32 Cdo 2570/2017-780
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně Mališ Nevrkla Legal, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem v Praze
5, Smíchov, Kováků 554/24, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 28909771,
zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Revoluční 655/1, proti žalované Vítkov Invest s. r. o., se sídlem v Praze 2, Na
Kozačce 6/1288, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 26429586, zastoupené Mgr.
Lukášem Damborským, advokátem, se sídlem v Praze, U družstva Ideál 1283/13, o
zaplacení částky 7 448 189 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 37 Cm 225/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 25. 10. 2016, č. j. 3 Cmo 301/2015-723, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2016, č. j. 3 Cmo 301/2015-723,
v části, jíž byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2015, č. j. 37
Cm 225/2010-534, potvrzen ve výroku pod bodem I a zrušen ve výrocích pod body
II a IV, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2015, č. j. 37 Cm
225/2010-534, ve výrocích pod body I, II a IV, se zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně se v souzené věci domáhala po žalované zaplacení částky 7 448 189 Kč
se zákonným úrokem z prodlení jako odměny za právní služby, které žalované
poskytli Mgr. MUDr. Daniel Mališ, LL.M., (dále jen „Dr. Mališ“) a poté
žalobkyně v soudních řízeních vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11
Cm 39/2007 a pod sp. zn. 36 Cm 7/2009. Tvrdila, že v řízení vedeném pod sp. zn. 36 Cm 7/2009 proti společnosti PSJ Holding a. s. (dále též jen „předmětné
řízení“ a „PSJ Holding“) o zaplacení částky 3 767 144 389,66 Kč s úrokem z
prodlení (dále též jen „první nárok“) bylo provedeno celkem devět úkonů právní
služby za mimosmluvní odměnu v celkové výši 13 960 620 Kč, z níž požaduje část,
vypočtenou jako odměnu za čtyři úkony právní služby po 1 551 180 Kč, včetně
DPH. Úkony právní služby specifikovala jako převzetí a příprava zastoupení,
jednání s protistranou za každé 2 započaté hodiny, úprava žaloby, porady s
žalovanou přesahující jednu hodinu ve dnech 21. 10. 2008, 20. 1. 2009, 26. 1. 2009, 7. 7. 2009 a 11. 1. 2010 a písemné podání soudu ze dne 31. 7. 2009, s
tím, že do 30. 6. 2010 Dr. Mališ vykonával advokacii jako samostatný advokát a
od 1. 7. 2009 jako společník žalobkyně, přičemž „v rámci transformace své
advokátní praxe“ Dr. Mališ postoupil veškeré své pohledávky na žalobkyni a
postoupení dne 5. 2. 2010 oznámil žalované. Odměna za zastupování ve sporu
vedeném pod sp. zn. 11 Cm 39/2007 uplatněná v částce 2 525 Kč předmětem
dovolacího řízení není. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 8. 2015, č. j. 37 Cm 225/2010-534 (v
pořadí druhým v této věci), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 3 723 552
Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 4. 2010 do zaplacení (výrok pod bodem
I), žalobu co do částky 3 722 112 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 4. 2010 do zaplacení zamítl (výrok pod bodem II), stejně jako co do částky 2 525
Kč se zákonným úrokem z prodlení od 2. 3. 2010 do zaplacení (výrok pod bodem
III), a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem IV). Soud prvního stupně vzal za své skutkové zjištění jako nespornou skutečnost,
že žalovaná dne 30. 9. 2008 zmocnila Dr. Mališe k zastupování v předmětném
řízení a že v jeho zastoupení podala vyjádření k podání tamější žalované s
datem 2. 6. 2009 v rozsahu 25 stran (zřejmě míněno vyjádření ze dne 31. 7. 2009). Z provedených důkazů dospěl k zjištění, že dohoda o odměně za právní
služby, které byly žalované poskytnuty v řízení vedeném před Městským soudem v
Praze pod sp. zn. 36 Cm 7/2009, uzavřena nebyla. Zdůraznil, že má dostatečně
prokázaný skutkový stav a je schopen zaujmout v dané věci stanovisko bez ohledu
na další navrhované důkazy účastníků. S odkazem na právní názor vyjádřený Vrchním soudem v Praze v jeho usnesení ze
dne 9. 4. 2013, č. j. 3 Cmo 279/2012-353, podle něhož oznámení Dr. Mališe ze
dne 5. 2. 2010 o postoupení pohledávek z mimosmluvní odměny za právní služby,
které poskytl žalované do 30. 6.
2009, na žalobkyni, zakládá bez ohledu na
platnost dohody o postoupení pohledávek aktivní věcnou legitimaci postupníka k
vymáhání postoupené pohledávky, soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně je ve
věci aktivně legitimována. Vztah mezi účastníky podřadil pod úpravu obsaženou
v § 566 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), a ve vyhlášce č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)
[dale též jen “AT”]. Dovodil, že „mezi stranami v řízení“ došlo k uzavření
mandátní smlouvy, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout
právní služby, nebylo však prokázáno uzavření písemné smlouvy, z níž by bylo
lze zjistit, jakou úplatu si strany dohodly, přičemž podstatnými znaky
mandátní smlouvy je úplatnost. Výše a podmínky úplaty se řídí ustanovením §
571 obch. zák., podle něhož není-li výše úplaty ve smlouvě stanovena, je
mandant povinen zaplatit úplatu obvyklou v době uzavření smlouvy za činnost
obdobnou, a nárok na úplatu vzniká, pokud mandatář řádně vykoná činnost, ke
které byl povinen, a ustanovením § 1 odst. 1 advokátního tarifu, podle něhož
odměna advokáta za poskytnutí právních služeb se řídí jeho smlouvou s klientem,
a není-li odměna advokáta určena, řídí se ustanovením advokátního tarifu o
mimosmluvní odměně. Soud prvního stupně dospěl k názoru, že žalobkyně má právo na odměnu za dva
úkony právní pomoci, a to za převzetí a přípravu zastoupení podle § 11 odst. 1
písm. a) AT a za písemné podání ze dne 2. 6. 2009 (zjevně míněno podání ze dne
31. 7. 2009) podle § 11 odst. 1 písm. d) AT, a to z tarifní hodnoty sporu dle
§ 7 AT ve výši 1 551 180 Kč za úkon; k těmto úkonům žalobkyni náleží též
náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 AT a daň z přidané hodnoty dle § 137
odst. 3 občanského soudního řádu. Odměnu požadovanou za porady s klientem a za
jednání s protistranou žalobkyni nepřiznal. Dovodil, s odkazem na rozhodnutí
kárného senátu kárné komise České advokátní komory ze dne 30. 3. 2012, č. K
131/2011, a ze dne 8. 10. 2001, č. 16/01, že žalobkyně porušila ustanovení § 3
odst. 1 zákona o advokacii ve spojení s ustanovením § 16 odst. 1 a 2 AT a § 17
zákona o advokacii a čl. 4 odst. 1 a čl. 10 odst. 4 Pravidel profesionální
etiky, neboť neprokázala délku trvání jednotlivých jednání ani jejich obsah a
žalovanou neinformovala o způsobu výpočtu odměny dle advokátního tarifu. Námitku promlčení posoudil jako nedůvodnou. Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků v záhlaví označeným rozhodnutím
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku pod bodem I „ve správném
znění“, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku částku 3 723 552 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z
částky 3 723 552 Kč od 1. 4. 2010 do 30. 6. 2010 a dále od 1. 7.
2010 do
zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první
den každého dalšího kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované,
zvýšené o sedm procentních bodů, tento rozsudek potvrdil též ve výroku pod
bodem III, a ve výrocích pod body II a IV jej zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně měl k dispozici dostatek skutkových
zjištění, nelze však souhlasit se všemi jeho právními závěry. V přisuzujícím
výroku pod bodem I shledal rozsudek soudu prvního stupně správným, s tím však,
že úrok z prodlení měl být rozepsán alespoň za první pololetí. Vyjádřil názor,
že ačkoliv soud prvního stupně nevzal v úvahu závěry jeho kasačního rozhodnutí
a rozhodnutí dovolacího soudu a zabýval se znovu rozborem jednotlivých úkonů,
je třeba jeho rozhodnutí v tomto výroku považovat za správné, neboť alespoň
dovodil, že dva úkony právní služby byly skutečně provedeny. Ve vztahu k
zamítavému výroku pod bodem II vyhodnotil právní posouzení soudu prvního stupně
jako nesprávné. Zdůraznil, že Pravidla profesionální etiky nejsou obecně
závazným právním předpisem, žalobkyně žádný obecně závazný právní předpis
neporušila a citované rozhodnutí kárného senátu České advokátní komory se na
daný případ nevztahuje. Vytkl soudu prvního stupně, že měl za účelem zjištění
počtu poskytnutých úkonů právní služby provést žalobkyní navržené důkazy a
odpovídajícím způsobem je vyhodnotit a že z jeho rozhodnutí se nelze dobrat
toho, zda žaloba byla v tomto rozsahu zamítnuta pro protiprávnost požadavku na
odměnu, pro rozpor s dobrými mravy nebo proto, že žalobkyně neprokázala svá
tvrzení. Přitom kdyby šlo o poslední z uvedených důvodů, byl by to soud prvního
stupně, kdo žalobkyni neumožnil její tvrzení prokázat, ať již neprovedením
některých důkazů či nehodnocením těch, jež provedeny byly. Uzavřel, že „v
dosavadním řízení lze mít za prokázané, že žalobce je věcně aktivně
legitimován k vymáhání mimosmluvní odměny za úkony poskytnuté žalovanému, neboť
lze mít rovněž za prokázané, že mezi účastníky dohoda o smluvní odměně uzavřena
nebyla, pohledávka žalobce není promlčená a zástupcem žalovaného byl Dr. Mališ
nejprve jako samostatný advokát a posléze jako společník společnosti žalobce“. Soud prvního stupně se proto měl zabývat otázkou, zda žalobkyni vzniklo právo
na poměrnou část odměny, přičemž odměna se odvíjí od poskytnutých úkonů v době,
kdy byly poskytnuty, nikoliv od jejich vyúčtování. Rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen ve výroku pod bodem I a zrušen ve výrocích pod body II a IV, napadla
žalovaná dovoláním, jež má za přípustné pro řešení celkem osmnácti otázek
procesního a hmotného práva, z nichž dvě má za dosud nevyřešené v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a při řešení ostatních se měl odvolací soud od
rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit. Dovolání má za přípustné též pro
porušení svého práva na spravedlivý proces, jež spatřuje v tom, že odvolací
soud nereagoval na její námitky, že v hodnocení skutkových zjištění absentuje
určitá část skutečností, které v řízení vyšly najevo, a že napadené rozhodnutí
je nepřezkoumatelné. K řešení jednotlivých otázek dovolatelka obsáhle argumentuje. Navrhuje, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc (zřejmě v
tomto rozsahu) vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 1 článku
II, části první, zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s
bodem 2 článku II, části první, zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, a v souladu s bodem 2 článku II, části první, zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání,
neboť dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka s odkazem na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5243/2014 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), spatřuje
přípustnost dovolání primárně v tom, že z odůvodnění napadeného rozsudku
nevyplývá posouzení právních otázek, na jejichž vyřešení toto rozhodnutí
závisí. V tom lze dovolatelce přisvědčit jen částečně; třebaže byl odvolací
soud při vylíčení úvah, na nichž založil své rozhodnutí, skutečně velmi skoupý,
zejména ve vztahu k potvrzujícímu výroku, určité závěry, jimiž se lze zabývat
při zkoumání přípustnosti dovolání a jeho důvodnosti, v odůvodnění jeho
rozhodnutí přeci jen nalézt lze. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, a zároveň též důvodným, pro řešení
otázky opomenutých důkazů, neboť dovolatelka odvolacímu soudu důvodně vytýká,
že se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 120 odst. 1 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání
svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud (mimo
jiné) stručně a jasně vyloží, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a
jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, a proč neprovedl i další důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, ve vazbě na judikaturu
Ústavního soudu, že je sice na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (§
120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo
důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jedná-li se o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve
sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo
2900/2010, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, a ze dne 13. 8. 2013,
sp. zn. 32 Cdo 2870/2011).
Jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží
řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového
stavu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní
judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a
v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje
nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o
porušení práva na spravedlivý proces (z četných rozhodnutí Ústavního soudu
srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, uveřejněný pod
číslem 63/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, uveřejněný pod číslem 109/2002 tamtéž, a nález ze
dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, uveřejněný pod číslem 85/2008 téže
sbírky, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak např. rozsudky ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1236/2017,
ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo
4075/2016, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1554/2018). K námitce opomenutých důkazů, uplatněné žalovanou nejen v odvolání, nýbrž též v
následujících třech doplňujících podáních a konečně i při odvolacím jednání, se
odvolací soud výslovně nevyjádřil, z toho však, že rozhodnutí soudu prvního
stupně zčásti potvrdil a zčásti je sice zrušil, leč z jiných důvodů, lze
usoudit, že tuto námitku vyhodnotil jako neopodstatněnou. Takové posouzení
odvoláním otevřené otázky procesního práva ve světle citovaných judikatorních
závěrů obstát nemůže. Jestliže v situaci, kdy byl mezi účastníky řízení spor ve
zcela zásadních skutkových otázkách (mimo jiné též v tom, zda byla uzavřena
dohoda o smluvní odměně či nikoliv), soud prvního stupně odůvodnil neprovedení
navržených důkazů jen zcela formálně tak, že má skutkový stav z již provedených
důkazů za dostatečně prokázaný, nejde o odůvodnění vyhovující požadavkům
ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť není ani jasné, ani přesvědčivé. Protože Nejvyšší soud se od své dosavadní rozhodovací praxe při řešení uvedené
otázky procesního práva odklonit nehodlá (neshledává důvod, proč by ji měl
řešit jinak), nelze než uzavřít, že odvolací soud tuto otázku posoudil
nesprávně a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn
opodstatněně. K otázce určitosti žalobního návrhu se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém
předchozím rozhodnutí v této věci, v usnesení ze dne 7. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo
3329/2013, a na tam vyjádřeném názoru setrvává. Dovolatelce nelze přisvědčit,
že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2172/2011. V tam souzené věci šlo o
odlišnou procesní situaci; žalobce v ní skutečně uplatnil několik nároků se
samostatným skutkovým základem (platby za pojištění domu, za správu domu, za
výtah a za teplo a ohřev teplé vody). V souzené věci se žalobkyně domáhá odměny
za právní službu spočívající v zastupování žalované v řízení před soudem. Podle
§ 6 odst.
1 AT se výše mimosmluvní odměny stanoví podle sazby mimosmluvní
odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které
advokát ve věci vykonal, takto stanovený mechanismus výpočtu odměny vázaný na
jednotlivé úkony právní služby však neopodstatňuje závěr, že je odměna v
částech připadajících na jednotlivé úkony předmětem samostatných nároků, jak se
domnívá dovolatelka. Právní službou poskytnutou advokátem tu je zastupování v
řízení před soudy (srov. § 1 odst. 2 větu první zákona č. 85/1996 Sb., o
advokacii), nikoliv samostatně každý z jednotlivých úkonů, které advokát v
rámci zastupování provede. Z názoru, že právo advokáta na mimosmluvní odměnu za
poskytnutí právní služby spočívající v zastupování před soudem je nárokem
jediným, vyšel Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo
4319/2011, v němž vysvětlil, že příkaz spočívající v poskytnutí právní pomoci
při uplatňování nároku v řízení před soudem se nesplní postupně, prováděním
jednotlivých úkonů právní služby, nýbrž provedením celé činnosti spočívající v
právní službě při uplatňování nároku, právo na odměnu proto vzniklo advokátce
zánikem právního vztahu založeného smlouvou o poskytování právních služeb, tj. splněním, a odvolací soud tedy pochybil, jestliže dospěl k závěru, že žalobkyni
vznikal nárok na odměnu samostatně za každý jednotlivý úkon právní služby a že
tyto jednotlivé nároky se samostatně promlčují. Pro pořádek zbývá dodat, že
otázku, zda ve zde souzené věci jde o dva různé nároky v tom smyslu, že jde
jednak o žalobkynin původní nárok, jednak o nárok, který získala postoupením od
Dr. Mališe, dovolatelka neotevírá. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení sp. zn. 32 Cdo 3329/2013, žalobkyně
se nedomáhá odměny za čtyři úkony právní služby z poskytnutých devíti, nýbrž
poměrné části z celkové odměny za devět poskytnutých úkonů, vypočítané jako
čtyřnásobek mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (tedy 4/9 z výše
celkové odměny), takže údaj o čtyřech úkonech je pouze složkou způsobu výpočtu
poměrné části odměny zvolené k uplatnění. Z toho pak též nutně plyne, že
žalobkyni nelze přičítat ani požadavek na zaplacení 4/9 z těch úkonů právní
služby, stran nichž bude žaloba shledána co do základu důvodnou. Oproti tomu,
co se snaží prosadit dovolatelka, opačný závěr z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3329/2013 rozhodně neplyne. Prostřednictvím této otázky procesního práva se tedy dovolatelce přípustnost
dovolání založit nezdařilo. Otázku, „zda lze postoupit nárok a současně povinnost vyúčtovat odměnu za
poskytnuté právní služby“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2336/2010, a ze
dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3844/2012, odvolací soud neřešil a neměl důvod
řešit, jestliže nedovodil (a neučinil tak ani soud prvního stupně, s jehož
právním posouzením se až na výslovně vyjádřené výhrady ztotožnil), že předmětem
postoupení byla i povinnost vyúčtovat odměnu za poskytnuté právní služby.
Názor, že „lze postoupit nárok a současně povinnost vyúčtovat odměnu za
poskytnuté právní služby“, tu dovolatelka odvolacímu soudu podsouvá. Z
lakonického konstatování odvolacího soudu, že „odměna se odvíjí od poskytnutých
úkonů v době, kdy byly poskytnuty, nikoliv od jejich vyúčtování“, je patrno, že
odvolací soud vycházel z názoru, že vznik práva advokáta na odměnu za
poskytnutou službu právní pomoci není podmíněn jejím vyúčtováním. Otázka,
kterou odvolací soud neřešil a na jejímž řešení jeho rozhodnutí nezávisí,
přípustnost dovolání založit nemůže. Uvádí-li dovolatelka následně (v rozporu s předchozí svou argumentací), že
otázka, „zda lze postoupit nárok a současně povinnost vyúčtovat odměnu za
poskytnuté právní služby“, je otázkou dosud judikatorně nevyřešenou, pak i tu
platí, že taková otázka kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. nesplňuje. V reakci na související argumentaci dovolatelky lze coby obiter dictum dodat,
že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu právo na zaplacení odměny
advokátovi vzniká tam, kde nebyla uzavřena smlouva o odměně, provedením úkonu
právní služby (srov. např. rozsudek ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo
4594/2009), tj. splněním příkazu, a před splněním příkazu vzniká zánikem
právního vztahu založeného smlouvou o poskytování právních služeb v souvislosti
s ukončením zastoupení (srov. např. rozsudky ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo
3945/2017, a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2874/2007), nikoliv tedy až
vyúčtováním odměny; vyúčtování odměny je předpokladem splatnosti práva na její
zaplacení (srov. opět rozsudek sp. zn. 33 Cdo 4319/2011 a rozsudek sp. zn. 33
Cdo 2874/2007). Nejvyšší soud též dovodil v obecné rovině, že předmětem
postoupení může být jak pohledávka sporná (srov. např. rozsudek ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3867/2007), tak i pohledávka budoucí, tj. taková, která v
době uzavření postupní smlouvy ještě neexistuje a má vzniknout teprve v
budoucnu (srov. rozsudek ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4658/2009), a že
postoupit lze i takovou pohledávku, která již vznikla, leč není dosud
stanoveným způsobem určena její výše (srov. rozsudek ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014). Zcela zjevně nemůže přivodit závěr o přípustnosti dovolání otázka, „zda
postupitel musí být osobou splňující zákonné předpoklady oprávněné osoby“, při
jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
3. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 885/2000. Výzva oprávněné osoby k vydání věci podle
§ 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je speciálním právním
instrumentem restitučního předpisu, na základě jehož včasného a důvodného
využití vzniklo oprávněné osobě (restituentovi) právo, aby s ní povinná osoba
uzavřela dohodu o vydání věci, a judikatura, která se k této výzvě vztahuje,
není proto ani mutatis mutandis použitelná při řešení otázek souvisejících s
právem advokáta na odměnu za právní službu a s jeho povinností odměnu klientovi
vyúčtovat.
Už vůbec neměl odvolací soud ve zde souzené věci důvod zabývat se
tím, zda postupitel pohledávky - práva advokáta na odměnu za právní službu -
splňoval zákonné předpoklady oprávněné osoby. Předložená „právní otázka aplikace § 132 o. s. ř. a § 157 odst. 2 o. s. ř.“,
při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3104/2015, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 30
Cdo 396/2013, a ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 910/2014, není otázka
procesního práva řešená odvolacím soudem. Dovolatelka tu nečiní nic jiného, než
že zpochybňuje skutkový závěr soudů nižších stupňů, podle něhož dohoda o odměně
za právní službu uzavřena nebyla. Skutkový stav věci však v dovolacím řízení
zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se
o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně
napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky
takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (z
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014,
ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29
Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015). Zbývající právní otázky, z hlediska věcného se částečně překrývající, odvolací
soud rovněž neřešil, ač je řešit měl, neboť potřeba se k nim vyjádřit zřetelně
vyplývala z uplatněných odvolacích námitek. Z hlediska obsahového jde především
o následující otázky: a) zda přísudkem nebyla porušena zásada vázanosti soudu
žalobou zakotvená v § 154 odst. 2 o. s. ř., b) zda může odměnu za právní
službu jejímu příjemci (klientovi) vyúčtovat subjekt odlišný od poskytovatele
právních služeb (konkrétně postupník), c) zda by postoupením pohledávky na
zaplacení odměny advokáta za právní službu před vyúčtováním odměny klientovi
došlo ke změně obsahu pohledávky (ve smyslu § 525 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku) z důvodu předpisů o dani z přidané hodnoty a o dani z
příjmu, d) zda jsou v poměrech souzené věci důvody k odmítnutí mechanické
aplikace zákonné úpravy tarifní odměny advokáta pomocí redukce ad absurdum ve
smyslu závěrů usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS
787/08, a e) zda je uplatnění práva na odměnu v žalované výši vzhledem k
okolnostem případu v souladu s dobrými mravy. Dovolatelce je třeba dát za pravdu, že pokud se odvolací soud s jejími
odvolacími námitkami nevypořádal, je jeho rozhodnutí pro nedostatek důvodů
nepřezkoumatelné. Absence řádného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím
soudem brání dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost a zatěžuje řízení vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze publikované v Bulletinu Nejvyššího soudu České republiky
a Vrchního soudu v Praze sešit 3/94 č. 10 II.).
K takové vadě je dovolací soud,
jestliže je dovolání přípustné, povinen přihlédnout i bez návrhu (§ 242 odst. 3
o. s. ř.). Též z tohoto důvodu nemůže napadené rozhodnutí odvolacího soudu
obstát. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v dovoláním dotčené části správné a
podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je v tomto rozsahu, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí
také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil v příslušné
části též toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 5. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu