ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona v právní
věci žalobce P. J., zastoupeného JUDr. Jiřím Zbořilem, advokátem se sídlem v
Kroměříži, nám. Míru 3760, proti žalovaným 1) P. F., a 2) V. F., zastoupeným
Mgr. Jiřím Mikulenkou, advokátem se sídlem v Holešově, Palackého 522/6, za
účasti J. N., vedlejšího účastníka na straně žalovaných, zastoupeného Mgr.
Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 2, o určení
vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11
C 230/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky
ve Zlíně, ze dne 3. března 2015, č. j. 60 Co 395/2014-592, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 3. března
2015, č. j. 60 Co 395/2014-592, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze
dne 26. února 2014, č. j. 11 C 230/2006-554, se zrušují a věc se vrací
Okresnímu soudu v Kroměříži k dalšímu řízení.
II. Nařizuje se, aby věc v dalším řízení u Okresního soudu v Kroměříži
projednal a rozhodl o ní jiný soudce, než soudkyně Mgr. Jarmila Gajdošová.
III. Nařizuje se, aby případně podaná odvolání v této věci projednával
a rozhodoval o nich u Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, senát, jehož
členy nebudou soudci Mgr. Jiří Němec, JUDr. Ladislav Pavlíček a JUDr. Jiří
Rezek.
o náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování uzavřel, že kupní smlouva ze
dne 2. března 2006, na základě které žalobce prodal předmětné nemovitosti do
vlastnictví vedlejšího účastníka na straně žalovaných (který je posléze prodal
společnosti AKTIVA REAL, s. r. o., se sídlem v Olomouci, a ta je dále – v
průběhu dalšího prvoinstančního řízení, neboť rozsudkem Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 4378/2009, byl zrušen
předchozí rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 21. května
2009, č. j. 60 Co 15/2009-219, jakož i předchozí rozsudek soudu prvního stupně
ze dne 16. září 2008, č. j. 11 C 230/2006-176 – prodala nynějším žalovaným) je
platná. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále již
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. března 2015, č. j. 60 Co 395/2014-592, v
meritu věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, změnil jej pouze v
nákladových výrocích II. a III., a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Podle odvolacího soudu učinil soud prvního stupně z provedeného
dokazování správná skutková zjištění, z nichž dospěl ke správným právním
závěrům. Odvolací soud zopakoval výslech vedlejšího účastníka na straně
žalované J. N., „z jehož výpovědi zjistil, že vedlejší účastník na straně
žalované kupní smlouvu se žalobcem uzavřel pouze za účelem koupě nemovitostí a
chtěl na nich vydělat a exekutorský zápis dohody o prohlášení o uznání dluhu s
přímou vykonatelností ze dne 6. 3. 2006 měl zajišťovací charakter ve vztahu ke
kupní smlouvě ze dne 2. 3. 2006 do rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu o
vkladu vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí a žádnou
půjčku podle exekutorského zápisu po žalovaném nevymáhal....Jednalo se o kupní
smlouvu a nikoliv o propadnou zástavu.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též
„dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje
dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a dovolání staví na dovolací
argumentaci, že odvolací soud pochybil, nevycházel-li ze závazného právního
názoru Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“), jak byl vyjádřen v rozsudku ze dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 4378/2009, zejména, že předmětná kupní smlouva ze dne 2. března 2006,
respektive ze dne 6. března 2006, je ve smyslu § 39 obč. zák. (z důvodu, že má
charakter tzv. propadné zástavy) absolutně neplatná. Dále dovolatel vytýká
odvolacímu soudu (soudům obou stupňů), že předmětnou kupní smlouvu posuzoval(y)
izolovaně od dalších právních jednání mezi dovolatelem a vedlejším účastníkem
na straně žalovaných (dále též „vedlejší účastník“), k jejichž uzavření došlo
téhož dne, tj. dne 6. března 2006, když smlouva o půjčce a dohoda o prohlášení
o uznání dluhu s přímou vykonatelností uzavřená formou exekutorského zápisu
časově předcházely uzavření kupní smlouvě.
Podle dovolatele kupní smlouva ve
skutečnosti sloužila jako zajištění pohledávky vedlejšího účastníka vůči
dovolateli s tím, že při nesplnění jeho závazku se vedlejší účastník stane
natrvalo vlastníkem nemovitostí, které byly předmětem kupní smlouvy. V této
souvislosti odvolací soud zcela opomenul obsah výpovědi vedlejšího účastníka
při ústním jednání dne 10. července 2007, v níž jmenovaný potvrdil, že
dovolateli poskytl v hotovosti finanční půjčku ve výši 550.000,- Kč, a že
„...vzhledem k poskytnuté půjčce žalobci jsem po konzultaci se známými
požadoval exekutorský zápis a nakonec na zajištění peněz jsme sepsali kupní
smlouvu.“ Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že při rozhodnutí také
nezohlednil, že při výpovědi vedlejší účastník uvedl, že „...sepis
exekutorského zápisu jsem inicioval já, neboť jsem měl obavu o peníze, nechtěl
jsem o ně přijít...chtěl jsem mít peníze zajištěny nemovitostí.“ K dotazu soudu
vedlejší účastník vypověděl, že „na zajištění finančních prostředků (z titulu
půjčky) pak byl sepsán exekutorský zápis a kupní smlouva.“ Kupní smlouva měla
charakter tzv. propadné zástavy, je absolutně neplatná, v důsledku čehož byly
absolutně neplatné i následné převody předmětných nemovitostí. Dovolatel
navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc
tomuto soud vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní se k podanému dovolání žalobce písemně nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (srov. § 10a o. s. ř.) dospěl k
závěru, že dovolání žalobce je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i
důvodné, neboť odvolací soud (jak bude rozvedeno níže) nerespektoval závazný
právní názor dovolacího soudu, jak byl vyložen v jeho předcházejícím rozsudku
ze dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 4378/2009. V tomto předcházejícím (kasačním) rozsudku Nejvyšší soud poukázal na
rozpory u některých dílčích skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž
při rozhodování vycházel i odvolací soud. Tato rozpornost dílčích skutkových
zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci ovšem znemožňovala
přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, jaký ve věci zaujal odvolací
soud, a odvolacímu soudu pak znemožňovala věcně rozsudek odvolacího soudu
přezkoumat. Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku také
uvedl (poznámka dovolacího soudu: nyní zásadně významné pasáže v textu jsou
tučně zvýrazněny):
„Odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v § 213 odst. 2
o. s. ř. zopakoval výslech vedlejšího účastníka na straně žalované J. N., ‚z
jehož výpovědi odvolací soud zjistil, že vedlejší účastník na straně žalované
kupní smlouvu se žalobcem uzavřel pouze za účelem koupě nemovitostí a chtěl na
nich vydělat a exekutorský zápis dohody o prohlášení o uznání dluhu s přímou
vykonatelností ze dne 6. 3. 2006 měl zajišťovací charakter ve vztahu ke kupní
smlouvě ze dne 2. 3.
2006 do rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu o
vkladu vlastnického práva do katastru a žádnou půjčku podle exekutorského
zápisu po žalovaném nevymáhal.‘ Dovolacímu soudu není ovšem zřejmé, z jakého
důvodu odvolací soud při hodnocení předmětného výslechu ponechal bez povšimnutí
tu pasáž výpovědi, v níž vedlejší účastník vypověděl, že ‚žalobci, jak je
uvedeno v tom exekutorském zápisu, žádné peníze podle smlouvy o půjčce
neposkytl‘, též v návaznosti na odvolacím soudem vyslýchanému předestřenou část
jeho výpovědi při jednání před soudem prvního stupně dne 10. července 2007 (viz
protokol o jednání z uvedeného dne na č.l. 81 a násl.), ve které vedlejší
účastník uvádí, že: ‚vzhledem k poskytnuté půjčce žalobci jsem po konzultaci se
známými požadoval exekutorský zápis, nakonec na zajištění peněz jsme nesepsali
(poznámka dovolacího soudu: s ohledem na předchozí text odůvodnění míněno
zjevně „sepsali“) kupní smlouvu‘, a to vše ještě s ohledem na následnou reakci
vyslýchaného a s přihlédnutím k odvolací argumentaci (nynějšího) dovolatele
poukazujícího na to, že předmětná kupní smlouva měla ve skutečnosti sloužit k
zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce ze dne 6. března 2006. Bylo přitom
zjevné, že právě tyto okolnosti měly být v řízení pečlivě verifikovány, neboť k
otázkám, jež se týkají zastřených právních úkonů, simulovaných kupních smluv,
které ve skutečnosti představují tzv. propadné zástavy, se Nejvyšší soud
opakovaně ve svých rozhodnutích vyjadřoval. V judikatuře Nejvyššího soudu je
totiž problematika tzv. propadných zástav, kromě případů, kdy kupní smlouva
byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího byla uspokojena tím, že na
něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003, in
www.nsoud.cz), spojována i s případy uzavření kupní smlouvy ve vazbě na
uzavřenou smlouvu o půjčce. V dovolacím soudem posuzovaných věcech se jednalo o
případy, kdy účastníci sice přistoupili k uzavření kupní smlouvy, avšak jejím
smyslem, resp. stimulem takového (formálně navenek vyjádřeného) právního
jednání bylo dosažení zcela jiného hospodářského účelu. Případy takového druhu
jsou např. postiženy v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 33 Odo 38/2006 (in www.nsoud.cz), v němž dovolací soud zaujal následující
právní názor: ‚Za situace, kdy žalovaní stejného dne, kdy půjčili žalobcům
finanční částku na dobu jednoho měsíce, uzavřeli i kupní smlouvu, dle níž mělo
dojít k převodu vlastnického práva k nemovitostem ze žalobců na žalované až
poté, co se žalobci ocitnou v prodlení s vrácením půjčky, jednalo se o tzv. propadnou zástavu, neboť smyslem a účelem kupní smlouvy nebyla koupě
nemovitosti, ale splnění závazku ze smlouvy o půjčce převodem nemovitosti.‘
Obdobný závěr dovolací soud zaujal např. i v rozsudku ze dne 26. ledna 2010,
sp. zn. 30 Cdo 1918/2008, či v usnesení ze dne 30. března 2011, sp. zn. 30 Cdo
1180/2010 (in www.nsoud.cz). Lze pak zmínit např. i rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. října 2010, sp. zn. 33 Cdo 4246/2008 (in tamtéž), ve kterém se mj.
uvádí: ‚Ačkoli uzavření kupní smlouvy samo o sobě zákonu neodporuje, situaci je
nutno posoudit v kontextu ostatních smluvních ujednání souběžně uzavřených. Jestliže podle vůle smluvních ujednání stran účelem převodu vlastnického práva
žalobkyně k nemovitostem na věřitele ze smlouvy o půjčce bylo zajištění
pohledávky ze smlouvy o půjčce s tím, že po splacení půjčky kupující převede
vlastnické právo k nemovitostem zpět na žalobkyni, nejedná se o kupní smlouvu
ve smyslu § 588 obč. zák., nýbrž o ujednání odpovídající zajišťovacímu převodu
vlastnického práva, postrádající obligatorní písemnou formu vyžadovanou § 553
obč. zák.; navíc jde o ujednání, které bylo sjednáno jako fiduciární převod
práva a které neobsahuje dohodu o tom, jak se smluvní strany vypořádají v
případě, že žalobkyně zajištěnou pohledávku z půjčky věřiteli řádně a včas
neuhradí. Kupní smlouva je z těchto důvodů právním úkonem absolutně neplatným
ve smyslu § 39 obč. zák.‘“
Nejvyšší soud na adresu dovolatele připomíná, že ve svém předchozím
kasačním rozsudku nezaujal právní názor o absolutní neplatnosti předmětné kupní
smlouvy, nýbrž uvedl, že „Dospěje-li soud prvního stupně (odvolací) soud k
závěru o neplatnosti předmětné kupní smlouvy a bude se zabývat otázkou
platnosti následného (následných) převodu (převodů) předmětných nemovitostí
(viz zejména argumentace žalované o dobré víře s odkazem na cit. rozhodnutí
Ústavního soudu), neopomene při rozhodování zohlednit Nejvyšší soudem
judikovaný právní názor (zohledňující i judikaturu Ústavního soudu), že: ‚V
případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem
nelze uplatnit princip nabytí vlastnického práva v dobré víře‘ (in Právní
rozhledy 2011, číslo 3, resp. www.nsoud.cz).“
Odvolací soud nyní postavil své závěry na skutkových zjištěních
učiněných soudem prvního stupně. Soud prvního stupně ovšem v odůvodnění svého
rozsudku učinil některá dílčí skutková zjištění, která jsou si navzájem
rozporná. Tak např. na str. 8 odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku činí
soud prvního stupně skutkové zjištění, že „podle pokladního dokladu s datem 1. 3. 2006 J. N. (nyní vedlejší účastník) vyplatil P. J. (nyní žalobce) částku
300.000,- Kč jako zálohu na kupní cenu nemovitosti, a podle pokladního dokladu
s datem 2. 3. 2006 J. N. vyplatil P. J. částku 250.000,- Kč jako doplatek kupní
ceny.“ Oproti tomu však má z výslechu žalobce za zjištěné, že „Na základě
uvedených listin dostal toliko 350.000,- Kč, žádné jiné peníze z exekutorského
zápisu z kupní smlouvy neobdržel...“
Dále soud prvního stupně na str. 11 odůvodnění svého rozsudku z
výslechu vedlejšího účastníka jako svědka také zjistil, že vedlejší účastník
„Půjčil žalobci v hotovosti 550.000,- Kč, bylo to zřejmě 6. 3. 2006...Nakonec
na zajištění peněz ještě sepsali kupní smlouvu...Převodem nemovitostí žalobce
na svědka došlo k vyrovnání závazku mezi nimi...Peníze půjčil žalobci na
dvakrát v hotovosti...“
Z vyloženého je zřejmé, že uvedená dílčí skutková zjištění, že 1. dovolateli byla kupní cena (ve dvou splátkách) vedlejším účastníkem zaplacena,
dále že 2. dovolatel „na základě uvedených listin dostal toliko 350.000,- Kč“,
a že 3. převodem nemovitostí dovolatele na vedlejšího účastníka „došlo k
vyrovnání závazku mezi nimi“ (což vlastně znamená, že kupní cena fakticky
dovolateli vyplacena nebyla), nemohou vedle sebe obstát, neboť jsou si navzájem
obsahově rozporná. Ačkoliv soud prvního stupně učinil shora uvedená dílčí skutková
zjištění, pak na str. 16 odůvodnění svého rozsudku tato skutková zjištění de
facto opět verifikuje, když uvádí, že „Vycházeje z provedených důkazů
účastnickým výslechem žalobce a J. N. jako svědka a jako vedlejšího účastníka
je skutečností, že v těchto se vyskytují rozpory.“ Dovolací ovšem nechápe, proč
soud prvního stupně jím učiněná dílčí skutková zjištění jako rozporná dále
hodnotí v rámci čtvrtého odstavce na str. 16 odůvodnění rozsudku, a proč z
těchto hodnotících úvah nakonec vymizela jako nejpodstatnější (pro rozhodnutí
ovšem zásadně významná) informace sdělená přímo vedlejším účastníkem jako
svědkem, že kupní smlouva představovala zajišťovací prostředek, a že převodem
nemovitostí z vlastnictví dovolatele do vlastnictví vedlejšího účastník došlo k
vyrovnání závazku mezi nimi, což nelze chápat jinak, než jako propadný
charakter u předmětné kupní smlouvy. Soud prvního stupně přitom vůbec nezohlednil – na což ve svém dovolání
důvodně poukazuje dovolatel - časovou souslednost uzavřených předmětných
právních úkonů ve vazbě na v dovolací praxi již judikované právní názory v
případech, kdy v určitém časovém okamžiku byly uzavírány smlouvy o půjčce a
následně kupní smlouvy, které (velmi zjednodušeně shrnuto z již shora označené
judikatury) fakticky představovaly tzv. propadné zástavy. Popsané (flagrantní) prostupování těchto právně významných okolností v
místy vnitřně rozporném odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ovšem
nevedlo odvolací soud k vydání kasačního rozhodnutí, případně k zopakování
dokazování a řádnému vymezení dílčích skutkových zjištění s následným závěrem o
skutkovém stavu věci, jenž by byl podroben právnímu posouzení, nýbrž k
přitakání takto defektně zjištěného skutkového stavu, navíc doplněného o další
dílčí skutková zjištění učiněná z některých zopakovaných důkazů, respektive v
případě Jiřího Němce z provedení důkazu jeho výslechem jako vedlejšího
účastníka, nikoliv jako svědka (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. srpna 2014, sp. zn.
30 Cdo 3859/2013; všechna zde označená rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího
soudu http://www.nsoud.cz) a z nepochopitelné absence hodnocení toho, co tento
vedlejší účastník jako svědek vypověděl dříve. Tj. v řízení před soudem,
zejména o smyslu a účelu uzavření smlouvy, a dále o tom, že kupní smlouvou
došlo k vyrovnání závazku mezi vedlejším účastníkem a dovolatelem. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo
3025/2009. vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela
nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní
části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu
mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a
závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence
skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost
přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného skutku, což (logicky)
jde na vrub správnosti právního posouzení věci. Taková procesní situace nastala v tomto případě, neboť dovolací soud
nemohl věcně přezkoumat napadený rozsudek odvolacího soudu (a případně rozsudek
odvolacího soudu změnit a podané žalobě vyhovět), vycházel-li z převážné části
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které vykazovaly shora již popsané
defekty, jakkoliv je zřejmé, že popsané skutkové okolnosti případu nasvědčují
tomu, že předmětná kupní smlouva mohla mít charakter tzv. propadné zástavy,
pokud sám vedlejší účastník již dříve před soudem prvního stupně uvedl, že
(ještě jednou citováno z jeho výpovědi) „Převodem nemovitostí žalobce na svědka
došlo k vyrovnání závazku mezi nimi.“ V této souvislosti nelze pominout, že
soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku zaměňoval platbu částky
550.000,- Kč ve dvou splátkách tu dílem jako platbu vedlejšího účastníka
dovolateli na kupní cenu, tu dílem zase jako platbu vedlejšího účastníka
dovolateli z titulu poskytnuté půjčky; pak by se ale mělo dovolateli dostat
jednak půjčky 550.000,- Kč (ve dvou splátkách), a dále - v témže časovém období
– téže částky ve stejných splátkách z titulu vyplacení kupní ceny, celkem tedy
částky 1.100.000,- Kč. Tyto skutkové oscilace obsažené v textu odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně či (implicite) odvolacího soudu (viz str. 5
poslední věta prvního odstavce odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (arg.:
„Skutečnost, že exekutorský zápis dohody o prohlášení o uznání dluhu s přímou
vykonatelností ze dne 6. 3. 2006 měl zajišťovací charakter ve vztahu ke kupní
smlouvě ze dne 2. 3. 2006 do rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu o
vkladu vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí, nezakládá
neplatnost kupní smlouvy.“) jen zvýrazňují nepřehledný skutkový stav, který
soudy právně posuzovaly. Rozsudek odvolacího soudu byl proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušen. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud podle § 243e
odst. 2 věty druhé o. s. ř.
zrušil také rozsudek soudu prvního stupně a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Jelikož ze strany odvolacího soudu, ale ani soudu prvního stupně, nebyl
dodržen závazný právní názor Nejvyššího soudu, jak byl vyložen v jeho
předcházejícím kasačním rozhodnutí, přičemž s ohledem na popsaná pochybení
soudů nelze v této fázi mít za to, že v této věci stejní soudci by byli schopni
rozhodnout v intencích závazného právního názoru dovolacího soudu, dovolacímu
soudu nezbylo, než ve smyslu § 243e odst. 3 o. s. ř. nařídit, aby tuto věc u
soudu prvního stupně projednal a rozhodl o ní jiný soudce, a v případě podaných
odvoláních proti takto vydanému rozsudku soudu prvního stupně, aby odvolání
podaná v této věci nadále projednal a rozhodl o nich senát odvolacího soudu v
jiném obsazení. Vzhledem k tomu, že tento soudní spor trvá více než devět let, je
nezbytné, aby soud prvního stupně bezodkladně nařídil ve věci jednání za účelem
meritorního rozhodnutí. Dospěje-li soud prvního stupně (případně odvolací soud) k závěru o
absolutní neplatnosti kupní smlouvy, kterou uzavřel dovolatel s vedlejším
účastníkem, a navazujících převodních smluv, a bude-li se zabývat ve smyslu
judikatury Ústavního soudu otázkou nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě
dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, neopomene se v takovém
případě vypořádat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v řešení této
otázky (k tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013,
publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2015; k
otázce reflexe judikatury Ústavního soudu v řešení otázky nabytí nemovitosti od
nevlastníka do 31. prosince 2014, vydané po R 16/2015 srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2015, sp. zn. 30 Cdo 2458/2015). Především
však neopomene zjistit, zda ke dni 6. září 2009, kdy měl žalovaný 1) uzavřít s
J. K. („Realitní kanceláří Domov Zlín“) smlouvu o rezervaci předmětných
nemovitostí a o poskytnutí součinnosti při koupi nemovitostí, byl či nikoliv v
katastru nemovitostí obsažena údaj o podání určovací žaloby dovolatelem (k tomu
srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 14, druhý a třetí
odstavec, zejména pak výpis z katastru nemovitostí, listu vlastnictví č. 1644
pro obec a katastrální území Holešov na č. l. 332), a to z hlediska posouzení,
zda žalovaní mohli a měli možnost ověřit si aktuální údaje o předmětných
nemovitostí z veřejně dostupných prostředků, respektive zda případná existence
takové poznámky v katastru nemovitostí měla žalované vést k obezřetnosti v
souvislosti se zamýšlenou koupí tohoto nemovitého majetku, pokud sám žalovaný
1) v řízení před soudem prvního stupně vypověděl, že v souvislosti s koupí
nemovitostí zjišťoval (zjišťovali) veškeré informace o tomto nemovitém majetku.
Je tedy otázkou, zda žalovaní disponovali informací o existenci soudního sporu
o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, jestliže k datu uzavření
předmětné „rezervační“ smlouvy, uvedená informace byla předmětem evidence v
katastru nemovitostí. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v
dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.