Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti E. P., t. č. Vazební věznice Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Mariem Hartmannem, advokátem se sídlem Havlíčkovo nábřeží 2728/37, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. 3 T 29/2012 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2013 sp. zn. 7 To 75/2013, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
K odvolání obviněného a státního zástupce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 5. 2013 sp. zn. 7 To 75/2013 rozsudek soudu I. stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. řádu zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak znovu sám rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání pokusu zločinu podílnictví podle § 21 odst. 1 k § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil dle sazby podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Namítá porušení čl. 39 Listiny, které spatřuje v tom, že soudy nezjistily skutkový stav bez důvodných pochybností. Obecné soudy prý porušily rovnost účastníků řízení, neboť stěžovatel byl odsouzen za pokus trestného činu podvodu dle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, zatímco spoluobviněný M. D. za pokus trestného činu podílnictví podle § 214, přestože spáchali stejnou trestnou činnost. Tím stěžovatel namítá i porušení čl. 6 Úmluvy.
Poslední námitka stěžovatele směřuje k uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Namítá, že vyhoštění pro něj bude představovat existenční hrozbu a poukazuje i na svůj přátelský vztah s občankou České republiky.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémně vadný, že by překročil meze ústavnosti (srov. již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98 ).
V projednávané věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, které uplatnil již v rámci své obhajoby v jednotlivých stadiích trestního řízení a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Stěžovatel tak fakticky staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, jež tomuto orgánu nepřísluší.
Námitky stěžovatele stran posuzování jednání stěžovatele jako trestného činu podvodu není možné přijmout. Jak soud prvního, tak soud druhého stupně předmětné jednání správně kvalifikovaly jako pokus trestného činu podílnictví ve stadiu pokusu podle § 214 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. S ohledem na předchozí trestnou činnost však musely zcela v souladu s ustanoveními § 43 tr. zákoníku využít institutu souhrnného trestu a uložit stěžovateli trest dle zásady absorbční, tedy za nejzávažnější trestný čin, kterého se stěžovatel v rámci tzv. souběhu trestných činů dopustil.
Tímto nejzávažnějším trestným činem byl trestný čin podvodu, za nějž byl odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. 1 T 192/2011 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012 sp. zn. 67 To 370/2012. Ústavní soud nesdílí ani výhrady stěžovatele k uložení trestu vyhoštění. Obecné soudy se při uložení tohoto trestu nedopustily žádného ústavněprávního pochybení. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádná výraznější procesní ani hmotněprávní pochybení, natož pochybení ústavněprávního rázu.
Všemi námitkami, vznesenými stěžovatelem v průběhu trestního řízení, se obecné soudy důkladně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly.
Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2014
Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu