USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Pavlem Slabým, advokátem se sídlem České Budějovice, Riegrova 2668/6, proti žalované J. M., zastoupené JUDr. Bc. Martinem Fejfárkem, advokátem se sídlem Most, Josefa Lady 2106/1, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 269/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. 2. 2023, č. j. 15 Co 317/2022-191, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Táboře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 9. 2022, č. j. 8 C 269/2021-155, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. XY o výměře 229 m2 – zastavěná plocha a nádvoří – jehož součástí je stavba č. p. XY – rodinný dům a pozemku parc. č. XY o výměře 721 m2 – zahrada, vše zapsáno na LV č. XY pro obec a k. ú. XY, vedeném
Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště XY, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 2. 2023, č. j. 15 Co 317/2022-191, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud věc právně posoudil podle § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a – ve vztahu k „eventuálnímu“ (druhému) právnímu důvodu žaloby – podle § 580 odst. 1 o.
z. a § 583 až 585 o. z. shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se žalovaná vůči žalobci dopustila chování zjevně porušující dobré mravy, které žalobce specifikoval v revokačním dopise (§ 2072 o. z.). Přestože tvrdil, že jejich manželství bylo naprosto spokojené, harmonické a bezproblémové, že žalovaná opustila společnou domácnost zcela neočekávaně (a bez jakéhokoli předchozího náznaku), že přistupovala k manželství zištně a že po jejím odchodu ze společné domácnosti nevěděl o pobytu žalované, z provedeného dokazování vyplynulo, že již před jejím opuštěním společné domácnosti se mezi účastníky projevovaly neshody, zejména ohledně hospodaření s peněžními prostředky, které se vystupňovaly o víkendu 7.
a 8. 11. 2020 (tj. v bezprostřední časové souvislosti před jejím odchodem), že k opuštění společné domácnosti z její strany dne 12. 11. 2020 došlo v důsledku předchozí hádky mezi účastníky ohledně peněžních prostředků, kdy ji žalobce 8. 11. 2020 ve večerních hodinách vulgárně vyzval k opuštění společné domácnosti a navíc manipuloval s plynovou pistolí, čímž u ní vzbudil strach, žalovaná odchodem v podstatě vyhověla jeho výzvě (v řádu dnů), a že po prodeji svého bytu v XY poskytovala za trvání manželství ze svého výlučného majetku vysoké částky (vyvracející tvrzený zištný přístup), konkrétně 711 861 Kč převedla na bankovní účet žalobce (několika platbami), částkou 750 731 Kč se podílela na nákupu zboží a opravách předmětných nemovitostí (tehdy) ve výlučném vlastnictví žalobce, 87 000 Kč uhradila za služby zubního lékaře pro žalobce a peněžní prostředky v řádu miliónů Kč vložila na investiční účet žalobce.
Nebylo prokázáno, že by žalobce nevěděl o pobytu žalované po jejím odchodu ze společné domácnosti. Pro žalobcem tvrzený omyl při uzavírání darovací smlouvy podle odvolacího soudu nesvědčí zjištění, že žalovaná – nebýt jejího vykázání žalobcem – by od něho (i přes určité neshody v hospodaření s penězi) zřejmě neodešla, že vypracování smlouvy zajišťoval žalobce s finanční poradkyní (nikoli žalovaná), a že žalobce původně žalované přislíbil (poté co prodala svůj byt v XY) převod všech nemovitostí v XY, nicméně žalovaná i přes jeho změněný postoj (daroval jí toliko polovinu zmíněných nemovitostí) hodlala v investicích pokračovat – rekonstrukcí prvního patra domu v XY, v němž účastníci žili.
Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud neshledal žádné „závadové“ jednání žalované (z doby před uzavřením smlouvy) způsobující neplatnost smlouvy pro její rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z.).
Žalobce (dále též „dovolatel“) přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázkách dosud neřešených:
1) „zda skutečnost, že žalovaná opustila společnou domácnost bez výslovného varování žalobce a poté neposkytovala žalobci zprávy o jejím současném životě a plánech do budoucna, s tím, že jejím hlavním zájmem po opuštění společné domácnosti bylo zpětné získání jejích finančních prostředků, odvoz věcí a dále když se vyhýbala osobnímu setkání s žalobcem a ohlásila ztrátu mobilního telefonu na policii, naplňuje takové chování zjevné porušení dobrých mravů ubližujících žalobci ve smyslu § 2072 o. z.“ Soudům vytýká, že „provedly pouze povrchní právní hodnocení“ a „zcela opominuly zabývat se věcí v širších souvislostech“, zejména, že účastníci byli manželi a tedy „měli vůči sobě nejen morální, ale i přímé právní povinnosti“ vyplývající z § 687 odst. 2 o.
z. Prosazuje, že jeho chování vůči žalované dne 8. 11. 2020 (ve večerních hodinách) bylo „ojedinělý excesem“. Trvalé opuštění společné domácnosti žalovanou se mu „jeví jako zcela nepřiměřená reakce, zcela neočekávaná a znamenala významný negativní zásah do jeho osobního života“. S ohledem na věk, předchozí vztah a životní zkušenosti účastníků, „by bylo spíše přiměřené očekávat“, že si v prvé řadě o příčinách manželských neshod promluví, případně vyhledají odbornou pomoc. Tyto možnosti však žalovaná „zcela ignorovala a rovnou sáhla k nejradikálnějšímu možnému řešení, čímž s ohledem na okolnosti věci (zjevná nepřiměřenost)“ porušila svoje povinnosti vyplývající z § 687 odst. 2 o.
z., zejména povinnost žít spolu a udržovat rodinné společenství. Soud prvního stupně „se věcí z tohoto pohledu vůbec nezabýval, pouze hledal argumenty pro ospravedlnění postupu žalované“. Porušení právní normy (míní § 687 odst. 2 o. z.) „je samo o sobě typově závažnější jednání, než je jednání, které je zjevným porušením dobrých mravů“, tedy každé porušení zákona „je automaticky zjevným porušením dobrých mravů“. 2) na otázce „vzájemného vztahu důvodů neplatnosti v důsledku rozporu s dobrými mravy a omylu“.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pokud soud prvního stupně neshledal v souvislosti se žalobcem namítanou neplatností z důvodu jeho uvedení v omyl žádné závadové jednání žalované (z doby před uzavřením smlouvy), není při neexistenci jiných tvrzení žalobce žádný důvod k závěru o neplatnosti smlouvy ani pro rozpor s dobrými mravy. Namítá, že soud prvního stupně k druhému právnímu důvodu žaloby – spočívajícímu v neplatnosti darovací smlouvy ve smyslu § 580, 583 a 584 o. z. – „neučinil žádná konkrétní“ skutková zjištění.
Prosazuje, že porušení dobrých mravů „je méně závažné jednání, než uvedení v omyl (přinejmenším ve smyslu § 584 odst. 2 o. z.) a nelze tak při neshledání omylu automaticky vyloučit“ neplatnost z důvodu porušení dobrých mravů. Soudy tím, že považovaly úvahu o neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy za nadbytečnou, „dopustily se v důsledku nesprávného výkladu právního předpisu nesprávného postupu“.
Dále vytýká následující vady řízení (shledá-li dovolací soud dovolání přípustným): spatřuje rozpor (s odkazem na § 157 odst. 2 o. s. ř.) mezi skutkovými zjištěními, neboť soud prvního stupně konstatuje, že po většinu doby bylo manželství účastníků spokojené, avšak „popírá hodnocení manželství jako spokojené“ ze strany dovolatele. Namítá, že jeho důkazní návrhy učiněné u jednání soudu prvního stupně 1. 9. 2022, zejména důkaz fotodokumentací a SMS komunikací účastníků, měly nejenom prokázat jeho tvrzení, „ale zároveň měly výrazný potenciál zpochybnit věrohodnost žalované a svědeckých výpovědí jejích rodinných příslušníků“.
Odvolací soud „zcela přehlédl“, že veškeré důkazy řádně označil již v nalézacím řízení po poučení o koncentraci řízení (viz protokol z 1. 9. 2022) a v odvolání je pouze zopakoval, přičemž důkazní návrhy byly „od samého počátku činěny rovněž“ ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů, nejednalo se tedy o nové důkazy označené teprve v odvolacím řízení. Soud prvního stupně provedl účastnický výslech žalované v rozporu s § 131 o. s. ř., neboť se „vůbec“ nezabýval tím, zda a které dokazované skutečnosti mohou být prokázány jinak a výslech samotný „se zjevně týkal řady takových skutečností“.
Soud prvního stupně jej nepoučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř., „resp. když z vlastní iniciativy navrhl důkazy k prokázání sporných tvrzení, byly tyto důkazy odmítnuty“ a účastníci nebyli soudem poučeni podle § 118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. Pokud mu odvolací soud – ve vztahu k druhému právnímu důvodu žaloby – „vytýká“ neexistenci jiných tvrzení, měl jej již soud prvního stupně vyzvat k jejich doplnění podle § 118a odst. 1 o. s. ř, což se nestalo. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání není přípustné. Nelze přisvědčit dovolateli, že otázka naplnění podmínek pro odvolání daru ve smyslu § 2072 odst. 1 o. z. nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. V rozsudku ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, Nejvyšší soud vyložil, že podle § 2072 odst. 1 o. z. platí, že nevděkem již není jen chování v rozporu s dobrými mravy, tak jak to vyžadovala předchozí úprava, ale musí se jednat o jednání úmyslné či z hrubé nedbalosti, které dárci ublíží.
Do posuzování, zda došlo k naplnění podmínek pro odvolání daru tak vstupuje i subjektivní kritérium ublížení dárci srov. Hulmák a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo.
Zvláštní část (§ 2055-3014), komentář 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 21–24. Z hlediska naplnění podmínek pro možnost odvolání daru pro nevděk je proto třeba se zabývat tím, zda se obdarovaný vůči dárci dopustil jednání zjevně porušujícího dobré mravy, včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil. Pojmem zjevného porušení dobrých mravů zákonodárce patrně nezamýšlel synonymum pro dříve užívaný pojem „hrubé porušení dobrých mravů“, ale jde-li o zjevnost, pak se tím myslí jeho očividnost navenek, kterou není třeba bez dalšího hlouběji dokazovat (srov. též komentář k § 2072 o.
z. v ASPI). Zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen.
Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – a věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým (obdobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2716/2021, a ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1792/2023). V posuzovaném případě se odvolací soud důsledně zabýval všemi pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu, a to z hlediska objektivního i subjektivního. Neopomenul zohlednit chování žalované i žalobce, zhodnotil jejich vzájemný vztah, zjišťoval, jaké poměry mezi účastníky panují, jak k vytýkanému chování žalované došlo, z jakých příčin, a následně rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud k aplikaci § 2072 o.
z. obecně přijal. Jeho úvaha, že v řízení zjištěné chování žalované (obdarované) vůči žalobci (dárci) z hlediska objektivního a subjektivního nenaplňuje důvody pro odvolání daru, není nepřiměřená. Argumentace dovolatele, že trvalé opuštění společné domácnosti žalovanou se mu „jeví jako zcela nepřiměřená reakce, zcela neočekávaná a znamenala významný negativní zásah do jeho osobního života“ a že žalovaná „zcela ignorovala“ možnost si o příčinách manželských neshod promluvit, případně vyhledat odbornou pomoc „a rovnou sáhla k nejradikálnějšímu možnému řešení, čímž s ohledem na okolnosti věci (zjevná nepřiměřenost)“, porušila svoje povinnosti vyplývající z § 687 odst. 2 o.
z., představuje toliko jeho subjektivní přesvědčení o tom, že se vůči němu zachovala nevděčně (tj. vnímá skutek obdarované jako ublížení). Nadto zmíněná argumentace je zčásti skutkového charakteru, nebylo-li například zjištěno, že žalovaná „zcela ignorovala“ možnost si o příčinách manželských neshod promluvit. Vytýká-li dovolatel soudům, že „provedly pouze povrchní právní hodnocení“ a „věcí se z pohledu“ porušení povinností vyplývajících z § 687 odst. 2 o. z. žalovanou „vůbec nezabývaly“, pomíjí, že v projednávané věci šlo o posouzení, zda jím vytýkaným chováním žalované došlo k naplnění podmínek pro odvolání daru podle § 2072 o.
z., nikoli o posouzení, zda vytýkaným chováním žalované došlo k porušení povinností vyplývajících z § 687 odst. 2 o. z. Přípustnost dovolání nezakládá nesouhlas žalobce s úvahou odvolacího soudu, podle které pokud nebylo zjištěno žádné závadové jednání žalované v době před uzavřením smlouvy (z pohledu uvedení žalobce v omyl), není opodstatněn závěr o neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Přehlíží, že soudy žádné závadné jednání žalované nezjistily, tudíž neměly důvod se zabývat „vzájemným vztahem důvodů neplatnosti…“.
Neopodstatněné jsou námitky, že soudy považovaly úvahu o neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy za nadbytečnou a že soud prvního stupně k eventuálnímu (druhému) právnímu důvodu žaloby – spočívajícímu v neplatnosti darovací smlouvy ve smyslu § 580, 583 a 584 o. z. – „neučinil žádná konkrétní“ skutková zjištění. Odvolací soud se tvrzenou neplatností smlouvy pro rozpor s dobrými mravy zabýval (srov. zejména body 17, 23 a 25 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), byť uspořádání jeho úvah v rámci odůvodnění jeho rozhodnutí se může jevit ne zcela přehledným.
Námitkou, že soud prvního stupně „k této části žaloby neučinil žádná konkrétní skutková zjištění“, dovolatel neuplatňuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Žalobce k „eventuálnímu právnímu důvodu“ žaloby (uvedeném v jejím čl. II odstavci čtvrtém) tvrdil, že jej žalovaná před uzavřením darovací smlouvy uvedla v omyl svým postupem spočívajícím v tom, že s odchodem ze společné domácnosti vyčkávala pouze na zápis vlastnického práva k převáděným nemovitostem ve svůj prospěch a že omyl vyvolala lstí, jestliže předstírala spokojenost v manželství.
Zmíněná tvrzení však v řízení prokázána nebyla a odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) nezjistil, že tyto skutečnosti mohly vést k závěru o uvedení žalobce v omyl při uzavírání smlouvy, nebo že odůvodňují závěr, že smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z.). Jiná (další) tvrzení k „eventuálnímu právnímu důvodu“ žaloby žalobce neuvedl. Výtkami o rozporu mezi skutkovými zjištěními o spokojeném manželství účastníků, neprovedení navrhovaných důkazů (zejména SMS komunikací mezi účastníky a digitální fotografií), které byly „od samého počátku činěny rovněž“ ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů, provedení účastnického výslechu žalované v rozporu s § 131 o.
s. ř., neposkytnutí poučení podle § 118a odst. 3 o. s.
ř., neboť jím navrhované důkazy „byly odmítnuty“, že při neexistenci jiných tvrzení k eventuálnímu právnímu důvodu žaloby měl být již soudem prvního stupně vyzván k jejich doplnění, dovolatel neuplatnil způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení (jak sám uvádí v dovolání), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.); samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 500/2007, vyložil, že z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Požadavek přezkoumatelnosti právního posouzení věci přitom není naplněn za situace, kdy odůvodnění rozsudku obsahuje pouhý odkaz, popř. výčet právních předpisů, jež soud na zjištěný skutkový stav použil.
V důvodech rozhodnutí je totiž nezbytné vyložit právně aplikační úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. V zájmu přezkoumatelnosti odůvodnění právního posouzení věci je rovněž třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky účastníků (v poměrech přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolacím
soudem odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně). Současně není v ustálené soudní praxi pochyb ani o tom, že je vždy na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (srov. § 120 odst. 1 o. s. ř.); nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jde-li o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, či ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, a dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017). O takový případ však v projednávané věci nejde. Odvolací soud ve svém rozsudku jasně vysvětlil, z jakých důvodů dovolatelem navrhované důkazy SMS komunikací mezi účastníky v době po 8. 11. 2020 a digitální fotografii z roku 2019 neprováděl - mohly být provedeny již v řízení před soudem prvního stupně; nešlo přitom o důkazy, jimiž měla být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků ve smyslu § 205a písm. c) o. s. ř. Žalobce sice provedení důkazu SMS komunikací mezi účastníky a digitální fotografií při jednání soudu prvního stupně dne 1. 9. 2022 navrhoval (jak uvádí v dovolání), avšak následné výzvě k jejich předložení nevyhověl (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 1. 9. 2022 č. l. 131p.v. spisu). Dovolatelem navrhované výslechy svědků odvolací soud neprováděl z důvodu nadbytečnosti - tyto důkazy by blíže neobjasnily vzájemné vztahy mezi účastníky. Zde je vhodné poznamenat, že soud prvního stupně provedl výslech osob, které jednání účastníků vnímaly v bezprostřední místní a časové souvislosti s opuštěním společné domácnosti žalovanou. Samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné po č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Z toho, že žalobce v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005. sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu