22 Cdo 1078/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka
Novotného, ve věci žalobce S. C., bytem v B., zastoupeného JUDr. Františkem
Novosadem, advokátem, se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 1101, proti žalovanému Z.
C., bytem v B., zastoupenému JUDr. Jiřím Frajtem, advokátem, se sídlem ve
Valašských Kloboukách, Masarykovo náměstí 177, o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 Co
20/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně
- pobočka ve Zlíně ze dne 13. listopadu 2008, č. j. 60 Co 128/2008-339, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Zlíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30.
10. 2007, č. j. 9 C 20/2002-258, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k
nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro Z. kraj, katastrální pracoviště
V., pro obce B., kat. území B., a to k rodinnému domu na pozemku – zastavěná
plocha a nádvoří včetně příslušenství, sestávajícího z vedlejší stavby,
hospodářské budovy s garáží, dosud na LV nezapsané, k pozemku – zahrada. Tyto
nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, kterému uložil, aby
žalobci zaplatil na jeho podíl částku 550.000,- Kč. Dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Soud prvního stupně po zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky
předmětných nemovitostí, a to každý z nich v rozsahu ideální ?, a že žádný z
nich nehodlá nadále setrvávat ve spoluvlastnickém vztahu k těmto nemovitostem,
zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k označeným nemovitostem a tyto
přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného. Přikázání nemovitostí do
vlastnictví žalovaného odůvodnil tím, že nemovitosti po celou dobu užívá
žalovaný s manželkou a dvěma dětmi, je invalidní a nemá pro sebe a svoji rodinu
žádný jiný byt, do kterého by se mohl přestěhovat. I když ani žalobce nemá pro
sebe zajištěno samostatné bydlení, soud spatřoval větší naléhavost bytové
potřeby na straně žalovaného, jenž má rodinu, která s ním žije v domě. Žalovaný
stejně jako žalobce je schopen zaplatit žalobci náhradu za jeho spoluvlastnický
podíl. Při stanovení náhrady za spoluvlastnický podíl žalobce soud prvního
stupně vycházel ze znaleckého posudku Ing. Martina Žižlavského, který stanovil
obvyklou, tzv. tržní cenu nemovitostí částkou 1.100.000,- Kč. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání
žalobce rozsudkem ze dne 13. 11. 2008, č. j. 60 Co 128/2008-339, změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví
účastníků k předmětným nemovitostem, tyto přikázal do výlučného vlastnictví
žalobce, kterému uložil, aby zaplatil žalovanému na vyrovnání jeho
spoluvlastnického podílu částku 525.000,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Odvolací soud neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, v důsledku
kterým by bylo namístě žalobu o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví zamítnout. Dokazování doplnil výslechem znalce Ing. Martina
Žižlavského, na základě jehož výpovědi učinil skutkový závěr, že předmět
vypořádání není děditelný, neboť rodinný dům ani vedlejší stavby nejsou reálně
dělitelné a zahradu, která z hlediska geodetického by dělitelná byla, by nebylo
účelné dělit proto, že s objektem bydlení tvoří funkční celek. Při úvaze o tom,
kterému z účastníků by měly být nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví,
odvolací soud se nejprve zabýval otázkou, který z účastníků je schopen z
objektivního hlediska poskytnout druhému spoluvlastníku odpovídající náhradu. Zde vyšel z aktualizovaného znaleckého posudku Ing. Martina Žižlavského ze dne
4. října 2008, podle kterého obvyklá cena nemovitostí ke dni zpracování
znaleckého posudku činila 1.050.000,- Kč, čili výše náhrady za spoluvlastnický
podíl vylučovaného spoluvlastníka činí částku 525.000,- Kč. Odvolací soud
zjistil, že žalobce, který dne 7. 5. 2008 uzavřel manželství s E. H., aktuálně
disponuje částkou 509.103,- Kč, žalovaný částkou 103.423,- Kč. Podle názoru
odvolacího soudu lze objektivně usuzovat, že na straně žalobce bude ke dni
vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu potřebná částka k dorovnání
vypořádacího podílu nižší než 15.869,- Kč.
Pokud ze strany žalovaného nebylo
jednáno s bankovním ústavem o poskytnutí finančních prostředků, nelze dospět k
závěru, že žalovaný objektivně disponuje finančními prostředky k vyplacení
vypořádacího podílu žalobci, takže oproti žalobci nejsou na straně žalovaného
dány podmínky pro přikázání věcí do jeho výlučného vlastnictví. Podle
odvolacího soudu se ani zákonná kritéria rozhodná při zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví, tj. velikost spoluvlastnického podílu a účelné
využití věci, „závěru o přikázání věcí do výlučného vlastnictví žalobce
neprotiví“. Velikost podílu je u účastníků stejná a ani hledisko využití věci
nesvědčí v neprospěch žalobce. Soud nemohl přehlédnout, že za dobu od
předcházejícího znaleckého ocenění nemovitostí došlo vlivem zanedbané či zcela
nulové údržby ke zhoršení technického stavu objektu. Ke zhoršení stavu
nemovitostí došlo v době, kdy byly užívány výlučně žalovaným, „a nelze vyloučit
z toho se podávající logický závěr, že by byla nemovitost v budoucím období
lépe využita žalobcem než žalovaným“. Odvolací soud se postavil na stanovisko,
že „s přihlédnutím k prioritnímu hledisku, kterým je schopnost vyplacení
vypořádacího podílu, a závěru, že ani výslovná zákonná hlediska neupřednostňuji
přikázání věci do výlučného vlastnictví žalovaného, jsou splněny podmínky pro
přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítl, že odvolací soud nesprávně vyložil
ustanovení § 142 odst. 1 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“), které pro
rozhodnutí, kterému z účastníků vypořádávané nemovitosti přikázat do
vlastnictví, uvádí dvě zákonná kritéria, a to velikost podílů a účelné využití
věci. Ostatní okolnosti lze ve prospěch jednoho z účastníků hodnotit až tehdy,
když zákonná kritéria svědčí pro oba účastníky. Odvolací soud měl předmětné
nemovitosti přikázat do vlastnictví žalovaného, který je lépe využije, až dosud
je v nezbytné míře udržuje a dlouhodobě se svou rodinou bydlí. Pokud některý ze
spoluvlastníků věc účelněji využije, pak okolnost, že tento spoluvlastník nemá
k dispozici částku odpovídající výši náhrady za spoluvlastnický podíl druhého
spoluvlastníka, ale pouze z úvěru, je pro rozhodnutí o přikázání věci do
výlučného vlastnictví nerozhodná. Rozpor s hmotným právem žalovaný spatřuje v
tom, že odvolací soud se nejprve zabýval otázkou,
který ze spoluvlastníků je schopen z objektivního hlediska poskytnou druhému
spoluvlastníku odpovídající náhradu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů. Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání
dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely
provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že
je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k
závěru, že dovolání není důvodné. Občanský zákoník v § 142 odst. 1 pro vypořádání podílového spoluvlastnictví
uvádí jen dvě kriteria, a to velikost podílů a účelné využití věci. Vyznívá-li
jejich řádná aplikace pro strany sporu rovnocenně, záleží jen na soudu, které z
dalších relevantních okolností případu, (zejména schopnost a včasnost zaplacení
přiměřené náhrady ve smyslu uvedeného ustanovení), vyhodnotí ve prospěch té
které strany. K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2006,
sp. zn. 22 Cdo 1604/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“) pod
pořadovým č. C 4010.
Soudy rozhodující v nalézacím řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví tak musí vzít do úvahy nejen velikost podílů a účelné využití
věci, jejich rozhodnutí však může vyjít i z jiných skutečností a dovolací soud
by mohl zpochybnit úvahy nalézajících soudů o tom, komu má být věc přikázána,
jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené. K tomu srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne ze dne 6. května 2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007,
publikovaný v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 6060. Za zjevně
nepřiměřenou nelze považovat úvahu odvolacího soudu, podle níž upřednostnil v
přikázání nemovitostí žalobce, který žije v bytě manželky, před žalovaným,
který v předmětné nemovitosti bydlí se svou rodinou, protože žalobce může
vyplatit žalovaného ze svých a manželčiných úspor, zatímco žalovanému jeho
stavební spořitelna poskytnutí úvěru v dostatečné výši negarantuje. Přitom ve
prospěch žalobce podle odvolacího soudu svědčí ještě pravděpodobnost lepšího
využití nemovitostí žalobcem než žalovaným, když stav společného domu se za
dobu, kdy ho užívá žalovaný, stále, a to v důsledku neudržování zhoršuje. I
když odvolací soud uvedl, že hledisko účelného využití nemovitostí je v daném
případě nerozhodné, neboť oba účastníci mají potřebu vlastního bydlení,
dovolací soud poznamenává (obiter dictum), že použití kriteria účelnosti
využití nemovitosti nemusí spočívat jen v posuzování možností a míry využití
její stávající užitné hodnoty, ale může záležet i na tom, kdo ze spoluvlastníků
tuto hodnotu spíše zachová nebo uvede do potřebného stavu. Žalovaný rovněž napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů
řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k
tomu srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b ) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil. Z uvedených důvodů dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání
žalovaného zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že úspěšnému žalobci
náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalovanému právo, nevznikly (§ 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. srpna 2011
JUDr. František Balák
předseda senátu