31 Cdo 38/2021-880
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka
Ištvánka a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté, JUDr. Filipa Cilečka, JUDr. Jiřího
Doležílka, JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., JUDr. Romana Fialy, JUDr. Petra Gemmela,
Mgr. Davida Havlíka, JUDr. Kateřiny Hornochové, JUDr. Miroslavy Jirmanové,
Ph.D., JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., JUDr. Pavla Příhody,
JUDr. Pavla Simona, JUDr. Petra Šuka, JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Ivany
Zlatohlávkové ve věci žalobkyně VERONEX a. s., se sídlem v Českých
Budějovicích, Rudolfovská tř. 202/88, identifikační číslo osoby 45273201,
zastoupené Mgr. Vladimírem Uhdem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská
1207/10, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci
Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby 42196451, o zaplacení
částky 345.247.555 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 138/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2020, č. j. 6 Cmo 314/2010-837, t a k t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2020, č. j. 6 Cmo 314/2010-837, a
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2010, č. j. 13 Cm
138/2009-573, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích
k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 1. 2020, č. j. 6 Cmo 314/2010-837, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 30. 6. 2010, č. j. 13 Cm
138/2009-573, jímž bylo rozhodnuto, že žaloba původní žalobkyně Jihočeské lesy,
a. s. (nyní po postoupení pohledávky VERONEX a. s.) proti Lesy České republiky,
s. p. je co základu nároku po právu a že o výši nároku a náhradě nákladů řízení
bude rozhodnuto konečným rozhodnutím. [2] Odvolací soud rozhodoval ve věci opětovně poté, co byl nálezem
Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 2370/14, zrušen jeho
rozsudek ze dne 4. 6. 2012, č. j. 6 Cmo 314/2010-650, kterým odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 6. 2010, č. j. 13 Cm
138/2009-573, v rozsahu částky 343.229.562 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu
zamítl, a v rozsahu částky 2.017.993 Kč jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedeným nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2370/14 byl zrušen i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2014, č. j. 23 Cdo 1458/2013-795, kterým bylo zamítnuto dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu ze dne 4. 6. 2012, č. j. 6 Cmo 314/2010-650. [3] Odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně o návrhu
žalobkyně na náhradu škody, která jí (resp. předchůdcům žalobkyně) měla
vzniknout předčasným ukončením plnění ze smluv uzavřených s žalovaným v
důsledku sdělení žalovaného, kterým vyzval předchůdce žalobkyně, aby ukončili
veškerou činnost vykonávanou na základě uzavřených smluv ještě před skončením
jejich doby platnosti. [4] Odvolací soud vyšel, stejně jako soud prvního stupně, ze zjištění,
že mezi předchůdci žalobkyně (lesnickými společnostmi) a žalovaným byla dne 10. 10. 2005 uzavřena rámcová smlouva o komplexních lesnických činnostech a
navazující smlouvy o provádění pěstebních činností, o provádění těžebních
činností a o prodeji dříví (dále též jen „lesnické smlouvy“) na dobu osmi let v
režimu zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (§ 536) – dále jen „obch. zák.“,
ale mimo právní rámec zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách (dále též
jen „ZVZ“). Žalovaný postup při uzavírání smluv mimo režim ZVZ zvolil na
základě sdělení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále též jen „ÚOHS“) ze
dne 7. 2. 2005, jímž bylo k žádosti žalovaného o stanovisko sděleno, že plnění
z předmětných lesnických smluv není veřejnou zakázkou. Rozhodnutím ÚOHS ze dne
20. 7. 2005 bylo zastaveno řízení vedené proti žalovanému s tím, že ten není
veřejným zadavatelem. Po uzavření předmětných lesnických smluv na základě
podnětu neúspěšných konkurentů se ÚOHS opětovně zabýval přezkumem postupu
žalovaného při uzavírání lesnických smluv a rozhodnutím ze dne 27. 1. 2006 se
odklonil od své dosavadní rozhodovací praxe, když přijal závěr, že žalovaný je
veřejným zadavatelem podle ZVZ a jako takový měl povinnost uzavírat lesnické
smlouvy podle ZVZ. Vzhledem k tomu, že za této situace byly lesnické smlouvy
absolutně neplatné, sdělil žalovaný lesnickým společnostem, aby k 31. 12.
2006
ukončily veškerou činnost vykonávanou na základě lesnických smluv. [5] Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že lesnické
smlouvy uzavřené mezi účastníky jsou absolutně neplatné, jak dovodil soud
prvního stupně s odkazem na rozhodnutí ÚOHS ze dne 27. 1. 2006 a následné
rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2009, jímž byla zamítnuta
žaloba podaná proti rozhodnutí předsedy ÚOHS, jestliže smlouvy uzavřené mezi
účastníky byly uzavřeny v režimu obchodního zákoníku, ale mimo právní rámec
ZVZ. Zabýval se proto dále přezkoumáním závěru soudu prvního stupně, podle
něhož je za neplatnost smluv a potažmo škodu vzniklou žalobkyni (jejím
předchůdcům) odpovědný žalovaný podle § 373 obch. zák. [6] Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že jednou ze základních premis,
z níž musí vycházet každé soukromoprávní jednání, je princip prevence, popř. minimalizace škody, resp. že každý musí při uzavírání smluv postupovat náležitě
obezřetně tak, aby svým jednáním nezavdal příčinu vzniku škody. Za rozhodující
považoval skutečnost, že žalovaný měl pochybnosti o tom, zda není zadavatelem
podle ZVZ, ale přesto se rozhodl postupovat mimo režim ZVZ. Podle odvolacího
soudu tak žalovaný nepostupoval v souladu s principem prevence škod. Odvolací
soud uvedl, že žalovanému nic nebránilo, aby z opatrnosti postupoval v souladu
se ZVZ. Žalovaný však zvolil variantu méně přísného režimu při uzavření smluv a
musel si být vědom, že svým jednáním může způsobit absolutní neplatnost smluv. Skutečnost, že žalovaný jednal v důvěře ve sdělení ÚOHS, které se následně
ukázalo jako nesprávné, může mít podle odvolacího soudu význam jen mezi
žalovaným a tímto orgánem veřejné moci, ale nikoliv ve vztahu mezi žalobkyní a
žalovaným, proto žalovaný musí nést následky svého rozhodnutí ve vztahu k
žalobkyni. Důvod neplatnosti právního úkonu spočíval na straně žalovaného,
který nerespektoval princip minimalizace škod. Odvolací soud proto shledal
žalovaného odpovědným za škodu vzniklou žalobkyni, jestliže škodlivému následku
neplatnosti smluv nezabránil. Shodně se soudem prvního stupně posoudil odvolací
soud i žalovaným namítané liberační důvody ve smyslu § 268 obch. zák.,
odůvodněné poukazem na předchozí rozhodnutí ÚOHS. Dovodil, že soud prvního
stupně správně uzavřel, že uváděné liberační důvody nemohou obstát, jelikož
rozhodnutí ÚOHS neopravňovalo žalovaného přenést riziko neplatnosti smluv na
žalobkyni, resp. její předchůdce. Podle odvolacího soudu neobstojí ani
argumentace žalovaného, že předchůdci žalobkyně měli vědomost o možné
neplatnosti smluv, jestliže průběh dokazování jednoznačně svědčil o tom, že
předchůdci žalobkyně ani v nejmenším netušili, že by jimi uzavírané smlouvy
mohly trpět popsanou závažnou právní vadou mající za následek jejich
neplatnost. Odvolací soud proto potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního
stupně jako věcně správný.
[7] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vymezil
tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo
3473/2009, který byl plně aprobován i Ústavním soudem v usnesení ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 244/12, a též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2408/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014,
sp. zn. 23 Cdo 3189/2012) při řešení otázky, zda veřejný zadavatel je
zodpovědný za neplatnost smlouvy uzavřené postupem mimo zákon č. 40/2004 Sb., o
veřejných zakázkách, za situace, kdy se při uzavírání smlouvy řídil závaznými
(byť nesprávnými) stanovisky a rozhodnutími Úřadu pro ochranu hospodářské
soutěže o tom, že není veřejným zadavatelem podle ZVZ. Dovolatel zdůraznil
závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3473/2009, v
němž Nejvyšší soud dovodil, že za situace, kdy Úřad pro ochranu hospodářské
soutěže, jako orgán dohledu nad zadáváním veřejných zakázek, veřejnému
zadavateli sdělil, že při uzavírání smluv na dodávky komplexních lesnických
činností nemá postupovat podle zákona č. 40/2004 Sb., o zadávání veřejných
zakázek, a veřejný zadavatel proto podle citovaného zákona nepostupoval, ač
postupovat měl, nelze dospět k závěru, že způsobil neplatnost smluv uzavřených
postupem nesouladným se zákonem č. 40/2004 Sb. a že druhé smluvní straně podle
ustanovení § 268 obch. zák. odpovídá za škodu. [8] Dovolatel považuje dovolání za přípustné i z důvodu, že odvolací
soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a rovněž nález
Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06) při posouzení otázky,
zda žalovaný nerespektoval princip minimalizace škod, a to za situace, kdy se
řídil závaznými stanovisky a rozhodnutími správního orgánu. Dovolatel odmítá
závěr odvolacího soudu, že nepostupoval v souladu s principem prevence škod,
když naopak, aby předešel možnému vzniku škody, žádal preventivně o stanovisko
ÚOHS, zda je či není zadavatelem ve smyslu ZVZ, aby tak minimalizoval případné
budoucí škody. Dovolatel zdůraznil, že neměl důvod v době uzavírání lesnických
smluv pochybovat o opakovaně prezentovaném závěru ÚOHS, že není zadavatelem
podle ZVZ, a proto došlo k uzavření lesnických smluv postupem mimo ZVZ. [9] Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se nedostatečně zabýval
posouzením otázky naplnění liberačního důvodu podle § 268 obch. zák. s ohledem
na vědomost právních předchůdců žalobkyně o neplatnosti lesnických smluv. Strohé konstatování odvolacího soudu, že předchůdci žalobkyně ani v nejmenším
netušili, že lesnické smlouvy jsou neplatné, není v rozhodnutí nijak
odůvodněno, z odůvodnění rozsudku není možné zjistit, jaké konkrétní
skutečnosti a důkazy vedly soud k tomuto závěru. Podle dovolatele jsou samotné
závěry odvolacího soudu, týkající se otázky naplnění liberačního důvodu podle §
268 obch.
zák., v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1087/2006, či ze
dne 23. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 431/2010). [10] Dovolatel odvolacímu soudu zároveň vytýká nedostatečné dokazování a
vadný procesní postup, jestliže se nevypořádal s žalovaným navrženými důkazy,
jimiž by byla prokázána vědomost právních předchůdců žalobkyně o možné
neplatnosti lesnických smluv, a to s námitkou tzv. „opomenutých důkazů“. Zdůraznil, že zjištění vědomosti předchůdců žalobkyně, jako poškozených, o
neplatnosti lesnických smluv bylo stěžejní pro naplnění liberačního důvodu
podle § 268 obch. zák. V dané souvislosti dovolatel rovněž namítá
nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. [11] Žalovaný v dovolání dále předestřel otázky, které podle jeho názoru
nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, a sice otázky
naplnění liberačního důvodu podle § 268 obch. zák. v případě,
- že o riziku neplatnosti uzavíraných smluv předem věděli členové orgánů
poškozených právnických osob, kterým byl právní úkon určen,
- že o riziku neplatnosti uzavíraných smluv předem věděly osoby
personálně a majetkově propojené s poškozenými osobami, kterým byl právní úkon
určen,
- kdy byl poškozený členem podnikatelské asociace, která jej před
uzavřením neplatné smlouvy na riziko neplatnosti upozornila,
- kdy riziko absolutní neplatnosti smlouvy z důvodu postupu mimo ZVZ
bylo v době uzavření smlouvy veřejně diskutovaným tématem v daném lesnickém
odvětví, a to do té míry, že poškozené osoby si musely být rizika neplatnosti
právního úkonu vědomy již v době uzavírání smluv.
[12] Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího
soudu změnil tak, že se mění cit. rozsudek soudu prvního stupně tak, že se
žaloba zamítá, a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení před všemi soudy,
případně aby zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního
stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. [13] Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání žalovaného má
být odmítnuto, neboť žalovaným formulované dovolací otázky znamenají, že se
dovolává aplikace právního hodnocení, které bylo odmítnuto Ústavním soudem a
jehož přijetí by znamenalo opětovný zásah do práva žalobkyně na soudní ochranu
dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a že žádá dovolací soud, aby přezkoumal a doplnil
skutková zjištění v řízení před soudy nižších stupňů. Pro případ, že by
dovolací soud nerozhodl o odmítnutí dovolání, žalobkyně navrhuje jeho zamítnutí
s ohledem na obsáhlou argumentaci, kterou dále rozvádí ve svém podání. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný nijak nevysvětlil svou argumentaci, podle které
neměl možnost v případě přípravy a uzavírání lesnických smluv postupovat podle
ZVZ, pokud by pro něj tato povinnost nevyplývala ze zákona. Argumentaci
žalovaného, podle níž měly samy lesnické společnosti (právní předchůdci
žalobkyně) předejít neplatnosti lesnických smluv jejich neuzavřením, označila
žalobkyně za nelogickou, neboť lesnické společnosti neměly vliv na režim
výběrového řízení, a proto ani neplatnosti smluv předejít nijak nemohly. Pokud
lesnické společnosti chtěly dále působit v daném odvětví, nezbývalo jim než
přistoupit na podmínky, za nichž se žalovaný jakožto největší zadavatel
lesnických služeb v České republice rozhodl vybrat své dodavatele. Žalobkyně je
přesvědčena o tom, že naplnění podmínek (objektivní) odpovědnosti žalovaného za
škodu podle § 268 obch. zák. bylo zjištěno správně, přičemž na tom nemůže
ničeho změnit ani absence zavinění na straně žalovaného. Příčina projednávané
škody žalobkyně má prokazatelně původ v poměrech žalovaného a v jeho
protiprávním jednání. Pokud by žalovaná nejednala v rozporu se svými
povinnostmi a zadání lesnických smluv podrobila režimu podle ZVZ, což měla a
mohla, škoda by nevznikla. [14] Žalobkyně dále uvedla, že nesouhlas žalovaného se závěrem
odvolacího soudu o tom, že lesnické společnosti o neplatnosti lesnických smluv
v době jejich uzavření nevěděly (ve smyslu, v jakém je vědomost chápána podle §
268 obch. zák.), je postaven na polemice se skutkovými závěry, jak je zjistil
odvolací soud, přičemž nesouhlas se skutkovými závěry není přípustným dovolacím
důvodem. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu připomíná, že otázka
vědomosti určité osoby není otázkou právní, ale otázkou skutkovou. Dále pak se
žalobkyně vyjadřuje k výhradám žalovaného vůči skutkovému zjištění odvolacího
soudu o tom, že žalobkyně neměla vědomost o neplatnosti lesnických smluv v době
jejich uzavření. Tvrdí, že žalovaný záměrně pomíjí, že aplikace liberačního
důvodu podle § 268 obch. zák. vyžaduje prokázání faktické vědomosti o
neplatnosti, tj.
subjektivní vědomí o důsledcích určitých skutečností, což je
kvalitativně vyšší míra vědomí, než kterou tvrdí žalovaný. Žalobkyně dále
uvedla, že žalovaný v dovolání uvádí skutečnosti, z nichž závěr o podřízenosti
ZVZ sám o sobě nade vši pochybnost nevyplývá, což je dle jejího názoru
evidentní z toho, že žalovaný tvrdí, že sám rovněž nevěděl o neplatnosti
lesnických smluv v době jejich uzavření. Žalobkyně má za to, že za situace, kdy
byly lesnické společnosti ujištěny o nezávadnosti lesnických smluv, je
nemyslitelné, aby na základě žalovaným zmíněných skutečností byla lesnickým
společnostem podsouvána vědomost o neplatnosti lesnických smluv v době jejich
uzavření. Dodává, že ostatně i žalovaný uvedl, že v době uzavření lesnických
smluv o jejich neplatnosti nevěděl nikdo včetně ÚOHS jako orgánu dohledu nad
zadáváním veřejných zakázek a žalovaného, o jehož vlastní poměry se jednalo. Skutkově bylo prokázáno, že žalobkyně byla žalovaným v souvislosti s uzavíráním
lesnických smluv ujištěna o tom, že jejich uzavřením nedojde k porušení ZVZ a
že tedy nehrozí jejich neplatnost z tohoto důvodu, a že pokud za této situace
učinil odvolací soud skutkový závěr, že lesnické společnosti neměly vědomost o
neplatnosti lesnických smluv v době jejich uzavření, nelze tomuto závěru nic
vytknout. Konečně žalobkyně tvrdí, že snaha žalovaného domáhat se za daného
skutkového stavu údajné vědomosti lesnických společností představuje nepoctivé
jednání, jemuž nemůže být poskytnuta ochrana. S odkazem na rozhodovací praxi
Ústavního soudu uvedla, že osobě, která učinila právní úkon s důvěrou v určitý,
jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, musí být poskytnuta právní
ochrana. Žalovaný svým prohlášením tak fakticky vyloučil možnost dovolávat se
vůči lesnickým společnostem opaku, tj. jejich faktického vědomí o neplatnosti. Pokud by tak přesto činil, šlo by o jednání, které by bylo přinejmenším
nepoctivé a jako takové by nemohlo požívat právní ochrany.
III. Přípustnost dovolání
[15] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, zákon č. 292/2013
Sb., o zvláštních řízeních soudních, a některé další zákony. [16] Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (žalovaným) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a
odst. 2 o. s. ř., zabýval tím, zdali je dovolání přípustné. [17] Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. [18] Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu
(jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z
okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením
§ 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). [19] Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). [20] Nejvyšší soud shledal dovolání žalovaného podle § 237 o. s. ř. přípustným, neboť dovolacím soudem již dříve vyřešená právní otázka, zda je
žalovaný odpovědný za škodu, která žalobkyni (jejím předchůdcům) vznikla z
důvodu neplatně uzavřených smluv s žalovaným, nepostupoval-li žalovaný při
uzavírání smluv v souladu se zákonem č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách,
neboť se řídil stanoviskem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o tom, že není
veřejným zadavatelem podle zákona o veřejných zakázkách, má být posouzena
jinak. [21] Tříčlenný senát č. 23, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího
soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při posouzení shora
vymezené právní otázky při vázanosti závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 2370/14, k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl
vyjádřen v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo
3473/2009, ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3189/2012, a ze dne 21. 3. 2014,
sp. zn. 23 Cdo 1458/2013, či např. v jeho usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2408/2010. Z toho důvodu senát soudního oddělení č. 23 rozhodl o
postoupení věci (podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů) velkému
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký
senát“).
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
posoudil, zda jsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby mu byla věc postoupena
k projednání a rozhodnutí (viz Stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, Plsn 1/2011, uveřejněné pod č. 1/2012 Sbírky rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu), a dospěl k závěru, že tyto podmínky jsou splněny vždy, když
Ústavní soud rozhodl o právní otázce odchylně od dosavadní ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu v dané otázce, jinak řečeno - ve vztahu k výkladu § 20
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a
o změně některých dalších zákonů - tehdy, když z kasačního nálezu Ústavního
soudu pro procesní „malý“ senát vyplývá přesvědčivost odchylného právního
názoru Ústavního soudu, která by jej vedla k překonání původního názoru
Nejvyššího soudu projeveného dosavadním ustáleným rozhodováním. Velký senát pak
věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1
uvedeného zákona.
IV. Důvodnost dovolání
[22] Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež
takto provedl bez jednání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
[23] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být
dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
[24] O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle
§ 241a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá,
nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na
daný skutkový stav nesprávně aplikoval. [25] Podle § 268 obch. zák. kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je
povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o
neplatnosti právního úkonu věděla. Pro náhradu této škody platí obdobně
ustanovení o náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti (§ 373 a
násl.). [26] Ve shora citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
za situace, kdy Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, jako orgán dohledu nad
zadáváním veřejných zakázek, veřejnému zadavateli (Lesy ČR, s. p.) sdělil, že
nemá při uzavírání smluv na dodávky komplexních lesnických činností postupovat
podle zákona č. 40/2004 Sb., a veřejný zadavatel proto podle citovaného zákona
nepostupoval, ač jako veřejný zadavatel postupovat měl, nelze dospět k závěru,
že způsobil neplatnost smluv uzavřených postupem nesouladným se zákonem č. 40/2004 Sb. a že druhé smluvní straně podle ustanovení § 268 obch. zák. odpovídá za škodu. [27] K výše uvedenému závěru dospěl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne
27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3473/2009, proti kterému byla podána ústavní
stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS
244/2012, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Ústavní soud konstatoval, že
stěžovatelce není možno přisvědčit v tvrzení, že dopustil-li se vedlejší
účastník správního deliktu, způsobil tím i neplatnost předmětných smluv ve
smyslu ustanovení § 268 obch. zák. Obecné soudy byly dle ustanovení § 135 o. s. ř. v projednávané věci vázány rozhodnutími správních soudů, že vedlejší
účastník spáchal správní delikt dle ustanovení § 102 odst. 1 písm. b) zákona o
veřejných zakázkách; to ale automaticky neznamená, že by musely být vázány i v
úsudku, že vedlejší účastník v důsledku spáchání správního deliktu rovněž
"způsobil" neplatnost předmětných smluv. Obecné soudy byly vázány pouze výrokem
o spáchání správního deliktu, nezávisle na tomto výroku – a nikoliv nutně
kontradiktorně - tak mohly dospět k závěru, že vedlejší účastník neplatnost
předmětných smluv nezpůsobil. K objektivnímu porušení zákona o veřejných
zakázkách totiž mohlo dojít ze strany vedlejšího účastníka "nezaviněně" ve
smyslu Nejvyšším soudem zvolené interpretace ustanovení § 268 obch. zák. a jeho
klíčového pojmu "způsobit". Ústavní soud dále dovodil, že projednávanou věc
není možno podřadit pod případy odpovědnosti za jednání označované jako culpa
in contrahendo, neboť to jsou právě případy, na které - na rozdíl od souzené
věci - přímo nedopadá ustanovení § 268 obch. zák., jelikož u nich nebyl
kontraktační proces doveden do stadia formálního uzavření smlouvy (na rozdíl od
situací, kdy byl formálně dokončený kontraktační proces až ex post s účinky ex
tunc zneplatněn a na něž výslovně pamatuje právě ustanovení § 268 obch. zák.).
K tvrzení stěžovatelky, že "škůdcem" je v dané věci jednoznačně vedlejší
účastník, uvedl, že stěžovatelka předkládá jakýsi "axiom", jenž ovšem vychází z
přinejmenším problematického úsudku, že vedlejší účastník porušil zákon o
veřejných zakázkách, přičemž jeho (případná) neznalost zákona jej neomlouvá. Taková úvaha by však vedla k závěru, že stěžovatelka uzavřela s vedlejším
účastníkem předmětné smlouvy, přestože musela vědět, že její smluvní partner
nedodržel zákonný postup při zadání veřejné zakázky (neboť ani stěžovatelku
její případná neznalost zákona neomlouvá). Pokud by totiž mělo být ustanovení §
268 obch. zák., jež bylo dle Ústavního soudu v projednávané věci aplikováno
zcela případně, interpretováno tak, že vedlejší účastník musel o porušení
zákona o veřejných zakázkách vědět (navzdory tehdejšímu opačnému stanovisku
ÚOHS), neboť neznalost zákona jej neomlouvá, bylo by současně nutno
konstatovat, že je zde dán tímto ustanovením předvídaný liberační důvod,
jelikož by se uplatnila presumpce, že o porušení zákona musela vědět i
stěžovatelka, protože ani ji by tím pádem neznalost zákona omlouvat nemohla. Ústavní soud zmínil i interpretaci, na základě které by sice pozdější vědomost
stěžovatelky (ve smyslu zásady ignorantia iuris neminem excusat)
nepředstavovala liberační důvod dle ustanovení § 268 obch. zák., měla by však
zcela zásadní vliv na indikaci příčinné souvislosti mezi způsobením neplatnosti
právního úkonu a vznikem škody; i v takovém případě by tudíž stěžovatelčina
žaloba nemohla být důvodná. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud
neinterpretoval ustanovení § 268 obch. zák. způsobem, který by vykazoval zjevné
znaky interpretační svévole a jenž by tak ospravedlňoval kasační zásah orgánu
ochrany ústavnosti. Ústavní soud dále poznamenal, že aniž by předjímal průběh a
výsledek řízení, vedeného případně v souvislosti s dalšími právními kroky
stěžovatelky, že si dovoluje vyslovit přesvědčení, že primární příčinou vzniku
projednávané věci byla nekonzistentní rozhodovací činnost ÚOHS, jakožto orgánu
dohledu nad veřejnými zakázkami. Ústavní soud je proto přesvědčen, že otázka
právního řešení vzniklé škody by mohla nabýt relevantního ústavněprávního
rozměru (ve smyslu stěžovatelkou nedovolávaného ustanovení čl. 11 Listiny) až
tehdy, pokud by rovněž v případném řízení v režimu odpovědnosti státu za
nesprávný úřední postup (bez ohledu na výši případného odškodnění) bylo
konstatováno, že vznik předmětné škody nikdo nezpůsobil. Dle názoru druhého
senátu Ústavního soudu se totiž o učebnicový příklad tzv. vyšší moci v dané
věci vskutku nejedná. [28] V nyní projednávané věci však Ústavní soud nálezem ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 2370/14, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2014, č. j. 23 Cdo 1458/2013-795, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2012, č. j. 6 Cmo 314/2010-650, přičemž dospěl k závěru odlišnému od
dosavadních závěrů Nejvyššího i Ústavního soudu, když uzavřel, že jestliže
tvrzená škoda vznikla, stalo se tak v důsledku porušení povinnosti vedlejšího
účastníka (žalovaného) uzavírat smlouvy zákonem předepsaným způsobem.
[29] Ústavní soud tak ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2370/14 uvedl, že
jednou ze základních premis, z níž musí vycházet každé soukromoprávní jednání,
je princip prevence, popř. minimalizace škody. Každý tedy musí postupovat při
uzavírání smluv náležitě obezřetně tak, aby svým jednáním nezavdal příčinu ke
vzniku škody, a tím i možného sporu. Ze skutkového stavu vyplývá, že vedlejší
účastník v souladu s principem prevence škod nepostupoval. Nutno zdůraznit, že
vedlejšímu účastníkovi nebránila žádná okolnost, aby z opatrnosti postupoval v
souladu se zákonem o veřejných zakázkách, neboť i subjekty, jež nejsou
zadavateli podle tohoto zákona, mohou v jeho režimu zakázky zadávat. Tento
závěr sice nevyplývá explicitně z tehdy účinného znění zákona, avšak je v daném
kontextu zcela logický, neboť jde o proceduru, která je transparentní, a tedy
žádoucí a která byla zcela jasně zvažována. Šlo tedy o reálnou variantu
postupu. Vedlejší účastník tedy, byť objektivně mohl, jednal v rámci režimu
méně přísném za současného vědomí toho, že svým jednáním může způsobit
absolutní neplatnost lesnických smluv při aplikaci § 90 zákona o veřejných
zakázkách. Vedlejší účastník svou volbou vystavil předmětné právní jednání
riziku, že bude posléze shledáno neplatným. Ujištění vedlejšího účastníka ze
strany ÚOHS mohou být relevantní v otázce, jak předvídatelné a jak vysoké toto
riziko bylo. Závěr vrchního soudu a Nejvyššího soudu v napadených rozhodnutích
nicméně vede k tomu, že vedlejší účastník toto riziko podstoupil na úkor někoho
jiného, zde stěžovatelky. Ta však o otázce, zda budou lesnické smlouvy uzavřeny
v rámci, anebo mimo rámec zákona o veřejných zakázkách, nerozhodovala a z
dosavadního dokazování je zjevné, že stěžovatelka nebyla tím, kdo neplatnost
lesnických smluv ve smyslu § 268 obch. zák. způsobil /nakolik by mohl být
naplněn liberační důvod uvedený v § 268 větě první in fine obch. zák., nebylo v
napadených rozhodnutích řešeno/ (viz bod 34 nálezu). Dále uvedl, že zde vzniklý
důvod neplatnosti lesnických smluv přitom obecné soudy v napadených
rozhodnutích postavily naroveň situaci, kdy neplatnost právního úkonu vznikla z
důvodů, které stály mimo sféru vlivu vedlejšího účastníka. V předmětné věci
tomu tak však nebylo - byl to právě vedlejší účastník (žalovaný), který byl
vystaven riziku neplatnosti lesnických smluv, pokud budou uzavřeny mimo rámec
zákona o veřejných zakázkách, a přesto se je rozhodl v režimu mimo rámec tohoto
zákona uzavřít. Byl to tedy právě vedlejší účastník (žalovaný), kdo neplatnost
těchto smluv způsobil. Tento závěr podporuje i doktrína the cheapest cost
avoider, dle níž je spravedlivé, aby škodu nesl ten účastník, který mohl
škodlivému následku nejsnáze zabránit (viz bod 36 nálezu). To, že tak vedlejší
účastník (žalovaný) učinil v důvěře ve sdělení ÚOHS, má nepochybně relevanci
mezi ním a tímto orgánem veřejné moci, resp. státem, nemůže se však projevit ve
vztahu mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou. Z dosavadního průběhu řízení
vyplývá, že tato sdělení ÚOHS se posléze ukázala jako nesprávná a zklamala
důvěru vedlejšího účastníka.
Toto zklamání je však potřeba řešit tam, kde
vzniklo. Ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou musí vedlejší
účastník (žalovaný) nést následky toho, že byl ve své důvěře někým jiným
zklamán. Tento závěr odpovídá doktríně, že zklamanou důvěrou je třeba
argumentovat tam, kde byla zklamána, aprobované Ústavním soudem např. v otázce
dobré víry třetí osoby nabývající vlastnické právo od nevlastníka (viz bod 37
nálezu). V tomto kontextu je tedy nutno přisvědčit stěžovatelčině námitce, v
níž uvádí, že vedlejší účastník svým jednáním způsobil neplatnost lesnických
smluv podle § 268 obch. zák., neboť aby bylo možno vyústění předmětného sporu
mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem považovat za ústavně konformní, je
nutné, aby interpretace tohoto ustanovení obchodního zákoníku vycházela z výše
zmíněného principu minimalizace škod (viz bod 34). Ostatně, jak uvádí
stěžovatelka, ustanovení § 268 obch. zák. zakotvuje objektivní charakter
odpovědnosti za způsobenou škodu a text zákona je třeba vykládat ve smyslu
kauzality, nikoliv ve smyslu zkoumání subjektivní stránky odpovědnosti, tedy
zavinění, které je v případě objektivní odpovědnosti zcela nepodstatné. Jakýkoliv subjektivní vztah toho, kdo způsobil neplatnost právního úkonu, k
této neplatnosti je zcela irelevantní. Bez ohledu na to, jaký je důvod
neplatnosti, je nutno zkoumat, která ze stran právního úkonu neplatnost
vyvolala, na čí straně tento důvod je, a to vždy bez ohledu na zavinění. Jinak
řečeno, je nutno zkoumat, která z kontraktačních stran neplatnost úkonu
způsobila, aby mohla být vyvozena právní odpovědnost. Koncepce objektivní
odpovědnosti v obchodněprávních vztazích navíc plně odpovídá profesionalitě
vztahů uzavíraných v režimu obchodního zákoníku. V předmětném sporu je tedy
zjevné, že důvod neplatnosti právního úkonu spočíval na straně vedlejšího
účastníka, který nerespektoval princip minimalizace škod, a musí tedy čelit
nepříznivým následkům svého jednání a odpovídat za škodu tímto jednáním
případně způsobenou (viz bod 38 nálezu). Ústavní soud s ohledem na výše uvedené
uzavřel, že jestliže tvrzená škoda vznikla, stalo se tak v důsledku porušení
povinnosti vedlejšího účastníka uzavírat smlouvy zákonem předepsaným postupem. [30] Ústavní soud tak vyslovil závazný právní názor, podle něhož důvod
neplatnosti právního úkonu spočíval na straně vedlejšího účastníka, který
nerespektoval princip minimalizace škod, a musí tedy čelit nepříznivým
následkům svého jednání a odpovídat za škodu tímto jednáním případně
způsobenou, a že jestliže tvrzená škoda vznikla, stalo se tak v důsledku
porušení povinnosti vedlejšího účastníka uzavírat smlouvy zákonem předepsaným
postupem. Nejvyšší soud se proto odchyluje od svého dosavadního závěru, dle
nějž za situace, kdy Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, jako orgán dohledu
nad zadáváním veřejných zakázek, veřejnému zadavateli (Lesy ČR, s. p.) sdělil,
že nemá při uzavírání smluv na dodávky komplexních lesnických činností
postupovat podle zákona č.
40/2004 Sb., a veřejný zadavatel proto podle
citovaného zákona nepostupoval, ač jako veřejný zadavatel postupovat měl, nelze
dospět k závěru, že způsobil neplatnost smluv uzavřených postupem nesouladným
se zákonem č. 40/2004 Sb. a že druhé smluvní straně podle ustanovení § 268
obch. zák. odpovídá za škodu. [31] Dovolatel dovolacímu přezkumu předkládá současně další otázku
výkladu ustanovení § 268 obch. zák., když namítá, že odvolací soud se
nedostatečně zabýval posouzením otázky naplnění liberačního důvodu podle § 268
obch. zák. s ohledem na vědomost právních předchůdců žalobkyně o neplatnosti
lesnických smluv. [32] Nejvyšší soud se otázkou liberace podle § 268 obch. zák. zabýval
např. v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1087/2006. Podle závěrů
tohoto rozhodnutí zakládá-li ustanovení § 268 obch. zák. liberační důvod z
odpovědnosti škůdce (osoby, která způsobila neplatnost právního úkonu) na tom,
že poškozený (osoba, které byl právní úkon určen) o neplatnosti právního úkonu
věděl (oproti odkazovaným případům, kdy nejen „věděl“, ale též „měl, mohl či
musel vědět“), pak je rozhodující pouze skutečná (faktická) vědomost
poškozeného o neplatnosti právního úkonu a nelze ji dovozovat z toho, co by
jako „průměrný“ podnikatel za daných okolností vědět mohl, měl či musel. Skutečnou vědomost o neplatnosti právního úkonu, totiž vědomost o tom, že
nastala skutečnost způsobilá založit (mít za následek) neplatnost právního
úkonu, však nelze vykládat ani jako pouhé podezření či předpoklad, že důvod
neplatnosti nastal, ale ani jako utvoření právního závěru (vlastní právní
kvalifikace) poškozeného o tom, že právní úkon, který mu byl určen, je
neplatný. Postačuje, aby skutkové okolnosti, o nichž ví jako o možném důvodu
neplatnosti, byly způsobilé závěr o neplatnosti právního úkonu učinit (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo
210/2003). Nejvyšší soud dále ve svém rozsudku ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 23
Cdo 431/2010 při posuzování liberačního důvodu podle § 268 obch. zák. dospěl k
závěru, podle něhož založil-li odvolací soud v tam posuzované věci svůj závěr o
existenci liberačního důvodu (vědomosti poškozeného o neplatnosti smlouvy),
pouze na závěru, že v případě dvoustranného právního úkonu, který byl učiněn v
rozporu se zák. č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, lze jen stěží
dovodit nevědomost žalobce o její neplatnosti, je zřejmé, že nezkoumal, zda
žalobci byly známy takové skutkové okolnosti, které by byly důvodem pro
neplatnost smlouvy vyplývající zejména z předmětné smlouvy, popř. z okolností
vyplývajících při jejím uzavírání, tedy jeho vědomosti o její neplatnosti. [33] Pro posouzení, zdali je dán důvod liberace, je proto třeba zkoumat
konkrétní skutkové okolnosti, o nichž žalobkyně případně ví jako o možném
důvodu neplatnosti. Pro takové posouzení mohou být významné konkrétní okolnosti
jednání mezi stranami před uzavřením smlouvy, případná vědomost konkrétních
osob jednajících za obě strany smlouvy a dále i např.
posouzení, jak namítá
dovolatel, zdali možné riziko absolutní neplatnosti smlouvy z důvodu postupu
mimo režim zákona o zadávání veřejných zakázek bylo v době uzavření smlouvy
veřejně diskutovaným tématem v daném lesnickém odvětví, a to do té míry, že
poškozené osoby si v daném konkrétním případě byly rizika neplatnosti právního
úkonu vědomy již v době uzavírání smluv. [34] Odvolací soud se však v nyní projednávané věci omezil na pouhé
konstatování, že „neobstojí ani argumentace žalovaného, že předchůdci žalobkyně
měli vědomost o možné neplatnosti smluv, jestliže průběh dokazování jednoznačně
svědčil o tom, že předchůdci žalobkyně ani v nejmenším netušili, že by jimi
uzavírané smlouvy mohly trpět popsanou závažnou právní vadou mající za následek
jejich neplatnost“. Za této situace je právní posouzení podmínek liberace
učiněné odvolacím soudem neúplné, tudíž nesprávné, a uplatněný dovolací důvod
(§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl naplněn. [35] V dalším řízení přitom nelze přehlédnout ani argumentaci, kterou
použil Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 244/2012 (a k
níž se Ústavní soud nevymezil ani v pro tuto věc rozhodném nálezu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 2370/14), podle níž úvaha, vycházející z úsudku, že
vedlejší účastník porušil zákon o veřejných zakázkách, přičemž jeho (případná)
neznalost zákona jej neomlouvá, by však vedla k závěru, že stěžovatelka
uzavřela s vedlejším účastníkem předmětné smlouvy, přestože musela vědět, že
její smluvní partner nedodržel zákonný postup při zadání veřejné zakázky (neboť
ani stěžovatelku její případná neznalost zákona neomlouvá). Pokud by totiž mělo
být ustanovení § 268 obch. zák. interpretováno tak, že vedlejší účastník musel
o porušení zákona o veřejných zakázkách vědět (navzdory tehdejšímu opačnému
stanovisku ÚOHS), neboť neznalost zákona jej neomlouvá, bylo by současně nutno
podle Ústavního soudu konstatovat, že je zde dán tímto ustanovením předvídaný
liberační důvod, jelikož by se uplatnila presumpce, že o porušení zákona musela
vědět i stěžovatelka, protože ani ji by tím pádem neznalost zákona omlouvat
nemohla. [36] Dovolací soud dále přihlédl z úřední povinnosti k vadě řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V projednávané věci bylo rozhodnuto tzv. mezitímním rozsudkem. Podle § 152
odst. 2 o. s. ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže
to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části
nebo jen o jejím základu. Mezitímním rozsudkem soud rozhoduje o základu věci,
jímž se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku s
výjimkou okolností, které se týkají jen výše plnění, nikoli jen o dílčí sporné
právní otázce, týkající se uplatněného žalobního návrhu. Mezitímním rozsudkem
se soud vyjadřuje k tomu, zda žalobce má vůbec na požadované plnění právo a v
jakém rozsahu. Soud je mezitímním rozsudkem vázán, přičemž v tom rozsahu, v
jakém bylo o základu nároku pravomocně rozhodnuto mezitimním rozsudkem, se
jedná o věc rozhodnutou.
Otázky, které se týkají základu nároku, lze řešit jen
v mezitímním rozsudku; jestliže se tak nestalo, je vyloučeno, aby k nim soud
přihlédl při rozhodování o výši nároku (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007, uveřejněný pod číslem
93/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2180/2010, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 22
Cdo 2957/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 28
Cdo 770/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo
4682/2010, uveřejněný pod číslem 8/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). [37] Při vydání mezitímního rozsudku ve sporu o náhradu škody je tedy
třeba se vypořádat s posouzením všech zákonných podmínek odpovědnosti za škodu
kromě její výše, to znamená posouzení, zda došlo k protiprávnímu jednání, zda
vznikla škoda (majetková újma) a zda existuje příčinná souvislost mezi jednáním
škůdce a vznikem škody. Součástí takového posouzení je i otázka případné
liberace, kterou se odvolací soud dosud podrobněji nezabýval. Za této situace
dovolací soud neřešil jednotlivé dílčí otázky namítané dovolatelem k naplnění
liberačního důvodu podle § 268 obch. zák. V projednávané věci dosud nebyla
nijak posouzena ani příčinná souvislost s jednotlivými uplatněnými škodami
(včetně ze samé podstaty sporného ušlého zisku) ani přesný rozsah škodního
následku u těchto jednotlivých škod. V případě rozhodnutí o odpovědnosti
žalovaného za škodu tzv. mezitímním rozsudkem lze v dalším řízení řešit jen
výši (hodnotu) příčinně souvisejícího rozsahu škodního následku. [38] Odvolací soud, jenž potvrdil mezitímní rozsudek soudu prvního
stupně o základu nároku na náhradu škody, tak zatížil řízení vadou podle § 242
odst. 3 o. s. ř. a jeho rozhodnutí tak i v tomto ohledu není správné.
V. Závěr
[39] Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a nejsou podmínky
pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání
nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil (srov. § 243e odst. 1 o. s. ř.).
[40] Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srov. § 243e
odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[41] V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem
vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1
o. s. ř.).
[42] V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 4. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu