22 Cdo 1236/2017-451
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce M. Č., zastoupeného JUDr. Františkem Loskotem, CSc., advokátem se
sídlem v Hradci Králové, Československé armády 556/27, proti žalovaným 1) J.
Č., zastoupenému JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové,
Brněnská 300/31, a 2) D. Č., zastoupenému JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se
sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C
69/2014, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 20. 10. 2016, č. j. 25 Co 290/2016-416, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2016, č. j. 25 Co
290/2016-416, se ruší a věc se vrací tomuto soudu dalšímu řízení.
Okresní soud v Hradci Králové („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 4.
2016, č. j. 17 C 69/2014-371, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a
žalovaných k pozemku (jehož součástí je budova), oběma zapsaným na listu
vlastnictví u Katastrálního úřadu pro K. k., Katastrálního pracoviště H. K.,
pro obec H. K., katastrální území P. p. [výrok I. A)], a určil, že výlučným
vlastníkem uvedených nemovitostí je žalobce [výrok I. B)]. Výrokem II. uložil
žalobci povinnost zaplatit každému z žalovaných vypořádací podíl 725 000 Kč;
výroky III., IV., V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud zjistil, že žalobce vlastní ideální ? a každý z žalovaných ideální ?
nemovitostí, jejichž tržní cena je 2 900 000 Kč. Nemovitosti nejsou reálně
dělitelné. Žalobce požadoval přikázání nemovitostí do svého výlučného
vlastnictví; tvrdil, že má vlastní finanční prostředky na vyplacení podílů
žalovaných a že je připraven vybudovat v objektu chráněné bydlení ve
spolupráci s příspěvkovou organizací K. k. D. D. v O. Žalovaný 1) o nemovitosti
neprojevil zájem (nemá ani finanční prostředky na vypořádání), nicméně
požadoval, aby je soud přikázal žalovanému 2), protože nabízí vyšší náhradu za
přikázané podíly. Žalovaný 2) má o nemovitosti zájem a uvedl, že na vypořádání
podílů má přislíbenou půjčku; nabídl vyšší náhradu za přikázané podíly, nicméně
o dalším využití nemovitostí nemá konkrétní představu. Dále soud zjistil, že
nejsilnější citový vztah k nemovitostem má žalobce.
Protože nemovitosti nebylo možné reálně rozdělit a dva ze spoluvlastníků o ně
projevili zájem, přistoupil soud k přikázání věcí jednomu z nich podle § 1147
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.
z.“). Zohlednil zejména to, že žalobce je většinovým spoluvlastníkem a že má
vlastní prostředky na vypořádání podílů, zatímco žalovaný 2) se musí spoléhat
pouze na příslib půjčky. Přihlédl také k tomu, že žalobce má konkrétní záměr,
který je připraven realizovat spolu s chráněným bydlením D. D., zatímco
žalovaní nemají představu o dalším užívání věcí. V úvahu vzal také to, že
nejsilnější citový vztah má žalobce, protože v domě pobýval výrazně delší dobu,
než žalovaní.
Krajský soud v Hradci Králové („odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem
ze dne 20. 10. 2016, č. j. 25 Co 290/2016-416, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a
III.).
Odvolací soud zohlednil jednak konkrétní a veřejně prospěšný zájem žalobce na
využití nemovitostí oproti nejasnému zájmu žalovaných, jednak skutečnost, že
zatímco žalobce disponuje volnými finančními prostředky, žalovaný 2) je odkázán
na právně nevynutitelnou podporu od třetí osoby, jejíž zájem o další právní
osud nemovitých věcí zůstává skryt; rovněž přihlédl k silnější citové vazbě
žalobce.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný 2) – dále také „dovolatel“ –
dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Důvodem podání dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst.
1 o. s. ř.).
Především namítá, že odvolací soud se žádným způsobem nevypořádal s navrženým
důkazem (výpisem z účtu), kterým chtěl dovolatel prokázat, že nově disponuje
vlastními finančními prostředky k vyplacení náhrady za podíly žalobce a
žalovaného 1). Takovým postupem porušil právo na spravedlivý proces, neboť
opomenutí důkazního návrhu mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dále tvrdí, že soud nevzal při vypořádání spoluvlastnictví v úvahu všechna
rozhodná kritéria tak, jak je požaduje ustálená judikatura (odkazuje přitom
např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo
1114/2016, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo
1604/2005); nezohlednil především to, že dovolatel je ochoten vyplatit zbylým
spoluvlastníkům podstatně vyšší náhradu než žalobce, čímž se odchýlil od
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016. Namítá
také, že odvolací soud neměl přihlížet k tvrzení žalobce o způsobu využití
nemovitostí, protože žalobce neprokázal, že veřejně prospěšný záměr bude
skutečně realizován. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil
tak, že výlučným vlastníkem nemovitostí je žalovaný 2).
Žalovaný 1) se ve vyjádření ztotožňuje s dovoláním a uvádí, že zásadní je výše
nabízené náhrady za přikázané podíly. Z obsahu vyjádření vyplývá, že požaduje
změnit napadené rozhodnutí tak, že výlučným vlastníkem nemovitosti je žalovaný
2).
Žalobce považuje dovolání za nepřípustné, neboť odvolací soud rozhodl v souladu
s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navrhuje dovolání odmítnout,
případně zamítnout.
Po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další
náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1 a §
241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Přípustnost dovolání je dána tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu v otázce provádění důkazů.
Rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je konstitutivním
rozhodnutím, jímž dochází ke vzniku, změně či zániku práva a jemu odpovídající
povinnosti mezi účastníky řízení, proto je pro něj rozhodující nejen skutkový,
ale i právní stav v době vyhlášení rozhodnutí (obdobně usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4258/2014, nebo usnesení Ústavního
soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2865/16). Z toho důvodu dovolací soud
věc posoudil v souladu s § 3028 odst. 2 o. z. podle tohoto zákona. Při
rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soud nejprve
podle § 1144 a násl. o. z. zkoumá, zda je rozdělení společné věci možné; až
tehdy, není-li rozdělení dobře možné, přikáže ji podle § 1147 o. z. za
přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nejsou-li dány
předpoklady pro přikázání společné věci za náhradu jednomu nebo více
spoluvlastníkům, pak přichází do úvahy poslední varianta, a sice prodej
společné věci v dražbě (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014,
sp. zn. 11 Co 698/2014, publikovaný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek – dále jen „Rc 4/2015“). Protože v nyní projednávané věci nebylo
možné reálné rozdělení věcí (což nebylo mezi stranami sporné) a dva ze
spoluvlastníků o věci projevili zájem, bylo na místě přikázání jednomu z nich.
Ačkoliv z § 1147 o. z. vyplývá toliko jediná podmínka pro přikázání společné
věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného
vlastnictví (k tomu srovnej Rc 4/2015), to, komu bude věc přikázána, záleží na
úvaze soudu, která může vyjít i z jiných kritérií, respektuje-li základní
principy soukromého práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.
2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek – dále jen Rc 5/2016).
Mezi tato další možná kritéria Nejvyšší soud dlouhodobě řadí zejména schopnost
včas zaplatit vypořádací podíl, či skutečnost, že spoluvlastník je ochoten
zaplatit dalším spoluvlastníkům vyšší finanční náhradu, než jaká by jim jinak
náležela; dále například skutečnost, že spoluvlastník v nemovitosti bydlel,
udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu
nadále starat. Zdůrazňuje však, že vždy je třeba zohlednit všechny podstatné
okolnosti dané věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4.
2006, sp. zn. 22 Cdo 879/2005, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č.
4, str. 135, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo
1604/2005, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 1, str. 23, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, nebo také
dovolatelem odkazovaná rozhodnutí).
V nyní projednávané věci soudy zohlednily jak výši podílů spoluvlastníků a
citovou vazbu k věci, tak dosavadní užívání nemovitosti; zejména však přihlédly
k jejímu dalšímu využití a schopnosti zaplatit zbylým spoluvlastníkům finanční
náhradu za přikázání podílů. Co se týká skutečnosti, že dovolatel nabídl vyšší
částku na vypořádání podílů, soudy tuto skutečnost nepominuly, dospěly však k
závěru, že dovolatel není solventní. Vyšly přitom z judikatury, podle které
svědčí kritérium solventnosti tomu ze spoluvlastníků, který může uhradit
vypořádací podíl bez ohledu na to, zda mu bude v budoucnu poskytnuta třetí
osobou půjčka (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo
4995/2015, publikované v časopise Právní rozhledy č. 23-24/2016, str. 850). Z
uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se vypořádal se všemi podstatnými
okolnostmi souzené věci tak, jak to požaduje ustálená rozhodovací praxe
dovolacího soudu; námitka proto není důvodná.
Zpochybňuje-li dovolatel samotné přikázání věci, je třeba připomenout, že úvahy
soudů rozhodujících v nalézacím řízení dovolací soud zpochybní jen v případě,
že budou zjevně nepřiměřené, neboť v řízení o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou
přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015,
uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za zjištěného skutkového stavu, kdy žalobce je vlastníkem největšího podílu, má
jako jediný disponibilní prostředky na vypořádání podílů zbylých
spoluvlastníků, k věci má nejsilnější citovou vazbu a konečně má – na rozdíl od
žalovaných – představu o konkrétním a účelném využití věci (navíc veřejně
prospěšném), dovolací soud neshledává úvahu odvolacího soudu zjevně
nepřiměřenou.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud neměl přihlížet k tvrzení žalobce o
způsobu využití nemovitosti, neboť žalobce neprokázal, že veřejně prospěšný
záměr bude skutečně realizován, pak je třeba uvést, že odvolací soud realizaci
veřejně prospěšného zájmu za prokázanou nevzal; vzal však za prokázanou
existenci takového záměru žalobce, což je vzhledem k provedeným důkazům
(komunikace žalobce s D. D. a projektová dokumentace na přestavbu předmětné
nemovitosti) správný závěr.
Co se týká opomenutí navrženého důkazu, Ústavní soud v řadě nálezů (sp. zn.
III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, III. ÚS 569/03, III. ÚS 139/05,
III. ÚS 359/05 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě
na zásadu volného hodnocení důkazů. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená,
že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů
vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry
opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá
povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních)
rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit z jakých
důvodů tak činí. Jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží rozhodnutí nejen
vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně
postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36
odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod (k tomu srovnej nález
Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). Jinak řečeno,
takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem
rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval, proto téměř vždy založí
nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho
protiústavnost (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II.
ÚS 881/08). Totéž vyplývá také např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10.
2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012, nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8.
2016, sp. zn. 22 Cdo 2701/2016.
Odvolací soud se žádným způsobem nevypořádal s tvrzením (resp. nerozhodl o
důkazním návrhu k prokázání tvrzení), že dovolatel disponuje vlastními
finančními prostředky k vyplacení náhrady za přikázání podílů ostatních
spoluvlastníků a že tedy není odkázán na právně nevynutitelnou půjčku od třetí
osoby. Z protokolu o jednání z 13. 10. 2016 (č. l. 409 soudního spisu) i z
napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že dovolatel u jednání uvedl, že osobně
disponuje částkou přesahující 3 miliony korun, přičemž z okolností vyplývá, že
se mělo jednat o skutečnost, která nastala po vyhlášení rozhodnutí soudu
prvního stupně, a kterou lze tedy tvrdit i v rámci odvolacího řízení [§ 205a
písm. f) o. s. ř.].
Z uvedeného je patrné, že odvolací soud se napadeným rozhodnutím odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Právní hodnocení vycházející ze
skutečnosti, že dovolatel nedisponuje vlastními finančními prostředky na
vyplacení podílů ostatních spoluvlastníků, je tak předčasné, a dovolání je
proto důvodné. Odvolací soud se v dalším řízení s navrženým důkazem vypořádá;
bude-li přitom výsledkem dalšího postupu zjištění, že dovolatel disponuje
volnými finančními prostředky, vypořádá se odvolací soud rovněž s tím, že
dovolatel nabízí výrazně vyšší náhradu za přikázání podílů ostatních
spoluvlastníků.
Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o
věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).