Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti A. S., zastoupeného Mgr. Michaelou Kochmanovou, advokátkou, se sídlem Jaromírova 789/2, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2023, č. j. 100 Co 27/2023-1407, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a D. S., zastoupené Mgr. Janem Špačkem, advokátem, se sídlem Dobrovského 1303/13, Praha 7, M. S., nezletilé N. S. a nezletilé B. S., obě zastoupené opatrovníkem městem Černošice, se sídlem Podskalská 19, Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-západ svěřil nezletilé (spolu s tehdy nezletilým, nyní již zletilým, bratrem M.) do střídavé péče rodičů s intervalem střídání po týdnu a místem výkonu péče v bydlišti nezletilých, upravil speciální režim péče rodičů o nezletilé o prázdninách, oběma rodičům uložil platit výživné na nezletilé ve shodné výši, konkrétně na nezletilého M. ve výši 30 000 Kč měsíčně, na nezletilou B. ve výši 25 000 Kč měsíčně a na nezletilou N. ve výši 20 000 Kč měsíčně, vyslovil předběžnou vykonatelnost výroku o péči a rozhodl o nákladech řízení. Při úpravě péče zohlednil okresní soud především to, že nezletilí mají pozitivní vztah k oběma rodičům, oba rodiče jsou schopni a ochotni o nezletilé pečovat a střídání v péči o nezletilé po týdnu již rok v rodině probíhá. Výkon péče obou rodičů v bydlišti nezletilých, tedy v jednom prostředí, okresní soud stanovil pro větší pohodlí nezletilých, kdy majetkové poměry rodičů takové řešení umožňují. Při určování výživného vycházel okresní soud z měsíčního příjmu matky v roce 2021 ve výši 92 493 Kč a provizí matky v první polovině roku 2022 ve výši 366 745 Kč měsíčně, u stěžovatele z jeho potenciálního příjmu ve výši nejméně 100 000 Kč měsíčně. Dále zohlednil, že rodiče společně vlastní tři investiční byty, podíly v podílových fondech a mají vysoké úspory. Výživné stanovil tak, aby životní úroveň nezletilých, kteří mají zvýšené náklady na školy a sportovní aktivity, odpovídala zjištěné vysoké životní úrovni rodičů. 2. K odvolání obou rodičů Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu změnil tak, že nezletilé (v tu dobu již pouze B. a N.) svěřil do péče matky, upravil styk stěžovatele s nezletilými tak, že bude probíhat od pondělí sudého týdne do pondělí lichého týdne, upravil speciální režim styku stěžovatele s nezletilými o prázdninách, uložil stěžovateli platit výživné na nezletilou B. (tehdy 13 let) ve výši 17 000 Kč měsíčně, na nezletilou N. (tehdy 8 let) ve výši 14 500 Kč měsíčně a zaplatit dlužné výživné, a to včetně dlužného výživného pro zletilého M. Ve výroku o předběžné vykonatelnosti rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Svěření nezletilých do střídavé péče rodičů nepovažoval krajský soud za vhodné řešení, neboť stěžovatel není schopen řádně se podílet na úhradě potřeb nezletilých. Nepracuje, využívá úspor rodiny a zásadní výdaje nezletilých ponechává na matce. Střídavá péče přitom vyžaduje schopnost rodičů spolupracovat mimo jiné i ve finančních otázkách týkajících se nezletilých. Péče stěžovatele o nezletilé je však bezproblémová, proto krajský soud upravil široký rozsah styku stěžovatele s nezletilými odpovídající střídavé péči s týdenním intervalem střídání. Při stanovení výživného stěžovateli vyšel krajský soud z toho, že v jeho možnostech je mít k dispozici částku 150 000 Kč měsíčně, čemuž odpovídá výživné na nezletilé a zletilého M. v celkové výši 56 000 Kč měsíčně, to je potřeba snížit s ohledem na podíl péče stěžovatele o děti a zároveň zvýšit o polovinu školného, a to na částku 51 500 Kč měsíčně. Výživné pro zletilého M.
ve výši 20 000 Kč měsíčně krajský soud stěžovateli uložil pouze jako dlužné výživné, neboť zletilý se připojil k odvolání rodičů pouze co do výživného do doby dosažení zletilosti.
3. Stěžovatel podává proti rozsudku krajského soudu ústavní stížnost, neboť podle něj porušuje jeho základní práva podle čl. 9 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 26 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Úmluvy o nucené nebo povinné práci.
4. Stěžovatel namítá, že krajský soud svěřil nezletilé do výlučné péče matky pouze za účelem vyloučení stěžovatele z rozhodování o finančně významných záležitostech nezletilých, což je nepřípustné. I při výlučné péči jednoho rodiče je nutná dostatečná komunikace rodičů a oba rodiče se musí shodnout na významných záležitostech nezletilých, jako je např. volba školského zařízení a s tím související placení školného. Pokud by chtěl soud některého z rodičů z rozhodování o těchto záležitostech vyloučit, musel by tak učinit v řízení o omezení rodičovské odpovědnosti. Absence či horší úroveň komunikace mezi rodiči nemůže vést sama o sobě k vyloučení střídavé péče.
5. Svěření nezletilých do výlučné péče matky nelze odůvodnit ani tím že stěžovatel nepracuje. Tímto jej krajský soud neústavně nutí k výkonu práce. Byť je stěžovatel povinen plnit vyživovací povinnost, je zcela na jeho vůli, jakou cestou tohoto cíle dosáhne, například pomocí úspor. Stěžovatel platby související s majetkem ve společném jmění manželů, výživné a potřeby nezletilých řádně hradí. Zejména stěžovatel zdůrazňuje, že platí svoji část školného coby největší výdaj nezletilých. Závěr krajského soudu, že stěžovatel na potřeby nezletilých přispívá jen velmi omezeně a zásadní výdaje ponechává k úhradě matce, z provedeného dokazování nevyplývá.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv.
7. Usnesením ze dne 9. 9. 2024, č. j.
III. ÚS 1301/24-1
, Ústavní soud ustanovil opatrovníkem nezletilých město Černošice, neboť ústavní stížností bylo napadeno rozhodnutí, jehož závěry se dotýkají zájmů nezletilých, které mají v řízení postavení vedlejších účastnic.
8. Krajský soud se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.
9. Opatrovník nezletilých se ztotožnil s krajským soudem v tom, že rodiče nejsou schopni se dohodnout na finančních otázkách, což mnohdy ohrozilo oprávněné zájmy nezletilých. Například rodiče neuhradili včas školné pro děti nebo náklady za energie rodinného domu, kde původně o nezletilé střídavě pečovali. Dne 1. 8. 2024 svolal kolizní opatrovník společnou schůzku s rodiči a nezletilými na základě upozornění matky na závadnou péči stěžovatele. Z pohovoru s nezletilými opatrovník zjistil, že nezletilé N. střídání po týdnu zcela vyhovuje a tráví ráda čas s oběma rodiči. Nezletilá B. upozorňovala na nevhodnou komunikaci stěžovatele o matce a dále zmínila, že ji stěžovatel nepodporuje v zájmové činnosti sjezdu na lyžích a odmítá se na této činnosti finančně či časově podílet. V konečném důsledku i nezletilá B. uvedla, že jí týdenní střídání u obou rodičů vyhovuje. Obě nezletilé uvedly, že zletilý M. se osamostatnil a bydlí sám. Tráví s ním čas pouze v době, kdy jsou týden u matky, jelikož M. se se stěžovatelem téměř nestýká. Opatrovník stěžovateli doporučil, aby se vyvaroval negativního hodnocení matky před nezletilými a zamyslel se nad svým postojem ke sjezdovému lyžování. Stěžovatel po celou dobu jednání vystupoval opozičně, opakovaně uváděl, že pokud s ním není nezletilá B. ráda, tak ať k němu vůbec nechodí a odmítal dbát doporučení opatrovníka.
10. Podle matky coby vedlejší účastnice řízení rozsudek krajského soudu vychází z rovného postavení rodičů při poskytování osobní péče nezletilým a respektuje rozhodovací praxi Ústavního soudu. Stěžovatel se podílí na péči o nezletilé zcela shodný časový úsek jako matka. Zvolení jiné terminologie při rovnoměrné péči obou rodičů krajský soud podrobně odůvodnil, zohlednil přitom zejména postoj stěžovatele k finančním záležitostem nezletilých. Stěžovatel přispívá na potřeby nezletilých jen velmi omezeně a zásadní výdaje ponechává na matce, odklání mimo dispozici matky finanční úspory a výnosy z podílových fondů manželů a znemožňuje matce využívat společných prostředků. Stanovené výživné není nijak excesivní a odpovídá majetkovým poměrům stěžovatele (jeho minimální spotřeba se pohybuje okolo 150 000 Kč měsíčně bez zohlednění plateb na bydlení) a odůvodněným potřebám nezletilých. Matka jej z naprosté většiny využije na vzdělání nezletilých, nikoliv na financování nákladného životního stylu. Ohrožení financování potřeb nezletilých dokládá i skutečnost, že matka musela dne 27. 3. 2024 podat na stěžovatele exekuční návrh na vymožení běžného výživného, neboť jej stěžovatel odmítal hradit. Matka navrhla odmítnout ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný.
11. Stěžovatel v replice na vyjádření kolizního opatrovníka upozornil na neměnné přání nezletilých být ve střídavé péči rodičů. Stěžovatel potřebu péče matky o nezletilé nikdy nezpochybňoval. Naproti tomu ona své názory několikrát měnila a uváděla, že stěžovatel nadměrně pije alkohol a utrácí nadměrné částky ze společného jmění manželů, aniž by se cokoliv z toho prokázalo. Není pravdou, jak tvrdí kolizní opatrovník, že by stěžovatel neplatil školné (k tomu viz bod 61 rozsudku krajského soudu). Od ukončení společného soužití do září 2022 stěžovatel platil matce spoření a pojištění, náklady spojené s rodinným domem, hypotéku a školné dětí včetně kroužků. K tomu používal podílové fondy. Matka nechala předběžným opatřením podílové fondy obstavit, ačkoliv věděla, že jsou zdrojem placení nákladů rodiny. Nadměrné užívání prostředků stěžovatelem z podílových fondů se před soudy neprokázalo. Kolizní opatrovník dále opomněl uvést, že stěžovatel jej kontaktoval také a popsal zařízení bydlení pro děti a útoky matky vůči němu. V současné době se obě nezletilé dcery u rodičů střídají po týdnu.
12. V replice na vyjádření matky stěžovatel uvedl, že exekuční návrh na vymožení dlužného výživného matka podala před splatností povinnosti. Z toho důvodu stěžovatel podal návrh na zastavení exekuce. Výživné pro nezletilé za období prosinec až duben 2024 je řádně zaplacené. Výživné stěžovatel hradí pravidelně a v plné výši. Matka nezletilé několikrát nepřipravila ke styku se stěžovatelem. Dále stěžovatel opakuje svou argumentaci z ústavní stížnosti.
13. Zletilého M. S. Ústavní soud k vyjádření nevyzýval, neboť ve vztahu k té části výroku I napadeného rozhodnutí, která se zletilého týká, neuvádí stěžovatel žádnou argumentaci.
14. Ústavní soud připomíná, že k přezkumu rodinněprávních věcí přistupuje zdrženlivě a do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí - mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí.
15. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí především s tím, že ačkoliv krajský soud fakticky rozhodl o střídavé péči, formálně tuto úpravu poměrů nevyjádřil ve výroku rozhodnutí, a to aniž by k tomu měl relevantní důvod.
16. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že pokud jsou oba rodiče schopni se o nezletilé dítě postarat a oba s ním mají dobrý vztah, je zpravidla vhodné, aby se v péči o dítě střídali. Nejde ale o automatické řešení a obecné soudy musí zohlednit i další okolnosti, které mohou střídavé péči bránit. Musí jít o okolnosti relevantní, které dostatečně plynou z provedeného dokazování (nález
I. ÚS 3216/13
, bod 30, nález
sp. zn. I. ÚS 1554/14
, bod 29). Jedná se například o situace, v nichž vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte pro něj střídavá péče představuje nepřiměřenou zátěž (nález
sp. zn. II. ÚS 1835/12
) nebo jeden z rodičů není natolik schopen potlačit své osobní výhrady vůči druhému rodiči, že to ohrožuje zdravý vývoj společného dítěte (usnesení
sp. zn. III. ÚS 2371/24
, bod 9). Též může jít o situaci, kdy jeden z rodičů neplatí řádně výživné druhému rodiči či jinak ohrožuje zajištění potřeb dítěte.
17. Naproti tomu relevantním kritériem pro určení formy péče není schopnost rodičů dohodnout se na záležitostech dítěte. O těchto rozhodují jak při střídavé péči, tak i při výlučné péči, oba rodiče společně. V obou formách péče se musí oba rodiče shodnout na otázkách pro dítě významných, jako je např. volba školského zařízení a s tím související placení školného (§ 877 občanského zákoníku) a v otázkách nevýznamných si nemohou nijak vzájemně bránit, např. u jednoho z rodičů může dítě navštěvovat rodičem vybraný kroužek, zatímco u druhého tak činit nemusí (nálezy
sp. zn. I. ÚS 3065/21-2
, bod 39, a
sp. zn. I. ÚS 3350/22
, bod 18).
18. Neshledá-li soud legitimní důvody pro vyloučení střídavé péče rodičů, měl by o této formě péče rozhodnout, a to nejenom fakticky, ale i formálně, neboť tím soud vyjadřuje rovnocenné postavení obou rodičů, při kterém se žádný z nich nemůže opírat o větší "oprávnění" na dítě a tento argument využívat při sporech s druhým rodičem (nález
sp. zn. I. ÚS 3350/22
, bod 60).
19. V nyní projednávané věci krajský soud vyloučil formu střídavé péče především z důvodu, že stěžovatel se podílí na zásadních výdajích nezletilých jen velmi omezeně, jejich úhradu ponechává na matce a svým chováním ohrožuje zajištění potřeb nezletilých. Takový důvod pro vyloučení střídavé péče by bylo možné akceptovat, pokud by odpovídal v řízení zjištěnému skutkovému stavu. Tak tomu ovšem podle Ústavního soudu není, neboť ze zjištěných skutečností plyne, že stěžovatel nezletilým jejich běžné potřeby (bydlení, jídlo apod.) v době své péče řádně zajišťuje (bod 43 rozsudku krajského soudu). Pokud jde o mimořádné výdaje, stěžovatel vždy zaplatil svou část školného (bod 38 rozsudku krajského soudu), na nákladné mimoškolní aktivitě nezletilé B. - sjezdovém lyžování není stěžovatel povinen se podílet (viz bod 17 tohoto usnesení). Ostatní výdaje, které stěžovatel nehradí, krajský soud nijak nespecifikuje, lze se pouze domnívat, že tím měl na mysli např. nákup oblečení, školních pomůcek apod. Tyto výdaje, stejně jako ostatní mimořádné či nahodilé výdaje, mají být součástí stanoveného výživného.
20. Právě výživné je významnou položkou, která může vypovídat o stěžovatelově ochotě a schopnosti zajistit potřeby nezletilých. V důsledku rozsudku krajského soudu vznikla pouze stěžovateli vyživovací povinnost vůči matce, do té doby si měli rodiče poskytovat výživné vzájemně ve výši stanovené rozsudkem okresního soudu [§ 473 písm. a) zákona o zvláštních řízeních soudních]. Pokud krajský soud při výpočtu dlužného výživného stěžovatele vycházel z toho, že stěžovatel neuhradil okresním soudem stanovené výživné, neuvádí, zda matka svou vyživovací povinnost k rukám stěžovatele plnila. Lze se domnívat, že krajský soud vycházel při stanovení dlužného výživného pouze z jím nově uložené povinnosti stěžovateli a dříve uloženou vzájemnou vyživovací povinnost rodičů nebral v úvahu. Pro účely tohoto rozhodnutí proto Ústavní soud vychází z toho, že stěžovatel do doby vydání rozsudku krajského soudu svou vyživovací povinnost řádně plnil a dluh mu vznikl pouze v důsledku zrušení vzájemné vyživovací povinnosti matky. Ústavní soud nepřehlédl, že matka podala na stěžovatele exekuční návrh pro neplacení výživného stanoveného krajským soudem, důvodnost tohoto návrhu však přesahuje rozsah tohoto řízení.
21. Posledním důvodem objevujícím se v odůvodnění rozsudku krajského soudu, který má svědčit o ohrožení zajištění potřeb nezletilých v důsledku jednání stěžovatele, je jeho snaha odklonit majetek ze společného jmění manželů. Podle Ústavního soudu v dané věci spojitost mezi chováním stěžovatele ve sporu s matkou v rámci vypořádávání jejich majetkových vztahů a ohrožením zajištění potřeb nezletilých dána není. V řízení totiž nebylo zjištěno, že by v důsledku jednání stěžovatele matka přicházela o zásadní majetek sloužící k úhradě potřeb nezletilých. Její výdělečné schopnosti (bod 38 rozsudku krajského soudu) spolu s výživným placeným od stěžovatele k pokrytí potřeb nezletilých plně dostačují.
22. Lze proto shrnout, že snížení rodičovských kompetencí stěžovatele v podobě ohrožení zajištění odůvodněných výdajů nezletilých se v řízení neprokázalo. Skutečnost, že stěžovatel nepracuje a potřeby nezletilých hradí z jiných prostředků, nijak nevypovídá o kvalitě jeho péče. Shoda na sdílení výdajů nezletilých pro střídavou péči není nutná (viz bod 17 tohoto usnesení). V rozhodnutí krajského soudu tak nezbývá žádný důvod, který by bránil střídavé péči rodičů o nezletilé.
23. Přes uvedené pochybení krajského soudu, Ústavní soud neshledal nepřípustný zásah do ústavně zaručených práv. Je tomu tak proto, že fakticky rozhodnutí krajského soudu střídavou péči stěžovateli přiznává a stěžovatel se podílí na péči o nezletilé zcela shodný časový úsek jako matka. Stěžovatel se cítil být zkrácen na svých právech pouze nesprávným označením péče. Byť lze se stěžovatelem souhlasit, že rovnoměrnému rozložení péče o nezletilé by mělo odpovídat i označení "střídavá péče" v rozsudku krajského soudu, neboť tím by krajský soud i formálně vyjádřil rovnocenné postavení rodičů, v projednávané věci vzhledem k jejím okolnostem stěžovatel není zkrácen na svém právu rovnocenně se podílet na výchově a péči o nezletilé. Ostatně ani stěžovatel konkrétní projev nerovnocenného postavení rodiče neuvádí. Rozsah péče odpovídá přání nezletilých i stěžovatele, vzhledem k okolnostem (možnost péče o nezletilé v jednom bytě rodičů, kam za nezletilými mohou docházet) v projednávané věci nebyly shledány další podstatné negativní důsledky, které jsou jinak spojeny s nesprávným rozhodnutím o typu péče. Ostatně rovnocenné postavení stěžovatele jako rodiče nezletilých i při výlučné péči matky vyjadřuje již tímto usnesením sám Ústavní soud.
24. Pro rozhodnutí Ústavního soudu bylo též relevantní, že nad zájmem stěžovatele na správném formálním označení typu péče v dané věci převažuje zájem nezletilých na prožívání klidného a nerušeného dětství. Nezletilé již v řízení před okresním soudem vyjadřovaly přání, aby nebyly zatahovány do probíhajícího rodičovského konfliktu. Přestože toto není ze strany soudů možné beze zbytku zajistit, je namístě postupovat alespoň způsobem, který není s tímto přáním v rozporu. Příkladem takového rozporného postupu by bylo opakované řízení o poměrech nezletilých, které by bylo vedeno pouze za účelem přeformulování typu péče, bez zjevných důsledků na reálnou rovnocennost postavení rodičů a na práva nezletilých.
25. S ohledem na uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2024
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu