Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele T. F., t. č. Věznice Rapotice, zastoupeného Mgr. Janou Krouman, advokátkou, sídlem Drážní 253/7, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 22/2024-559 ze dne 13. března 2024 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 28 Nt 53/2022-549 ze dne 16. února 2024, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ("krajský soud") napadeným usnesením zamítl žádost stěžovatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníženou odměnu. Krajský soud zde připomněl, že usnesením zdejšího soudu č. j. 53 T 2/2020-896 ze dne 29. listopadu 2023 byla stěžovateli již dříve zamítnuta žádost o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu či na obhajobu za sníženou odměnu. Jelikož se podmínky pro posouzení nároku nezměnily, odkázal krajský soud na zmíněné usnesení a odůvodnil napadené rozhodnutí tím (stručně vyjádřeno), že zjištěné okolnosti vypovídají o schopnosti stěžovatele obstarat si prostředky nejen na uspokojení základních potřeb, ale i na určitý nadstandard při trávení volného času, což vylučuje závěr o nedostatku prostředků k hrazení nákladů obhajoby.
3. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel namítá, že vrchní soud nerespektoval judikaturu Ústavního soudu, že z ní vybral jen tu část, která byla překonána pozdějšími nálezy. Vrchní soud podle něj vyložil § 33 trestního řádu v rozporu s jeho účelem a v neprospěch stěžovatele zohlednil, že byl odsouzen pro závažnou trestnou činnost a byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nálezy
sp. zn. III. ÚS 3582/20
ze dne 16. února 2021 (N 35/104 SbNU 379),
sp. zn. II. ÚS 1411/20
ze dne 1. září 2020 (N 174/102 SbNU 30) a
sp. zn. II. ÚS 2457/23
ze dne 13. března 2024, které obsáhle cituje (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Odkazuje rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu. Obecné soudy podle něj nevycházely z jeho poměrů v době rozhodování, ale z jeho potenciálních poměrů v nejisté budoucí době.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti, který není dalším stupněm v systému obecného soudnictví a není soudem instančně nadřízeným obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a rozhodnutí v něm vydaném) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se problematiky nároku na bezplatnou obhajobu vykazuje zjevně restriktivní přístup (např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 214/2017
ze dne 14. února 2017 či
sp. zn. I. ÚS 2836/22
ze dne 29. listopadu 2022). Výklad podmínek pro přiznání bezplatné obhajoby je založen na relativně širokém uvážení obecných soudů; teprve jde-li o extrémní rozpor s principy spravedlnosti, je-li rozhodnutí zatíženo zjevným logickým rozporem, nebo postrádá-li srozumitelná kritéria, jde o porušení uvedených základních práv a Ústavní soud zasáhne; nestačí, že hledisko, které je podle obecného soudu (výkladově) určující, může být interpretováno i odlišně (např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 3495/18
ze dne 20. listopadu 2018). Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy ve stěžovatelově věci z uvedených mezí vybočily.
9. Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že vrchní soud nerespektoval judikaturu Ústavního soudu, resp. že z ní vybral jen část, která byla překonána pozdějšími nálezy. Vrchní soud nepřistupoval k závěrům vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu selektivně a v bodě 9 napadeného usnesení ostatně odkazoval na některé nálezy, jimiž argumentuje i stěžovatel. Zmínku o závažné trestné činnosti spáchané stěžovatelem a nákladech spojených s jeho žádostí o obnovu řízení učinil vrchní soud v rámci obecné úvahy o nutnosti každého příslušníka společnosti hradit své dluhy a v kontextu napadeného usnesení se zjevně nejednalo o faktory, které by měly zásadní vliv na zamítnutí stížnosti stěžovatele, resp. na nevyhovění jeho žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníženou odměnu.
10. Stejně jako ve věci
sp. zn. I. ÚS 1295/24
, v níž stěžovatel uplatňoval obdobnou argumentaci, Ústavní soud konstatuje, že závěry vyplývající z nálezů
sp. zn. III. ÚS 3582/20
a
II. ÚS 1411/20
, na něž stěžovatel odkazuje, na nyní projednávanou věc nedopadají. V prvním nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy nepřípustně a hypoteticky posuzovaly majetkovou potencialitu obviněného v období příštích dvaceti let, aniž přihlédly k jeho aktuálním majetkovým a sociálním poměrům. Obdobně ve druhém citovaném nálezu [stejně jako v nálezu
sp. zn. I. ÚS 3966/17
ze dne 23. dubna 2019 (N 69/93 SbNU 341), na nějž stěžovatel rovněž odkazuje] Ústavní soud obecným soudům vytkl, že nezohlednily aktuální situaci a majetkové poměry obviněného a vycházely pouze z jeho hypotetické situace a výdělečných možností v budoucnu. Konečně v nálezu
sp. zn. II. ÚS 2457/23
, kterým stěžovatel také argumentuje, Ústavní soud nepřijal odůvodnění obecných soudů založené na tom, že si obviněný může obstarat prostředky na hrazení nákladů obhajoby od blízkých osob.
11. Ve věci stěžovatele však krajský soud v bodě 7 napadeného usnesení hodnotil jak aktuální majetkové poměry stěžovatele, tak i jeho schopnost obstarávat si prostředky na obstarávání životních potřeb i nadstandardních výdajů. I tuto výdělečnou potencialitu stěžovatele přitom krajský soud posuzoval vzhledem k současné situaci, přičemž vycházel z výpovědi samotného stěžovatele, kterou učinil před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud tedy nespekuloval o nejistých, časově vzdálených výdělečných možnostech ani o možnostech pomoci ze strany příbuzných či jiných blízkých osob, ale zaměřil se výhradně na jeho vlastní aktuální situaci a bezprostřední budoucnost. Jeho úvahy proto nevybočují z mezí stanovených v § 33 odst. 2 trestního řádu ani nijak nekolidují s účelem tohoto ustanovení nebo se závěry vyplývajícími z citovaných nálezů, resp. jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou případně odkazoval vrchní soud v bodech 9 a 12 napadeného usnesení. Stěžovatel správnost těchto úvah krajského soudu ani nijak nerozporuje.
12. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu