Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného Mgr. Lukášem Záluským, advokátem, se sídlem Husova 594/6, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2025, č. j. 77 Co 42/2025-278, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. prosince 2024, č. j. 25 Nc 24/2023-99, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti výroku III rozsudku krajského soudu, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a J. V. a nezletilých Z. V., M. V. a N. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud svěřil nezletilé do péče matky (J. V.) a upravil styk stěžovatele s nezletilou N. a nezletilým M. každé pondělí, středu a čtvrtek odpoledne a v každém lichém týdnu od pátku do neděle. Stěžovateli uložil povinnost platit výživné na nezletilou Z. ve výši 9 000 Kč měsíčně, na nezletilou N. ve výši 6 000 Kč měsíčně a na nezletilého M. ve výši 6 000 Kč měsíčně, a to s účinností od 1. 1. 2023. Dále mu uložil povinnost splatit dluh na výživném na nezletilou Z. ve výši 100 000 Kč, na nezletilou N. ve výši 38 000 Kč a na nezletilého M. ve výši 38 000 Kč.
2. Rozhodnutí o péči a styku odůvodnil městský soud tím, že nezletilá Z. si přeje být v péči matky a se stěžovatelem se nestýkat, s ohledem na její věk (17 let) je třeba toto její přání respektovat, ostatně jej respektuje i sám stěžovatel, který sám navrhl svěřit nezletilou Z. do péče matky. I nezletilá N. a nezletilý M. (11 a 13 let) si přejí zůstat v dosavadní výlučné péči matky. Stěžovatele chtějí vídat tak, jako doposud, tedy v pondělí, středu a čtvrtek a dále jednou za 14 dní na víkend. Vzhledem k tomu, že nezletilí svůj názor rozumně odůvodnili (příjemnějším prostředím u matky, náročností dojíždění), městský soud z něj vycházel a rozhodl v souladu s ním, byť jinak by na straně stěžovatele byly dány podmínky pro střídavou péči o nezletilé. Městský soud dále upozornil na možnost rozšíření styků nezletilých se stěžovatelem, budou-li si tak nezletilí přát. Rodiče jsou schopni se na tomto rozšíření případně dohodnout, matka stěžovateli ve stycích s nezletilými nebrání.
3. Při určení výše výživného městský soud vycházel z mírně zvýšených potřeb nezletilých, kdy např. nezletilá Z. má výdaje související s nošením rovnátek a nezletilý M. má výdaje na školné. Dále přihlédl k rozsahu styku nezletilých se stěžovatelem. Za rozhodný považoval příjem stěžovatele ve výši 50 000 až 55 000 Kč měsíčně. Na základě stanoveného výživného následně městský soud vypočetl dluh stěžovatele na výživném (bod 36 jeho rozsudku).
4. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudek městského soudu změnil tak, že rozšířil jeho styk na každé pondělní odpoledne, každou středu až čtvrtek a každý lichý týden od pátku do neděle. Dále snížil výživné stěžovatele za období od 1. 1. 2023 do 31. 8. 2024 na částku 7 000 Kč měsíčně pro nezletilou Z. a na částku 5 000 Kč měsíčně pro nezletilou N. a pro nezletilého M. Úměrně tomu snížil dluh na výživném. Ve zbytku rozsudek městského soudu potvrdil.
5. Krajský soud se ztotožnil s městským soudem v tom, že v nejlepším zájmu všech nezletilých je jejich svěření do péče matky a úprava styku nezletilých N. a M. se stěžovatelem. V případě nezletilých N. a M. tomu je tak nejen z důvodu, že si to nezletilí takto přejí, ale i pro jejich silné vazby na prostředí matky, ve kterém žije i jejich sestra Z. Bez významu není ani okolnost, že dojíždění za stěžovatelem je pro nezletilé poměrně náročné. Protože se stěžovatel začal s nezletilými stýkat po rozhodnutí městského soudu od středy do čtvrtka včetně přespání a nezletilým to nepůsobí potíže, rozšířil krajský soud styk stanovený městským soudem o toto přespání. Výživné krajský soud oproti městskému soudu mírně upravil, a to tak, aby reflektovalo navýšení potřeb nezletilých od 1. 9. 2024 v souvislosti s pokročením ve vzdělávacím systému.
6. Stěžovatel podává proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů ústavní stížnost, neboť podle něj porušují jeho základní práva podle čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Současně navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výroku III rozsudku krajského soudu ukládající stěžovateli povinnost zaplatit dlužné výživné.
7. Namítá, že krajský soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Z jeho rozhodnutí neplyne, jaké konkrétní překážky brání svěření nezletilých N. a M. do střídavé péče rodičů. Pouhý zájem na stabilitě prostředí nezletilých, na který krajský soud odkázal, zavržení střídavé péče neodůvodňuje. Obecné soudy nesprávně hodnotily názor nezletilých. Ti musí pochopit, že rodinná situace již nikdy nebude taková, jako doposud. Navíc v průběhu řízení došlo ke změnám v rozsahu péče stěžovatele o nezletilé a nezletilí si na tyto změny rychle zvykli. Ačkoliv obecné soudy připustily, že styk stěžovatele s nezletilými je minimální, nesprávně ponechaly kontrolu nad rozsahem širšího styku na matce. Stěžovatel se obává, že se matka přestěhuje s nezletilými do Ú., což stěžovatel jako nepečující rodič nemůže ovlivnit.
8. Stěžovatel dále nesouhlasí s výší výživného, které má na nezletilé platit. Oba soudy vyšly pouze z příjmu stěžovatele a doporučujících tabulek ministerstva, aniž by vypočtenou výši výživného dále odůvodnily. Po zaplacení výživného a životních nákladů stěžovateli z jeho příjmu nic nezbude. Obecné soudy nezohlednily příjmy matky a skutečnost, že matka užívá nemovitost, kterou mají rodiče ve společném jmění. Nezletilí mají sdílet životní úroveň rodičů, která je však u stěžovatele v důsledku placeného výživného nižší, než životní úroveň matky. Matka navíc souhlasila s placením výživného stěžovatelem ve výši 15 000 Kč měsíčně. Stěžovatel proto nerozumí tomu, proč je i přes tento její souhlas výživné přiznáváno zpětně. Stěžovatel se dále ohrazuje proti výtce krajského soudu, že si svou nepříznivou majetkovou situaci zavinil.
9. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Dospěl k závěru, že v části, ve které ústavní stížnost napadá výroky II až XI rozsudku městského soudu, které následně změnil krajský soud, není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
10. Ve zbylém rozsahu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
11. Ústavní soud připomíná, že k přezkumu rodinněprávních věcí přistupuje velmi zdrženlivě a do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí - mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí.
12. Se stěžovatelem nelze souhlasit v tom, že by krajský soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a nevysvětlil, jaké překážky brání svěření nezletilých N. a M. do střídavé péče rodičů. Krajský soud své úvahy podrobně uvedl v bodu 26 svého rozsudku, poukázal přitom na náročnost dojíždění do místa bydliště stěžovatele, přání nezletilých a jejich vázanost na prostředí matky, ve kterém žijí se svou sestrou Z., s níž mají velmi silný vztah. Není proto pravdou, že by krajský soud vyloučil střídavou péči pouze obecným poukazem na potřebu zachování stability prostředí nezletilých. Argumentace stěžovatele se v tomto ohledu s napadeným rozhodnutím míjí.
13. Oba obecné soudy dostály své povinnosti věnovat patřičnou pozornost též názoru nezletilých, kteří v dané věci byli schopni svůj názor formulovat a odůvodnit. Názor nezletilých obecné soudy paušálně nepřevzaly, ale hodnotily jej i s ohledem na jiné v řízení najevo vyšlé skutečnosti (např. bod 31 rozsudku městského soudu, bod 26 rozsudku krajského soudu; nález
sp. zn. I. ÚS 2482/13
, bod 23). Pokud si nezletilí zvykli na rozšíření styku se stěžovatelem o jednu noc, nelze z toho vyvozovat, že stejně by si zvykli i na jiný rozsah styku či péče stěžovatele o ně. Navíc skutečnost, že by nezletilí určitou úpravu přijali, nemění nic na povinnosti obecných soudů rozhodovat v souladu s jejich nejlepším zájmem (nález
sp. zn. II. ÚS 169/16
, bod 12).
14. Ačkoliv lze připustit, že obecné soudy mohly při zachování stejného rozsahu péče stěžovatele formálně zvolit namísto výlučné péče matky asymetrickou střídavou péči rodičů, nepředstavuje tato okolnost v dané věci pochybení, jež by měla vést k zásahu Ústavního soudu. V projednávané věci totiž stěžovatel není nijak zkrácen na svém právu rovnocenně se podílet na výchově a péči o nezletilé (usnesení
sp. zn. III. ÚS 1301/24
). Rovněž není omezen v ochraně před možnou protiprávní změnou bydliště ze strany matky (usnesení
sp. zn. I. ÚS 112/18
; teze 4 závěrů 1. rodinněprávního sympozia ve znění závěrů 8. sympozia, dostupné na https://www.jacz.cz/vzdelavani/rodinne-pravni-sympozia-justicni-akademie), byť takovému jednání matky zjištěné skutečnosti nijak nenaznačují, naopak z provedeného dokazován plyne, že matka stěžovateli vychází vstříc a nebrání mu ani ve styku s nezletilými nad rámec soudní úpravy (bod 10 rozsudku krajského soudu).
15. K rozsahu stěžovatelova styku s nezletilými lze uvést, že tento nelze označit jako minimální (stěžovatel je v kontaktu s nezletilými v 9ti ze 14 dní).
16. Pokud jde o výši výživného stěžovatele, obecné soudy dostatečně odůvodnily, jak k výsledným částkám, které má stěžovatel na nezletilé platit, dospěly. Dostatečně se zabývaly majetkovými poměry stěžovatele a odůvodněními potřebami nezletilých. Krajský soud se současně vypořádal s námitkami stěžovatele ohledně nutnosti vzít v úvahu užívání nemovitosti ve společném jmění matkou (bod 29 jeho rozsudku). Na jeho úvaze, že potřeba dvou domácností rodičů vznikla v důsledku odstěhování otce, není nic neústavního, jde o konstatování skutečnosti. Příjmy matky krajský soud zjišťoval a zohlednil (bod 29 jeho rozsudku). Z teze, že životní úroveň dítěte má být shodná s životní úrovní rodiče, nelze dovodit, že má být shodná i životní úroveň rodičů. Stěžovatel navíc pomíjí, že matka se též podílí na výživě nezletilých svou přímou péčí o ně a hrazením jejich potřeb. Souhlasila-li matka s dřívějším placením výživného ve výši 15 000 Kč, nijak tím nevyloučila, že v budoucnu může být stanoveno výživné vyšší. Soud přitom není jakýmkoliv souhlasem rodiče při stanovení výživného vázán, ale určuje jej s ohledem na reálné potřeby nezletilých.
17. S ohledem na uvedené, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
18. Stejný osud jako ústavní stížnost sdílí též návrh na odklad vykonatelnosti výroku napadeného rozhodnutí. Ústavní soud o návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu