Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. J., zastoupeného Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem se sídlem Kostelní 172, Štětí, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 5 To 156/2021, a ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 5 To 157/2021, za účasti Městského soudu v Praze, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 8. 2021, se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným usnesením sp. zn. 5 To 156/2021 městský soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 4 T 163/2019, jímž obvodní soud rozhodl, že protokol o hlavním líčení ze dne 12. 11. 2020 vedeném proti stěžovateli se nedoplňuje ani neopravuje. Obvodní soud vycházel v otázce protokolu z § 55 odst. 1 písm. d) zákona č. 1414/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, dle kterého protokol musí obsahovat stručné a výstižné vylíčení průběhu úkonu. Městský soud se s tímto názorem obvodního soudu ztotožnil.
3. Napadeným usnesením sp. zn. 5 To 157/2021 městský soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 4 T 163/2019, jímž obvodní soud rozhodl, že přísedící Milan Hassman není vyloučen z vykonávání úkonů v trestní věci stěžovatele. Obvodní soud vycházel v otázce podjatosti přísedícího z jeho tvrzení, že se podjatý být necítí a obžalovaného osobně nezná, přičemž kromě hlavního líčení se s ním nikdy nesetkal. Nebylo mu známo, že se podílel na volbě přísedících včetně jeho osoby. Obvodní soud se opíral o skutečnost, že od zmíněného zasedání zastupitelstva uplynula doba téměř čtyř let, negativní postoj obžalovaného nemá na jeho rozhodování ve věci žádný vliv a skutečnost, že přísedící během hlavního líčení nebyl aktivní, nijak nedokazuje, že by byl ve věci podjatý. Z informací, které obžalovaný uvedl, není dle obvodního soudu možné dovodit, že by byl ve věci podjatý. Na tuto skutečnost nemá vliv, zda spolu v souvislosti s dotčeným zasedáním zastupitelstva hovořili, či nikoliv. I tyto závěry obvodního soudu přijal za své rovněž městský soud.
4. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v mnoha nepřesnostech, o nichž se domnívá, že je obsahuje protokol z hlavního líčení konaného dne 12. 11. 2021 (poznámka Ústavního soudu: pravděpodobně se jedná o rok 2020). Dle svého vyjádření nerozuměl obsahu písemného přepisu pořízeného soudem prvního stupně, který byl v mnoha větách nejen pozměněn významově, ale plných přibližně 50 % vyřčených slov ve svědectvích vyslýchaných a hovořících osob zúčastněných na řízení zcela chybělo. Dále uvádí, že přepisem do spisovného jazyka došlo k poškození autenticity projevu osob a že protokol nezachycuje věrně průběh úkonu. Ohledně výpovědi svědkyně se domnívá, že měl být aplikován § 55 odst. 3 trestního řádu, protože vypovídala odlišně. Odvolává se také na svévolný a nepřezkoumatelný postup soudu prvního stupně a porušení zásady "iura novit curia".
5. Stěžovatel ve své stížnosti ze dne 22. 5. 2021 výslovně upozornil městský soud na porušení zákonné povinnosti plynoucí z § 55b odst. 3 věty první trestního řádu obvodním soudem. Městský soud se dle jeho slov stížnostní argumentací nikterak nezaobíral. Stěžovatel je přesvědčen, že městský soud neprováděl reálnou kontrolu souladu protokolu se zvukovou nahrávkou a zároveň kvůli neseznámení se s argumentací stěžovatele založil zjevně nepravdivým závěrem nepřezkoumatelnost napadeného usnesení.
6. V souvislosti s nestranností přísedícího Hassmana stěžovatel uvedl, že k jeho osobě měl v roce 2017 jakožto radnímu městské části výhrady, zda vůbec může zastávat post přísedícího. Stížností ze dne 22. 5. 2021 se stěžovatel domáhal vyvrácení tvrzení přísedícího Hassmana, že obžalovaného osobně nezná, a kromě hlavních líčení se s ním nikdy osobně nesetkal. Toto tvrzení se stěžovatel snaží vyvrátit popisem faktů a událostí spojených s volbou přísedících ze dne 27. 6. 2017. Obvodní soud dle jeho názoru v rozhodnutí sp. zn. 4 T 163/2019 svůj závěr nijak neodůvodnil, pokud jde o námitku narušené nestrannosti jako důsledek nevyhovění objektivnímu testu nestrannosti. Jako zcela zásadní uvádí skutečnost, že nikdy neobdržel vyjádření přísedícího Hassmana v písemné podobě, ačkoliv je podkladem pro rozhodnutí soudu. Námitka narušené nestrannosti přísedícího Hassmana je postavena na nevyhovění objektivnímu testu nestrannosti, jak je popsán v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hauschildt proti Dánsku ze dne 24. 5. 1989. Dle jeho tvrzení je evidentní, že již nyní, v průběhu trestního řízení před nalézacím soudem, dochází ke kumulativním negativním účinkům selhávání obvodního soudu v respektování procesních pravidel v takovém rozsahu, že je v ohrožení jeho právo na spravedlivý proces ve svém celku.
7. Stěžovatel se rovněž domnívá, že názorem městského soudu, že skutečnost, že obžalovaný byl jednou ze dvou osob, které jej na funkci přísedícího odmítly zvolit, není důvodem podjatosti a nespadá mezi zákonné důvody, byla porušena zásada "iura novit curia". Ustanovení § 30 odst. 1 trestního řádu totiž neobsahuje jednoznačný výčet důvodů, ale první věta tohoto ustanovení zní: "Z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnost, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká...".
8. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatele, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost však všechny tyto procesní předpoklady nesplňuje.
9. Dle § 75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
10. Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je totiž zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/97 ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].
11. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatelé ještě nevyčerpali všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)].
12. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatelé předtím, než se obrátili na něj, neumožnili příslušným orgánům veřejné moci způsobem k tomu stanoveným napravit všechna jimi pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
13. Napadené usnesení sp. zn. 5 To 156/2021 městského soudu i usnesení obvodního soudu o doplnění a opravě protokolu dle § 57 odst. 1 trestního řádu jsou toliko procesního charakteru a nijak nebrání tomu, aby námitky proti případným vadám byly uplatněny i v dalším průběhu trestního řízení. Ústavní soud proto dlouhodobě ve své rozhodovací činnosti považuje ústavní stížnosti proti těmto usnesením za nepřípustné (srov. např. či usnesení sp. zn. II. ÚS 1401/07 ze dne 25. 10. 2007, usnesení sp. zn. II. ÚS 3692/13 ze dne 17. 2. 2015, usnesení sp. zn. I. ÚS 3025/13 ze dne 24. 10. 2013 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 662/20 ze dne 24. 3. 2020; přiměřeně i usnesení sp. zn. II. ÚS 272/04 ze dne 7. 2. 2005).
14. Stejně je tomu i ohledně napadeného usnesení sp. zn. 5 To 157/2021 a usnesení obvodního soudu o nevyloučení přísedícího z vykonávání úkonu ve stěžovatelově trestní věci. Ani tato usnesení nezakončují trestní řízení či jeho ucelenou dílčí část a nezbavují stěžovatele možnosti brojit proti jím pociťované vadě spočívající v údajné podjatosti přísedícího v dalším průběhu řízení. I v této otázce Ústavní soud dlouhodobě rozhoduje, že ústavní stížnost proti usnesení o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí dle § 31 odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 30 odst. 1 trestního řádu není přípustná (viz k tomu např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2899/19 ze dne 30. 9. 2019; usnesení sp. zn. II. ÚS 2188/19 , bod 8.; usnesení sp. zn. III. ÚS 831/19 ze dne 9. 4. 2019, bod 6.; usnesení sp. zn. III. ÚS 3121/21 ze dne 30. 11. 2021, bod 10.; usnesení sp. zn. II. ÚS 4042/19 ze dne 23. 3. 2020; usnesení sp. zn. I. ÚS 3307/19 ze dne 11. 2. 2020, bod 13.).
15. Stěžovatel rovněž netvrdil ani neprokazoval splnění některého z důvodů dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, umožňujících Ústavnímu soudu výjimečně ústavní stížnost neodmítnout pro nepřípustnost. Ústavní soud proto z meritorního hlediska nemůže jeho stížnost posoudit a je nucen ji odmítnout.
16. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť před jejím podáním stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky ochrany, které mu zákon k ochraně jeho práv přiznává, a Ústavní soud v jeho věci neshledal naplnění žádného důvodu pro neodmítnutí ústavní stížnosti dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu