Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele V. O., t. č. Věznice Oráčov, zastoupeného JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem, sídlem Poštovní 1794/17, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 47 To 230/2025-30 ze dne 19. června 2025, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Okresního soudu v Karviné č. j. 2 Nt 785/2025-20 ze dne 28. dubna 2025 bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatel má v trestní věci vedené u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územního odboru Karviná, 1. oddělení obecné kriminality Karviná - Nové Město, pod sp. zn. KRPT-68316/TČ-2024-070371, nárok na obhajobu za sníženou odměnu v rozsahu 50 %.
3. Proti uvedenému usnesení okresního soudu stěžovatel podal stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel namítá, že krajský soud nevzal dostatečně v úvahu jeho majetkové a sociální poměry. Uvádí, že je osobou bez majetku, bez stálého příjmu, před výkonem trestu odnětí svobody žil buď u své družky, nebo u bratra, čelí dvěma vyživovacím povinnostem, které není schopen plnit vzhledem k absenci příjmů, což dále zhoršuje jeho finanční situaci, a aktuálně se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, přičemž doposud byly marné jeho žádosti o pracovní zařazení. Jako spekulativní označuje předpoklad soudu, že by si v budoucnu mohl prostředky na úhradu obhajoby opatřit prací. Upozorňuje, že čelí čtrnácti exekučním řízením s celkovou částkou 500 000 Kč. Má za to, že krajský soud nedostatečně odůvodnil, proč nepřistoupil k úplnému osvobození od nákladů obhajoby. Požadavek krajského soudu, aby doložil, v jaké míře přispívá na exekuce, považuje za neopodstatněný, neboť předložil výpis z Centrální evidence exekucí potvrzující existenci výše uvedených dluhů.
5. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
6. Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti, který není dalším stupněm v systému obecného soudnictví a není soudem instančně nadřízeným obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a rozhodnutí v něm vydaném) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se problematiky nároku na bezplatnou obhajobu vykazuje zjevně restriktivní přístup (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 214/2017 ze dne 14. února 2017 či sp. zn. I. ÚS 2836/22 ze dne 29. listopadu 2022). Výklad podmínek pro přiznání bezplatné obhajoby je založen na relativně širokém uvážení obecných soudů; teprve jde-li o extrémní rozpor s principy spravedlnosti, je-li rozhodnutí zatíženo zjevným logickým rozporem, nebo postrádá-li srozumitelná kritéria, jde o porušení uvedených základních práv a Ústavní soud zasáhne; nestačí, že hledisko, které je podle obecného soudu (výkladově) určující, může být interpretováno i odlišně (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3495/18 ze dne 20. listopadu 2018). Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy ve stěžovatelově věci z uvedených mezí vybočily.
8. Z napadených rozhodnutí je zjevné, že obecné soudy nepřehlédly ani nerozporovaly stávající majetkové poměry stěžovatele, které popsal v ústavní stížnosti. Tyto majetkové poměry byly ostatně důvodem k tomu, že stěžovateli přiznaly nárok na obhajobu za sníženou odměnu v rozsahu 50 %. Faktorem, kvůli kterému obecné soudy stěžovateli odmítly přiznat nárok na bezplatnou obhajobu, spočíval v majetkové potencialitě stěžovatele, tedy v jeho schopnosti si v budoucnu obstarávat finanční prostředky legální výdělečnou činností.
9. Obecné soudy se při posuzování stěžovatelovy majetkové potenciality vyvarovaly spekulativních a hypotetických úvah a vycházely ze stěžovatelovy aktuální reálné situace (srov. bod 6 usnesení okresního soudu a body 15 a 16 usnesení krajského soudu). Ta totiž zahrnuje nejen stávající dluhy, exekuční řízení, vyživovací povinnost (stanovenou v minimální výši) a výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, ale také jeho produktivní věk, absenci zdravotních obtíží či jiných pracovních omezení. Předpoklad obecných soudů, že by si stěžovatel v budoucnu (zejména po výkonu trestu odnětí svobody) mohl prostředky na úhradu obhajoby opatřit prací, tak Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele nepovažuje za spekulativní.
10. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že nesdílí ani názor stěžovatele ohledně opodstatněnosti požadavku krajského soudu, aby doložil, zda a v jakých částkách již něco zaplatil v rámci exekucí, jež jsou proti němu vedeny. Takový údaj není rozpoznatelný z výpisu z Centrální evidence exekucí, který stěžovatel předložil, a měl objasnit, zda takové platby měly vliv na snížení stěžovatelovy životní úrovně.
11. Ústavní soud uzavírá, že důvody, týkající se majetkové potenciality stěžovatele, pro které krajský soud (stejně jako před ním soud okresní) odmítl stěžovateli přiznat nárok na bezplatnou obhajobu, nekolidují s principy vyplývajícími z jeho dosavadní judikatury (srov. zejména nálezy sp. zn. III. ÚS 3582/20 ze dne 16. února 2021 (N 35/104 SbNU 379), sp. zn. II. ÚS 1411/20 ze dne 1. září 2020 (N 174/102 SbNU 30) a sp. zn. II. ÚS 2457/23 ze dne 13. března 2024 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1356/24 ze dne 24. července 2024). Napadené rozhodnutí neshledal ani jinak excesivní, považuje je za dostatečně a srozumitelně odůvodněné. Z toho vyplývá, že nebyly splněny podmínky pro kasační zásah.
12. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 10. září 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu