32 Cdo 3833/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova
1106, PSČ 501 68, identifikační číslo osoby 42196451, proti žalované TONASO
Holding a. s., se sídlem v Praze 1, Novém Městě, Krakovská 1346/15, PSČ 110 01,
identifikační číslo osoby 25472704, zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Tauberem,
advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 207/34, o zaplacení
částky 777.060,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem
pod sp. zn. 20 Cm 793/1994, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 23. března 2011, č. j. 6 Cmo 39/2011-339, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března
2011, č. j. 6 Cmo 39/2011-339, v potvrzujícím výroku o věci samé pod bodem I
odst. 1) se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března
2011, č. j. 6 Cmo 39/2011-339, se v
té části výroku pod bodem I odst. 2), jíž byl změněn rozsudek Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 13. října 2010, č. j. 20 Cm 793/94-283, v části
zamítavého výroku pod bodem II stran částky 273.708,- Kč s 3 % úrokem z
prodlení a žalované uloženo zaplatit žalobci částku 273.708,- Kč s 3 % úrokem z
prodlení od 1. ledna 1995 do zaplacení, jakož i ve výrocích o nákladech řízení
pod bodem I odst. 3) a 4) a pod bodem II, zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobou podanou dne 29. prosince 1994 se žalobce domáhal po žalované TONASO a. s., IČ 445 69 548, zaplacení částky 777.060,- Kč se zákonným úrokem z prodlení
jako náhrady škody způsobené exhalacemi (oxidem siřičitým) na lesních porostech
na území České republiky v období od 1. ledna 1991 do 13. ledna 1992. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2004, č. j. 20 Cm
793/94-12, které bylo potvrzeno rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2005, č. j. 6 Cmo 228/2004-27, bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví
na straně žalované, neboť původní žalovaná byla ke dni 31. prosince 2003
vymazána z obchodního rejstříku z důvodu převodu jmění na společníka - TONASO
Holding s. r. o., IČ 254 72 704. Ta pak rozhodnutím valné hromady ze dne 13. května 2004 (v průběhu odvolacího řízení) změnila právní formu na akciovou
společnost. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. října 2010, č. j. 20 Cm
793/1994-283, uložil žalované zaplatit žalobci částku 250.000,- Kč s s 3%
úrokem z prodlení od 1. ledna 1995 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl
žalobu o zaplacení částky 467.286,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. ledna 1995
do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body
III, IV a V). Soud prvního stupně zjistil, že žalobce, jenž vznikl (byl založen) ke dni 1. lednu 1992, je ve vztahu k pohledávkám z titulu škody na lesní půdě a lesních
porostech právním nástupcem po státních podnicích organizovaných podle územního
principu a spravujících státní lesy v rozsahu před 1. lednem 1992, a dovodil (s
poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2003, sp. zn. 25 Cdo
325/2002, jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde
citovaná, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách), že žalobce jako
státní podnik vykonávající právo hospodaření k lesnímu národnímu majetku je
aktivně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody na porostech v těchto
lesích. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že státní podnik TONASO – továrna
na sodu byl v roce 1991 jako výrobce tepelné a elektrické energie podle údajů v
REZZO 1 původcem exhalací - nejméně 1937 tun oxidu siřičitého. Ke dni 1. května
1992 byla celá část podniku sloužící k výkonu podnikatelské činnosti, včetně
výroby tepla a elektrické energie, převedena na Fond národního majetku České
republiky, jenž pak rozhodnutím ze dne 24. dubna 1992 založil společnost TONASO
a. s. (původní žalovanou), vzniklou zápisem do obchodního rejstříku dne 1. května 1992, a uvedený majetek použil jako vklad na základní jmění této
společnosti. S vlastnickým právem k privatizovanému majetku přešly na
nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem, včetně
závazků z odpovědnosti za škodu způsobenou exhalacemi oxidu siřičitého,
vznikajícími při výrobě tepla a elektřiny. Původní žalovaná uzavřela dne 28. prosince 1994 se společností TEPLO NEŠTĚMICE, s. r. o. (IČ 62242075), smlouvu o
prodeji části podniku (ve znění dodatku z 24. května 1995). Ke dni 31. prosince
2000 pak zanikla výmazem z obchodního rejstříku z důvodu převodu jmění na
společníka TONASO Holding s.
r. o. Smlouvu o prodeji části podniku ze dne 28. prosince 1994 soud prvního stupně posoudil jako neplatnou podle ustanovení § 37
odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť smlouva
neobsahuje určité vymezení převáděné části podniku, práv a závazků, na které se
převod vztahuje. Na základě toho dospěl k závěru, že žalovaná je ve sporu
pasivně věcně legitimovaná. Soud prvního stupně konstatoval, že organizace vykonávající právo hospodaření
ve státních lesích kvantifikovaly poškození lesních porostů imisemi oxidu
siřičitého za použití hospodářských plánů a lesní hospodářské evidence, přičemž
za škodu považovaly – v souladu s metodickými návody a doporučeními výpočtů
škod Věstníku Ministerstva lesního a vodního hospodářství ČSR z 1. července
1986 - škodu ze snížené produkce vzniklé záměnou dřevin, škodu za snížený
přírůst, škodu za předčasné mýcení lesního porostu, škodu za zvýšené a
mimořádné provozní náklady a škodu za ztráty při zpeněžení vytěženého dříví. Příčinnou souvislost mezi chemickým vlivem provozu a vznikem škody vzal soud
prvního stupně za prokázanou znaleckým posudkem Ing. J. Š. a zdůraznil, že z
předpokladu takové příčinné souvislosti vycházel i žalobcem předložený posudek
prof. M. a Dr. P. H. ze dne 16. prosince 1993, jímž byl vyčíslen podíl
jednotlivých zdrojů REZZO 1 v roce 1991 na celkových exhalačních škodách,
přičemž posudek vychází z toho, že oxid siřičitý je nejdůležitější a
nejprůkaznější škodlivinou lesních porostů. Na základě aplikace ustanovení § 10 zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, a
ustanovení § 145a hospodářského zákoníku (dále též jen „HZ“) pak soud prvního
stupně uzavřel, že předpoklady odpovědnosti organizace za škodu, kterou způsobí
jiné organizaci svým provozem, jsou v souzené věci naplněny. Námitku promlčení
posoudil s odkazem na ustanovení § 131b odst. 2 HZ jako nedůvodnou; vyložil, že
počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby se odvíjí od toho, kdy byla
žalobci předána rozptylová studie vyhotovená dne 16. prosince 1993, neboť až z
ní mohl žalobce zjistit, kdo a v jaké míře za škodu odpovídá. V otázce výše škody soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku Ing. Š.,
podle něhož lze vysledovat (měřitelně zdokumentovat) vznik škodlivých následků
provozu státního podniku TONASO jen v převážné oblasti tehdejších Severočeských
státních lesů, avšak s výjimkou lesních správ Klášterec a Žatec. Na podkladě
lesních hospodářských plánů a lesní hospodářské evidence znalec vyčíslil škodu
na lesních porostech v této dotčené části území částkou 523.708,- Kč;
kalkuloval přitom samostatně v jednotlivých nižších článcích organizační
soustavy správy lesů (lesní správy) škody podle jejich druhu. Soud prvního
stupně vyhodnotil znalecký posudek jako obstojný podklad pro závěr o
kvantifikaci škody; zdůraznil přitom, že znalec pracoval s původními prvotními
doklady. Zároveň však usoudil, že takto určený rozsah škody zasluhuje určité
korekce.
Především vzal za prokázáno, že z hospodaření státních organizací v lesích
nebyl vyňat historický majetek obcí a majetek dotčený restitučními nároky,
protože nebylo vždy zřejmé, že jde o majetek tohoto charakteru, a jeho vydávání
trvalo delší dobu, takže výpočty zahrnovaly i tento majetek. V období od roku
1990 do roku 1994 poklesl podíl státního majetku v lesích z 96 % na 70 %. Na
základě toho dovodil, že přinejmenším v době podání žaloby (prosinec 1994) byl
podíl státu jako vlastníka lesů již jen cca 70 %, zatímco v roce 1990 byl ještě
stát, vedle bagatelního podílu družstev (cca 4 %) takřka výhradním vlastníkem
lesů. Stát tedy nebyl minimálně při podání žaloby, nehledě na stav v době
rozhodnutí soudu, vlastníkem cca 30 % rozlohy lesů, které mu patřily ještě na
začátku roku 1991. Vzhledem k tomu soud provedl odpočet ve výši 25 %, tedy o
částku 130.927,- Kč na částku 392.781,- Kč, za (jak uvedl) objem poškozeného
majetku, který byl v první polovině devadesátých let spravován jako státní
lesní majetek, ačkoliv šlo o majetek jiných osob. S odkazem na ustanovení § 136 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
pak soud prvního stupně korigoval znalcem vypočtenou výši škody o další částku
ve výši 142.781,- Kč, rovným dílem ze dvou důvodů. První z nich shledal v
sezónním provozu zdroje, když výroba tepla na rozdíl od výroby elektřiny má
sezónní charakter a výkon a negativní účinky zdroje nebyly rovnoměrně rozloženy
do období celého roku, ale byly přece jen vyšší v období vegetačního klidu, kdy
dopad škodlivin je nepoměrně nižší. Druhý důvod spatřoval v disproporci (cca 40
%) mezi předmětným nárokem (částka 717.286,- Kč, množství emisí 1.937 t, tedy
370,- Kč/1 t) a nárokem uplatňovaným u Okresního soudu v Ústí nad Labem za rok
1992 (183.173,- Kč, množství emisí 798 t, tedy 229,- Kč/1 t), jejíž vysvětlení
žalobcem, totiž že závisí na proudění vzduchu, kam jsou škodliviny ze zdroje v
jednotlivých letech zanášeny (což zjišťuje rozptylová studie), vyhodnotil jako
nepřijatelné. K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. března 2011,
č. j. 6 Cmo 39/2011-339, rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku
pod bodem I potvrdil [výrok pod bodem I odst. 1)], potvrdil jej rovněž v části
zamítavého výroku pod bodem II co do částky 193.578,- s úrokem z prodlení a co
do částky 273.708,- s úrokem z prodlení jej změnil tak, že žalované uložil tuto
částku žalobci zaplatit [výrok pod bodem I odst. 2)], a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů [výroky pod bodem I odst. 3) a odst. 4) a výrok
pod bodem II]. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně při posouzení pasivní
věcné legitimace žalované, ať již v otázce přechodu povinnosti k náhradě škody
jako závazku souvisejícího s privatizovaným majetkem ve smyslu ustanovení § 15
odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné
osoby, tak i v závěru, že nedošlo k přechodu předmětného závazku na společnost
TEPLO NEŠTĚMICE, s. r. o.; v tomto ohledu uzavřel, že smlouva o převodu části
podniku ze dne 28.
prosince 1994 neobsahuje určité vymezení části podniku,
která měla být převedena, a proto nelze dovodit, že by došlo k převodu
konkrétních práv a povinností, včetně předmětného závazku. Odvolací soud
shledal správným též aplikaci ustanovení § 145a HZ v souzené věci, jakož i
skutkové závěry o tom, že žalovaná (její právní předchůdce) v rámci své
provozní činnosti produkovala v roce 1991 exhalace, jimiž jsou trvale
poškozovány lesní porosty, na nichž hospodaří žalobce. Závěr o tom, že je třeba škodu vyčíslenou znalcem snížit o 25 %, však odvolací
soud správným neshledal. Zdůraznil, že žalobce požadoval náhradu škody na
lesích, ke kterým měl v roce 1991 právo hospodaření, přičemž nebylo zjištěno,
že by žalobce v roce 1991 neměl právo hospodaření k 25 % plochy lesů, ze které
vycházel znalec při určení rozsahu škody. Argumentoval, že zjištění soudu
prvního stupně, podle něhož ke dni podání žaloby, tedy v roce 1994, nebyl stát
vlastníkem cca 25 % plochy lesů oproti roku 1990, avšak škoda měla vzniknout v
roce 1991, nemá pro danou věc význam. Zdůraznil též, že ve spise nelze nalézt
žalobcovo prohlášení, že by v roce 1991 lesy, za jejichž poškození požaduje
náhradu, nebyly v rozsahu 12 % v majetku státu, a nelze proto učinit závěr, že
by souhlasné prohlášení účastníků v tomto ohledu bylo možno vzít ve smyslu
ustanovení § 120 o. s. ř. za skutkové zjištění soudu. Správným odvolací soud neshledal ani postup soudu prvního stupně při snížení
náhrady škody stanovené znaleckým posudkem. Zdůraznil, že posouzení vlivu
exhalací na lesní porosty z hlediska rozdílného působení v průběhu roku je věcí
znaleckou, kterou znalec ve svém posudku zohlednil. Konstatoval, že je mu známo
z jeho rozhodovací činnosti, že negativní vliv exhalací se projevuje v průběhu
celého roku, nejenom v období vegetačním a v období přímého vlivu exhalací, a
že vliv exhalací se též projevuje vyvoláváním změn v půdě, je proto třeba
vycházet ze závěru, že exhalace působí celoročně. Neztotožnil se ani s
postupem soudu prvního stupně založeným na poznatku o náhradě škody, jíž se
žalobce domáhal za rok 1991. Argumentoval, že proudění vzduchu a rozptyl
škodlivin je rozhodujícím hlediskem pro posouzení vzniku škody a jejího rozsahu
a znalec z těchto skutečností vycházel. K oběma důvodům užitým soudem prvního
stupně při snížení výše škody pak uzavřel, že jde o otázky odborné, které jsou
věcí znalce a soudu je řešit nepřísluší, je tedy třeba vycházet z rozsahu
škody stanovené znalcem. Rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku pod bodem I odst. 1) a v měnící
části výroku pod bodem I odst. 2) přisuzující žalobci další částku 273.708,- Kč
s úrokem z prodlení napadla žalovaná dovoláním, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy v rovině všech zákonem stanovených dovolacích důvodů. Dovolatelka především vytkla odvolacímu soudu nesprávnost závěru o přechodu
deliktního závazku bývalého státního podniku na původní žalovanou.
V rovině
skutkové namítá, že předmětem privatizace byla pouze část majetku státního
podniku, přičemž tzv. zbytkovému státnímu podniku bylo ponecháno kmenové jmění
ve výši 8.922.000,- Kč a předmětem jeho činnosti bylo vypořádání hospodářské
činnosti státního podniku, odvolací soud však v rozporu s provedenými důkazy
konstatoval, že na původní žalovanou přešel veškerý majetek státního podniku, a
z toho dovodil též přechod předmětného závazku. V rovině právního posouzení pak
dovolatelka argumentuje, že povinnost k náhradě škody je závazkem osobní
povahy, není tedy povinností související s privatizovaným majetkem, přičemž
oporu pro tento názor spatřuje v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna
2000, sp. zn. 21 Cdo 1365/1999, v němž nalézá závěr, že závazky z
odpovědnostních vztahů včetně závazku k náhradě škody se mohly upínat jen k
privatizovanému podniku jako celku bez ohledu na to, ve které organizační
složce vznikly, a proto nepřecházely na nabyvatele, jestliže došlo k
privatizaci pouze části podniku. Vadu řízení dovolatelka shledává v tom, že soudy obou stupňů nepřihlédly k
důkazu smlouvou o prodeji části podniku, jíž původní žalovaná část podniku
sloužící pro výrobu, rozvod a prodej tepla převedla na třetí osobu, neboť ji
posoudily jako absolutně neplatnou, a tento názor neobstojí. Poukázala na to,
že soud prvního stupně neseznámil účastníky se svou pochybností o platnosti
smlouvy a dospěl tak v této otázce k nesprávnému zjištění. Dovolatelka namítla
tuto skutečnost v odvolání a navrhla další důkazy k této otázce, odvolací soud
však k těmto důkazům nepřihlédl a neuvedl ani důvody, které jej k tomu vedly. Dovolatelka s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu argumentuje, že právní
úkon nelze považovat za neurčitý jenom proto, že neobsahuje náležitost, kterou
obsahovat nemusí, neboť není stanovena právním předpisem ani dohodnuta. Prosazuje též názor, že ve smlouvě je dostatečně zřetelně podnik vymezen jako
„věci, práva a závazky včetně pracovně právních vztahů sloužící k výrobě a
rozvodu tepla (páry)“. Vadou měl odvolací soud zatížit řízení rovněž tím, že dospěl k jiným skutkovým
zjištěním než soud prvního stupně v otázce podílu státu na lesním majetku, v
otázce sezónnosti provozu výroby tepla a v otázce nezdůvodněného nárůstu výše
škody oproti jiným letům, aniž zopakoval či doplnil dokazování podle ustanovení
213 odst. 2 a 3 o. s. ř. Jako procesní vadu vytkla dovolatelka soudům obou stupňů též skutečnost, že se
nevypořádaly s námitkou, že žalobce celou škodu vypočtenou podle metodiky MLVH
ČR přičítá působení imisí oxidu siřičitého, ačkoliv tato metodika vyčísluje
škody v lesích způsobené imisemi jako komplexem negativních vlivů. Dovolatelka
zdůraznila, že k tomuto aspektu sporu navrhla několik důkazů - znalecké
stanovisko prof. Ing. M., CSc., znalecký posudek Ing. M. H. a odborné vyjádření
Ing. P. F., z nichž vyplývá, že podíl oxidu siřičitého na vzniklých škodách je
jen 20 % (zatímco dovolatelce je přičítán podíl 100 %), soudy však tyto důkazy
neprovedly nebo z nich nevyvodily žádné skutkové závěry. Totéž platí stran
znaleckého posudku RNDr. J.
P., CSc., z něhož vyplývá, že při vyčíslování škody
nebyly řádně provedeny metodikou předpokládané tzv. primární odpočty,
zohledňující lokální topeniště a zahraniční zdroje. Závěrem dovolatelka namítla, že skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož
výše škody vyčíslené pro rok 1991 padá na vrub rozdílnosti v proudění vzduchu
oproti jiným letům, nemá oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka navrhla, aby jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak i
rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny v celém rozsahu a věc vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Vzhledem ke zřetelnému vymezení rozsahu, v
němž je rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním napadeno, jakož i vzhledem k
zaměření dovolacích námitek má Nejvyšší soud za to, že citovaná formulace
dovolacího návrhu je důsledkem nedopatření a dovolatelka se ve skutečnosti
domáhá zrušení rozsudků soudů obou stupňů jen ve výrocích pro ni nepříznivých,
tj. ve výrocích přisuzujících.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s.
ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného
zastoupení (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve
otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné. Dovoláním lze totiž napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1
o. s. ř.).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v potvrzujícím výroku pod bodem I
odst. 1) není přípustné podle ustanovení 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož
podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu
prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež
by bylo zrušeno odvolacím soudem). Dovolání proti této části napadeného
rozsudku proto může být přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o jehož zrušení uplynutím dne 31. prosince 2012
rozhodl Ústavní soud v nálezu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), tj.
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží.
Dovolatelka, vycházejíc z toho znění ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., jež
platilo do 30. června 2009 (neboť zřejmě přehlédla novelu provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.), otázku zásadního právního významu zakládající přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. výslovně neformulovala
(nevymezila) a právní otázku splňující předpoklady vyplývající z ustanovení §
237 odst. 3 o. s. ř. nelze nalézt ani v obsahovém vymezení uplatněných
dovolacích důvodů (jak v podrobnostech vyplyne z dovolacího přezkumu rozhodnutí
odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku). Samotná výhrada, že právní
posouzení je nesprávné, nezahrnující otázku zásadního významu, kritéria
vymezená ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř. nesplňuje. Za takového stavu Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu
rozhodnutí odvolacího soudu v uvedené části, dovolání proti potvrzujícímu
výroku tohoto rozsudku pod bodem I odst. 1) není tudíž přípustné ani podle
ustanovení 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání v této části podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku o věci samé pod bodem I
odst. 2) přisuzující žalobci částku 273.708,- Kč s úrokem z prodlení, je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti
výroku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v této části z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho,
jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Zjišťoval též, zda řízení není zatíženo zmatečnostmi uvedenými v § 229 odst. 1,
§ 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. či jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud
přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242
odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Na základě toho pak dospěl k závěru, že dovolání
je důvodné, byť zdaleka nikoliv všem dovolacím námitkám lze přisvědčit. Důvodnost nelze přiznat především námitkám zpochybňujícím závěry odvolacího
soudu o přechodu předmětného závazku k náhradě škody z bývalého státního
podniku v procesu privatizace na nabyvatele privatizovaného majetku. Je tomu
tak již z toho důvodu, že odvolací soud neučinil skutkový závěr, jehož základ v
provedeném dokazování v intencích ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolatel
zpochybňuje, tj. že na původní žalovanou přešel veškerý majetek státního
podniku. Odvolací soud uzavřel, že předmětem privatizačního procesu byl veškerý
majetek státního podniku sloužící k výkonu podnikatelské činnosti, tedy nikoliv
veškerý jeho majetek, jak mu přičítá dovolatelka, nýbrž právě ta jeho část, z
jejíhož provozu měla vzniknout předmětná škoda. Argumentace dovolatelky, že
předmětem činnosti tzv. zbytkového státního podniku bylo vypořádání hospodářské
činnosti státního podniku, pak skutkový závěr odvolacího soudu oproti jejímu
očekávání nevyvrací, nýbrž naopak spíše podporuje, neboť v takovém případě je
zřejmé, že státnímu podniku po jeho privatizaci žádná podnikatelská činnost (a
logicky též ani majetek určený k jejímu provozování) nezbyla. Názor prosazovaný dovolatelem, že povinnost k náhradě škody je – obecně vzato
- závazkem osobní povahy, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2000,
sp. zn. 21 Cdo 1365/1999, rozhodně nevyplývá.
V rozhodovací praxi soudů není
pochyb o tom, že z nároků na náhradu škody mají (výjimkou z pravidla) osobní
povahu (takže nepřecházejí na dědice) toliko práva na jednorázové odškodnění
bolestí poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění, upravená v
ustanovení § 444 obč. zák. (srov. např. již rozhodnutí uveřejněná pod čísly
20/1966 a 31/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a z rozhodnutí
Nejvyššího soudu usnesení ze dne 1. srpna 2008, sp. zn. 25 Cdo 3514/2007,
uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 6554). Právní věta formulovaná v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1365/1999 (a shodně též v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2001, sp. zn. 21 Cdo 2335/2000, ze dne 13. listopadu 2002, sp. zn. 21
Cdo 542/2002, a ze dne 26. července 2007, sp. zn. 21 Cdo 1420/2006, a též v
usnesení ze dne 5. září 2006, sp. zn. 21 Cdo 2412/2005), podle níž závazky z
odpovědnostních vztahů, včetně závazků k náhradě škody, se mohly upínat jen k
privatizovanému podniku jako celku, bez ohledu na to, ve které jeho organizační
složce vznikly, a nepřecházely proto podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. na nabyvatele v tom případě, jestliže docházelo k privatizaci pouze
části podniku (jeho organizační složky), se váže ke specifickému problému,
který Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích řešil, totiž v jakém rozsahu
přecházejí na nabyvatele privatizovaného majetku práva a povinnosti z
pracovněprávních vztahů, konkrétně závazky z odpovědnosti státního podniku jako
zaměstnavatele za škodu způsobenou jeho zaměstnanci. Nejvyšší soud na jejím
základě dovozuje, že úvahu o přechodu závazku platit náhradu za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti nelze odvíjet úspěšně ani z
citovaného ustanovení, neboť tyto (tj. pracovněprávní) odpovědnostní závazky se
upínají k podniku jako celku (srov. též důvody usnesení ze dne 28. června 2007,
sp. zn. 28 Cdo 2064/2007). Uvedené judikatorní závěry tudíž nemají přesah
postihující též občanskoprávní a obchodní závazkové vztahy, nejsou proto v
rozporu s rozsudky ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 25 Cdo 2658/2003, a ze
dne 30. července 2008, sp. zn. 25 Cdo 615/2006, v nichž Nejvyšší soud vyložil,
že k závazkům, které podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. přecházejí s vlastnickým právem k privatizovanému majetku na jeho nabyvatele,
patří též odpovědnostní závazky související s provozem privatizované
organizační jednotky (v prvém případě se jednalo o závod, ve druhém o nemocnici
spadající pod OÚNZ), a na otázku řešenou v souzené věci se nevztahují. Od
příslušné judikatury, tj. od citovaných rozhodnutí senátu 25 Cdo, se dovoláním
zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu neodchýlilo (srov. shodný závěr v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 32 Cdo 2153/2011) a
je v souladu též s judikatorními závěry Nejvyššího soudu, podle nichž
souvislost závazku s privatizovaným majetkem nutno zkoumat z hlediska
ekonomicko-organizačního, tj.
zda závazek se váže k majetku a hospodářské
činnosti té či oné organizační jednotky, jež jsou předmětem privatizace,
přičemž není rozhodné, čím je tato souvislost dána (k tomu srov. např. rozsudky
ze dne 16. října 2002, sp. zn. 29 Odo 173/2002, ze dne 12. března 2009, sp. zn. 32 Cdo 2772/2007, a ze dne 26. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 1675/2009). Pro úplnost lze odkázat na rozsudek ze dne 5. října 2005, sp. zn. 35 Odo
653/2004, uveřejněný pod číslem 84/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, v němž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že na základě
smlouvy o prodeji podniku dochází k přechodu závazků souvisejících s prodávaným
podnikem z prodávajícího na kupujícího ze zákona, i když tyto závazky nejsou ve
smlouvě identifikovány (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1604/2005). S ohledem na uvedené lze zároveň konstatovat, k bližšímu zdůvodnění shora
vyjádřeného závěru o nepřípustnosti dovolání proti napadenému potvrzujícímu
výroku rozsudku odvolacího soudu, že otázka přechodu odpovědnostních závazků
souvisejících s provozem privatizovaného podniku byla již v rozhodování
dovolacího soudu vyřešena, jeho judikatura není při řešení této otázky
rozporná, dovolací soud v souzené věci neshledává důvod, proč by se měl od své
dosavadní judikatury odchýlit, a odvolací soud řešil tuto právní otázku v
souladu s judikaturou dovolacího soudu. Z toho je zřejmé, že tato dovolací
námitka, byť je její podstatou kritika právního posouzení odvolacího soudu,
právní otázku způsobilou přivodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
nezahrnuje. Dovolací námitkou zpochybňující závěr soudů nižších stupňů o neplatnosti
smlouvy ze dne 28. prosince 1994, označené jako smlouva o prodeji části
podniku, dovolatelka oproti svému očekávání nenamítá vadu řízení (v žádném
případě totiž nelze dovodit závěr, že soudy k důkazu smlouvou nepřihlédly, z
toho, že ji posoudily jako neplatnou, resp. neúčinnou), nýbrž nesprávné právní
posouzení. Této námitce nelze přiznat důvodnost. Zpochybnit právní závěr
odvolacího soudu, že smlouva neobsahuje určité vymezení části podniku, která
měla být na jejím základě převedena na třetí subjekt, se dovolatelce nezdařilo. Naznačuje-li pak dovolatelka, že vymezení převáděné části podniku není
obligatorní náležitostí smlouvy o převodu části podniku, pak se jedná o názor,
jenž ve světle judikatury nemůže obstát. Podle ustanovení § 5 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000,
podnikem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a
nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové
hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k
své povaze mají tomuto účelu sloužit. Podle ustanovení § 476 obch. zák., v témže znění, smlouvou o prodeji podniku se
prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jiná práva
a jiné majetkové hodnoty, jež slouží provozování podniku, a kupující se
zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní
cenu (odstavec 1).
Smlouva vyžaduje písemnou formu (odstavec 2). Podle ustanovení § 487 obch. zák. (jež platilo v nezměněné podobě též v roce
1994) ustanovení § 477 až 486 platí i pro smlouvy, jimiž se prodává část
podniku tvořící samostatnou organizační složku. Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 22. prosince 1994, sp. zn. Odon
34/93, uveřejněném pod číslem 30/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
že podstatnými náležitostmi smlouvy o prodeji podniku je vymezení podniku,
který je předmětem smlouvy, dále závazek kupujícího převzít závazky
prodávajícího související s podnikem a konečně závazek kupujícího zaplatit
kupní cenu. K tomuto závěru se přihlásil též v rozsudku ze dne 30. června 2004,
sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněném pod číslem 28/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, v němž dodal, že smlouva, kterou se prodává část
podniku, má stejný právní režim jako smlouva o prodeji podniku, a to bez
jakékoliv výjimky. Zdůraznil přitom, že v případě smlouvy, kterou se prodává
toliko část podniku, nabývá na významu zejména přesné vymezení převáděné části
a s ní souvisejících práv a závazků. Tyto názory Nejvyšší soud prosazuje a rozvíjí v celé řadě svých dalších
rozhodnutí. Tak např. v rozsudku ze dne 8. dubna 2004, sp. zn. 32 Odo
557/2003, vyložil, že předmětem smlouvy o prodeji podniku je podnik jako
soubor hmotných (výrobní zařízení, pozemky a budovy, zásoby hotových výrobků,
atd.), osobních (zaměstnanci podniku) a nehmotných (práva a závazky) složek
podnikání, které tvoří jeden funkční celek. Převést lze také část podniku,
pokud má povahu samostatné organizační složky, kterou se rozumí ucelená
samostatně hospodařící část podniku, která vyvíjí v rámci podniku relativně
samostatnou činnost, jíž se podílí na činnosti podniku samotného. Podobně jako
podnik i část podniku představuje určitý soubor hmotných, osobních a nehmotných
složek podnikání (věcí, práv a jiných majetkových hodnot). Pro smlouvu o
prodeji části podniku proto platí – bez jakékoliv výjimky – stejný právní režim
jako pro smlouvu o prodeji podniku. V rozsudku ze dne 24. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 4773/2008, Nejvyšší soud dovodil, že posuzovat určitost smlouvy o
prodeji podniku je třeba z pohledu kritérií stanovených v § 476 obch. zák. V
usnesení ze dne 9. května 2006, sp. zn. 29 Odo 870/2005, pak zdůraznil, že je
nezbytné, aby předmětem smlouvy o prodeji části podniku byla taková část
podniku, která tvoří jeho samostatnou organizační složku. Za samostatnou
organizační složku lze (bez zřetele na to, jak je nazvána) pokládat takovou
součást podniku, u níž je vedeno samostatně (odděleně) účetnictví týkající se
této organizační složky, z něhož především vyplývá, které věci, jiná práva,
popřípadě jiné majetkové hodnoty slouží k provozování této části podniku, a
vymezuje tím předmět smlouvy o prodeji části podniku.
Z uvedených judikatorních závěrů plyne, že předmětem smlouvy o převodu části
podniku může být jen organizační jednotka podniku, že musí jít o organizační
jednotku samostatnou, o níž je vedeno oddělené účetnictví, a že organizační
jednotka, ať již je v rámci podniku označena jakkoliv, musí být ve smlouvě o
převodu zcela přesně vymezena. Přestože se v posuzované smlouvě prodávající zavazuje převést na kupujícího
vlastnické právo k tam uvedeným „movitým věcem a nemovitostem, právům a
majetkovým hodnotám“, lze jak z označení smlouvy, tak zejména z jejích
jednotlivých ustanovení dovodit úmysl stran uzavřít smlouvu o převodu části
podniku (nikoliv jen o převodu jednotlivých věcí, práv a závazků). Část
podniku, jež měla být předmětem převodu, však ve smlouvě vymezena není; v tom
je třeba dát odvolacímu soudu za pravdu. Ve smlouvě chybí nejen označení
převáděné organizační jednotky (tj. že se jedná o určitý závod, provoz a
apod.), ale též jakékoliv označení lokality (obec, místní část obce,
katastrální území apod.). Jakkoliv označena není ani budova, v níž se mělo
nacházet technologické zařízení na výrobu a rozvod páry a v níž – zřejmě –
provoz organizační jednotky (šlo-li vůbec o organizační jednotku) probíhal. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že právní úkon je neurčitý,
jestliže se jednajícímu nezdařilo jednoznačným způsobem stanovit obsah vůle,
přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití
výkladových pravidel stanovených v hmotném právu, obecně v § 35 odst. 2, 3 obč. zák. a speciálně pro obchodní závazkové vztahy též v § 266 obch. zák. (srov. např. rozsudek ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 1044/96, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura, sešit č. 2, ročník 1998, pod číslem 2, a rozsudek
ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod číslem 35/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výkladem však lze pouze zjišťovat
obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat
[srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon
110/1997, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1999,
pod číslem 30, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný v Souboru pod číslem C 1627]. Jde-li pak o právní
úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí
určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev
vůle zaznamenán [srov. např. rozsudek ze dne 14. února 2001, sp. zn. 22 Cdo
2651/1999, uveřejněný v Souboru pod číslem C 196, či rozsudek ze dne 26. března
2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, uveřejněný v Souboru pod číslem C 6237]. V souzené věci se jedná o neurčitost takového stupně, že její odstranění cestou
výkladu nepřichází v úvahu, zejména když pro smlouvu o prodeji části podniku je
předepsána obligatorní písemná forma. V tomto případě by se již nejednalo o
odstranění pochybností o obsahu vůle stran ve smlouvě projevené, nýbrž o
dodatečné doplnění smlouvy.
Nelze-li pak ze smlouvy dovodit, že na jejím
základě byla na třetí osobu převedena samostatná organizační jednotka podniku,
s jejímž provozem souvisí předmětný závazek, pak nelze nic vytknout závěru
odvolacího soudu, podle něhož nelze dovodit, že došlo k přechodu tohoto závazku
na třetí osobu. Dovolatelka soudu prvního stupně důvodně vytýká překvapivost jeho rozhodnutí. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi soudů
považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním
způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven
možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu
ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu
zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v
časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní
rozhledy č. 9, ročník 2010, a z poslední doby rozsudek ze dne 28. března 2012,
sp. zn. 32 Cdo 4706/2010). Žalobce v řízení před soudem prvního stupně
neplatnost této smlouvy nenamítal (dovolatelka smlouvu uplatnila až podáním z
8. října 2010!) a soud prvního stupně s možným posouzením smlouvy jako neplatné
dovolatelku neseznámil, byť by jí (jejímu advokátu) z dotazů soudu stran
smlouvy při jednání dne 13. října 2010 mohlo být zřejmé, že se soud otázkou
platnosti smlouvy zabývá. Neměla-li však dovolatelka z tohoto důvodu
příležitost doplnit svá tvrzení a důkazní návrhy a též právně argumentovat,
měla možnost učinit tak v odvolacím řízení, čehož využila. Tvrzení o tom, že
kupující byl založen za účelem podnikání ve výrobě a rozvodu tepla a že
převzatou část podniku od 1. ledna 1995 příslušným způsobem provozoval, a
důkazy k těmto tvrzením navržené jsou však pro posouzení určitosti předmětu
převodu zcela bez významu. Pochybil pravda i odvolací soud, když se s těmito
důkazními návrhy opomněl vypořádat. Vzhledem k uvedené zjevné irelevanci
opomenutých důkazních návrhů však lze jen stěží dospět k závěru, že procesní
pochybení, jichž se oba soudy dopustily, mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí o věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]
Opodstatněná není výtka, že odvolací soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním
než soud prvního stupně, aniž v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 a 3 o. s. ř. zopakoval či doplnil dokazování. Skutečnost je taková, že odvolací soud
zjištění soudu prvního stupně o stavu lesního majetku, k němuž svědčilo žalobci
právo hospodaření ke dni podání žaloby, tj. v roce 1994, označil za právně
nevýznamné. Skutkové závěry o sezónnosti provozu výroby tepla a o jejím
důsledku na negativní účinky soud prvního stupně nezaložil na výsledcích
dokazování, nýbrž na své vlastní úvaze, toliko s odkazem na ustanovení § 136 o. s. ř., což mu odvolací soud vytknul.
Stejně tak jen na vlastních úvahách,
nikoliv na základě výsledků provedeného dokazování, je založen závěr soudu
prvního stupně o neodůvodněném navýšení škody požadované žalobcem oproti roku
1992. Skutkový závěr, který dovolatelka vytýká odvolacímu soudu jako nepodložený
výsledky provedeného dokazování, totiž že výše škody vyčíslené pro rok 1991
padá na vrub rozdílnosti v proudění vzduchu oproti jiným letům, odvolací soud
neučinil. Odvolací soud v tomto ohledu toliko konstatoval argumentaci žalobce a
zdůraznil, že proudění vzduchu a rozptyl škodlivin do určitých lokalit je
rozhodujícím hlediskem pro posouzení vzniku škody a jejího rozsahu a znalec z
těchto skutečností vycházel, přičemž jde o otázky odborné, které soudu
nepřísluší řešit. Na základě toho pak uzavřel, což je pro jeho rozhodnutí
podstatné, že bylo třeba vycházet z rozsahu škody stanovené znalcem. Důvodná je však námitka dovolatelky, že soudy nižších stupňů se jakkoliv
nevypořádaly s důkazy, které soud prvního stupně provedl na její návrh, cílený
ke zpochybnění závěrů znaleckého posudku Ing. J. Š.. Soudy obou stupňů se – s
odkazem na závěry vyplývající z ustálené judikatury – vypořádaly toliko s
názorovým posunem prof. Ing. M., CSc., vyplývajícím z jeho vyjádření ze dne 25. října 2009, jímž soud prvního stupně provedl důkaz při jednání dne 18. srpna
2010. Soud prvního stupně provedl podle obsahu spisu též další dovolatelkou
(zejména v podání ze dne 8. října 2010) navržené důkazy, a to (při jednání dne
13. října 2010) výslechem svědka Ing. P. F. a jeho písemným odborným
vyjádřením, znaleckým posudkem RNDr. J. P., CSc., a znaleckým posudkem Ing. M. H.. V odůvodnění svého rozhodnutí však tyto důkazy vůbec nezmínil. Ačkoliv pak
dovolatelka v odvolání toto pochybení soudu prvního stupně vytkla, odvolací
soud se spokojil s tím, že tuto odvolací námitku v popisné části odůvodnění
svého rozhodnutí v obecné poloze konstatoval a zmínil tvrzení, jež dovolatelka
zamýšlí prokazovat znaleckým posudkem Ing. M. H., aniž se však k tomuto důkazu
jakkoliv vyjádřil. Z ustanovení § 132 o. s. ř. vyplývá pro soud povinnost hodnotit důkazy podle
své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné
souvislosti. Ustanovení § 157 odst. 2 věty první o. s. ř. pak soudu ukládá v
odůvodnění rozsudku uvést, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými
úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Tato povinnost logicky zahrnuje též
nutnost vyložit v odůvodnění, proč ty které z provedených důkazů za základ
svých skutkových zjištění nevzal. To platí tím spíše, jedná-li se o důkazy
provedené k návrhu té strany, jež byla ve sporu neúspěšná. Jestliže soud sice
navržené důkazy provede, leč se s nimi v rámci hodnocení důkazů vylíčeného v
odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádá, pak zatížil řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci. Takovéhoto pochybení se soud
prvního stupně v souzené věci dopustil. Stejnou vadou pak zatížil řízení též
odvolací soud, jestliže vadu řízení před soudem prvního stupně nenapravil, ač
tak učinit mohl a měl, neboť mu ustanovení § 213 odst. 3 o. s. ř.
v takové
procesní situaci ukládá takové důkazy zopakovat (a vzhledem k § 211 o. s. ř. se
s nimi v rámci hodnocení důkazů v souladu s § 132 o. s. ř. řádně vypořádat a
svůj myšlenkový postup v odůvodnění svého rozhodnutí též ve vztahu k těmto
důkazům v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. přesvědčivě vyložit). K příslušné
dovolací námitce se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v rozporu s
ustanovením § 157 odst. 2 věty první a § 211 o. s. ř. nijak nevyjádřil. Vzhledem k možnému dopadu takového opomenutí na kvalitu zjištěného skutkového
stavu věci jde o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu pak jde o tzv. opomenuté
důkazy, s nimiž Ústavní soud důsledně spojuje závěr o porušení práva na
spravedlivý proces (z mnoha srov. např. nález ze dne 18. dubna 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, uveřejněný pod číslem 63/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález ze dne 4. září 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, uveřejněný pod číslem
27/2002 tamtéž, a nález ze dne 14. května 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07,
uveřejněný pod číslem 85/2008 téže sbírky). Za těchto okolností nezbývá než uzavřít, že uplatněný dovolací důvod stanovený
v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je naplněn a rozhodnutí odvolacího soudu v
té jeho části, v němž je proti němu dovolání přípustné [tj. v té části výroku
pod bodem I odst. 2), jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v části
zamítavého výroku pod bodem II stran částky 273.708,- Kč s 3 % úrokem z
prodlení a žalované uloženo tuto částku žalobci zaplatit], nemůže obstát. Pro úplnost je třeba dodat, že zjištěná vada řízení, nezahrnující otázku
právního významu (neboť není důsledkem střetu o výklad normy procesního práva),
nemůže přivodit závěr o přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v
potvrzujícím výroku o věci samé pod bodem I odst. 1), neboť ustanovení § 237
odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř. výslovně zapovídá přihlížet k
okolnostem uplatněným prostřednictvím dovolacího důvodu upraveného v ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. ostatně usnesení Ústavního soudu ze dne
28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, stanovící požadavek, aby právní
otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně
formulována). Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v části podrobené dovolacímu přezkumu
z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za
středníkem, o. s. ř. v tomto rozsahu zrušil, spolu se závislými výroky o
nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc v tomto rozsahu
podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. srpna 2013
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu