Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové, o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem, sídlem Laubova 1729/8, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, č. j. 6 Tdo 192/2024-861, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2023, č. j. 11 To 220/2023-799, a proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ, ze dne 14. 2. 2023, č. j. 40 T 82/2022-749, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným rozsudkem uznal Okresní soud Praha-západ ("okresní soud") stěžovatele vinným ze spáchání pokračujícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelem. Okresní soud stěžovateli dále uložil peněžitý trest ve výši 30 000 Kč. Tímtéž rozsudkem rozhodl o vině a trestu obviněné právnické osoby IC Holding s.r.o.
2. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze ("krajský soud") napadeným usnesením tak, že je jako nedůvodné zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, jako zjevně neopodstatněné.
3. Stěžovatel se v ústavní stížnosti zaměřil na zpochybnění závěru, že v rozporu s uloženými tresty, resp. ve snaze je obejít, vykonával na základě udělené generální plné moci pro dvě blíže specifikované obchodní společnosti veškeré činnosti, které nyní obecné soudy vyhodnotily jako výkon funkce statutárního orgánu. K trestu zákazu činnosti spočívajícímu právě v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodní společnosti nebo družstva s předmětem činnosti provádění staveb, jejich změn a odstraňování a výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a dále v zákazu výkonu podnikání se stejnými předměty činnosti na dobu sedmi let, byl přitom stěžovatel odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 11 T 74/2012. K trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodní společnosti, jakož i ve výkonu činnosti prokuristy obchodního závodu, popřípadě pobočky, na dobu pěti let, byl pak odsouzen následujícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 4 T 142/2016.
4. Stěžovatel uvádí, že za žádnou ze společností nevystupoval v postavení jejich statutárního orgánu, ve vztahu k třetím osobám se jako statutární orgán neprezentoval, nevykonával žádné činnosti náležící výlučně statutárnímu orgánu obchodní korporace, tedy vždy vystupoval pouze na základě udělené plné moci a jako zaměstnanec stavební firmy. Podotýká, že z žádného rozhodnutí není zřejmé, která z činností je vyhrazena výlučně statutárnímu orgánu. Upozorňuje, že mu není kladeno za vinu porušení zákazu být statutárním orgánem, tedy nechat se do tohoto orgánu jmenovat, či zvolit, ale že uložený zákaz obcházel prostřednictvím udělené generální plné moci. Přitom zastupovat jakýkoliv subjekt na základě plné moci mu zakázáno nebylo.
5. Dle stěžovatele proto existují důvodné pochybnosti o naplnění všech znaků přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy porušení konkrétního zákazu uloženého konkrétním soudním rozhodnutím. V této souvislosti upozorňuje i na nesprávnou formulaci uloženého zákazu činnosti. Byl mu uložen mimo jiné zákaz výkonu funkce statutárního zástupce obchodní společnosti, avšak tato činnost není zákonu známa. Bylo tak na stěžovateli, aby si vyložil, co mu je zakázáno a doufat, že tento výklad bude správný. Obsah zákazu by však měl vyplývat z jeho textu, nesmí záviset na vlastní interpretaci odsouzeného a na následném hodnocení soudem. Pak je totiž na libovůli soudu, co bude považovat za činnost statutárního zástupce, neboť nikde není stanoveno, že statutární zástupce je synonymum pro statutární orgán.
6. Stěžovatel dále namítá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí zejména pro absenci řádného odůvodnění tak, jak vyžaduje judikatura Ústavního soudu. Výhrady má rovněž k rozsahu a provádění dokazování i hodnocení důkazů.
7. Ze všech výše uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího, krajského i okresního soudu, a to pro porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že samotné trestní stíhání, stejně jako z něho vzešlý trest, představují vážný zásah např. do osobnostních práv či osobní svobody jednotlivce a vyvolávají závažné důsledky pro jeho osobní i profesní život. Takový zásah musí být proto velmi dobře podložen. Veřejný zájem na zjištění viny a na uložení trestu působícího jako individuální i generální prevence proto legitimizuje omezení osobní svobody jen při řádné aplikaci hmotného i procesního trestního práva.
Z materiálně právního hlediska musí takové zakázané jednání představovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musejí být jednoznačně stanoveny zákonem. Z hlediska procesně právního musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se takové jednání objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela. Tyto skutečnosti se přitom zjišťují a osvědčují skrze důkazní prostředky v trestním řízení (srov. nález ze dne 30.
7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1095/15 ). Ústavní soud v nyní posuzované věci shledal, že všechny výše uvedené podmínky byly naplněny, a že proto napadená soudní rozhodnutí z ústavněprávního hlediska plně obstojí.
10. Stejně jako v řízení před Nejvyšším soudem i nyní v ústavní stížnosti stěžovatel opětovně polemizuje s hodnocením důkazů, se skutkovými a právními závěry učiněnými soudy nižších stupňů a zpochybňuje obsah a rozsah mu dříve uložených zákazů činnosti. K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze soud, kterým není Ústavní soud stojící mimo soustavu obecných soudů, jehož úkolem je "pouze" ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Pokud tedy stěžovatel rozporuje skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními důsledky).
Je to totiž pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat.
Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů, což ovšem není případ nyní posuzované věci.
11. Ústavní soud tedy konstatuje, že napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami důkazního řízení, obecné soudy provedly důkazy potřebné pro objasnění skutkového stavu věci a popsaly úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídily. Nejvyšší soud znovu velice podrobně zopakoval skutková zjištění týkající se činnosti stěžovatele, zejména že zastupoval obě obchodní společnosti na základě generálních plných mocí ve všech věcech, a to sám a bez závislosti na jiné osobě a bez jakýchkoli omezení po formální i praktické stránce. Šlo o komplexní činnost, která byla pro fungování společností rozhodující. Ústavní soud přitom souhlasí, že toto svědčí o faktickém výkonu činnosti statutárního orgánu. Naopak je zjevné, že stěžovatel nevystupoval pouze v mezích zaměstnaneckého poměru a pracovní smlouvy byly sjednány toliko účelově pro vytvoření zdání takového fungování stěžovatele ve společnostech.
12. Dle Ústavního soudu se nalézací ani odvolací soudy nedopustily žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Nesouhlasí-li stěžovatel, jak soudy jednotlivé důkazy hodnotily a k jakým skutkovým zjištěním dospěly, nemůže to samo o sobě vést k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího a ani Ústavního soudu.
13. Nejvyšší soud se v neposlední řadě zabýval i námitkou vztahující se k vymezení obsahu zákazu uloženého stěžovateli a dospěl k závěru, že formulační nepřesnost v označení pozice jako statutární zástupce obchodní společnosti nemá vliv na obsah a jednoznačnost uloženého zákazu. Dovodil-li pak Nejvyšší soud, že si byl stěžovatel vědom obsahu uloženého zákazu, neboť byl již dříve pro obdobné jednání (zastupování obchodní společnosti na základě generální plné moci) postižen právě ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 142/2016, není takovému závěru rovněž co vytknout.
14. Ústavní soud tedy uzavírá, že navzdory nesouhlasu stěžovatele považuje v jeho věci zjištěný skutkový stav za úplný a opřený o dostatečné množství důkazního materiálu. Právní závěry vyplývající ze skutkových zjištění byly obecnými soudy také odůvodněny řádným způsobem. Dospěly-li na základě hodnocení řádně provedených důkazů obecné soudy k závěru, že skutková podstata uvedeného trestného činu byla v případě stíhaného jednání stěžovatele naplněna, Ústavní soud nemohl v jejich postupu shledat porušení základních práv a svobod stěžovatele. Vyložil-li pak dovolací soud, proč v postupu soudů nižších stupňů nespatřuje zásah do základních práv stěžovatele, pak ani takovému postupu Nejvyššího soudu nemůže Ústavní soud nic vytknout.
15. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto nemá Ústavní soud v posuzované věci proti postupu i závěrům Nejvyššího soudu, soudu krajského a ani soudu okresního ústavněprávních výhrad.
Odůvodnění napadených rozhodnutí také plně vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. V daném případě přitom Ústavní soud neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by teprve odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany. V postupu a napadených rozhodnutích obecných soudů, a to včetně provádění hodnocení důkazů, posouzení naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu či uloženého trestu, nelze spatřovat tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
16. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. září 2024
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu