21 Cdo 2412/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce S. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému H. m. O., a.s. o
odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19
C 147/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
24. května 2005, č.j. 16 Co 192/2004-318, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu
žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti za období od 1.6.1997 do 19.2.2001 částku 252.463,- Kč s úroky z
prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne
18.5.1974 v důsledku prasknutí potrubí s plynným čpavkem utrpěl pracovní úraz -
těžké poleptání obou očních rohovek, pro který mu byl od 1.8.1975 přiznán plný
invalidní důchod. V době úrazu byl žalobce sice zaměstnán jako elektrikář u
Okresního stavebního podniku v P., k jeho úrazu však došlo na p. jatkách, což
byl provoz závodu O., Severomoravského průmyslu masného, národního podniku O. –
M., a při výkonu činnosti (opravě plováku regulujícího hladinu čpavku v
chladicím zařízení na jatkách), o kterou byl telefonicky požádán zaměstnancem
zmíněného národního podniku a kterou provedl na základě ústní dohody o
provedení práce. Severomoravský průmysl masný, národní podnik O. – M. uznal
jeho úraz jako pracovní a poskytl žalobci bolestné, náhradu za ztížení
společenského uplatnění, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti i náhradu za ztrátu na výdělku při uznání invalidity. Vzhledem k
tomu, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při
uznání invalidity) je žalobci poskytována v dosud nezměněné výši 1.272,- Kč
měsíčně i ze strany žalovaného, požaduje žalobce po žalovaném, který je zřejmě
právním nástupcem uvedeného národního podniku, její doplacení „v souladu s
valorizačními předpisy“ až do doby, kdy mu byl přiznán starobní důchod.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1.4.2004 č.j. 19 C 147/2000-286 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na
základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný
není v daném sporu pasivně věcně legitimován, neboť není „nositelem tvrzeného
hmotného práva“. Vycházel přitom z toho, že „základním článkem masného průmyslu
byl státní podnik Masný průmysl P. a Severomoravský průmysl masný O. – M., pod
který spadal též závod 03 O. V roce 1990 došlo k rozdělení státního podniku
Masný průmysl P. a koncernového podniku Severomoravského průmyslu masného O. –
M. Závazky koncernového podniku O. – M. a závodu 01 O. – M. přešly na státní
podnik Masokombinát M., nikoliv na nově vzniklý státní podnik Masokombinát H.,
na který přešly pouze závazky závodu 03 O. V rámci privatizace v roce 1993
vznikla 1.1.1994 akciová společnost Masokombinát H., tedy žalovaný, na kterého
závazek vůči žalobci nepřešel“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24.5.2005 č.j. 16 Co
192/2004-318 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ve
shodě se soudem prvního stupně zabýval v první řadě otázkou, zda vůbec je dána
pasivní věcná legitimace žalovaného v tomto sporu. Vycházel přitom ze zjištění,
že žalobce utrpěl úraz dne 18.5.1974 na pracovišti Severomoravského průmyslu
masného, národního podniku O. – M., provoz O. Nástupcem tohoto subjektu se
podle rozhodnutí ministra zemědělství a výživy ČSR ze dne 16.12.1981 stal dne
1.1.1982 Masný průmysl, koncern se sídlem v P., do kterého byl výše uvedený
subjekt začleněn; v roce 1990 v rámci rozdělení Masného průmyslu P. (který se
mezitím stal státním podnikem) pak „podle delimitačních zásad“ přešla práva a
závazky subjektu, u něhož žalobce utrpěl předmětný úraz, na nově založený
státní podnik Masokombinát H. (vznik 26.6.1990); rozhodnutím ministra
zemědělství č. 851/1993 ze dne 6.12.1993 byla poté část majetku tohoto státního
podniku na základě schváleného privatizačního projektu převedena na Fond
národního majetku ČR, který jej (jako zakladatel) vložil ke dni 1.1.1994 do
nově vzniklé akciové společnosti H. masokombinát O. a.s. (žalovaný). Z
uvedeného je tedy podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že státní podnik
Masokombinát H. „byl privatizován podle zákona č. 92/91 Sb.“, přičemž podle
ustanovení § 17 tohoto zákona práva a povinnosti podniku z pracovněprávních
vztahů k zaměstnancům pracujícím v podniku nebo v jeho organizační složce,
jichž se privatizace týká, přecházejí na nabyvatele. Žalobce však ke dni
privatizace (v roce 1993) ve státním podniku Masokombinát H. nepracoval, neboť
byl v plném invalidním důchodu, a tudíž „nebyl zaměstnancem ve smyslu § 17
zákona č. 92/91 Sb. pracujícím v podniku“. Přechod práv a povinností z
pracovněprávního vztahu žalobce nelze dovozovat ani z ustanovení § 250 odst. 1
a 2 zák. práce ve znění účinném do 31.12.2000, které stanoví, že v případě
převodu části zaměstnavatele (státní podnik Masokombinát H. byl privatizován
pouze částečně a po privatizaci nadále existoval ještě několik let až do roku
1996) k jinému zaměstnavateli, zůstávají nedotčena práva a povinnosti
dosavadního zaměstnavatele vůči těm zaměstnancům této převáděné části, jejichž
pracovněprávní vztahy do dne převodu zanikly. Protože podle ustanovení § 251b
zák. práce ve znění účinném do 31.12.2000 k přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů mohlo dojít jen v případech stanovených zákonem, dospěl
odvolací soud k závěru, že práva a povinnosti z dotčeného pracovněprávního
vztahu žalobce „na H. masokombinát O., a.s. (žalovaného) nepřešly, protože
žalobce v té době (1.1.1994) již u státního podniku Masokombinát H. nepracoval“, a že „proto není žalovaný ve sporu věcně pasivně legitimován“.
Uvedený závěr přitom platí i pro případ, „kdyby se potvrdilo (jak se v řízení
ze strany žalovaného naznačuje), že odpovědnost za pracovní úraz žalobce z roku
1974 nese jeho tehdejší zaměstnavatel Okresní stavební podnik P., nebo že
závazek Severomoravského průmyslu masného, národního podniku O. – M. ve vztahu
k pracovnímu úrazu žalobce přešel postupně na státní podnik Masokombinát O. –
M. a poté na Masokombinát M., a.s.“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že
odvolací soud „nesprávně aplikoval ustanovení zákoníku práce (§ 250 odst. 1 a
2) o převodu části zaměstnavatele k zaměstnavateli jinému“ a že není správný
závěr soudů o tom, že „podle zákona o velké privatizaci (č. 92/91 Sb.) při
použití ust. § 250 odst. 1, 2 a § 251b zák. práce“ nepřešel závazek
privatizovaného státního podniku Masokombinát H. na Fondem národního majetku ČR
založenou akciovou společnost H. masokombinát O. (žalovaného). Dovolatel
poukázal na skutečnost, že delimitací vzniklý státní podnik Masokombinát H., na
který přešel závazek vyplácet žalobci rentu, „byl postupem dle z. č. 92/91 Sb.
rozhodnutím ministra zemědělství zrušen bez likvidace s tím, že státní podnik
přešel na Fond národního majetku ČR, který na základě schváleného
privatizačního projektu založil ke dni 1.1.1994 žalovaného“. Vložením
privatizovaného majetku do základního jmění žalovaného podle názoru dovolatele
„přešlo na žalovaného nejen vlastnické právo k věcem, jakož i jiná práva,
současně však i závazky související s privatizovaným majetkem“. Protože se
jednalo o zrušení podniku bez likvidace a – jak zdůraznil – „musejí být s
převáděným majetkem vypořádány i veškerá práva a závazky vztahující se k
převáděnému majetku“, tak „s odkazem na § 15 odst. 4 z. č. 92/91 Sb. postupoval
žalovaný jako nabyvatel závazku tím způsobem, že žalobci oznámil jeho převzetí
bez zbytečného odkladu tak, že žalobci vyplácel rentu v nezměněné výši bez
přerušení, jak to činil privatizovaný státní podnik“. Žalobce navrhl, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být
přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a
odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce dne 18.5.1974 utrpěl úraz –
poškození zdraví (těžké poleptání obou očních rohovek) na pracovišti
Severomoravského průmyslu masného, národního podniku O. – M., provoz O.; pro
následky úrazu mu byl od 1.8.1975 přiznán plný invalidní důchod a do práce již
nenastoupil. Jmenovaný národní podnik uhradil žalobci na odškodnění úrazu,
který uznal jako pracovní, náhradu za bolest, za ztížení společenského
uplatnění a za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a poté mu
vyplácel i náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při
uznání invalidity). Na základě rozhodnutí ministra zemědělství a výživy ČSR
č.j. 2031/81/314 ze dne 16.12.1981 byl zmíněný národní podnik dnem 1.1.1982
začleněn do nově vzniklé státní hospodářské organizace Masný průmysl, koncern
se sídlem v P. (následně Masný průmysl, s.p.). V roce 1990 v rámci rozdělení
Masného průmyslu, s.p. přešla práva a závazky subjektu, u něhož žalobce utrpěl
předmětný úraz, dnem 26.6.1990 na nově založený státní podnik Masokombinát H.
Na základě schváleného privatizačního projektu č.j. 529/93-350 ze dne 8.10.1993
byla rozhodnutím ministra zemědělství ČR č. 851/1993 ze dne 6.12.1993 část
majetku státního podniku Masokombinát H. vyjmuta a převedena na Fond národního
majetku ČR; Fond národního majetku ČR – jako jediný zakladatel - vložil tento
majetek do základního jmění obchodní společnosti H. masokombinát O. a.s.
(žalovaný), která byla zapsána do obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem
v Ostravě ke dni 1.1.1994. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání invalidity) byla žalobci vyplácena, naposledy
žalovaným, až do 19.2.2001, kdy byl žalobci přiznán starobní důchod. Požadavek
žalobce na zvýšení této náhrady „v souladu s valorizačními předpisy“ však
žalovaný odmítá - mimo jiné - s odůvodněním, že závazek k odškodnění úrazu
žalobce nepřevzal.
Za tohoto skutkového stavu byl pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku
žalobce vůči žalovanému na zaplacení (doplacení) náhrady za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti především významný závěr o tom, zda vůbec v
rámci privatizace státního podniku Masokombinát H. mohl dne 1.1.1994 přejít na
žalovaného závazek Severomoravského průmyslu masného, národního podniku O. – M.
k náhradě škody způsobené žalobci (pracovním) úrazem ze dne 18.5.1974.
V této souvislosti odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku
- řešil mimo jiné právní otázku, v jakém rozsahu přecházejí na nabyvatele
privatizovaného majetku práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů. Tato
právní otázka byla v judikatuře soudů již v minulosti vyřešena. Soudní praxe v
tomto směru vychází z názoru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 19.5.2004, sp. zn. 21 Cdo 2611/2003, uveřejněný pod č. 52 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005), že privatizovaný podnik
(jeho část) představuje jako organizovaný útvar nejen určitý soubor věcí, práv
a jiných majetkových hodnot, které slouží k plnění jeho úkolů, nýbrž že
součástí tohoto souboru (jeho části) je i osobní prvek (zaměstnanci v něm
působící). V zájmu zachování této jednoty hmotných, osobních i nehmotných
složek podnikání, jež jsou ve svém souhrnu předpokladem ekonomické funkčnosti
podniku, proto zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné
osoby (i ve znění účinném v době privatizace státního podniku Masokombinát H.),
obdobně jako odvolacím soudem zmiňované ustanovení § 250 zák. práce, stanovil,
že na nabyvatele přecházela rovněž práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů
k zaměstnancům pracujícím v podniku nebo v jeho organizační složce, jichž se
privatizace týká (srov. § 17 větu první zákona č. 92/1991 Sb.). Z toho je
zřejmé, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů k těm
zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah k privatizovanému podniku před
uzavřením smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části (případně před vznikem
obchodní společnosti-nabyvatele, byl-li privatizovaný majetek použit jejímu
založení) skončil a kteří v něm již ke dni účinnosti smlouvy o prodeji
privatizovaného podniku nebo jeho části (případně ke dni vzniku nabyvatele)
nepracovali, neboť jejich pracovní poměr již v minulosti skončil, podle
ustanovení § 17 cit. zákona nedocházelo.
Úvahu o přechodu povinnosti platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti přitom nelze úspěšně odvíjet – jak se mylně
domnívá dovolatel - ani z ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. S
vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházely podle tohoto ustanovení
na nabyvatele i jiná práva a závazky, avšak jen ta práva a ty závazky, které
souvisely s privatizovaným majetkem podniku. Protože závazky z odpovědnostních
vztahů, včetně závazků k náhradě škody, se mohly upínat jen k podniku
privatizovanému jako celku, bez ohledu na to, ve které jeho organizační složce
vznikly, nepřecházely z tohoto důvodu podle citovaného ustanovení na nabyvatele
v tom případě, jestliže docházelo – tak jak tomu bylo i v posuzovaném případě -
k privatizaci pouze části podniku (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 13.11.2002, sp. zn. 21 Cdo 415/2002 a ze dne 13.11.2002
sp. zn. 21 Cdo 542/2002).
V posuzovaném případě odvolací soud z uvedených právních názorů, které byly a
jsou soudní praxí jako správné přijímány, důsledně vycházel. Dovodil-li proto
odvolací soud, že závazek k náhradě škody způsobené žalobci (pracovním) úrazem
ze dne 18.5.1974 „na H. masokombinát O., a.s. (žalovaného) nepřešel“, protože
žalobce v době privatizace státního podniku Masokombinát H. (v roce 1993) a
době vzniku žalovaného (ke dni 1.1.1994) „již u státního podniku Masokombinát
H. nepracoval“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již
ustálenou judikaturou soudů, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci
samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České
republiky proto dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s
ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. září 2006
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu