30 Cdo 4378/2009

30 Cdo 4378/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní

věci žalobce P. J., zastoupeného JUDr. Jiřím Zbořilem, advokátem se sídlem v

Kroměříži, nám. Míru 3760, proti žalované AKTIVA REAL, s. r. o., se sídlem v

Olomouci, Sokolská 544/36, zastoupené Mgr. Petrem Konečným, advokátem se sídlem

v Olomouci, Litovelská 17, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované J.

N., zastoupeného Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř.

Svobody 2, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v

Kroměříži pod sp. zn. 11 C 230/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku

Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 21. května 2009, č.j. 60 Co

15/2009-219, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 21. května 2009, č.j.

60 Co 15/2009-219, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. září 2008,

č.j. 11 C 230/2006-176, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kroměříži k

dalšímu řízení.

[Žaloba] Dne 30. srpna 2006 podal žalobce proti žalované žalobu, jíž se domáhal

určení, že je vlastníkem „nemovitostí zapsaných na LV č. 1644 Katastrálního

úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště H., kat. území H., a to domu čp.

765 na pozemku parcela č. 1155 a pozemků parcela č. 1155 a parcela č. 1198

(dále též „předmětné nemovitosti“).“ Žalobce v žalobě (v rámci vylíčení

skutkových tvrzení) mj. uvedl, že dne 6. března 2006 „jsem uzavřel jako dlužník

s J. N. jako s věřitelem smlouvu o půjčce, podle které mně J. N. poskytl

finanční půjčku ve výši 550.000,- Kč, a já jsem se zavázal mu tuto částku

splatit nejpozději do 31. 3. 2006. Ve skutečnosti mi J. N. poskytl finanční

půjčku ve výši 350.000,- Kč...Dne 6. 3. 2006 jsem s J. N. uzavřel písemnou

dohodu podle § 78 zák. č. 120/2001 Sb., o prohlášení o uznání dluhu s přímou

vykonatelností...k vydobytí částky 550.000,- Kč...Současně s podpisem smlouvy o

prohlášení o uznání dluhu s přímou vykonatelností mně dne 6. 3. 2006 předložil

J. N. listinu označenou datem 2. 6. 2006 a žádal mě o to, abych jí podepsal s

tím, že jde o poslední stránku zástavní smlouvy, jejímž předmětem jsou shora

uvedené nemovitosti a která slouží k zajištění jeho pohledávky vůči mě ve výši

550.000,- Kč podle smlouvy z 6. 3. 2006. Teprve v druhé polovině března

2006...jsem se dozvěděl, že jsem touto kupní smlouvou všechny nemovitosti J. N.

prodal, aniž bych si toho byl vědom. Podle této smlouvy měla být celá kupní

cena ve výši 550.000,- Kč – tedy ve stejné výši jako částka, která mně dle

smlouvy o půjčce měla být poskytnuta – zaplacena při uzavření kupní smlouvy. Ve

skutečnosti mně kupní cena nikdy vyplacena nebyla.“ Z těchto (v žalobě dále

rozvedených) tvrzení žalobce dovozoval, že předmětná kupní smlouva je ve smyslu

§ 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná, neboť žalobce nikdy neměl vůli

přivodit právní účinky kupní smlouvy, tj. převést do vlastnictví jiného

předmětné nemovitosti. Ve skutečnosti jeho vůlí „bylo zajištění pohledávky ve

výši 550.000,- Kč formou zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem...“

Podle žalobce okolnosti, za kterých byla kupní smlouva uzavřena, zakládají

důvod i k neplatnosti relativní, v případě, že by byla uzavřena v souladu s §

37 odst. 1 obč. zák. Relativní neplatnost tohoto právního úkonu spočívá v tom,

že žalobce tento právní úkon učinil v omylu vycházejícím ze skutečnosti, která

pro jeho uskutečnění byla rozhodující. Žalobce se této relativní neplatnosti

právního úkonu vůči J. N. dovolal písemně dne 10. července 2006 (písemné

dovolání se této neplatnosti bylo posledně jmenovanému doručeno dne 17.

července 2006). Protože se žalovaná nestala vlastnicí předmětných nemovitostí,

žalobce se domáhá určení vlastnického práva k těmto nemovitostem.

[Rozsudek soudu prvního stupně] Okresní soud v Kroměříži (dále již „soud

prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. září 2008, č.j. 11 C 230/2006-176, žalobu

o určení, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, zamítl, a dále

rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že

kupní smlouva, kterou dne 2. června 2006 uzavřel žalobce s žalovanou, je

platným právním úkonem, který není ani postižen (žalobcem namítanou) relativní

neplatností ve smyslu § 49a obč. zák. Uvedl dále, že smluvená kupní cena je

výrazně nižší než cena zjištěná znaleckým posudkem o obvyklé ceně předmětných

nemovitostí k datu uzavření kupní smlouvy, avšak kupní cena se blíží ceně

administrativní zjištěné z dalšího znaleckého posudku, tedy podle právního

předpisu. Potřeba finančních prostředků u žalobce se tedy mohla projevit tím,

že byla sjednána kupní cena nižší, a to z důvodů časové tísně na straně

žalobce.

[Rozsudek odvolacího soudu] K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve

Zlíně (dále již „odvolací soud“), v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 219 o.

s. ř. (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně ve věci

samé potvrdil, změnil jej v nákladových výrocích II. až IV. způsobem, který

vyplývá z výroku II. jeho rozsudku, a navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o

náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně

učinil správná skutková zjištění, z nichž dospěl ke správným právním závěrům.

Žalobcův záměr prodat předmětné nemovitosti potvrdilo dokazování před soudem

prvního stupně a byl potvrzen i v odvolacím řízení zopakovaným důkazem –

výslechem vedlejšího účastníka na straně žalované J. N., z jehož výpovědi

odvolací soud zjistil, že „vedlejší účastník na straně žalované kupní smlouvu

se žalobcem uzavřel pouze za účelem koupě nemovitostí a chtěl na nich vydělat a

exekutorský zápis dohody o prohlášení o uznání dluhu s přímou vykonatelností ze

dne 6. 3. 2006 měl zajišťovací charakter ve vztahu ke kupní smlouvě ze dne 2.

3. 2006 do rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu o vkladu vlastnického

práva k nemovitostem do katastru nemovitostí a žádnou půjčku podle

exekutorského zápisu po žalovaném nevymáhal.“ Žalobce uzavíral kupní smlouvu

vážně jako kupní smlouvu s úmyslem prodat své nemovitosti za dohodnutou kupní

cenu blížící se administrativní ceně a dohodnutou kupní cenu nelze považovat za

nemravnou a v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud v odůvodnění svého

rozsudku dále uvedl, že žalobce neuzavíral kupní smlouvu v omylu, že se nejedná

o kupní smlouvu, ale o zástavní smlouvu, a tento právní úkon není proto podle

§§ 37, 39 nebo § 49a obč. zák. neplatný.

[Dovolání žalobce] Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále

již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož

přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a

uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj.

že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Nesprávné právní

posouzení věci je dáno nesprávným hodnocením předběžné otázky – platnosti kupní

smlouvy ohledně převodu předmětných nemovitostí – soudy obou stupňů. Toto

právně kvalifikační pochybení dovolatel spatřuje v tom, že soudy kupní smlouvu

posuzovaly odděleně a izolovaně (jako jeden ojedinělý právní úkon), ač ve

skutečnosti šlo o právní úkon navazující na předchozí právní úkony mezi

dovolatelem a vedlejším účastníkem, tj. na smlouvu o půjčce a na exekutorský

zápis o přímé vykonatelnosti. Kupní smlouva o převodu nemovitostí, která je

uzavřena mezi dlužníkem ze smlouvy o půjčce jako prodávajícím a věřitelem jako

kupujícím, jejímž účelem má být zajištění pohledávky věřitele, má tytéž právní

účinky jako smlouva zástavní, u které při prodlení s plněním zajištěné

pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli – ujednání o propadné zástavě

ve smyslu § 169 písm. e) obč. zák. Podle tohoto ustanovení je taková smlouva o

propadné zástavě absolutně neplatná. S odkazem na výsledky dokazování dovolatel

uzavřel, že zajištění pohledávky věřitele převodem vlastnického práva k

nemovitostem z dlužníka na věřitele je jen skrytou formou sjednání propadné

zástavy a přináší tak věřiteli zisk značného bezdůvodného obohacení,

spočívajícího v rozdílu mezi jeho pohledávkou včetně případného příslušenství a

obecnou cenou trvale nabytých nemovitostí. Pokud by oba soudy při právním

posouzení všech popsaných právních úkonů postupovaly správně, dospěly by k

závěru, že kupní smlouva o převodu předmětných nemovitostí, je absolutně

neplatná pro rozpor se zákonem. Z těchto (v dovolání podrobně rozvedených)

důvodů navrhl dovolatel, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší

soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek

soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. [Vyjádření žalované k dovolání] Žalovaná ve svém písemném vyjádření odmítla

dovolací argumentaci dovolatele. Oba soudy se s důvody dovolatelem tvrzené

neplatnosti kupní smlouvy správně a úplně vypořádaly. Žalovaná opětovně

odkázala zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo

3177/2005 a Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ve věci

sp. zn. Pl. ÚS 78/06. Závěrem zdůraznila, že s ohledem na skutečnost, že řádně

nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem, „kdy...věcné právo nabyla v

dobré víře a bez rozporu s § 39 občanského zákoníku, závazkový vztah mezi

žalobcem a J. N,, včetně případné neplatnosti smlouvy, se může projevit jen

mezi těmito smluvními stranami, a nemůže proto mít vliv na právní postavení

žalované. Nemůže tedy dojít k navrácení vlastnického práva v případě, kdy J. N. již nemá předmětné nemovitosti ve svém vlastnictví.“ Navrhla proto, aby

Nejvyšší soud dovolání dovolatele jako zjevně bezdůvodné odmítl, případně jej

zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. [Přípustnost dovolání] Podle čl. II. bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím

odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona

(tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních

právních předpisů. Bylo-li v daném případě napadené rozhodnutí odvolacího soudu

vydáno dne 21. května 2009, Nejvyšší soud jako soud dovolací při rozhodování o

tomto dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve

znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět „o. s. ř.“). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání

proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou

(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve

zabýval přípustností dovolání. V posuzované věci byl ve věci samé dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího

soudu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání proti tomuto rozsudku ve

smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (jde o případ, kdy odvolací soud

rozhodnutím změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé) tedy přípustné

není. Dovolání ovšem není přípustné ani ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v posuzované věci nejde o případ potvrzení rozhodnutí soudu prvního

stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším

rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější

rozhodnutí zrušil. Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1

písm. c) o. s. ř.; v tomto případě dovolání je přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena

b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce

zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování

dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo

dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s

hmotným právem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolacím soudem vyřešená právní otázka

(týkající se určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem) měla být (z

níže rozvedených důvodů) posouzena jinak, resp. je (ve vztahu ke zjištěnému

skutkovému stavu) řešena v rozporu s hmotným právem, a proto přípustnost

podaného dovolání dovodil. Přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu § 237 odst. 1, odst. 3 o. s. ř. může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro

výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí

rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Dovolatel přitom přípustnost dovolání uplatňuje prostřednictvím dovolacího

důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Namítá (ve stručnosti shrnuto

z jeho dovolací argumentace), že odvolací soud (ale i soud prvního stupně)

pochybil (oba soudy pochybily), pokud na základě skutkových zjištění

nedospěl(y) k závěru o neplatnosti předmětné kupní smlouvy, která ve

skutečnosti je tzv. propadnou zástavou, a v návaznosti na to pak nedospěl(y) k

závěru, že dovolatel je vlastníkem předmětných nemovitostí. Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového

stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jejímž

výsledkem je závěr, zda komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu

správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně

aplikoval. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010 (in

www.nsoud.cz), zaujal právní názor, že závěr o skutkovém stavu věci (tzv. skutková právní věta) nemůže vycházet z rozporných skutkových zjištění, ale

naopak jednotlivá skutková zjištění, která soud činí z logicky na sebe

navazujících důkazů, musejí ve svém souhrnu vytvářet celkový skutkový obraz

dané věci, tedy ústí v tzv. skutkovou právní větu, na kterou soud vyhledává

příslušné normativní pravidlo chování (právní normu), resp. v rámci aplikačního

procesu posuzuje, zda daný skutek je (vůbec) subsumovatelný pod tu kterou

právní normu. Dále judikoval, že jestliže soudem učiněný závěr o skutkovém

stavu věci je založen na rozpornosti skutkových zjištění, která jsou zásadně

významná pro právní posouzení věci, projeví se tento nedostatek zpravidla nejen

coby vada písemného vyhotovení odůvodnění rozsudku, jinak naplňující dovolací

důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., ale též i při posuzování

relevantnosti námitky ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b), založené na tvrzení,

že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. A

to tím způsobem, že se poměřuje soudem zjištěný skutkový stav, který odvolací

soud po zopakování či doplnění dokazování (§ 213 odst. 2, 4 o.s.ř.) učinil či

se ztotožnil se skutkovým stavem, jak jej v řízení zjistil soud prvního stupně,

s aplikovanou příslušnou právní normou anebo s právně kvalifikačním závěrem o

absenci (hmotněprávních) podmínek pro aplikaci dané právní normy. Přitom

esenciálním pramenem pro verifikaci takto učiněného právně kvalifikačního

závěru o zjištěném skutkovém stavu je nejen ta část odůvodnění soudního

rozsudku, v níž je vyložen (celkový) závěr o skutkovém stavu věci, ale i tomuto

závěru předcházející dílčí skutková zjištění, která ovšem nemohou být

protichůdná, resp. rozporná.

Zaujal též právní názor, že nelze-li z odůvodnění

rozsudku zjistit skutková zjištění (ať již pro jejich absenci, nebo neurčitost

či nesrozumitelnost jejich vyložení v odůvodnění rozsudku, anebo pro rozpornost

dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci)

předvídaná v hypotéze právní normy, kterou soud v daném případě aplikoval,

případně skutková zjištění, jež nakonec soud pod předmětnou právní normu

neaplikoval, maje za to, že podmínky pro takovou aplikaci splněny nebyly, pak

je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud

posoudil věc po právní stránce nesprávně. Jinými slovy řečeno, rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení

věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] i tehdy, jestliže z odůvodnění

písemného vyhotovení rozsudku nelze (např. pro úplnou nebo částečnou absenci

právně významných skutkových zjištění anebo pro vnitřní rozpor významných

dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu) zjistit, na

základě jakého skutkového stavu soud vlastně přistoupil k aplikaci příslušné

právní normy [(k právnímu posouzení věci) srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, in Soudní rozhledy č. 3/2001, str, 86). V posuzované věci odvolací soud sice konstatoval, že soud prvního stupně pro

rozhodnutí ve věci samé učinil správná skutková zjištění, přitom však zcela

pominul, že nalézací soud z výslechu žalobce učinil taková dílčí zjištění,

která byla pro rozhodnutí ve věci zásadně významná, avšak některá z nich byla v

rozporu s dalšími dílčími skutkovými zjištěními, jakož i s následně

zformulovaným závěrem o skutkovém stavu věci. Nejvyšší soud má zde na mysli

skutková zjištění soudu prvního stupně (viz odůvodnění písemného vyhotovení

rozsudku soudu prvního stupně na str. 5 – arg.: „Z účastnického výslechu

žalobce bylo zjištěno, že...“) o tom, že dovolatel „dům (roz. předmětné

nemovitosti) nechtěl nikdy prodat“, a dále o tom, že „Jeden člověk z realitní

kanceláře mu (roz. dovolateli) dal podepsat listinu, ve které byla následně

kupní smlouva, předkládal mu toliko poslední stránku svazku listin, ve které

byla následně kupní smlouva, předkládal mu toliko poslední stránku svazku

listin...Myslel, že je to v souvislosti s půjčkou...myslel, že listina, kterou

mu dával pan S. podepsat, je ve vztahu k půjčce...Po podpisech na předkládaných

listinách... podepsal exekutorský zápis, který byl nachystán. Na základě tohoto

zápisu žádné peníze nedostal. Po vrácení z P. do H. na parkovišti mu jedna

osoba z realitní kanceláře předala 350.000,- Kč...Na základě uvedených listin

dostal toliko 350.000,- Kč, žádné jiné peníze z exekutorského zápisu z kupní

smlouvy neobdržel...Tehdy nevěděl, že listina nese datum 2. 3. 2006. Listinu

však podepsal 6. 3. 2006, o čemž svědčí ověření podpisu...“ A dále skutková

zjištění učiněná z výslechu J.

N., v řízení vystupujícího v procesním postavení

vedlejšího účastníka na straně žalované, kterého soudu prvního stupně vyslechl

jako svědka: (zejména zjištění: „Půjčil žalobci v hotovosti 550.000,-

Kč...Nakonec na zajištění peněz ještě sepsali kupní smlouvu...Převodem

nemovitosti žalobce na svědka došlo k vyrovnání závazku mezi nimi...“). Tedy

skutková zjištění, která již nemají soulad s dalšími skutkovými zjištěními ani

se závěrem o skutkovém stavu věci, jenž posléze soud prvního stupně po právní

stránce posoudil tak, že dovolatel uzavřel s vedlejším účastníkem platnou kupní

smlouvu, jejímž předmětem byl (úplatný) převod vlastnického práva k předmětným

nemovitostem. Přitom skutková zjištění, která soud prvního stupně učinil z

výslechu žalobce a zčásti z výslechu vedlejšího účastníka (Nejvyšší soud zde

odhlíží od faktické použitelnosti těchto zjištění při vadně provedeném

dokazování), uvedenému soudu takový právně kvalifikační závěr znemožňovala

přijmout, neboť v tomto směru soudem prvního stupně zjištěná provázanost

převodní smlouvy a exekutorského zápisu do jisté míry podporovala dovolatelova

žalobní tvrzení a měla být předem velmi pečlivé verifikace. Tím, že odvolací soud i tato skutková zjištění převzal pro své meritorní

rozhodnutí, pochybil v tom směru, že svůj rozsudek založil na skutkových

zjištěních, z nichž shora vymezená část je oproti dalším zjištěním zásadně

rozporná. Takto vadně zjištěný skutkový stav (již z povahy věci) objektivně

znemožňoval odvolacímu soudu přistoupit k právnímu posouzení věci, neboť platí

zásada, že bez skutkového základu (jedno-li, zda nebyl zjištěn vůbec, nebo sice

byl, ale je neurčitý anebo pro svou obsahovou vnitřní rozpornost je

nesrozumitelný) není možné činit jakýkoli právně kvalifikační závěr v meritu

věci; byl-li přesto učiněn, není zde právně relevantního podkladu k jeho

přezkumu a v takovém případě nezbývá, než uzavřít, že právní posouzení takového

„skutku“ je nesprávné. Lze tedy uzavřít, že se dovolateli podaným dovoláním podařilo osvědčit dovolací

důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť za skutkové stavu, jak

byl soudem prvního stupně zjištěn a z nějž při svém rozhodování vycházel také

odvolací soud, nelze rozsudek odvolacího soudu považovat za správný. Vzhledem k tomu, že dovolací soud shledal dovolání přípustným, byl ve smyslu §

242 odst. 3 o. s. ř. oprávněn při rozhodování přihlédnout též k vadám uvedeným

v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným

vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když

nebyly v dovolání uplatněny. Odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval výslech vedlejšího účastníka na straně žalované J. N., „z jehož

výpovědi... zjistil, že vedlejší účastník na straně žalované kupní smlouvu se

žalobcem uzavřel pouze za účelem koupě nemovitostí a chtěl na nich vydělat a

exekutorský zápis dohody o prohlášení o uznání dluhu s přímou vykonatelností ze

dne 6. 3. 2006 měl zajišťovací charakter ve vztahu ke kupní smlouvě ze dne 2. 3.

2006 do rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu o vkladu vlastnického

práva do katastru a žádnou půjčku podle exekutorského zápisu po žalovaném

nevymáhal.“ Dovolacímu soudu není ovšem zřejmé, z jakého důvodu odvolací soud

při hodnocení předmětného výslechu ponechal bez povšimnutí tu pasáž výpovědi, v

níž vedlejší účastník vypověděl, že „žalobci, jak je uvedeno v tom exekutorském

zápisu, žádné peníze podle smlouvy o půjčce neposkytl“, též v návaznosti na

odvolacím soudem vyslýchanému předestřenou část jeho výpovědi při jednání před

soudem prvního stupně dne 10. července 2007 (viz protokol o jednání z uvedeného

dne na č.l. 81 a násl.), ve které vedlejší účastník uvádí, že: „vzhledem k

poskytnuté půjčce žalobci jsem po konzultaci se známými požadoval exekutorský

zápis, nakonec na zajištění peněz jsme nesepsali kupní smlouvu“, a to vše ještě

s ohledem na následnou reakci vyslýchaného a s přihlédnutím k odvolací

argumentaci (nynějšího) dovolatele poukazujícího na to, že předmětná kupní

smlouva měla ve skutečnosti sloužit k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce

ze dne 6. března 2006. Bylo přitom zjevné, že právě tyto okolnosti měly být v

řízení pečlivě posuzovány, neboť k otázkám, jež se týkají zastřených právních

úkonů, simulovaných kupních smluv, které ve skutečnosti představují tzv. propadné zástavy, se Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích vyjadřoval. V judikatuře Nejvyššího soudu je totiž problematika tzv. propadných zástav,

kromě případů, kdy kupní smlouva byla uzavřena za účelem, aby pohledávka

kupujícího byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího

zástavního dlužníka k zástavě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003, in www.nsoud.cz), spojována i s případy

uzavření kupní smlouvy ve vazbě na uzavřenou smlouvu o půjčce. V dovolacím

soudem posuzovaných věcech se jednalo o případy, kdy účastníci sice přistoupili

k uzavření kupní smlouvy, avšak jejím smyslem, resp. stimulem takového

(formálně navenek vyjádřeného) právního jednání bylo dosažení zcela jiného

hospodářského účelu. Případy takového druhu jsou např. postiženy v rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 33 Odo 38/2006 (in

www.nsoud.cz), v němž dovolací soud zaujal následující právní názor: „Za

situace, kdy žalovaní stejného dne, kdy půjčili žalobcům finanční částku na

dobu jednoho měsíce, uzavřeli i kupní smlouvu, dle níž mělo dojít k převodu

vlastnického práva k nemovitostem ze žalobců na žalované až poté, co se žalobci

ocitnou v prodlení s vrácením půjčky, jednalo se o tzv. propadnou zástavu,

neboť smyslem a účelem kupní smlouvy nebyla koupě nemovitosti, ale splnění

závazku ze smlouvy o půjčce převodem nemovitosti.“ Obdobný závěr dovolací soud

zaujal např. i v rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1918/2008, či v

usnesení ze dne 30. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 1180/2010 (in www.nsoud.cz). Lze pak zmínit např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 33 Cdo 4246/2008 (in tamtéž), ve kterém se mj.

uvádí: „Ačkoli uzavření kupní

smlouvy samo o sobě zákonu neodporuje, situaci je nutno posoudit v kontextu

ostatních smluvních ujednání souběžně uzavřených. Jestliže podle vůle smluvních

ujednání stran účelem převodu vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem na

věřitele ze smlouvy o půjčce bylo zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce s

tím, že po splacení půjčky kupující převede vlastnické právo k nemovitostem

zpět na žalobkyni, nejedná se o kupní smlouvu ve smyslu § 588 obč. zák., nýbrž

o ujednání odpovídající zajišťovacímu převodu vlastnického práva, postrádající

obligatorní písemnou formu vyžadovanou § 553 obč. zák.; navíc jde o ujednání,

které bylo sjednáno jako fiduciární převod práva a které neobsahuje dohodu o

tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že žalobkyně zajištěnou

pohledávku z půjčky věřiteli řádně a včas neuhradí. Kupní smlouva je z těchto

důvodů právním úkonem absolutně neplatným ve smyslu § 39 obč. zák.“

Z vyloženého vyplývá, že právní názor odvolacího soudu (posuzováno pochopitelně

výhradně z hlediska skutkového stavu, z nějž při rozhodování odvolací soud v

této věci vycházel) je nesprávný. Nejvyšší soud proto rozsudkem odvolacího

soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody,

pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu

prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc

tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím

řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část věty za

středníkem a věta druhá, o. s. ř.). Dospěje-li soud prvního stupně (odvolací) soud k závěru o neplatnosti předmětné

kupní smlouvy a bude se zabývat otázkou platnosti následného (následných)

převodu (převodů) předmětných nemovitostí (viz zejména argumentace žalované o

dobré víře s odkazem na cit. rozhodnutí Ústavního soudu), neopomene při

rozhodování zohlednit Nejvyšší soudem judikovaný právní názor (zohledňující i

žalovanou zmíněnou judikaturu Ústavního soudu), že: „V případě absolutní

neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem nelze uplatnit princip

nabytí vlastnického práva v dobré víře“ (in Právní rozhledy 2011, číslo 3,

resp. www.nsoud.cz). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.