U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) T. H., a b) Z. H., obou zastoupených Mgr. Ing. Pavlem
Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, Žižkovo náměstí 2, proti žalovanému
Mgr. J. K., zastoupenému Mgr. Markétou Španihelovou, advokátkou se sídlem v
Jablonci nad Nisou, Komenského 2466/15a, o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C
300/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
22. června 2015, č. j. 32 Co 127/2015-261, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení
24 849 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců
Mgr. Ing. Pavla Bezoušky.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud v Kutné Hoře („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 5 C 300/2013-162, ve znění usnesení ze dne 1. října 2015,
č. j. 5 C 300/2013-293, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k
nemovitostem v katastrálním území a obci K. H., a to k pozemku parc. č. 236 –
zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba – budova, objekt k
bydlení, a dále k pozemku parc. č. 273/1 – zahrada. Rozhodl, že výlučnými
vlastníky nemovitostí se stávají žalobci Mgr. T. H. a Mgr. Z. H. Uložil
žalobcům, aby zaplatili žalovanému vypořádací podíl ve výši 1 035 000 Kč do tří
dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne
22. června 2015, č. j. 32 Co 127/2015-261, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil s tím, že žalobci jsou povinni zaplatit vypořádací podíl žalovanému
společně a nerozdílně. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která nebyla v
rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a dále z důvodu, že vyřešená právní
otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak (neuvádí však, jaká otázka
vyřešená dovolacím soudem má být posouzena jinak - k tomu viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání a vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Napadené rozhodnutí není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací
soud souhlasí se závěry o nepřípustnosti dovolání, na které poukazují žalobci
ve vyjádření k dovolání, a dodává:
Od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
(včetně řízení zahájených před tímto datem) řídí občanským zákoníkem č. 89/2012
Sb. („o. z.“) – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014. „V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány
skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci
každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která
však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud
opětovně vyslovil, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví
je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. (nyní § 1142 a násl. o. z.), nejde však o hlediska rozhodující;
to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných
než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy
soukromého práva (nyní viz § 2 a násl. o. z.).
Soud se v rozhodnutí o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví má zabývat výší podílů spoluvlastníků a
účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl
zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, publikované v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 4465, a
řadu dalších rozhodnutí). Uvedené platí v zásadě i v poměrech občanského
zákoníku č. 89/2012 Sb.; soud musí i nadále přihlížet k účelnému využití
společné věci a k výši podílů spoluvlastníků“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015). Použití kriteria účelnosti využití
nemovitosti nemusí spočívat jen v posuzování možností a míry využití její
stávající užitné hodnoty, ale může záležet i na tom, kdo ze spoluvlastníků tuto
hodnotu spíše zachová nebo uvede do potřebného stavu (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1078/2009). Účinky tzv. relativní neplatnosti nastávají jen tehdy, jestliže její uplatnění
došlo druhému účastníku (ostatním účastníkům) právního úkonu, a to okamžikem, v
němž projev vůle došel poslednímu z nich (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 29/2007). V dané věci nesvědčily žádné ze stran takové skutečnosti, které by jednoznačně
odůvodnily jejich přikázání; konečné rozhodnutí tak bylo na úvaze soudu,
přihlížejícího ke všem relevantním okolnostem; úvaha soudů v nalézacím řízení
pak není zjevně nepřiměřená. Před citovými vazbami žalovaného, svědčícími v
jeho prospěch, daly přednost schopnosti žalobců bez problému vyplatit podíl a
nemovitost zvelebit. Jestliže oba podíloví spoluvlastníci prokážou u soudu při zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví schopnost náhradu zaplatit, svědčí kritérium
solventnosti tomu, kdo tak může učinit bez ohledu na to, zda mu bude v budoucnu
(po zrušení a vypořádání spoluvlastnictví) poskytnuta třetí osobou půjčka. Při
rovnocenných kritériích může být rozhodujícím pro přikázání věci objektivní
schopnost náhradu poskytnout z hlediska dispozice volnými finančními prostředky
nebo jejich bezprostředním obstaráním a použitím dříve ve srovnání s
protistranou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo
3073/2013, a další judikaturu tam uvedenou). Z tohoto pohledu není postup
odvolacího soudu, který zvažoval i dostupnost prostředků na vyplacení podílu,
nesprávný. Rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1078/2009 jen proto, že žalobci plánují zásadní rekonstrukci či
znovuzřízení domu; rozhodující totiž je, zda stavební pozemek (jehož součástí
ostatně dům je) bude účelněji využit.
Nelze tvrdit, že zásadní rekonstrukce či
dokonce demolice a následné provedení nové stavby je skutečností vylučující
účelné využití stavebního pozemku, nebo i domu; tak půjde-li o stavbu
provedením nebo vnitřním uspořádáním zřejmě neodpovídající běžným soudobým
požadavkům na bydlení či užívání staveb, může být i její demolice a
znovuzřízení účelným využitím. To ovšem platí i tam, kde stavba sice v zásadě
vyhovuje, jedna ze stran ji však hodlá podstatně vylepšit. Pokud dovolatel
odkazuje na to, že se stavba nebude do nového prostředí hodit, jde o novou
námitku; nicméně to bude věcí posouzení ve stavebním řízení. To, že zdrojem
příjmů by mohl být i pronájem bytu v L., který mají s manželkou ve vlastnictví,
uvedl žalovaný poprvé v dovolacím řízení, a tak k této námitce – kdyby byla
relevantní – by dovolací soud nemohl přihlédnout. Jinak lze odkázat na to, co
uvedl odvolací soud na str. 10 rozsudku. K námitce relativní neplatnosti se uvádí, že soudy ji nepovažovaly za řádně
uplatněnou proto, že nebyla vznesena vůči všem účastníkům údajně neplatné
smlouvy, tedy i vůči bratrovi žalovaného. Tuto skutečnost dovolatel nepopírá
(ostatně jde o skutkové zjištění, kterým je dovolací soud vázán); právní názor
odvolacího soudu je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Protože
uvedená námitka nebyla řádně uplatněna a žalovaný ani nevyužil ty možnosti,
které mu dávala úprava zákonného předkupního práva v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb., je rozhodnutí správné bez ohledu na to, zda mu nabídka na výkup
podílu byla učiněna řádně či nikoliv. Zmínka dovolatele o rozporu námitky
relativní neplatnosti s dobrými mravy je nejasná (nebyla-li neplatnost řádně
uplatněna, není důvod zkoumat její rozpor s dobrými mravy). Pokud jde o neprovedení navrženého důkazu, pak by mohlo jít nanejvýš o vadu
řízení, ke které by bylo možno přihlédnout jen v případě přípustného dovolání
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Podle názoru dovolacího soudu by ostatně ani
prokázání skutečnosti, o kterou šlo, nepředstavovalo obrat v řízení. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, jsou žalobci
oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí.