32 Cdo 2870/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně Nieten Internationale Spedition, s. r. o., se sídlem v Chrastavicích,
U Nietenu 65, PSČ 344 01, identifikační číslo osoby 64360172, zastoupené JUDr.
Milanem Kocourkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 56, PSČ
110 00, proti žalované CDZ, a. s., se sídlem v Ostravě, Mariánské Hory, 28.
října 438/219, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 60728256, zastoupené JUDr.
Radimem Miketou, advokátem, se sídlem v Ostravě 10, Jaklovecká 18, PSČ 710 00,
o zaplacení částky 4,500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 35 Cm 70/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 8. března 2011, č. j. 7 Cmo 345/2009-261, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. března 2011, č. j. 7 Cmo
345/2009-261, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 12. května 2009, č. j. 35
Cm 70/2006-206, ve znění opravného usnesení ze dne 12. května 2010, č. j. 35 Cm
70/2006-238, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 4,500.000,- Kč se
zákonným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Vrchní soud v Olomouci rozhodnutím označeným v záhlaví změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, a
přiznal žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, která zčásti převzal z rozhodnutí
soudu prvního stupně, zčásti si je opatřil vlastním dokazováním (zopakováním
části listinných důkazů), že mezi žalovanou a žalobkyní (označenou jako
klientem) byla dne 26. září 2002 uzavřena smlouva o poskytnutí individuální
záruky, v jejíž preambuli je uvedeno, že žalovaná je na základě záruční listiny
pro celní režim tranzitu a jiné operace, než je režim tranzitu, přijatých G. ř. c. v P., nositelem individuálních záruk a je oprávněna individuální záruky
poskytovat třetím osobám, přičemž se zavazuje společně a nerozdílně s
dlužníkem uhradit celní dluh. Pod rubrikou „Předmět smlouvy“ bylo ujednáno, že
žalovaná jako individuální ručitel poskytuje klientovi individuální záruku v
celkovém objemu 10,000.000,- Kč jako zajištění celního dluhu v celním režimu
„jiné operace než režim tranzitu“, a to na dobu od 26. září 2002 do 25. září
2003. V článku 6 označeném jako „Povinnosti klienta“ se klient (tedy žalobkyně)
zavázal řešit s celními orgány v součinnosti s žalovanou ve smyslu celního
zákona spory vzniklé při použití záručních dokladů, především pak hradit
vzniklé dluhy celním orgánům, případně provést celní pátrání v řízení daného
případu, a v článku 13 se zavázal neprodleně bez další diskuse uhradit žalované
veškeré částky, které žalovaná uhradí ve věci individuálních záruk za klienta. Na základě této smlouvy předala žalovaná žalobkyni záruční doklady
č. ..., ..., ..., ..., ..., ..., ..., ..., ..., ... a .... a ta pak tyto
záruční listiny poskytla společnosti LIMART a. s., která je použila při svých
dovozech (jednalo se o tvářecí linku). V obchodní praxi mezi účastnicemi byly
záruční listiny žalované využívány nikoli jen žalobkyní, nýbrž ve větší míře
byly poskytovány třetím osobám. Celní úřady společnosti LIMART a. s. vyúčtovaly
celní dluh ve výši 18,990.862,- Kč, ta však dluh neuhradila a na její majetek
byl prohlášen konkurs. Celní úřad uložil povinnost zaplatit tento dluh za
společnost LIMART a. s. z titulu poskytnutého ručení žalované. Žalovaná dluh
uhradila, přičemž účastnice sepsaly listinu označenou jako „Uznání dluhu a
dohoda o jeho splácení“ (žalobkyní označenou jako dlužník podepsáno 10. listopadu 2004, žalovanou označenou jako věřitel 15. listopadu 2004), v jejímž
článku I se konstatuje, že věřitel je s ohledem na jeho záruční doklady podle
rozhodnutí celního úřadu doručeného 1. listopadu 2004 povinen do 10 dnů uhradit
za dlužníka celní dluh v celkové výši 18,990.862,- Kč.
V článku II listiny je
obsaženo uznání dluhu, podle něhož dlužník uznává svůj závazek zaplatit
věřiteli částku 18,990.862,- Kč, kterou věřiteli dluží na základě skutečností
uvedených v článku I dohody. V článku III byly dohodnuty splátky a článek IV
upravuje závazek věřitele. Dne 18. února 2005 žalobkyně sdělila žalované
faxovou zprávou, že na základě dohody zasílá návrh úhrady celního dluhu a
penále, které byly žalované vyměřeny z důvodu nezaplacení celního dluhu
zákazníkem žalobkyně LIMART a. s. V závěru je uvedeno ujištění, že tento dluh
bude žalované ve splátkách zaplacen. Dopisem ze dne 4. dubna 2005 označeném
jako „Stanovisko k úhradě celního dluhu za LIMART a. s.“ žalobkyně žalované
sdělila, že na schůzce s většinovým spolumajitelem firmy bylo dohodnuto, že ve
věci úhrady částky 18,990.682,- Kč nebude podepisována žádná další dohoda, že
stávající podepsaná dohoda ze dne 10. listopadu 2004 je platná a dostačující,
že žalobkyně si je vědoma své odpovědnosti a ujišťuje, že celý dluh bude
žalované uhrazen, ale v dohodnutých splátkách. Žalobkyně zaplatila žalované ve
splátkách celkem částku 4,500.000,- Kč, kterou žalované přes výzvu ze dne 31. března 2006 nevrátila. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podle uvedené
smlouvy (a podle její přílohy - metodiky žalované pro používání záručních
dokladů individuální záruky pro národní režimy, podle níž žalobkyně měla
vystupovat v pozici buďto přímého dlužníka anebo v pozici přímého či nepřímého
zástupce) byla žalobkyně oprávněna použít záruky pro svou podnikatelskou
činnost, tedy poskytnout tyto záruky i třetím osobám. Dospěl však k závěru, že
pokud žalované podle smlouvy vznikla vůči celnímu úřadu povinnost zaplatit
celní dluh z titulu ručení, byla žalovaná v souladu s ujednáním v článku 8
smlouvy oprávněna po žalobkyni jako svému smluvnímu partneru požadovat plnění,
které zaplatila jako paušální záruku. Neshledal správným výklad soudu prvního
stupně (shodný s výkladem žalobkyně), že by toto oprávnění žalované příslušelo
pouze za předpokladu, že záruční listiny žalobkyně použila sama, a že v
případě, kdy je poskytla třetím subjektům, oprávněna požadovat po žalobkyni
plnění nebyla. Odvolací soud argumentoval, že žalovaná po předání záručních
listin žalobkyni nemohla nijak ovlivnit, jakým způsobem s nimi žalobkyně
naloží, zda je použije sama či je poskytne svým obchodním partnerům. S ohledem
na dohodnutý a realizovaný způsob nakládání se záručními doklady a též s
poukazem na zjištěné následné chování žalobkyně vyložil článek 13 smlouvy tak,
že dopadá jak na situace, kdy žalobkyně použila záruční listiny sama, tak na
situace, kdy záruční listiny poskytla třetím osobám a v souvislosti s jejich
použitím byla žalovaná povinna z titulu záruky plnit. Na základě toho odvolací
soud uzavřel, že pokud žalobkyně žalované uhradila částku v celkové výši
4,500.000,- Kč, nejednalo se o plnění bez právního důvodu, nýbrž o plnění, k
němuž byla žalobkyně povinna podle článku 13 smlouvy, přičemž dluh byl ze
strany žalobkyně opakovaně uznán a domněnka existence závazku v době uznání
vyvrácena nebyla.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, podle dovolací
argumentace však toliko ve výroku o věci samé pod bodem I, napadla žalobkyně
dovoláním, shledávajíc dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen
„o. s. ř.“) a důvodným v rovině všech zákonem stanovených dovolacích důvodů [§
241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.]. Dovolatelka zpochybnila závěry, které odvolací soud učinil z listiny označené
jako „Uznání dluhu a dohoda o jeho splácení“. Argumentovala, že z ní vyplývají
závěry opačné, a sice že uznání dluhu se týká právě pouze celního dluhu
vzniklého v souvislosti s dovozem tvářecí linky společností LIMART a. s., a
důsledkem této skutečnosti je neplatnost uznání závazku k úhradě celního dluhu,
který dovolatelku nestíhal. Odvolací soud nepostřehl, že dlužník uvedený v
článku I a dlužník uvedený v článku II uznání dluhu nejsou subjekty totožnými,
ačkoliv z článku I uznání dluhu s přihlédnutím k obsahu rozhodnutí celního
úřadu B. vyplývá, že zde je dlužníkem společnost LIMART a. s., v důsledku jejíž
nečinnosti vznikl celní dluh, zatímco dlužníkem ve smyslu článku II uznání
dluhu je dovolatelka. Odvolací soud tak chybně ztotožnil tyto dva dlužníky s
dovolatelkou a vytvořil nesprávnou hypotézu, že žalovaná byla podle rozhodnutí
celního úřadu povinna uhradit celní dluh za dovolatelku a že dovolatelka tento
svůj dluh uznala. Podle dovolatelky jde o vadná skutková zjištění, postrádající
oporu v provedeném dokazování, v čemž dovolatelka spatřuje naplnění dovolacího
důvodu stanoveného v § 241a odst. 3 o. s. ř. Za vadná dovolatelka považuje též „skutková zjištění“, k nimž odvolací soud
dospěl při výkladu smlouvy o poskytnutí individuální záruky. Namítá, že článek
13 smlouvy, ve své dikci přesný a jasný, zakládal její povinnost uhradit
žalované výhradně ty částky, které by žalovaná skutečně uhradila za ni (za
klienta), přičemž dovolatelka nikdy neměla z titulu dovozu tvářecí linky
společností LIMART a. s. povinnost zaplatit celnímu úřadu celní dluh ve výši
18,990.862,- Kč. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ,
tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud při opakování
důkazů opominul jí předložené listiny, dopis G. ř. c. z 15. června 2005
potvrzující, že žalovaná neuhradila celní dluh vzniklý v důsledku dovozu
tvářecího zařízení za dovolatelku, nýbrž za společnost LIMART a. s., a
neprovedl ani důkaz návrhem nové smlouvy o poskytnutí individuální záruky,
vypracovaný žalovanou dne 24. ledna 2005, který popírá „skutkové závěry“, podle
nichž bod 13 smlouvy dopadá i na situace, kdy dovolatelka poskytla záruční
listiny třetí osobám. Odvolací soud měl pochybit i tím, že dospěl k právnímu
závěru o odpovědnosti dovolatelky v případě, že poskytla záruční listiny třetím
osobám, na základě jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž
respektoval ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení měl být naplněn tím, že odvolací
soud z listiny označené jako „Uznání dluhu a dohoda o jeho splacení a případném
vrácení“ učinil závěr, že se jednalo o dluh, který byla žalovaná povinna
zaplatit v souvislosti s poskytnutými záručními doklady za dovolatelku z titulu
ručení. Dovolatelka – opakujíce tytéž argumenty, jimž zamýšlela zpochybnit
zjištěný skutkový stav věci – opětovně dovozuje neplatnost tohoto právního
úkonu (neboť takový dluh neměla) a zároveň prosazuje názor, že dopisem G. ř. c. ze dne 15. července 2005, označujícím za celního dlužníka společnost LIMART a. s., unesla důkazní břemeno a domněnku existence uznaného závazku vyvrátila. Má
za to, že pokud domněnku existence uznaného závazku vyvrátila, nemohl odvolací
soud „rozhodnout“, že došlo k platnému uznání závazku. V tom pak dovolatelka
spatřuje nesprávný výklad ustanovení § 323 odst. 1 obchodního zákoníku (dále
též jen „obch. zák.“) a § 133 o. s. ř. Odvolacímu soudu též vytýká, že
nesprávně vyložil ustanovení § 260 odst. 1 celního zákona, totiž že dlužníkem,
s ním je ručitel solidárně zavázán splnit celní dluh, je dovolatelka, ačkoliv
podle celního zákona je jím společnost LIMART a. s.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a
navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako zjevně bezdůvodné. Zdůraznila, že oba
účastníci byli v rozhodné době subjekty dlouhodobě působící na trhu v oblasti
přeshraničního pohybu zboží a nepochybně je možno označit je za odborně zdatné,
což dle jejího mínění vylučuje omyl či zjevné pochybení, jak by vyplývalo z
argumentace dovolatelky. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. prosince 2012. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného
zastoupení (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve
otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pouze pokud to zákon připouští (§ 236
odst. 1 o. s. ř.). Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem I je přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku
odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka
obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dovolání shledal
důvodným, byť zdaleka nikoliv všem dovolacím námitkám lze přisvědčit. Předně je třeba zdůraznit, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru,
že dlužníkem v případech dovozů, při nichž bylo k zajištění celního dluhu užito
shora označených záručních listin vystavených žalovanou, byla dovolatelka a
nikoliv společnost LIMART a. s. Dovolací námitky založené na kritice závěru, na
němž napadené rozhodnutí nespočívá, ať již je dovolatelka pojala jako uplatnění
dovolacího důvodu stanoveného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. či jako
dovolacího důvodu upraveného v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., lze tedy bez
dalšího odmítnout jako nedůvodné. Pro rozhodnutí sporu je klíčovou otázka, zda žalovaná jako ručitel, který
splnil za dlužníka celní dluh, měla v poměrech souzené věci, vyplývajících v
prvé řadě ze smlouvy o poskytnutí individuální záruky uzavřené mezi ní a
dovolatelkou, postih vůči svému smluvnímu partnerovi - dovolatelce či vůči
dlužníku jako subjektu, jehož závazek splnila. Odvolací soud dovodil, že
plněním za dlužníka vznikl žalované nárok vůči dovolatelce, a to na základě
ujednání v článku 13 smlouvy; k poznatku o obsahu tohoto ujednání dospěl
výkladem smlouvy. Zjišťování obsahu právního úkonu (odstraňování pochybností o skutečné vůli jím
projevené) za použití výkladových pravidel stanovených v hmotném právu, v
ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč.
zák.“), popř. též v ustanovení § 266 obch. zák., je – oproti očekávání dovolatelky - otázkou
nikoliv skutkového zjištění, nýbrž právního posouzení (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009,
jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná,
veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách). Již z tohoto důvodu neobstojí
dovolací námitka vytýkající odvolacímu soudu, že při zjišťování skutkového
stavu věci nerespektoval ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud postupoval při výkladu smlouvy v zásadě v souladu s ustálenými
judikatorními závěry Nejvyššího soudu, jestliže neomezil svou pozornost na
jazykové vyjádření zachycené ve smlouvě, které v rámci svých námitek akcentuje
dovolatelka, nýbrž zkoumal na základě provedeného dokazování, jaká byla
skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný
v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386). Též Ústavní soud v této
otázce (v její ústavně právní rovině) výslovně zdůrazňuje, že text smlouvy je
toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její
účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale
nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran
k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a
právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před
doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z
vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z
okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po
podpisu smlouvy (srov. např. nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS
625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu). Odvolacímu soudu je ovšem třeba vytknout, a v tom je nutno dát dovolatelce za
pravdu, že při zjišťování následného jednání smluvních stran (jako jedné z
okolností rozhodných pro výklad smlouvy) nepostupoval důsledně a neprovedl
důkaz návrhem nové smlouvy o poskytnutí individuální záruky, který měl být
vypracován žalovanou dne 24. ledna 2005, aniž zdůvodnil, proč tak neučinil. Jedná se o důkaz, jenž byl dovolatelkou navržen již v řízení před soudem
prvního stupně (srov. její podání ze dne 12. února 2007 na č. l. 28), jeho
provedení v odvolacím řízení tedy nic nebránilo (§ 205a odst. 1 o. s. ř.). Je
sice na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (§ 120 odst. 1 o. s. ř.),
nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům
vyhověno, musí být racionální a musí být v rozhodnutí vysvětleny, zejména jedná-
li se o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný. Ústavní
soud ve své rozhodovací praxi shledává v tzv. opomenutých důkazech porušení
práva na spravedlivý proces (srov. např. nález ze dne 30. května 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, r. 2006,
sv. 41, str. 349 a nález ze dne 2. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 1954/09).
V
souzené věci je tak řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. Odvolací soud se při dovolatelkou zpochybněném výkladu článku 13 smlouvy o
poskytnutí individuální záruky přiklonil k té z možných verzí, která vzhledem k
okolnostem lépe odpovídala požadavku na spravedlivé uspořádání vztahů. Tomu
nelze v obecné poloze ničeho vytknout; Nejvyšší soud ve své judikatuře
zdůrazňuje, že výklad právních úkonů má být rozumný a spravedlivý, neboť
podstatou práva má být spravedlnost (srov. např. rozsudek ze dne 3. března
2009, sp. zn. 32 Cdo 661/2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 7381, a rozsudek ze dne
23. listopadu 2010, sp. zn. 32 Cdo 4637/2009). Za rozumný a spravedlivý však
nelze považovat výklad vedoucí k závěru o takovém projevu vůle, jenž by byl
stižen absolutní neplatností. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že
základním principem výkladu smluv, reflektujícím autonomii smluvních stran v
soukromoprávních vztazích a společenskou a hospodářskou funkci soukromoprávní
smlouvy, je priorita výkladu, jenž nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li
takový výklad možný (srov. např. již citovaný nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003). Otázkou, zda výkladová varianta, kterou zvolil, není v
rozporu s kogentní právní normou, se odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního
stupně – zabývat opomněl. Žádný ze soudů nižších stupňů výslovně neuvedl, jakému režimu smlouva označená
jako smlouva o poskytnutí individuální záruky podléhá (ani se nepokusil tuto
smlouvu právně kvalifikovat), avšak z toho, jaké předpisy hmotného práva při
právním posouzení věci aplikovaly, je zřejmé, že oba soudy právní vztah touto
smlouvou založený shodně vyhodnotily jako obchodní závazkový vztah. Tento
implicite vyjádřený právní závěr dovoláním zpochybněn není, dovolací soud z
něho tudíž ve svých dalších úvahách vychází. Lze pro úplnost poznamenat, že
zajištěný závazek – celní dluh, upravený v ustanovení § 238 a násl. zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění účinném do 30. září 2003 (dále též jen
„celní zákon“), je závazkem veřejnoprávním, ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. a závěry z něho dovozené v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 8. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 2631/2007) se tudíž neuplatní,
nehledě na to, že toto ustanovení bylo do obchodního zákoníku vloženo s
účinností až od 1. ledna 2003. Celní zákon upravuje zajištění celního dluhu v ustanovení § 254 a násl., avšak
nikoliv komplexně, a úprava nároků ručitele, jenž splnil za dlužníka celní
dluh, v něm zakotvena není. Řešení této otázky je proto třeba hledat v
příslušném předpise práva soukromého; k tomu srov. závěry rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 9. listopadu 2006, sp. zn. 32 Odo 1104/2005, uveřejněného pod
číslem 86/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Příslušným předpisem je
v souzené věci – podle dovoláním nezpochybněného posouzení odvolacího soudu –
obchodní zákoník.
Nárok ručitele, jenž splnil závazek, za který ručí, je
upraven v ustanovení § 308 obch. zák., a to tak, že ručitel nabývá vůči
dlužníku práva věřitele (k povaze tohoto nároku srov. závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2005, sp. zn. 29 Odo 563/2003, uveřejněného
pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustanovení § 308
obch. zák., jak správně postřehl soud prvního stupně, je ustanovením kogentním
(srov. § 263 odst. 1 obch. zák.), strany se tudíž nemohou od něho odchýlit,
aniž by bylo jejich ujednání stiženo neplatností pro rozpor se zákonem podle
ustanovení § 39 obč. zák. Jedná se o neplatnost absolutní (srov. § 267 odst. 1
větu první obch. zák., a contrario), k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, i
když se jí účastníci řízení nedovolávají. Jestliže se odvolací soud s touto otázkou v souvislosti s výkladem ujednání v
článku 13 smlouvy o poskytnutí individuální záruky nevypořádal, pak je jeho
právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné a naplněn je též dovolací důvod
nesprávného právního posouzení upravený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.
K dovolacím námitkám směřujícími proti závěrům odvolacího soudu stran uznání
závazku postačí za této procesní situace poznamenat, že dovolatelka se mýlí v
právním názoru, domnívá-li se, že důsledkem vyvrácení domněnky existence
závazku vyplývající z uznání závazku (§ 323 odst. 1 obch. zák.), tj. úspěšného
důkazu opaku (§ 133 o. s. ř.), je závěr o neplatnosti právní úkonu, jímž byl
závazek uznán. Kdyby byl tento právní úkon z jakéhokoliv důvodu neplatný, pak
by nezaložil žádné právní účinky, tedy ani domněnku existence závazku v době
uznání, a nebylo by co vyvracet. Přitakat nelze ani argumentům zpochybňujícím
závěr, že předmětem uznání závazku byl závazek dovolatelky odpovídající
postižnímu nároku žalované. Přes nezdařilé jazykové vyjádření tohoto právního
úkonu, zejména krajně nedbalé zacházení s výrazem „dlužník“, není vzhledem k
zjištěným okolnostem a k postavení dovolatelky jako profesionála v oboru
rozumných pochyb, že předmětem uznání nebyl celní dluh, tedy závazek k
zaplacení cla, jehož dlužníkem mimo veškerou pochybnost nebyla dovolatelka,
nýbrž její „zákazník“, společnost LIMART a. s., jako dovozce zboží, a věřitelem
nebyla žalovaná, nýbrž celní úřad (tedy Česká republika). Argumentace
dovolatelky je v tomto ohledu zjevně účelová. Dovolatelka ostatně zřejmě
přehlédla závěr odvolacího soudu, podle něhož byl dluh uznán opakovaně, nikoliv
tedy jen v listině podepsané 10. listopadu a 15. listopadu 2004, neboť tento
závěr dovoláním zpochybněn není.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé není správné, Nejvyšší soud
je, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení
§ 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, spolu se závislými
výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s.
ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. srpna 2013
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu