mimořádného opravného prostředku toliko z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jde tedy o přezkum omezený).
15. Výše uvedený procesní prostor však městský soud pro stěžovatele nevytvořil. Vyzval jej toliko k tomu, zda souhlasí s projednáním odvolání bez nařízení jednání (č. l. 136). S tímto způsobem rozhodnutí stěžovatel souhlasil, neboť na přípis soudu nereagoval, takže nastaly účinky tzv. doložky proti nečinnosti dle § 101 odst. 4 o. s. ř. Nato soud rozhodl nyní napadeným výrokem o nákladech řízení v rozsudku ze dne 8. 8. 2017. Je zřejmé, že stěžovatel nemohl rozumně předpokládat či předvídat úmysl soudu moderovat právo na náhradu nákladů řízení. Tím méně za situace, kdy s ohledem na právní závěry Ústavního soudu ve věci samé bylo možno s velkou pravděpodobností usuzovat na změnu rozsudku nalézacího soudu a vyhovění žalobě, k čemuž také došlo. Úspěch ve věci pak u stěžovatele mohl oprávněně vyvolat přesvědčení, že výsledek sporu se adekvátně promítne i do rozhodnutí soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Aplikace moderačního práva je tudíž pro stěžovatele rozhodnutím zcela překvapivým.
16. Argumentaci městského soudu obsažené v jeho vyjádření k ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud přisvědčit již proto, že odvolací soud vůbec neseznámil stěžovatele s důvody, pro které tak hodlal učinit, tedy neumožnil mu jakoukoli efektivní obranu proti svému zamýšlenému postupu. Ani případné zaslání obecného upozornění na možnou aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., jak to městský soud nastiňuje, se bez uvedení konkrétních důvodů nejeví dostatečným opatřením. V souladu se zásadou procesní ekonomie a z ní plynoucího zákonného požadavku na rozhodnutí při jediném jednání (§ 115 odst. 1, § 119 odst. 1 o. s. ř.) by se takového poučení mělo účastníkům řízení dostat zpravidla právě při jednání, kde jim má být rovněž umožněno vyjádřit se k aplikaci moderačního práva [viz kupř. nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 46/13
ze dne 11. 3. 2014 (N 29/72 SbNU 337) či nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 3550/13
ze dne 25. 8. 2015 (N 154/78 SbNU 335)]. Aby však nebylo třeba jen pro tento účel nařizovat jednání, je myslitelný i způsob, kdy soud písemně seznámí účastníky se svým záměrem a důvody, pro které k moderaci hodlá přikročit. S jejich případnou argumentací se pak v odůvodnění svého rozhodnutí musí náležitě vypořádat. K tomu ale v posuzované věci nedošlo, v důsledku čehož městský soud zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
17. Z výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a přistoupil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení napadeného výroku II rozsudku Městského soudu v Praze o nákladech řízení, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Při opětovném projednání a rozhodnutí v posuzované věci je zmíněný soud vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).