Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové, o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Sládka, zastoupeného Mgr. Pavlem Slabým, advokátem, sídlem Riegrova 2668/6c, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, č. j. 33 Cdo 2045/2023-211, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 16. 2. 2023, č. j. 15 Co 317/2022-191, a proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 9. 2022, č. j. 8 C 269/2021-155, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a Okresního soudu v Táboře, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a Jany Mahlové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se žalobou podanou Okresnímu soudu v Táboře ("okresní soud") domáhal určení, že je výlučným vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí, přičemž spoluvlastnický podíl na nich v minulosti daroval své bývalé manželce (vedlejší účastnici). Okresní soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ("krajský soud") tak, že rozsudek okresního soudu nyní napadeným usnesením potvrdil.
2. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje především skutková zjištění učiněná obecnými soudy k okolnostem a důvodům odchodu jeho bývalé manželky ze společné domácnosti. Poukazuje na lstivé jednání vedlejší účastnice, která předstírajíc spokojené manželství, přijala od stěžovatele jako dar spoluvlastnický podíl na nemovitostech, přestože již plánovala společnou domácnost opustit. Tím měly být naplněny podmínky pro odvolání daru či vyslovení neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Namítá vady dokazování, které spatřuje například v tom, že okresní soud odmítl jeho důkazní návrhy, zatímco důkazy navrhované vedlejší účastnicí provedl, to vše za situace, kdy se tvrzení účastníků ke klíčové otázce diametrálně lišila. Okresní soud upřednostnil rychlé projednání před řádným projednáním věci, když další dokazování neprováděl s tím, že z provedených důkazů je skutkový stav v dostatečném rozsahu objasněn.
4. Za nedostatečné považuje stěžovatel rovněž posouzení otázky neplatnosti darovací smlouvy z důvodu rozporu jednání vedlejší účastnice s dobrými mravy. V této souvislosti označil konkrétní jednání vedlejší účastnice, kterým měla dispozice právních norem naplnit, ale rovněž porušení konkrétních zákonných povinností uvedených v § 687 odst. 2 občanského zákoníku. Okresní soud se tímto žalobním důvodem téměř vůbec nezabýval, vyjádření odvolacího soudu k této otázce stěžovatel považuje za zmatečné.
5. Konečně namítá, že jej okresní soud v průběhu řízení nepoučil dle § 118a odst. 3 o. s. ř., a účastníci nebyli soudem poučeni ani dle § 118b odst. 1 věty druhé o. s. ř.
6. Ústavní stížností se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
7. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit přijatelnost návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně. Usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost musí být přitom dle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
8. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
9. V posuzované věci odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatele pro nepřípustnost. V nyní rozhodované věci jde tedy o to, zda se Nejvyšší soud při posuzování, zda je splněn jeden z předpokladů přípustnosti dle § 237 občanského soudního řádu, které má povahu kvazimeritorního posouzení, ale i soudy nižších stupňů v řízení před nimi, nedopustily pochybení, s nímž by bylo možné spojovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. K tomu je předně nutné uvést, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Neshledá-li však Nejvyšší soud splnění předpokladů přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř. (a neshledá ani jiný předpoklad přípustnosti), a dovolání odmítne jako nepřípustné, je takový postup zcela v souladu se závěry přijatými Ústavním soudem v plenárním stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
10. Nejvyšší soud dostatečně - s odkazem na vlastní dřívější judikaturu - vysvětlil, že stěžovatelem předložená otázka požadavků pro odvolání daru dle § 2072 odst. 1 občanského zákoníku není otázkou dosud dovolacím soudem neřešenou. V tomto kontextu připomenul, co vše je nutné zkoumat a jaké podmínky musí být pro odvolání daru splněny s tím, že obecné soudy těmto požadavkům dostály.
11. Nejvyšší soud se rovněž vypořádal s námitkou stěžovatele vztahující se k tvrzenému nedostatečnému posouzení případné neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy a dostatečně vysvětlil proč ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání stěžovatele.
12. K otázce nenaplnění důvodů k odvolání daru Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy konstatuje, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce, stěžovatele, o tom, že obdarovaný, vedlejší účastnice, se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), ještě samo o sobě k odvolání daru nepostačuje. Ve vztahu k otázce neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy pak ani podle Ústavního soudu nebylo závadné jednání vedlejší účastnice žádným způsobem prokázáno a nesvědčí o něm ani vnosy a investice vedlejší účastnice z jejího výlučného majetku do společného jmění manželů, ať už převedením vysokých částek na účet stěžovatele, nebo financováním oprav nemovitostí, které v té době vlastnil pouze stěžovatel, či úhradou lékařské péče pro stěžovatele.
Takové chování nesvědčí o záměru vedlejší účastnice uvést stěžovatele v omyl či z něj profitovat. Nadto to byl sám stěžovatel, který například zajišťoval vypracování darovací smlouvy, i když ne v takovém rozsahu, v jakém to vedlejší účastnici za vložené investice přislíbil. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud nepovažuje závěry obecných soudů o nenaplnění důvodů k odvolání daru ani vyslovení neplatnosti darovací smlouvy pro rozpor s dobrými mravy za nepřiměřené.
13. Jde-li o námitky vztahující se k vadám dokazování a zjištěnému skutkovému stavu, Ústavní soud již ve své dřívější judikatuře dovodil (viz stanovisko ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy jsou skutková zjištění soudů natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Podstatou přezkumu však v takových případech nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování.
Nejvyšší soud se navíc naznačovanými procesními pochybeními zabýval a vypořádal je dostatečně, srozumitelně a logicky. V nyní posuzovaném případu Ústavní soud neshledal vady, které by ho opravňovaly ke kasačnímu zásahu namísto konstatování neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Pouze obecná zmínka stěžovatele stran opomenutých důkazů nebyla doplněna konkrétním tvrzením, že by se snad obecné soudy s neprovedením důkazů v odůvodněních žádným způsobem nevypořádaly. Stěžovatel spíše vyjadřuje nespokojenost právě s důvody, které soudy k jejich neprovedení vedly, resp. se závěrem okresního soudu o dostatečném objasnění skutkového stavu.
14. Namítá-li stěžovatel nesplnění poučovací povinnosti okresním soudem, pak lze odkázat na závěr Nejvyššího soudu, že nejde o způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž o případnou vadu řízení, která sama o sobě, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání nezakládá.
15. Po přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností proto dospěl Ústavní soud k závěru, že v posuzované věci nemá proti závěrům Nejvyššího soudu ani soudu krajského a okresního ústavněprávních výhrad. Závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je přitom z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za vybočující či překvapivý. Ústavní soud při rozhodování obecných soudů neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.
16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na odklad vykonatelnosti (jako návrh akcesorický) sdílí osud ústavní stížnosti. Ústavní soud přitom o návrhu na odklad samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. září 2024
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu