30 Cdo 2458/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně
České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem
v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 697 97 111, s
adresou pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových,
Územní pracoviště Ostrava, Lihovarská 1335/9, Ostrava – Radvanice, proti
žalované hcentrum.cz a. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 105/98,
identifikační číslo osoby 639 99 366, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem
Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Jugoslávská 481/12, o
určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem nemovitosti, vedené u
Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 13 C 13/2014, o dovolání žalobkyně
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. února 2015, č. j. 8 Co
895/2014-164, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. února 2015, č. j. 8 Co
895/2014-164, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 8. července 2014, č. j. 13 C 13/2014-115, určil, „že zemřelý A. B., je ke
dni úmrtí, tedy ke dni 2. 4. 2010 výlučným vlastníkem nemovitosti – pozemku
parc. č. 3130/2 – zastavěná plocha a nádvoří v katastrálním území F., včetně
jeho součástí, již je stavba čp. 494 občanská vybavenost v části obce F., který
je dosud zapsán na LV č. 2293 pro k. ú. F., obec F.-M., okres F.-M. u
Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek-
Místek“ (dále též „předmětný pozemek“). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že kupní smlouva
ze dne 8. června 1994, na základě které prodal zůstavitel dům č. p. 494 na
pozemku p. č. 3130/2 (hotel Centrum) s tímto pozemkem společnosti Horský hotel
a. s., je absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem. V důsledku
toho se uvedená společnost nemohla stát vlastnicí předmětných nemovitostí a
nemohla je proto ani následně vložit do základního jmění žalované. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
označeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil
prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním
závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy,
vytkl však prvoinstančnímu soudu, že se nezabýval dobrou vírou žalované jako
další nabyvatelky při nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem. „V tomto
směru odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, zejména rozhodnutí
ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 143/2007, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS
2219/12 a rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011, dle kterého
osoby, jímž dobrá víra svědčí, nenesou žádný díl odpovědnosti za neplatnost
smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci. Osobě, která učinila určitý právní
úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc
potvrzený údaji z veřejné státem vedené evidence, musí být v materiálním
právním státě poskytována ochrana. V rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2219/12 Ústavní
soud uvedl v bodu 73, že je třeba trvat na obecně precedenční závaznosti nálezu
Ústavního soudu a ústavněprávních výkladů. Odvolací soud se tak neztotožňuje se
závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 31 Odo1424/2006, že
další nabyvatel nemovitosti se nestává vlastníkem nemovitosti jen na základě
toho, že při uzavření další kupní smlouvy jednal v dobré víře v zápis do
katastru nemovitostí a dále v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
31 Cdo
1168/2013, dle kterého vyjma zákonem stanovených způsobů nemůže dojít k tomu,
že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru
nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí
od nevlastníka.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, v němž
předpoklad jeho přípustnosti vymezuje tvrzením (ve stručnosti shrnuto z
dovolací argumentace), že se odvolací soud při řešení otázky nabytí nemovitosti
od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla, aby Nejvyšší
soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil
napadené usnesení odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že dovolání žalobkyně není (objektivně)
přípustné, neboť „rozhodnutí, kterým odvolací soud v odvolacím řízení zrušil
rozsudek soudu I. stupně, vrátil ji tomuto soudu k dalšímu řízení, nemůže
právní moci nabýt, jelikož takovéto rozhodnutí nemá a ani mít nemůže žádné
účinky na právní vztahy, které jsou předmětem soudního řízení.“ Současně
uvedla, že „Nelze se ztotožnit ani s argumentací dovolatele, že rozhodnutí
odvolacího soudu je v rozporu s dosavadní judikaturou. Odvolací soud podle
názoru žalovaného správně poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu, zejména pak
na nález Ústavního soudu spis. zn. I. ÚS 2219/12, na které jsme ostatně
poukazovali i ve svém odvolání proti rozsudku soudu I. stupně.“ Navrhla, aby
podané dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání
(které směřuje proti pravomocnému kasačnímu usnesení odvolacího soudu), je ve
smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné, neboť odvolací soud se při
řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru
nemovitostí na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by
přezkoumatelným způsobem vyložil konkrétní právní argumenty, které jej k
takovému odklonu vedly, když pouhý odkaz na judikaturu Ústavního soudu nelze
bez dalšího považovat za důvod k nerespektování judikatury dovolacího soudu. Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04
(který je veřejnosti dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu
www.nalus.usoud.cz), vyložil, že ke znakům právního státu totiž neoddělitelně
patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry
v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě implikuje
především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech
shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů.
Judikoval dále,
že z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů
veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv
oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá sice
kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva, nýbrž ten požadavek, aby tato
změna byla s ohledem na konkrétní okolnosti, jako je kupř. objektivní vývoj
společenských podmínek dotýkající se daných skutkových situací (sp. zn. IV. ÚS
200/96), předvídatelná nebo případně nepředvídatelná změna výkladu v době
jejího uskutečnění byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné
racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody
předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované (sp. zn. III. ÚS 470/97). Ústavní soud také zdůraznil, že pouze takto transparentně
vyložené myšlenkové operace, odůvodňující divergentní postup nezávislého soudu,
resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při
aplikaci práva. Jestliže Nejvyšší soud coby vrcholný soudní orgán zajišťuje jednotu a zákonnost
rozhodování ve věcech patřících do pravomocí soudů v občanském soudním řízení,
je povinností nižších soudů naplňovat shora připomenutý požadavek ústavního
principu předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání
jednotného rozhodování ve skutkově obdobných případech i tím, že budou ve své
rozhodovací činnosti důsledně reflektovat i judikaturu Nejvyššího soudu. V
tomto směru lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince
2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího
soudu jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz), v němž dovolací soud připomenul, že právní názory, které
Nejvyšší soud zaujal v jiných právních věcech, nejsou sice ex lege právně
závazné (aplikovatelné) na případy s obdobným skutkovým či právním základem, z
nějž vzešel ten který jeho judikát, nelze však současně ztrácet ze zřetele, že
došlo-li v soudní rozhodovací praxi při řešení určité materie k judikatornímu
ustálení právního názoru, je z povahy věci nezbytné, aby soudy nižších stupňů
tento judikatorní posun ve své rozhodovací praxi reflektovaly, a v případě, že
takový právní názor nesdílejí, jej ve světle jimi pečlivě vyložené argumentace
(kriticky) konfrontovaly a seznatelným způsobem (v odůvodnění písemného
vyhotovení svého rozhodnutí) vyložily, proč, respektive z jakého (jakých)
nosného (nosných) důvodu (důvodů) nebylo lze se ve věci s obdobným skutkovým či
právním základem s předmětným judikátem ztotožnit. Případný - soudem nižšího
stupně provedený - judikatorní odklon je tedy možný jen při realizované
konfrontaci s dosud judikovaným (judikovanými) závěrem (závěry) a vyložením
nosného (nosných) důvodu (důvodů), který (které) vedl(y) předmětný soud k
odklonu od dosavadní judikatury; v opačném případě se zaujatý právní názor
soudu nižšího stupně stává defektním a nepřezkoumatelným. Nejvyšší soud přirozeně reflektuje, že podle čl. 89 odst.
2 Ústavy České
republiky vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny
orgány i osoby. Tato závaznost má přitom dvojí povahu. V prvém případě jde o
závaznost kasační, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí obecného soudu, který je
následně vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu. V takovém
případě se úvaha obsažená v rozhodnutí Ústavního soudu uplatní beze zbytku. Ve
druhém případě jde o závaznost judikatury Ústavního soudu precedenční, kdy je
třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově
obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který
je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu. Obecný soud
v konkrétní (a jinak skutkově s předmětným nálezem Ústavního soudu obdobné)
věci nemusí s již judikovaným právním názorem souhlasit a konkrétní nález
Ústavního soudu reflektovat, jestliže přednese konkurující úvahy. Tyto úvahy
musejí vycházet z objektivně ospravedlnitelných důvodů, že v souladu s
ústavněprávními výklady Ústavního soudu obecně se buď dotyčný judikát na
skutkově odlišný případ aplikovat nemůže, anebo je-li na základě jeho
interpretace anebo pochopení principů a pravidel v právním řádu jako celku
přesvědčen o tom, že Ústavní soud může a měl by dotyčný ústavněprávní výklad
znovu uvážit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05). Nejvyšší soud toto rozlišení dosahu (závaznosti) judikatury ve své rozhodovací
činnosti reflektuje a respektuje, přičemž – pokud jde o problematiku nabytí
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry
nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí podle předchozí civilní úpravy - ve
svých rozhodnutích vždy zdůrazňuje, proč nelze (mechanicky) převzít závěry z té
části judikatury Ústavního soudu, v níž se takovéto originární nabytí
vlastnického práva připouští. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 (a
rovněž v rozsudku ze dne 30. července 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013), zaujal a
odůvodnil právní názor, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v
odůvodnění jeho písemného vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní
pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil
svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo
chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito. K takové
situaci došlo i v tomto případě, kdy odvolací soud v odůvodnění svého kasačního
rozhodnutí de facto pominul právní posouzení věci, pokud pouze odkázal na
judikaturu Ústavního soudu. Odvolací soud ani nevyložil pro jaké (konkrétní)
důvody nelze při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka
nabyvatelem jednajícím v důvěře v zápis v katastru nemovitostí vycházet z
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména pokud jde o jeho
argumenty, které dosud v rozhodovací praxi Ústavního soudu (a to ani nálezem ze
dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, ale ani aktuálním nálezem ze dne
26. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15, v němž Ústavní soud vůbec na
předcházející judikaturu dovolacího soudu, zejména na jeho rozsudek velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, ale ani na jeho pozdější judikaturu – např. rozsudky ze dne
11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 4577/2014, ze dne 25. března 2015, sp. zn. 30
Cdo 5357/2014, nebo ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 206/2015, nijak
nereagoval) nebyly vytěsněny. Nejvyšší soud připomíná, že Ústavní soud v nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS2219/2012 (bod 28. odůvodnění) uvádí, že „nezastírá, že starý občanský
zákoník neobsahoval žádné ustanovení explicitně upravující obecný způsob nabytí
vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí ani k jiné
věci od nevlastníka, na základě dobré víry nabyvatele ani jinak (vyjma
vydržení). Přesto však vzhledem k zásadním ústavním principům – jako je princip
právní jistoty a z něj vycházející princip důvěry v akty státu a ochrany dobré
víry, princip ochrany nabytých práv – je třeba dospět k závěru, že i za
účinnosti starého občanského zákoníku bylo nezbytné zvažovat a chránit i práva
dobrověrného nabyvatele. Bylo tedy možné, aby i v případě, že nabyvatel
odvozoval své vlastnické práva od osoby, která vlastnické právo měla nabýt na
základě právního úkonu, jenž se později ukázal absolutně neplatný (tudíž tato
osoba ve skutečnosti vlastnické právo nenabyla), se tento nabyvatel stal
skutečným vlastníkem věci, a to i jinak než vydržením. Fundamentální podmínkou
pro takové – z povahy věci originární, nikoliv derivativní – nabytí vlastnictví
přitom byla právě dobrá víra nabyvatele; navíc Ústavní soud takovou možnost
nabytí vlastnictví dovodil pouze v případech vlastnického práva k nemovitostem
evidovaným v katastru nemovitostí, a to právě s ohledem na souvislosti a význam
takové veřejnoprávní evidence.“
Má-li být ovšem v daném směru opomenut právní institut oprávněného držitele ve
smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. a prostřednictvím principů právní jistoty a
ochrany nabytých práv prosazován (zákonem neupravený) nabývací titul
vlastnického práva k nemovité věci na základě pouhé dobré víry nabyvatele v
zápis do katastru nemovitostí, pak je třeba v této souvislosti mj. poukázat na
plenární nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97,
v němž se také uvádí, že „Akceptace i dalších pramenů, kromě psaného práva
(zejména obecných právních principů), evokuje otázku jejich poznatelnosti.
Jinými slovy evokuje otázku, zda je jejich formulování věcí libovůle, nebo zda
lze stanovit při jejich formulování do určité míry objektivizovatelné postupy.“
Ústavní soud na tuto otázku odpověděl v tom směru, že „V systému psaného práva
má přitom obecné právní pravidlo (obecný právní princip) charakter samostatného
pramene práva pouze preater lege (čili pokud psané právo nestanoví jinak).“
Občanský zákoník ve znění účinném do 31. prosince 2014 ovšem taková pravidla
(pro nabytí nemovité věci od nevlastníka) stanovil (srov. § 129 a násl. obč. zák.), takže není-li možné přímou aplikací obecného právního principu negovat
příslušné psané právní pravidlo (lze je však pochopitelně prostřednictvím
takového principu interpretovat), je pak otázkou, do jaké míry lze při řešení
otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka považovat přijatou tezi oprávněného
držitele mimo dosah § 129 a násl. obč. zák. v nálezu Ústavního soudu ve věci
sp. zn. I. ÚS 2219/2012, za souladnou s jeho plenárním nálezem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/97 a na něj navazující judikaturou. Nikoliv nepodstatná je pak následující právní argumentace, na kterou Nejvyšší
soud poukázal ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ve věci vedené u Ústavního
soudu pod sp. zn. IV. ÚS 402/15:
„...Přitom i zákonodárce např. v důvodové zprávě k novému katastrálnímu zákonu
č. 256/2013 Sb. – stejně jako právní doktrína (včetně tvůrců nového občanského
zákoníku) – zcela jasně uvedl, že dosavadní právní úprava nabytí nemovitosti od
nevlastníka nabyvatelem jednajícím v důvěře v zápis v katastru nemovitostí
neumožňovala. Kromě toho lze zcela přisvědčit právnímu názoru soudce Nejvyššího
soudu Jiřího Spáčila (vysloveném v již shora označeném publikačním zdroji),
který mj. uvádí, že ‚Nový občanský zákoník, vycházející z principu materiální
publicity, poskytuje naturálnímu vlastníkovi ochranu v § 985 a násl. a vyvažuje
tak oprávněné zájmy obou stran. V tomto smyslu by bylo třeba právní názor
Ústavního soudu ‚dotáhnout‘, aby bylo dosaženo žádoucí rovnováhy. Není totiž
zřejmé, jak by se v poměrech občanského zákoníku 1964 – a navíc zpětně,
zpravidla byl sporný převod učiněn v době, kdy judikatura o nemožnosti nabytí
od nevlastníka ještě nepochybovala – mohl naturální vlastník bránit.‘
S přihlédnutím k výše uvedenému lze vyslovit názor, že nálezem sp. zn. I. ÚS
2219/2012, došlo k posunutí hranice od výkladu a aplikace platných a účinným
právních norem skrze ústavně právní principy a ideu spravedlnosti, k formování
nového pravidla chování, jehož skutková podstata je s odůvodněním na tyto
principy – mimo stávající právní předpisy – nově vytvářena, což komentované
rozhodnutí činí (jak jinými slovy vyjádřil velký senát Nejvyššího soudu) značně
problematickým, jakkoliv Ústavní soud sledoval zjednání nápravy v oblasti
týkající se převodů nemovitého majetku a problémů plynoucích z polovičaté
zásady materiální publicity (pak je skutečně otázkou, proč nedošlo ke zrušení
předmětného ustanovení zákona č. 265/1992 Sb.). Problematický dosah závěrů z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 2219/2012,
lze zaregistrovat i při řešení otázky vydržení versus nabytí nemovitosti od
nevlastníka dobrověrným nabyvatelem, což lze pochopit např. z této modelové
situace: A převede nemovitost na základě absolutně neplatné smlouvy na B (zde
podle závěru nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, přichází v úvahu při splnění
zákonných podmínek vydržení, nikoliv Ústavním soudem nově normovaná skutková
podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem, jímž B být
nemůže). Poté B (nevlastník) převede úplatně tuto nemovitost na C. Z jakého
důvodu má být vytěsněn závěr, že na tuto situaci již nelze použít institut
vydržení ve smyslu § 134 obč. zák.? Pouze proto, že nabyvatel C byl v dobré
víře v zápis v katastru nemovitostí? Nebo že důvěřoval ve správnost aktu
příslušného katastrálního úřadu, který vklad podle převodní úplatné smlouvy ve
prospěch nabyvatele C skutečně provedl a s ohledem na tuto okolnost je také C
zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětné nemovitosti? Anebo snad z
důvodu, že právní úprava vydržení se v případě C neuplatní, neboť k jejímu
naplnění chybí u C zákonem vyžadovaná desetiletá vydržecí doba, která je s
ohledem na tyto okolnosti a dobrověrnost nabyvatele s ohledem na objektivní a
subjektivní okolnosti (popsané v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012) nepřiměřeně
dlouhá? Pak je ale třeba si položit otázku, zda v tomto případě jinými slovy
nedospíváme k závěru, že je právní úprava vydržení v obdobných věcech
nepoužitelná (protože podle Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/2012)
musí nastoupit aplikace nové normy nabytí nemovitosti dobrověrným nabyvatelem)
a tedy v důsledku nově Ústavním soudem zavedené skutkové podstaty nabytí od
nevlastníka v podstatě (pro řešení podobných případů) obsolentní. Tyto popsané
souvislosti jsou jen jedním logickým kamínkem jinak uceleného argumentačního
řetězce, jenž zpochybňuje problematičnost nově konstruované skutkové podstaty
nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka dobrověrným
nabyvatelem, k níž navíc došlo na samém sklonku existence starého civilního
kodexu z roku 1964, kdy stávající právní úprava již obsahuje (nikoli v plné
šíři, ale přesto komplexněji) úpravu zásady materiální publicity též v oblasti
katastru nemovitostí. Ještě jinak řečeno, pokud by na posledně zmíněnou
modelovou situaci Ústavní soud směřoval aplikaci nabytí od nevlastníka, měl by
také argumentačně propracovaným způsobem vyložit, z jakého důvodu není možné
přistoupit k verifikaci, zda skutkové okolnosti lze podřadit pod skutkovou
podstatu vydržení, resp. proč v těchto případech nelze setrvávat na požadavku
vydržení. Zatím nikde a nikým nebylo racionálně uvedeno, proč popsanou
modelovou situaci je nezbytné řešit ve prospěch skutkové podstaty nabytí od
nevlastníka a proč pro takovéto případy je právní úprava vydržení zcela
nepoužitelná (tedy proč takové žaloby není možné pro nesplnění podmínek
vydržení zamítat).“
Nutno zdůraznit, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. května 2015, sp. zn. IV.
ÚS 402/15, na uvedenou právní argumentaci vůbec nereagoval, když odvolacímu
a dovolacímu soudu vytkl, že v daném případě nevážily možnost působení dobré
víry stěžovatelky ve smyslu předchozí judikatury Ústavního soudu a naplnění
dobré víry stěžovatelky s ohledem na všechny okolnosti případu nehodnotily,
čímž mělo dojít k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a na
ochranu majetku. Pominutí takové právní argumentace dovolacího soudu tedy nelze
vyložit jinak, než že dosud Ústavní soud takto Nejvyšším soudem zaujímané
právní závěry při řešení právní otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka
podle dosavadních právních předpisů nijak nevytěsnil, a že tedy precedenční
účinky se u tohoto nálezu (pro řešení skutkově obdobných případů) stěží mohou
dostavit. Jestliže na výše (a na další v rozhodnutích dovolacího soudu) uvedené právní
argumenty po vydání nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12, nebylo ze strany Ústavního
soudu reagováno, není v poměrech stávající právní úpravy, s přihlédnutím ke
shora vyloženým precedenčním účinkům nálezů Ústavního soudu na straně jedné a
významu judikatury Nejvyššího soudu na straně druhé, přípustné, aby odvolací
soud v kasačním rozhodnutí bez dalšího uvedl, že se s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu v řešení předmětné právní otázky neztotožňuje a naopak vychází
z judikatury Ústavního soudu, aniž by v odůvodnění svého rozhodnutí soudu
prvního stupně zprostředkoval, na základě jaké (konkrétní) právní úpravy lze
(při pominutí právní úpravy vydržení) přisvědčit závěru o originárním nabytí
vlastnického práva k nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí ve prospěch
nabyvatele jednajícího v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, a to za
účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, a dalších
dosavadních právních předpisů, a proč právní závěry dovolacího soudu v
předmětné materii nelze převzít při řešení skutkově obdobných případů. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího
soudu ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu podle druhého odstavce
věty první téhož zákonného ustanovení vrátil k dalšímu řízení. Bude nyní na
odvolacím soudu, aby přimeritorním rozhodování zohlednil připomenutou
judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a aby svůj právně kvalifikační
závěr – vtělený do právního posouzení věci – zákonu odpovídajícím způsobem
vyložil v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku (§ 157 odst. 2 o. s. ř.),
nedospěje-li k závěru o nutnosti vydání dalšího kasačního rozhodnutí, které
ovšem musí být rovněž zákonu odpovídajícím způsobem odůvodněno (srov. § 167
odst. 2 o. s. ř. a násl.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v
novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu