21 Cdo 1420/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. M., spol. s r.o.,
zastoupenému advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu
v České Lípě pod sp. zn. 8 C 553/95, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. května 2005,
č.j. 29 Co 687/2004-223, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný na odškodnění pracovního úrazu ze dne
15.12.1979 zaplatil ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která
mu vznikala v době od 1.1.1995, a požadoval, aby mu žalovaný od tohoto data
platil pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 8.957,- Kč. Žalobu odůvodnil
tím, že „podle rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 1.3.1983, č.j. 9 C
986/81-25 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 14.9.1984, č.j. 8 C
952/83-11“ mu žalovaný poskytoval řádně náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti, avšak počínaje dnem 1.1.1995 při určení její
výše nevychází ze skutečně dosahovaného výdělku, nýbrž z pravděpodobného
výdělku, jehož by žalobce mohl dosáhnout v zaměstnání u žalovaného. Postup
žalovaného nepovažuje žalobce za správný, neboť u žalovaného již déle než 15
let nepracuje, bydlí v L., dojíždění do místa výkonu nabízené práce (B., okres
Č. L.) „by bylo pro něj značně svízelné, tím spíše, že je osobou se změněnou
pracovní schopností“, a proto podle jeho názoru nejsou dány podmínky pro
aplikaci ustanovení § 195 odst. 3 zák. práce.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 28.6.1995, č.j. 8 C 553/95-20, ve
znění opravného usnesení ze dne 31.7.1995, č.j. 8 C 553/95-22, žalovanému
uložil, aby platil žalobci „s účinností od 1.1.1995 rentu ve výši 8.957,- Kč
měsíčně“ a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení
10.580,- Kč a „do pokladny“ Okresního soudu v České Lípě soudní poplatek ve
výši 12.900,- Kč. Vycházel ze zjištění, že žalovaný, který převzal závazek
platit žalobci ve smyslu ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce náhradu za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu pracovního úrazu, k níž
se soudem schváleným smírem ze dne 14.9.1984 zavázal O. p. m. p. M., nabídl
žalobci v závěru roku 1994 zaměstnání v provozovně v B., kde by žalobce mohl
dosáhnout „podstatně vyššího výdělku“ než v současném zaměstnání. Protože podle
názoru soudu prvního stupně žalobce odmítl nabízenou práci z vážných důvodů,
neboť vzdálenost z místa jeho bydliště (tj. z L.) do místa výkonu nabízené
práce je značně velká, „řádově desítky kilometrů s časově náročným dojížděním“,
náleží mu náhrada za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem
před vznikem škody valorizovaným podle příslušných právních předpisů a
průměrným výdělkem v současném zaměstnání dosahujícím 1.878,- Kč „čistého“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 23.9.1999, č.j. 30 Co 560/95-52 rozsudek soudu prvního stupně
změnil „potud, že se žaloba zamítá ohledně částky 5,- Kč měsíčně od 1.1.1995“,
„jinak“ tento rozsudek „ve výroku žalobě vyhovujícím“ a ve výroku o nákladech
řízení a o soudním poplatku potvrdil; současně rozhodl, že žalovaný je povinen
„nahradit“ žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 8.510,- Kč „u JUDr. P. R.“
a že návrh žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání se zamítá. Odvolací
soud zdůraznil, že již v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 986/81 byl přijat
závěr, že „zaměstnavatel, u něhož k pracovnímu úrazu došlo (právní předchůdce
žalovaného)“, nebyl schopen žalobci zajistit vhodné pracovní místo. Jestliže
žalobce „za této situace po přibližně dvou letech“ i s rodinou změnil své
bydliště a „nyní po více než 15ti letech od úrazu mu žalovaný nabídl pracovní
místo ve vzdálenosti přibližně 50 km od jeho stávajícího bydliště“, je podle
názoru odvolacího soudu správný závěr soudu prvního stupně, že žalobce měl k
odmítnutí nabízeného místa „se zřetelem na náročnost dojíždění, když žalobce je
navíc osobou se změněnou pracovní schopností“, vážný důvod.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 5.4.2001,
č.j. 21 Cdo 906/2000-78 rozsudky soudů obou stupňů (s výjimkou výroků, jimiž
bylo rozhodnuto o placení částky 5,- Kč měsíčně od 1.1.1995) zrušil a věc v
tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud
zdůraznil, že pro posouzení závažnosti důvodů pro odmítnutí práce, která byla
zaměstnanci zajištěna, zákon v ustanovení § 195 odst. 3 zák. práce neurčuje, z
jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy v tomto směru
(tj. zda jsou dány „vážné důvody“, které zaměstnanci umožňují odmítnout
zajištěnou práci bez nepříznivých důsledků na výši poskytované náhrady za
ztrátu na výdělku) proto závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Protože v daném případě odvolací soud při zkoumání, zda žalobce odmítl práci
vedoucího expedice na pracovišti v zinkovně v B. ze závažných důvodů, k
okolnostem významným pro posouzení věci náležitě přihlédl, je podle názoru
dovolacího soudu správný jeho závěr o tom, že důvody, pro něž žalobce odmítl
nastoupit práci, kterou mu žalovaný zajistil, je třeba považovat za vážné
důvody ve smyslu ustanovení § 195 odst. 3 zák. práce. Odvolacímu soudu však
(kromě nepřezkoumatelnosti stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti a nepřihlédnutí k již pravomocně přisouzené
náhradě) vytknul, že při posuzování otázky pasivní věcné legitimace žalovaného
vycházel jen z tvrzení účastníků o tom, že žalovaný převzal závazek platit
žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a že „je
právním nástupcem O. M.“ (důvodem mělo být vydražení provozovny ve veřejné
dražbě), aniž by se z tohoto hlediska zabýval tím, jaké důsledky pro nabyvatele
spojují právní předpisy s vydražením provozní jednotky. Tyto nedostatky podle
názoru dovolacího soudu odůvodňují zrušení nejen rozsudku odvolacího soudu, ale
i rozsudku soudu prvního stupně a na něj navazujícího akcesorického usnesení.
Okresní soud v České Lípě nato rozsudkem ze dne 12.4.2002, č.j. 8 C 553/95-119
žalobu zamítl a rozhodl, že „žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů
řízení“. Z výsledků doplněného dokazování soud prvního stupně dovodil, že „k
převodu vlastnictví provozní jednotky bývalého státního podniku O. M. (Z. B.,
kde žalobce dříve pracoval) na žalovaného došlo v souvislosti s jeho likvidací,
a to prodejem ve veřejné dražbě dne 23.6.1993, nikoli tedy postupem při
privatizaci majetku státu dle zákona č. 92/91 Sb., při němž spolu s vlastnickým
právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a
závazky související s privatizovaným majetkem“. Bývalý zaměstnavatel žalobce -
jak dále zdůraznil - „zanikl likvidací, tedy způsobem, při němž dle zákoníku
práce nepřechází současně s převodem vlastnického práva na nabyvatele práva a
závazky z pracovněprávních vztahů“. Za této situace tedy „žalovaný spolu s
vydražením provozní jednotky bývalého st. p. O. M. v likvidaci nepřevzal
závazek platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku“, a proto podle názoru
soudu prvního stupně z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného
není uplatněný nárok opodstatněný.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením
ze dne 1.7.2002, č.j. 29 Co 277/2002-127 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházeje z rozhodnutí
přednosty Okresního úřadu v Č. L. o vyhlášení likvidace státního podniku O. M.
a dražebního protokolu o dražbě provozní jednotky tohoto podniku – Z. B. dospěl
na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že v daném případě šlo „o převod
majetku státu, s nímž hospodařil státní podnik, na soukromý subjekt“, a že
proto „platí pro podmínky tohoto převodu ustanovení zákona č. 92/1991 Sb.“.
Jelikož ustanovení § 17 cit. zákona upravující přechod práv a povinností z
pracovněprávních vztahů „míří na práva a závazky ve vztahu k zaměstnancům
převáděného subjektu, kteří jsou zaměstnání v době převodu“, je třeba podle
názoru odvolacího soudu u osob, které - tak jako žalobce - u převáděného
subjektu v době převodu již zaměstnány nebyly, „posuzovat přechod jejich práv
podle § 15 odst. 1 cit. zákona“, které v daném případě „má přednost jako úprava
speciální před obecnou úpravou § 251 zák. práce“. Protože za tohoto stavu
„nelze pokládat za správný“ závěr soudu prvního stupně o tom, že na žalovaného
v souvislosti s dražbou Z. B. neměl přejít závazek k náhradě škody z pracovního
úrazu žalobce, odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším
řízení zabýval věcně otázkou existence a rozsahu uplatněného nároku žalobce.
Okresní soud v České Lípě (poté, co usnesením ze dne 12.3.2004, č.j. 8 C
553/95-164 připustil „změnu-rozšíření“ žaloby o 1,059.241,- Kč s úroky z
prodlení) rozsudkem ze dne 14.5.2004, č.j. 8 C 553/95-171 uložil žalovanému,
aby zaplatil žalobci 710.676,- Kč a aby mu měsíčně platil „s účinností od srpna
2003 náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 14.819,- Kč“, co do částky 348.565,-
Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně - vázán právním názorem
odvolacího soudu o přechodu závazku k náhradě škody z pracovního úrazu žalobce
na žalovaného – se zaměřil již jen na otázku, zda a v jaké výši žalobci náleží
požadovaná náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za
období od 1.1.1995. Vycházel přitom ze zjištění, že v průběhu celého žalovaného
období byl žalobce zaměstnán jen od ledna do března 1995 (s průměrným výdělkem
1.878,- Kč) a že jinak zůstal bez zaměstnání; od 26.6.1995 byl evidován na
úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, do konce roku 1995 mu bylo vypláceno
hmotné zabezpečení a „počínaje lednem 1996 je bez příjmů“. Za tohoto skutkového
stavu dovodil, že za období, kdy byl zaměstnán, náleží žalobci náhrada za
ztrátu na výdělku spočívající v rozdílu mezi průměrným výdělku před vznikem
škody (původně ve výši 5.197,- Kč) upraveným podle příslušných valorizačních
předpisů a skutečně dosaženým výdělkem, že za období od 1.4. do 26.6.1995, kdy
nebyl v evidenci na úřadu práce, žalobci nárok nevznikl, následně že je třeba
„při výpočtu renty započíst vyplacené hmotné zabezpečení“ a že v období od
1.1.1996 náleží žalobci „renta, která představuje rozdíl mezi průměrným
výdělkem valorizovaným podle příslušných předpisů a minimální mzdou“. Na
základě „výpočtu nedoplatků náhrady za ztrátu na výdělku v jednotlivých letech
1995 až srpen 2003“ a „po odečtení přeplatku za rok 1995“ soud prvního stupně
přiznal žalobci „kapitalizovanou rentu“ ve výši 710.676,- Kč a dále od srpna
2003 „rentu ve výši 14.819,- Kč“.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 11.5.2005, č.j. 29 Co 687/2004-223 rozsudek soudu prvního
stupně „ve výroku I. žalobě vyhovujícím“ změnil tak, že žalobu o zaplacení
710.676,- Kč a o „rentu ve výši 14.819,- Kč měsíčně od srpna 2003 do budoucna“
zamítl, „v části zamítající žalobu výrokem II.“ tento rozsudek potvrdil a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud „přehodnotil“ svůj právní názor ohledně pasivní
věcné legitimace žalovaného, který vyslovil v usnesení ze dne 1.7.2002, č.j. 29
Co 277/2002-127, když dospěl k závěru, že ustanovení § 15 odst. 1 zákona č.
92/1991 Sb. (podle něhož s vlastnickým právem k privatizovanému majetku
přecházejí na nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným
majetkem) „lze vztahovat pouze na prodej uskutečněný fondem národního majetku
podle privatizačního projektu“. V daném případě - jak dále uvedl - původní
zaměstnavatel žalobce – O. p. m. p. (O.) M., státní podnik byl zrušen
vyhlášením likvidace rozhodnutím přednosty Okresního úřadu v Č. l. ze dne
19.4.1993 a jeho provozní jednotka – Z. B. byla žalovanému prodána ve veřejné
dražbě, která se uskutečnila dne 23.6.1993 „podle § 47b zákona č. 92/1991 Sb. s
přiměřeným použitím zákona č. 427/1990 Sb.“. Z rozsahu převzatých práva a
povinnosti vyplývajících z aukční karty a přílohy k protokolu o dražbě přitom
podle jeho názoru „lze dovodit, že Z. B. tvořila ucelenou organizační jednotku,
jež odpovídala oddělitelné části podniku, a že v dražbě byl fakticky uskutečněn
prodej části podniku podle § 487 obch. zák.“, na jehož základě „pak vydražitel
nabyl část podniku se všemi právy a povinnosti s tímto majetkem souvisejícími“.
Jelikož závazek odškodňovat pracovní úraz žalobci jako bývalému zaměstnanci
státního podniku O. M. „nelze považovat za právně ani ekonomicky související s
vydraženou provozovnou“ (již se nejednalo o zaměstnance této části podniku),
odvolací soud s poukazem na judikaturu dovolacího soudu a ustanovení § 250 zák.
práce dovodil, že závazek odškodňovat žalobce „zůstal státnímu podniku O. M.,
jehož likvidátor měl podle § 251 zák. práce před výmazem podniku v rámci
likvidace nárok vypořádat, případně že povinnost přešla na příslušnou
pojišťovnu“; proto „žalovaný, byť smluvně závazek převzal, není pasivně
legitimován v tomto řízení jako subjekt povinný hradit žalobci náhradu za
ztrátu na výdělku z titulu pracovního úrazu“, a žalobě tudíž nelze vyhovět.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že „věc měla být právně
posouzena“ ve smyslu původního právního názoru odvolacího soudu vysloveného v
usnesení ze dne 1.7.2002, č.j. 29 Co 277/2002-127, tedy tak, že „dražba
provozovny proběhla dle zákona č. 92/91 Sb. a šlo tudíž o převod majetku státu
na soukromý subjekt“, a že proto „platí pro podmínky tohoto převodu ustanovení
tohoto zákona včetně § 15 odst. 1, podle něhož spolu s vlastnickým právem k
privatizovanému majetku přecházejí na nabyvatele i jiná práva a závazky
související s privatizovaným majetkem včetně přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů dovolatel nenapadá), že žalobce, který byl zaměstnán
u O. p. m. p. M., státního podniku jako zinkař, utrpěl dne 15.12.1979 na
pracovišti (zinkovně) v B. pracovní úraz. Protože pro následky pracovního úrazu
žalobce nemohl vykonávat dosavadní práci, skončil pracovní poměr dohodou ke dni
3.1.1981, a následně u jiných zaměstnavatelů vykonával pouze méně placené
práce. Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 14.9.1984 č.j. 8 C 952/83-11
schválil smír, podle kterého se O. p. m. p. M., státní podnik zavázal (kromě
jiného) platit žalobci od 4.6.1984 pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši
1.921,- Kčs. V roce 1992 byl jmenovaný státní podnik částečně privatizován a
poté na základě rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v Č. L. ze dne 19.4.1993
byl zrušen a s účinností od 1.5.1993 vyhlášena jeho likvidace. Podle „Protokolu
č. 10/93/Zákupy“ o průběhu veřejné dražby „podle § 47b zákona č. 92/1991 Sb., o
podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, s přiměřeným použitím zákona č.
427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické
nebo fyzické osoby“, konané dne 23.6.1993 byla část majetku O. p. m. p. M.,
státního podniku „v likvidaci“ – provozní jednotka Z. B. vydražena obchodní
společnosti „A. M.“, spol. s r.o. (nyní A. M., spol. s r.o.), tj. žalovanému;
podle „potvrzení“ ze dne 21.7.1993 vydaného Okresní komisí pro privatizaci v Č.
L. „podle § 12 odst. 3 zákona č. 427/1990 Sb. a § 12 odst. 1 zákona č. 500/1990
Sb.“ se žalovaný (jako vydražitel) „stal dnem 23.6.1993 vlastníkem provozní
jednotky – Z. B. č.p. 49 (provozovna O. M.)“. Ke dni 16.7.1996 byl O. p. m. p.
M., státní podnik „v likvidaci“ po provedené likvidaci vymazán z obchodního
rejstříku. Náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle
ustanovení § 195 zák. práce platil žalobci po „vydražení provozovny Z. B. dne
23.6.1993 ve veřejné dražbě“ žalovaný; požadovaný doplatek náhrady však odmítá
žalobci uhradit – mimo jiné – s odůvodněním, že závazek k odškodnění pracovního
úrazu nepřevzal.
Za tohoto skutkového stavu byl pro posouzení pasivní legitimace žalovaného v
této věci kromě jiného významný závěr o tom, zda nastala skutečnost, která měla
za následek přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu žalobce (včetně
závazku k náhradě škody způsobené žalobci pracovním úrazem z roku 1979) na
žalovaného.
Východiskem úvah v uvedeném směru je zde skutečnost, že k přechodu práv a
povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele (dosavadního
subjektu odpovědnostního vztahu) na jiného zaměstnavatele může dojít (a to
platilo i podle právní úpravy účinné v roce 1993) toliko na základě zákona, tj.
tehdy, splní-li se předpoklady, které zákon stanoví jako důvod k přechodu práv
a povinností mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem, a je vyloučeno, jak z
tohoto vychází rovněž odvolací soud v posuzované věci, aby nastal jen kupř. na
základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů (srov. též právní názor
vyjádřený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994, sp. zn. 6 Cdo
82/94, který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1995). Případy, v nichž dochází k přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů, byly upraveny nejen v ustanovení § 249 a § 250 zák.
práce (ustanovení § 251 zák. práce neupravuje přechod práv a povinností z
pracovněprávních vztahů, ale jen uspokojení nároků pracovníků zrušené
organizace), ale i ve zvláštních právních předpisech (například v ustanovení §
17 zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve
znění zákona č. 92/1992 Sb., nebo v ustanovení § 59 odst. 3, § 480 a § 487
obch. zák.). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází
nejen při zániku zaměstnavatele, ale i v takovém případě stanoveném zákonem,
jenž zánik zaměstnavatele nepředpokládá.
V projednávané věci žalovaný po zrušení a vyhlášení likvidace O. p. m. p. M.,
státního podniku vydražil část majetku tohoto státního podniku – provozní
jednotku Z. B. (v níž byl žalobce dříve zaměstnán) ve veřejné dražbě provedené
dne 23.6.1993 Okresní komisí pro privatizaci v Č. L. postupem podle zákona č.
427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické
nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 47b zákona č. 92/1991
Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do
12.8.1993, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 210/1993 Sb., kterým se
mění a doplňuje zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na
jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů). Podle obsahu „Aukční karty“ (seznamu
majetku, který byl nabídnut k prodeji dražbou) a „Protokolu č. 10/93/Zákupy o
průběhu veřejné dražby“ a jeho příloh 1 a 2 byla předmětem dražby provozní
jednotka „Z. B.“ jako ucelená samostatně hospodařící část (organizační složka)
podniku „O. M. v likvidaci“, přebírající „práva a závazky z pracovněprávních
vztahů k zaměstnancům pracujícím ve vydražené provozní jednotce“ a práva a
závazky vyplývající „z rozhodnutí správních a jiných orgánů“ a „nájemních a
jiných smluv“, tvořená nemovitostmi (budovami a pozemky), stroji, zařízeními a
dalšími základními prostředky a předměty postupné spotřeby „dle přiloženého
seznamu“.
Podle ustálené judikatury (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 29.7.1999, sp. zn. 2 Cdon 1034/97, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod č. 25) je veřejná
dražba organizovaná podle zákona č. 427/1990 Sb. zvláště upraveným procesem
uzavírání smlouvy a současně i specifickým procesem uzavření smlouvy; jde o
kontraktační proces, při kterém se uplatní vzájemné nabídky smluvních stran
(srov. § 4 odst. 3, § 9 odst. 1 cit. zákona). Za ofertu, jež vedla k uzavření
smlouvy, se tu považuje poslední nabídka vyšší ceny a příklep licitátora za
akceptaci této nabídky, tedy za právní úkon, kterým se uzavření smlouvy
završuje (srov. § 9 odst. 1 cit. zákona). Je-li - tak jako v posuzovaném
případě - předmětem dražby provozní jednotka jako soubor hmotných, nehmotných,
jakož i osobních složek podnikání, které tvoří jeden funkční celek (srov. § 5
obch. zák.), pak vydražením – jak správně dovozuje odvolací soud – je „fakticky
uskutečněn prodej části podniku podle § 487 obch. zák.“ a na účastníka dražby,
jemuž byl udělen příklep (tj. na vydražitele), přechází vlastnictví k předmětu
dražby na základě - jak uvedeno shora - „zvláště upraveného procesu uzavírání
smlouvy a současně i specifického procesu uzavření smlouvy“, která – protože
svojí povahou není odlišná od smlouvy o prodeji části podniku - má rovněž
stejné právní účinky.
Uzavření smlouvy o prodeji podniku, příp. jeho části (§ 476 a násl. obch. zák.)
je jedním z případů (skutkových podstat) stanovených zákonem, v nichž dochází k
přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů; uvedené vyplývá z
ustanovení § 480 obch. zák., podle něhož (obdobně jako podle ustanovení § 250
zák. práce) „práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k
zaměstnancům podniku přecházejí z prodávajícího na kupujícího“, což podle
ustanovení § 487 obch. zák. platí „i pro smlouvy, jimiž se prodává část podniku
tvořící samostatnou organizační složku“.
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na kupujícího je při
smlouvě o prodeji podniku (části podniku) odůvodněn tím, aby zůstala v zájmu
ekonomického využití podniku (převáděné části podniku) zachována jednota
hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání. Ze znění ustanovení § 480
obch. zák. (srov. slova „k zaměstnancům podniku“) se jednoznačně podává, že na
kupujícího nepřechází všechna práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů,
které vůbec kdy prodávajícímu vznikly při provozování podniku (převáděné části
podniku), ale jen práva a povinnosti (včetně neuspokojených nároků) vůči těm
zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah s prodávajícím trval alespoň v den,
kterým se stala smlouva o prodeji podniku (části podniku) účinnou; skončil-li
pracovněprávní vztah před tímto dnem, zůstávají práva a povinnosti
prodávajícího (spočívající v dosud neuspokojených nárocích) vůči bývalým
zaměstnancům smlouvou o prodeji podniku (části podniku) nedotčena. Uvedený
závěr je rovněž v souladu s účelem smlouvy o prodeji podniku (části podniku); k
zachování jednoty hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání je potřebné,
aby kupující převzal práva a povinnosti jen vůči zaměstnancům, jejichž
pracovněprávní vztah dosud trvá a kteří tak mají v převáděném podniku (jeho
převáděné části) nadále působit (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 1495/96,
který byl uveřejněn pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V posuzované věci bylo dokazováním před soudy zjištěno, že pracovní poměr
žalobce u O. p. m. p. M., státního podniku, u něhož (na pracovišti Z. B.)
utrpěl dne 15.12.1979 pracovní úraz, byl rozvázán dohodou již v roce 1981.
Protože v době „vydražení provozovny Z. B. dne 23.6.1993 ve veřejné dražbě“
pracovní poměr žalobce u jmenovaného státního podniku (v té době „v likvidaci“)
již skončil, nemohla - s ohledem na výklad podaný shora vycházející z povahy
tohoto převodu - práva a povinnosti z jeho dřívějšího pracovněprávního vztahu
(včetně závazku k náhradě škody podle ustanovení § 195 zák. práce) přejít na
žalovaného. Závěr odvolacího soudu o tom, že „žalovaný, byť smluvně závazek
převzal, není pasivně legitimován v tomto řízení jako subjekt povinný hradit
žalobci náhradu za ztrátu na výdělku z titulu pracovního úrazu“, je proto v
souladu se zákonem.
Dovozuje-li žalobce přechod závazku k náhradě škody podle ustanovení § 195 zák.
práce na žalovaného z ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., pak (kromě
toho, že v posuzované věci nešlo o privatizaci na základě uvedeného ustanovení)
nepřihlíží náležitě k tomu, že podle tohoto ustanovení s vlastnickým právem k
privatizovanému majetku sice přecházely na nabyvatele i jiná práva a závazky,
avšak jen ta práva a ty závazky, které souvisely s privatizovaným majetkem
podniku. Protože závazky z odpovědnostních vztahů, včetně závazků k náhradě
škody, se mohly upínat jen k podniku privatizovanému jako celku, bez ohledu na
to, ve které jeho organizační složce vznikly, nepřecházely z tohoto důvodu
podle citovaného ustanovení na nabyvatele v tom případě, jestliže docházelo k
privatizaci pouze části podniku (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 13.11.2002, sp. zn. 21 Cdo 415/2002 a ze dne 13.11.2002,
sp. zn. 21 Cdo 542/2002).
Z uvedeného je zřejmé, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních
vztahů k těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah k podniku likvidovanému
veřejnou dražbou provozních jednotek za přiměřeného použití zákona č. 427/1990
Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo
fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů, skončil před přechodem vlastnictví
k provozní jednotce podniku vydražené příklepem licitátora, a kteří v něm ke
dni vydání potvrzení příslušným orgánem o tom, že vydražiteli byla provozní
jednotka veřejnou dražbou prodána a že dnem udělení příklepu se stal jejím
vlastníkem, již nepracovali, neboť jejich pracovní poměr již v minulosti
skončil, nedocházelo ani podle ustanovení § 47b zákona č. 92/1991 Sb.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je správný. Protože
nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl
postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle
ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. července 2007
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu