Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MAIRA ENTERPRISE LLC, sídlem 1025 Connecticut Ave NW, Suit 615, Washington, District of Columbia, USA, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 259/55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2025 č. j. 33 Cdo 1912/2024-1469, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2024 č. j. 49 Co 190/2022-1347 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. června 2022 č. j. 34 C 36/2012-1257, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a dále a) Mgr. et Mgr. Evy Šponerové a b) Ing. Evy Šponerové, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozhodčí nález rozhodce JUDr. Igora Veleby, sídlem Soběšická 151, Brno, ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. R 16/09, a opravný rozhodčí nález téhož rozhodce ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. R 16/09, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva nebyla nikdy uzavřena, protože písemný úkon ze dne 14. 5. 2009, označený jako "Dohoda o řešení sporu", jejímiž účastníky měly být vedlejší účastnice, tehdy nezletilá Kateřina Šponerová a Mgr. Leona Žáková jako spoluvlastnice budov a pozemků tvořící areál obchodního centra X v B. na straně jedné a právní předchůdkyně stěžovatelky (společnost INFA trade s. r. o., jejíž tehdejší jednatelkou byla Mgr. Leona Žáková) jako nájemkyně nebytových prostor v obchodním centru na straně druhé, byl pouhým návrhem vedlejších účastnic, který nebyl druhou stranou akceptován. Nebyla-li uzavřena rozhodčí smlouva, nemohl rozhodce vést rozhodčí řízení a následně vydat rozhodčí nález ani opravný rozhodčí nález.
3. Krajský soud v Brně ("dále jen krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
4. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy - zejména Nejvyšší soud - se nevypořádaly s klíčovou námitkou týkající se rozložení důkazního břemene při posuzování, zda byla mezi stranami uzavřena rozhodčí smlouva. Podle stěžovatelky byl závěr, že rozhodčí smlouva uzavřena nebyla, přímo závislý na posouzení toho, která ze stran unesla své důkazní břemeno. Přesto Nejvyšší soud bez řádného odůvodnění konstatoval, že rozhodnutí krajského soudu na této otázce nezávisí.
5. Dále stěžovatelka namítá, že soudy založily svá rozhodnutí na nezpůsobilých důkazech. Soudy použily svědecké výpovědi k prokázání skutečnosti, za koho Mgr. Žáková podepsala dohodu o řešení sporu. Nejvyšší soud se přitom podle stěžovatelky překvapivě odchýlil od své dřívější judikatury, podle níž nelze výpovědí svědka dokazovat skutečnosti, které nejsou bezprostředně vnímány jeho smysly. Stěžovatelka považuje tento odklon, učiněný bez věcného odůvodnění a bez postoupení věci velkému senátu, za projev libovůle a porušení práva na zákonného soudce.
6. Konečně stěžovatelka namítá porušení ústavního principu, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito. Konkrétně poukazuje na to, že vedlejší účastnice zneužily svého práva tím, že buď jednaly v neomluvitelném omylu, nebo s vědomým úmyslem uzavřít dohodu "jen na oko", aby se vyhnuly plnění své zákonné povinnosti, čímž se obohatily na úkor stěžovatelky. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že se touto námitkou - stejně jako její otázkou o rozsahu působnosti likvidátora - vůbec nezabýval. Stěžovatelka také upozorňuje, že Nejvyšší soud odmítl jako vadné dovolání vedlejší účastnice a) v jiném řízení, v němž se taktéž řešila otázka uzavření rozhodčí smlouvy. Z toho vyplývalo její očekávání, že tato otázka bude považována za uzavřenou a předchozí rozhodnutí budou závazná. Stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za překvapivá, nepředvídatelná a rozporná s principem legitimního očekávání, neboť zároveň uznávají platnost dohody o bezdlužnosti a zpochybňují v ten samý den uzavřenou dohodu o řešení sporu.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Žádné takové vady Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
9. Jde-li o námitku nesprávného rozložení důkazního břemene, odkazuje Ústavní soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který v ústavněprávních mezích objasnil (bod 12), že soudy nižších stupňů založily svá rozhodnutí na skutkovém závěru, že rozhodčí smlouva uzavřena nebyla, nikoli na neunesení důkazního břemene, v čemž nic protiústavního shledat nelze. Není tomu překážkou ani to, že městský soud v průběhu řízení poučil stěžovatelku ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že uzavření rozhodčí smlouvy neprokázala, což již vysvětlil krajský soud (viz bod 18 jeho rozsudku).
10. Zpochybňuje-li stěžovatelka skutkový závěr, že rozhodčí smlouva mezi stranami uzavřena nebyla, její argumentace představuje pouze nesouhlas s hodnocením důkazů obecnými soudy, k jehož přehodnocování není Ústavní soud povolán, neprovází-li hodnocení ústavněprávní deficity [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)]. Podle Ústavního soudu obecné soudy srozumitelně a přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých úvah a skutkových zjištění k uvedenému skutkovému závěru dospěly (viz zejména body 50 až 61 rozsudku městského soudu). Žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, skutkovými zjištěními a právním posouzením Ústavní soud neshledal.
11. Neopodstatněná je rovněž námitka týkající se údajně "nezpůsobilých důkazů", a to účastnického výslechu vedlejší účastnice a) a svědecké výpovědi její bývalé právní zástupkyně. Z rozsudku městského soudu je zřejmé, jakým způsobem a k jakým skutečnostem byly výslechy těchto a dalších osob vedeny - konkrétně k průběhu uzavírání smluv u notářky dne 5. 6. 2009, kdy měla být mimo jiné uzavřena i rozhodčí smlouva. Městský soud přitom vzal v úvahu, že žádný ze svědků nebyl bez vztahu k věci či účastníkům, a své hodnocení tomu přizpůsobil. Tyto výpovědi navíc nepředstavovaly jediné důkazy, o které soud své rozhodnutí opřel - zohlednil také další přímé a zejména nepřímé důkazy.
12. Ústavní soud neshledal žádné ústavní pochybení ani v postupu Nejvyššího soudu při posuzování dovolání stěžovatelky. Nejvyšší soud srozumitelně vyložil, proč otázky týkající se dokazování a hodnocení důkazů nepředstavují odklon od jeho ustálené judikatury (a tedy ani důvod pro postoupení věci velkému senátu). Stejně tak se ústavně konformním způsobem vypořádal s dalšími otázkami (celkem jedenácti), včetně tvrzení o možném zneužití práva vedlejšími účastnicemi či o jednání v neomluvitelném omylu. Vysvětlil, že těmito námitkami stěžovatelka ve skutečnosti jen zpochybňuje skutkový závěr, že Mgr. Žáková při jednání u notářky dne 5. 6. 2009 rozhodčí smlouvu jako tehdejší jednatelka společnosti nepodepsala. Otázka působnosti likvidátora pak nebyla pro posouzení rozhodná.
13. Ani námitka překvapivosti a nepředvídatelnosti není opodstatněná. Stěžovatelka nemohla mít legitimní očekávání založené na tom, že Nejvyšší soud v jiné věci odmítl dovolání vedlejší účastnice a) usnesením ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. 20 Cdo 1299/2015 z důvodu nenaplnění nezbytných obsahových náležitostí dovolání. Nejvyšší soud se tehdy otázkou uzavření rozhodčí smlouvy vůbec nezabýval, a tudíž zde nelze hovořit o jakékoli změně či nepředvídatelnosti jeho přístupu.
14. Namítá-li stěžovatelka, že se vedlejší účastnice obohatily způsobem, který je rozporný s čl. 11 odst. 3 Listiny, není zřejmé, jakým způsobem měl být tento článek porušen. Obecné soudy totiž rozhodovaly výhradně o zrušení rozhodčího nálezu z důvodu neexistence rozhodčí smlouvy, nikoli o samotném majetkovém sporu, který měl být řešen v rozhodčím řízení. Nadto lze doplnit, že i po zrušení rozhodčího nálezu lze podat žalobu u soudu se zachováním lhůt (srov. § 16 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení). Ústavnímu soudu je přitom z jeho úřední činnosti známo, že takovou žalobu stěžovatelka podala a řízení o ní je vedeno u městského soudu pod sp. zn. 34 C 119/2024.
15. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 6. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu