28 Cdo 770/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce Statutárního města Brna, se sídlem Magistrátu města Brna v
Brně, Dominikánské náměstí 1, IČ 449 92 785, zastoupeného JUDr. Vladimírou
Odehnalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 2, proti žalované Eligo
a.s., se sídlem v Ostřešanech, Bláhova 308, IČ 609 14 211, zastoupené JUDr.
Janou Heroldovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, o
zaplacení částky 284.340,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. 105 C 98/2009, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 22. září 2015,
č. j. 22 Co 202/2015-418, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku
284.340,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které jí vzniklo
tím, že v období od 16. 4. 2007 do 16. 4. 2009 bezesmluvně užívala pozemky v
jeho vlastnictví, zapsané na listu vlastnictví č. 10001 pro obec B. a
katastrální území K., jež jsou součástí oploceného areálu, v němž žalovaná
vlastní další pozemky a budovy, ve kterých podniká.
Okresní soud v Pardubicích mezitímním rozsudkem ze dne 8. 2. 2013, č. j. 105 C
98/2009-249, pravomocným dne 6. 3. 2013, rozhodl, že „žalobcův nárok je co do
základu opodstatněn“ a že „o výši dlužné částky a o nákladech řízení bude
rozhodnuto v rozsudku konečném“.
Odvolání žalované proti tomuto rozsudku bylo pro opožděnost odmítnuto usnesením
Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 31. 7. 2013, č.
j. 23 Co 223/2013-262.
Okresní soud v Pardubicích následně rozsudkem ze dne 30. 1. 2015, č. j. 105 C
98/2009-390, žalobu co do částky 13.600,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok
I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 270.740,- Kč s ročním
zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 16. 4. 2009 do 30. 6. 2009 ve výši 9,25
%, od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009 ve výši 8,5 %, od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010 ve
výši 8 %, od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2010 ve výši 7,75 %, od 1. 1. 2011 do 30. 6.
2011 ve výši 7, 75 %, od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011 ve výši 7,75 %, od 1. 1.
2012 do 30. 6. 2012 ve výši 7,75 %, od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012 ve výši 7,5%,
od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013 ve výši 7,05 %, od 1. 7. 2013 do 30. 1. 2015 ve
výši 7,05 % a od 31. 1. 2015 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v
každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech
součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní
banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni
příslušného kalendářního pololetí (výrok II.), dále žalované uložil povinnost
zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích „náklady, které
platila ve výši 3.774,- Kč“ (výrok III.), a povinnost nahradit žalobci náklady
řízení ve výši 237.707,- Kč „k rukám jeho advokátky“ (výrok IV.).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 22. 9. 2015, č. j. 22 Co 202/2015-418, rozsudek soudu prvního
stupně v napadené části výroku II., pokud jím bylo žalované uloženo zaplatit
žalobci úrok z prodlení z částky 270.740,- Kč za období od 16. 4. 2009 do 14.
8. 2009, změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok I.), ve zbývající
části výroku II. a ve výroku III. jej potvrdil (výrok II.), ve výroku IV. jej
změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudem
prvního stupně ve výši 236.159,90 Kč k rukám Mgr. Vladimíry Odehnalové (výrok
III.), a dále žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího
řízení ve výši 26.541,- Kč k rukám Mgr. Vladimíry Odehnalové (výrok IV.).
Rozsudek odvolacího soudu (vyjma výroku I.) napadla žalovaná dovoláním, které
má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení následujících otázek
hmotného a procesního práva, které podle jejího názoru nebyly v rozhodování
dovolacího soudu dosud vyřešeny a které mají být dovolacím soudem vyřešeny
jinak, než učinil odvolací i nalézací soud“, a to:
1) „zda za situace, kdy vlastník (žalobce) svých oplocených pozemků v něm sám
vymezí pozemek o ploše větší než je plocha na něm stojící budovy, a jde o
budovu zastřešující energetické zařízení sloužící veřejnému prospěchu, s níž
vlastník vyslovil souhlas, ke kterému přináleží právním předpisem stanovené
ochranné pásmo (ust. § 68 zákona č. 458/2000 Sb.), je tímto ochranným pásmem
vlastník pozemku pod touto budovou a současně sousedního pozemku v jeho užívání
omezen či vlastník budovy tímto ochranným pásmem sousední pozemek užívá, a to s
ohledem na promítnutí těchto principů do stanovení výše takové náhrady“,
2) „zda za situace, kdy mezitímním rozsudkem soud rozhodl výrokem ve znění
„Žalobcův nárok je co do základu opodstatněn.“, aniž by ve výroku byl uveden
vůči komu a zejména v jakém rozsahu, je takovým pravomocným výrokem mezitímního
rozsudku soud vázán i co do sporného rozsahu žalobcova nároku“,
3) „zda při formulaci výroku mezitímního rozhodnutí výlučně podle doslovného
znění procesní právní normy „Žalobcův nárok je co do základu opodstatněn.“ jde
z hledisek právní jistoty a materiální pravdy vždy o zcela zkonzumovaný stav, a
je tak vadou řízení anebo naopak není, jestliže nalézací soud své neúplné
mezitímní rozhodnutí v dalším řízení doplní, opatří a provede důkazy a výsledek
dokazování zobrazí v konečném rozhodnutí, anebo jde o vadu řízení, pokud tak
nalézací soud v konečném rozhodnutí neučiní, nepřihlédne k obsahu provedeného
řízení a důkazům v řízení provedeným, je nevyhodnotí, a nepromítne svou důkazy
hodnotící úvahu do výroku rozhodnutí a omezí odůvodnění konečného rozhodnutí
pouze na konstatování existujícího znaleckého posudku, aniž dále přistoupil k
jeho hodnocení“.
Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu (vyjma výroku I.) a rozsudek soudu
prvního stupně (vyjma výroku I.) byly zrušeny a aby věc byla vrácena „k novému
projednání“ soudu prvního stupně.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalované bylo jako nepřípustné odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s.
ř.“ (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou
advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalované není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu mezitímním rozsudkem soud
rozhoduje o právním základu věci, jímž se vyjadřuje k tomu, zda žalobce má
vůbec na požadované plnění právo a v jakém rozsahu. Základem věci se rozumí
posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou
okolností, které se týkají jen výše nároku (plnění). Otázky, které se týkají
základu nároku, lze řešit jen v mezitímním rozsudku; jestliže se tak nestalo,
je vyloučeno, aby k nim soud přihlédl při rozhodování o výši nároku. Pojmově
může být vydán pouze „kladný“ mezitímní rozsudek, který určuje, že právní
základ nároku „je dán“, byť jen v nepatrné části (k tomu srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002, ze dne 25. 5.
2010, sp. zn. 32 Cdo 3656/2009, ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010,
ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2180/2005, jakož i dovolatelkou citované
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 609/2002, a ze dne
4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1645/2013, uveřejněný pod č. 27/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo
1284/2006). Z odborné literatury dále srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.
Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600 s.
Soud je mezitímním rozsudkem vázán, přičemž v tom rozsahu, v jakém bylo o
základu nároku pravomocně rozhodnuto mezitímním rozsudkem (§ 152 odst. 2 o. s.
ř.), se jedná o věc rozhodnutou, kterou již nelze znovu přezkoumávat (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4563/2010, a
rozsudek ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4617/2014).
Jestliže se v posuzované věci žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení,
které žalované vzniklo bezesmluvním užíváním (bez právního důvodu) označených
pozemků ve vlastnictví žalobce, které jsou součástí oploceného areálu, v němž
žalovaná vlastní další pozemky a budovy, v nichž podniká, přičemž mezitímním
rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 2. 2013, č. j. 105 C
98/2009-249, pravomocným dne 6. 3. 2013, bylo ve vztahu mezi těmito účastníky
rozhodnuto, že žalobcův nárok je co do základu opodstatněn (a že o výši dlužné
částky a o nákladech řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném), pak právní
názory odvolacího soudu, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila
užíváním celých označených pozemků v předmětném období, že nárok žalobce
nezanikl, že nelze přihlížet k námitkám žalované, že neužívala celé pozemky či
že jejich užívání je omezeno existencí plynové regulační stanice plynovodu a
ochranným pásmem, že pravomocný mezitímní rozsudek je závazný pro účastníky
řízení i pro soud a že v následném řízení po vydání pravomocného mezitímního
rozsudku soud rozhoduje (již) jen o výši uplatněného nároku, jsou zcela v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Naopak nesprávný je
názor dovolatelky, že „pravomocným a závazným je mezitímní rozsudek jen v
rozsahu legitimace žalobce jako vlastníka předmětných pozemků“. Dovolatelkou
formulované otázky proto přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
nezakládají.
Námitky dovolatelky proti soudem vyžádanému znaleckému posudku znalce Ing. Šímy
ke stanovení výše obvyklého nájemného za užívání předmětných pozemků v daném
místě a čase, ve znění jeho dodatku, a proti hodnocení tohoto posudku mají
skutkový charakter a nelze proto o ně opírat přípustnost dovolání, neboť
nepředstavují způsobilý dovolací důvod, tj. nesprávné právní posouzení věci ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz též např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2517/2011).
K vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu (vyjma výroku I.)
i v nákladových výrocích, ve vztahu k nim však žádnou argumentaci v dovolání
nevznesla.
Protože dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem, a ustanovení
§ 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu těchto nákladů
právo. V dovolacím řízení sice vznikly procesně úspěšnému žalobci v souvislosti
se zastoupením advokátkou náklady řízení, s přihlédnutím k povaze sporu i úkonu
žalobce (vyjádření k dovolání) je však nelze v souladu s judikaturou Ústavního
a Nejvyššího soudu pokládat za účelně vynaložené, neboť u statutárních měst lze
zpravidla presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního
vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva i
zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů, není-li
prokázána existence zvláštních okolností vyžadujících zastoupení advokátem
(srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS
2984/09, ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze
dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS
1510/13, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo
3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp.
zn. 28 Cdo 3895/2013, či ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 561/2014 ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu