Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele RMD INVEST Corp., se sídlem Trust Company Complex, Ajeltake Road, 969 60 Majuro, Republika Marshallovy ostrovy, zastoupeného JUDr. Martinem Nedelkou, Ph.D., advokátem, se sídlem Olivova 2096/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 30 Cdo 2588/2023-404 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. června 2022 č. j. 44 Co 10/2021-350, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel (žalobce) se po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhal zaplacení částky 23 824 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem vedlejší účastnice řízení v důsledku nekonzistentní rozhodovací činnosti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "ÚOHS"), jakožto orgánu dohledu nad zadáváním veřejných zakázek. Konkrétně šlo o postup veřejného zadavatele (Lesy České republiky, s. p.) při uzavírání smluv na dodávky komplexních lesnických činností mimo režim zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, přičemž tyto smlouvy uzavřené s obchodní společností Lesy Ruda, a. s., byly ukončeny předčasně z důvodu jejich neplatnosti. Na stěžovatele byla pohledávka na náhradu škody postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 1. 2015 uzavřené s obchodní společností Lesy Ruda, a. s., za cenu 250 000 Kč.
3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 17. 9. 2020 č. j. 116 C 212/2015-314, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 12. 2020 č. j. 116 C 212/2015-319, částečně vyhověl žalobě stěžovatele a uložil vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 6 865 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 16 959 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III, IV a V).
4. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice řízení Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek městského soudu ve výroku I tak, že zamítl žalobu i ve zbývající části, tj. co do částky 6 865 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), potvrdil rozsudek městského soudu v zamítavém výroku II (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Krajský soud zejména přisvědčil námitce vedlejší účastnice řízení, že není pasivně legitimována ve sporu o náhradu škody. Z ustálené judikatury [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 2370/14 (N 100/85 SbNU 661; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021 sp. zn. 31 Cdo 38/2021] vyplývá, že vznikla-li stěžovateli škoda, stalo se tak v důsledku porušení povinnosti Lesů České republiky, s. p., uzavírat smlouvy zákonem předepsaným postupem. Příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a deliktním jednáním vedlejší účastnice řízení tak nebyla dána.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 10. 2023 č. j. 30 Cdo 2588/2023-404 odmítl zčásti jako nepřípustné, zčásti jako vadné. Nejvyšší soud shledal dovolání jako nepřípustné ze zákona, směřovalo-li proti výroku o nákladech řízení [viz § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.")]. Ve zbytku je Nejvyšší soud vyhodnotil jako vadné, neboť stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, ani nevymezil žádnou právní otázku (dovolací důvod), na jejímž řešení mělo napadené rozhodnutí spočívat.
Navíc stěžovatel bez vazby na konkrétní dovolací důvod uplatnil alternativní vymezení podmínek přípustnosti dovolání. Dovolání sice obsahovalo odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, avšak nikoliv ve vztahu k vymezení přípustnosti dovolání, nýbrž šlo jen o citaci rozhodnutí, na která odkazovaly krajský soud a městský soud. Z obsahu dovolání nadto ani nevyplynulo, jaké právní posouzení věci pokládá stěžovatel za nesprávné a v čem by měla spočívat nesprávnost tohoto právního posouzení.
6. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rozebírá skutkový stav věci a popisuje důvody vedoucí k podání žaloby. V této souvislosti rekapituluje původní i stávající judikaturu vztahující se k dané problematice. Uvádí, že původně nebyly za škodu vzniklou v důsledku uzavírání smluv rozporných se zákonem o veřejných zakázkách odpovědné Lesy České republiky, s. p., ale ÚOHS, který přivodil neplatnost smluv uzavřených postupem nesouladným se zákonem o veřejných zakázkách svou rozhodovací činností. Proto svoji žalobu směřoval proti němu, jako orgánu veřejné moci, který za vzniklou škodu odpovídá. Teprve po podání žaloby došlo ke změně právního náhledu na posouzení otázky odpovědnosti za škodu z neplatných smluv o výkonu lesnických činností. To však nelze přičítat stěžovateli k tíži. Krajskému soudu vytýká, že novou judikaturu použil mechanicky ústavně nekonformně a předkládá možný ústavně konformní postup ve věci.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu rovněž přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Proti napadenému rozsudku krajského soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).
9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto jednak proto, že bylo nepřípustné ze zákona [viz § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], jednak pro existenci vad, neboť neobsahovalo předepsané náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. (stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, popř. předpoklady přípustnosti uvedl alternativně, a navíc ani nevymezil způsobilý dovolací důvod). V obecné rovině platí, že dovolatel je ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu.
Dovolatel je povinen zřetelně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (případně Ústavního soudu) a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní praxe, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou; přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu. Stěžovatel však tuto povinnost zjevně nesplnil, což Ústavní soud ověřil i z jeho dovolání, jež je součástí příslušného spisu, který si Ústavní soud vyžádal od městského soudu.
Z dovolání se skutečně nedá dovodit jakákoliv snaha o splnění náležitostí povinně vyžadovaných § 241a odst. 2 o. s. ř.
11. Ústavní soud dále připomíná, že v zásadě nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy protiústavnosti, typicky pro nedostatek odůvodnění či svévoli [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) nebo usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 , ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4053/18 a ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20 ]. Stěžovatel navíc ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ani nepředkládá Ústavnímu soudu žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, když pouze nesouhlasí se závěrem krajského soudu o absenci pasivní věcné legitimace vedlejší účastnice řízení. Tento nesouhlas je založen toliko na polemice s principem retrospektivního působení judikatury.
12. Neuvedl-li stěžovatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani způsobilý dovolací důvod, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel jeho dovolání odmítnout pro nepřípustnost. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu považuje přitom Ústavní soud za jasné, srozumitelné a dostatečně podrobné.
13. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem z výše uvedených důvodů má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení podmínek ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházejí. Bylo-li dovolání odmítnuto pro jeho nepřípustnost, a to nikoliv z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil", jak to předpokládá § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nelze v takovém případě dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelových práv. Nesplnil-li stěžovatel podmínku řádného vyčerpání (mimořádného) opravného prostředku, je třeba na jeho ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nahlížet jako na nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Takový závěr se podává i z výše zmiňovaného stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti (směřovala-li proti usnesení Nejvyššího soudu) podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti (směřovala-li proti rozsudku krajského soudu) podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu