29 Cdo 4773/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře ve věci žalobkyně
H. t., s. r. o., zastoupené JUDr. S. V., advokátkou, proti žalovanému JUDr. V.
B., advokátovi, jako správci konkursní podstaty úpadkyně H., s. r. o., „v
likvidaci“, , o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně,
vedené u Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Cm 67/2001, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. března 2008, č. j. 6 Cmo
19/2006-337, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 5.712,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
její zástupkyně.
Rozsudkem ze dne 25. října 2005, č. j. 8 Cm 67/2001-288, zamítl Krajský soud v
Ostravě žalobu, kterou se žalobkyně vůči žalovanému domáhala vyloučení v bodě
I. výroku specifikovaných nemovitostí, movitých věcí a práva k užitnému vzoru a
ochranné známce a logu t. (dále též jen „část podniku“) ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadkyně, dále žalobě zčásti vyhověl, tak, že z uvedeného
soupisu vyloučil v bodě II. výroku specifikované nemovitosti a rozhodl o
nákladech řízení (body III. a IV. výroku).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé změnil tak, že
část podnikuze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně vyloučil a nově
rozhodl o nákladech řízení.
Jako rozhodující odvolací soud řešil otázku platnosti smlouvy o prodeji části
podniku ze dne 22. srpna 1997, ve znění dodatků č. 1 ze dne 31. srpna 1997 a č.
2 ze dne 1. prosince 1997 (dále též jen „smlouva o prodeji části podniku“), na
jejímž základě měla žalobkyně od pozdější úpadkyně nabýt část podniku.
S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2006, sp. zn. 29 Odo
870/2005, dovodil, že za samostatně převoditelnou organizační složku podniku (§
487 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku; dále též jen „obch. zák.“)
lze pokládat takovou součást podniku, u níž je vedeno samostatně (odděleně)
účetnictví. Nepovažoval za právně významné, kdy k účetnímu oddělení
obchodní a výrobní části podniku úpadkyně došlo. Podstatné pro něj bylo, že k
oddělení došlo před uzavřením smlouvy o prodeji části podniku a že převáděná
část podniku byla takto přesně identifikovatelná. Shledal rovněž,že jak
převáděná – výrobní – část podniku, tak (po jejím vydělení) i zbylá – obchodní
část podniku pozdější úpadkyně, byly schopny samostatně provozovat činnost.
Odvolací soud neměl smlouvu o prodeji části podniku za neplatnou ani pro
neurčitost vymezení jejího předmětu (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku; dále též jen „obč. zák.“). Jelikož předmětem smlouvy o
prodeji podniku je podnik (§ 5 obch. zák.), příp. jeho část, podle odvolacího
soudu z hlediska určitosti postačí, je-li v ní dostatečně určitě specifikován
alespoň podnik (jeho část). Podle článku II. smlouvy o prodeji části podniku
byla jejím předmětem část podniku pozdější úpadkyně, zabývající se výrobou
plastových rozvodů; z článků III. až V. a navazujících příloh je podle
odvolacího soudu zřejmé i to, jakých věcí, jiných práv a majetkových hodnot se
smlouva týká. Část podniku pozdější úpadkyně, jíž se prodej týkal, tak je
vymezena dostatečně určitě. S poukazem na ustanovení § 482 obch. zák.
odvolací soud uvedl, že konkrétní určení jednotlivých věcí, práv a majetkových
hodnot vyplývá i z účetnictví prodávající, „které tím vymezuje předmět smlouvy
o prodeji části podniku“. Zdůraznil, že podle ustanovení § 486 odst. 3 obch.
zák. na kupujícího přecházejí i ty závazky, které, ač souvisí s převáděným
podnikem (nebo jeho částí), nebyly uvedeny ve smlouvě ani v účetnictví. Ani
případné opomenutí konkrétního závazku nezpůsobuje neplatnost smlouvy.
Proto – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl k závěru, že smlouva o
prodeji části podniku je platná; žalobkyně tak prokázala nabytí majetku, jehož
vyloučení z konkursní podstaty úpadkyně se domáhá. Dále se zabýval žalovaným
vznesenou námitkou neúčinnosti této smlouvy dle § 15 odst. 1 písm. c/ zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Připustil, že k
uzavření smlouvy došlo „v rozhodném období“ – po podání návrhu na prohlášení
konkursu – nicméně v okolnostech jejího uzavření neshledal nápadně nevýhodné
podmínky.
Žalovaný totiž netvrdil, že by kupní cena neodpovídala hodnotě převáděné části
podniku, ale poukazoval na to, že nebyla nikdy zaplacena. Podle dodatku č. 2 ze
dne 1. prosince 1997 měla být kupní cena uhrazena formou převzetí dluhu
pozdější úpadkyně z úvěrové smlouvy u Investiční a Poštovní banky, a. s. (dále
též jen „banka“), ve výši 24 mil. Kč žalobkyní. K tomu odvolací soud odkázal na
zjištění soudu prvního stupně, podle nichž k převzetí dluhu a k následné úhradě
úvěrové pohledávky banky žalobkyní skutečně došlo, pročež uzavřel, že žalobkyně
kupní cenu podniku uhradila v souladu se smluvním ujednáním. Odvolací soud
neměl za potřebné, aby žalobkyně výslovně přebírala závazky související s
podnikem (neboť přecházejí ze zákona) a neshledal ani nic zvláštního na
skutečnosti, že žalobkyně „podnikala v prostorách a výrobními prostředky
úpadkyně“, neboť tyto majetkové hodnoty žalobkyně nabyla právě smlouvou o
prodeji části podniku. Za významné pro posouzení účinnosti smlouvy o prodeji
části podniku odvolací soud nepovažoval ani následné chování úpadkyně; tj.
skutečnost, že v prosinci 1997 vstoupila do likvidace a posléze se připojila k
návrhu na prohlášení konkursu na její majetek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatel vyvozuje z ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ a d/ ZKV neúčinnost
smlouvy o prodeji části podniku.
Tvrdí, že účetní ukazatele pozdější úpadkyně v roce 1997 jednoznačně
nasvědčovaly jejímu předlužení. Dne 14. července 1997 byl podán věřitelský
návrh na prohlášení konkursu a bezprostředně poté (17. července 1997) valná
hromada úpadkyně rozhoduje o „údajném“ rozdělení jejího podniku na obchodní a
výrobní část. V časovém odstupu jednoho měsíce je „produktivní“ výrobní část
úpadkyně převedena na žalobkyni za cenu 24 mil. Kč s odloženou splatností a
úpadkyni zůstává „neproduktivní“ obchodní část. Následně dne 24. října 1997
„přijímá“ úpadkyně úvěr ve výši 24 mil. Kč (jež jednak není použit ke smluvně
sjednanému účelu a jednak je zajištěn zástavním právem zřízeným na již
převedených nemovitostech). V listopadu 1997 úpadkyně vstupuje do likvidace a
podává dlužnický návrh na prohlášení konkursu. Poté dochází k převzetí dluhu z
titulu nesplaceného úvěru žalobkyní, jež splacení převzatého dluhu „staví
(započítává) proti kupní ceně“ za převedenou část podniku.
Podle dovolatele se úpadkyně smlouvou o převodu části podniku uzavřenou po
podání návrhu na prohlášení konkursu na její majetek zbavila veškerého
zpeněžitelného majetku, který mohl sloužit k úhradě jejích závazků. Vzhledem k
„odložené splatnosti“ neusilovala ani o urychlený výnos z prodeje a přijatým,
účelově vázaným a zbývajícímu majetku neúměrným úvěrem se zbavila možnosti
dostát svým dluhům z podnikání. Odvolací soud pochybil, posuzoval-li
nevýhodnost transakce pro úpadkyni toliko z pohledu výše kupní ceny a nezabýval-
li se „komplexně nastíněnou zjevnou nevýhodností úkonu“ vzájemně majetkově a
personálně propojených zúčastněných subjektů.
K platnosti smlouvy o prodeji části podniku dovolatel opětovně namítá, že
„dostatečným předpokladem účinnosti“ převodu části podniku není pouhé její
„oddělení“ na základě usnesení valné hromady, neboť musí jít o samostatnou
organizační složku (§ 487 obch. zák. ve spojení s ustanovením § 7 odst. 2 obch.
zák.). Má rovněž za to, že předmět smlouvy byl vymezen neurčitě a že žalobkyně
na základě smlouvy nepřevzala odpovídající závazky, neboť je „nepojala do svého
obchodního jmění a prokazatelně je neplní“.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že žalovaný opakovaně měnil důvody
soupisu části podniku do konkursní podstaty. Tvrdí-li v dovolání, že tímto
důvodem je neúčinnost smlouvy o prodeji části podniku podle ustanovení § 15
odst. 1 písm. c/ a d/ ZKV, žalobkyně namítá, že neúčinnost podle písmene d/
uvedeného ustanovení uplatňuje až v dovolání. Podmínky, za kterých proběhl
prodej části podniku pozdější úpadkyně, nebyly nápadně nevýhodné, neboť
sjednaná cena, která odpovídala hodnotě převáděné části podniku, byla uhrazena
tak, že žalobkyně za úpadkyni zaplatila její dluh z úvěru. Žalobkyně navrhuje,
aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; není však
důvodné.
1/ K otázce (ne)platnosti smlouvy o prodeji části podniku:
Argumentace dovolatele, že způsobilým předmětem převodu části podniku může být
pouze samostatná organizační složka podniku a že taková organizační složka
nemůže být konstituována pouhým jejím formálním „oddělením“ od zbývající části
podniku na základě rozhodnutí orgánu obchodní společnosti, je v obecné poloze
správná.
Pojmovým znakem samostatné organizační složky ve smyslu ustanovení § 487 obch.
zák. je totiž její (možné) faktické – materiální oddělení od zbývající části
podniku, projevující se v relativně samostatném a uceleném předmětu činnosti, o
kterém je samostatně (odděleně) účtováno. Není přitom rozhodné, zda se
organizační složka zapisuje do obchodního rejstříku či zda jde o složku
oprávněnou svým vedoucím jednat navenek ve věcech jí se týkajících (srov.
důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2006, sp. zn. 29 Odo
870/2005, na něž případně odkázal již odvolací soud).
V projednávané věci nelze ovšem než konstatovat, že (podle skutkového stavu
věci, zjištěného soudy nižších stupňů, z něhož Nejvyšší soud vychází) uvedený
znak faktické – materiální samostatnosti byl v případě převáděné části podniku
naplněn. Na posouzení schopnosti převáděné části podniku „provozovat relativně
samostatnou činnost nezávislou na zbylé části podniku“ vybudoval svůj závěr
o způsobilosti „výrobní“ části podniku pozdější úpadkyně být samostatným
předmětem převodu i odvolací soud. Jelikož dovolatel proti tomuto závěru
nikterak nebrojí, nemůže být s námitkou nezpůsobilosti předmětu převodu úspěšný.
Pochybnosti dovolatele stran určitosti smlouvy o prodeji části podniku Nejvyšší
soud nesdílí. Výklad podávaný právní teorií i soudní praxí je jednotný v tom,
že podstatnou částí smlouvy o prodeji podniku je vymezení podniku, který je
předmětem smlouvy, dále závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího
související s podnikem a konečně závazek kupujícího zaplatit kupní cenu, s tím,
že ve smlouvě musí být určena výše kupní ceny nebo alespoň – vzhledem k
ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák. – určen způsob, jakým bude dodatečně
stanovena (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly
30/1997 a 28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené závěry pak
v plném rozsahu platí i pro smlouvu o prodeji části podniku.
Nejvyšší soud má – ve shodě s odvolacím soudem – za to, že smlouva o prodeji
části podniku z pohledu určitosti vyhovuje kritériím ustanovení § 476 obch.
zák. (i proto, že v ní její účastníci výslovně nevyloučili přechod žádného
závazku, který s prodávanou částí podniku souvisel). Správný je i závěr
odvolacího soudu, podle něhož případné opomenutí souvisejících závazků ve
smlouvě či v účetnictví neplatnost smlouvy o prodeji části podniku nepůsobí (§
486 odst. 3 obch. zák.).
Právní posouzení smlouvy o prodeji části podniku odvolacím soudem jako
určitého (a tedy platného) právního úkonu je tak správné.
2/ K otázce neúčinnosti smlouvy o prodeji části podniku:
Již v rozsudku ze dne 29. září 2004, sp. zn. 29 Odo 130/2004, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2004, pod č. 162, Nejvyšší soud
uzavřel, že pro závěr,zda dlužník ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/
ZKV převedl věci ze svého majetku na jinou osobu za nápadně nevýhodných
podmínek, je určující srovnání sjednané kupní ceny s cenou obvyklou. Od
uvedeného závěru se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani na základě
argumentace obsažené v dovolání. Za situace, kdy dovolatel ani netvrdil, že by
kupní cena neodpovídala hodnotě převáděné části podniku, přičemž podle
nezpochybněných skutkových zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud
převzal, byla kupní cena žalobkyní i uhrazena (neboť žalobkyně – po převzetí
dluhu podle ustanovení § 531 odst. 2 obč. zák. – zaplatila za úpadkyni její
úvěrový dluh právní nástupkyni banky), neshledává ani Nejvyšší soud prodej
části podniku nevýhodným pro úpadkyni.
I kdyby uplatnění námitky dovolatele (v dovolání blíže nerozvedené), podle
které na sebe úpadkyně přejala svému majetku nepřiměřené závazky (§ 15
odst. 1 písm. d/ ZKV), nebránilo ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř., nelze
přehlédnout, že námitka směřuje nikoli proti účinnosti smlouvy o prodeji části
podniku, ale proti účinnosti úvěrové smlouvy, kterou úpadkyně sjednala až po
uzavření smlouvy o prodeji části podniku s bankou. V projednávané věci jde však
o novou skutečnost, která v dovolání uplatněna být nemůže.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy i co do otázky (ne)účinnosti
smlouvy o prodeji části podniku správné a dovolací důvod dle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. není dán.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného
dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.),
dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl v dovolacím řízení
úspěšný, byl proto zavázán k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni.
Náklady žalobkyně sestávají z paušální odměny advokátky za řízení v jednom
stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 4.500,-Kč a z paušální částky náhrady
hotových výdajů ve výši 300,-Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s
připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty činí 5.712,-Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. června 2009
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu