Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené A. Š., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. května 2025 č. j. 8 Co 244/2020-1369, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a obchodních společností 1. Montované stavby VENEL s. r. o. "v likvidaci", sídlem Slavíkova 6143/18e, Ostrava, a 2. AVETRADE FINANCE spol. s r. o., sídlem Mladoboleslavská 330, Praha 9, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že porušil její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením krajský soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení, a to první vedlejší účastnici ve výši 276 787,50 Kč (výrok I.) a druhé vedlejší účastnici ve výši 34 848 Kč (výrok II.). Dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení částku 199 507 Kč (výrok III.); na nákladech odvolacího řízení uložil soud stěžovatelce povinnost zaplatit první vedlejší účastnici částku ve výši 6 062,10 Kč (výrok IV.) a druhé vedlejší účastnici částku ve výši 60 540 Kč (výrok V.).
3. Krajský soud rozhodoval poté, co mu byla věc vrácena Ústavním soudem, který v nálezu ze dne 2. 11. 2022
sp. zn. III. ÚS 312/22
(N 131/115 SbNU 19) poukázal na to, že stěžovatelka opakovaně argumentovala nepříznivým zdravotním stavem, k jehož prokázání navrhovala provedení důkazu znaleckým posudkem, příp. vyčkáním do zpracování znaleckého posudku v probíhajícím řízení o omezení svéprávnosti. Z obsahu spisu, jakož i z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, vyplynulo, že krajský soud na tyto argumenty, ani důkazní návrhy v souvislosti s rozhodováním o nákladech řízení nikterak nereagoval. Krajský soud tedy pochybil, jestliže v odůvodnění rozhodnutí zdravotní stav stěžovatelky zcela pominul. Přitom je nepochybné, že zdravotní stav stěžovatelky je skutečností, kterou je třeba při zkoumání podmínek pro aplikaci § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") zvažovat, neboť by mohl mít relevantní vliv na samotné rozhodování soudu.
4. V nyní napadeném rozhodnutí krajský soud nejprve shrnul dosavadní průběh řízení, přičemž zmínil, že v mezidobí od vydání jeho předchozího rozhodnutí byl zamítnut návrh na omezení svéprávnosti stěžovatelky ze dne 4. 5. 2021, a to rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 7. 2023 č. j. 47 Nc 1006/2021-151, 47 P a Nc 112/2021, 47 P a Nc 127/2021, ve znění rozsudku krajského soudu ze dne 13. 2. 2024 č. j. 13 Co 315/2023-205. Po doplnění dokazování soud uzavřel, že neshledal důvodu pro aplikaci § 150 o. s. ř.; nedovodil výjimečnost případu a důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšným vedlejším účastníkům. V posuzované věci to byla stěžovatelka, kdo nedoplatil kupní cenu za nemovitost, vytýkala vady, které se ukázaly jako neoprávněné a tato skutečnost jí musela být známa již na základě vypracovaného znaleckého posudku pro posouzení důvodnosti nároku na slevu z ceny díla. V době podání žaloby - v roce 2009 - nebyla stižena žádnou duševní poruchou, kdy problémy se na ní začaly projevovat, jak uvedl sám její syn (její právní zástupce) až v roce 2017. Proto krajský soud rozhodl o nákladech řízení v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.
5. Stěžovatelka namítá, že Ústavní soud svým nálezem zavázal krajský soud zabývat se otázkou jejího zdravotního stavu a posoudit možnost aplikace § 150 o. s. ř. Nesouhlasí se "spekulativním" závěrem soudu, že v roce 2009, kdy podala žalobu, žádné psychické problémy neměla. Krajský soud podle ní zcela účelově vyložil obsah znaleckého posudku, v němž však znalkyně posuzovala její zdravotní stav zejména v roce 2022. Podle stěžovatelky krajský soud nedisponuje odbornými znalostmi, aby mohl učinit uvedený závěr; postup soudu je tedy v přímém rozporu se závazným právním názorem Ústavního soudu. Stěžovatelka přímo uvádí, že krajský soud podle ní "hledal cestu, jak se aplikaci § 150 o. s. ř. vyhnout".
6. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti, a proto dále přistoupil k posouzení její opodstatněnosti.
7. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
8. Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje výlučně proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. K problematice nákladů řízení se však Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002
sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307)]. Ústavní není "nejvyšším nákladovým soudem" (srov. nález ze dne 8. 4. 2025
sp. zn. I. ÚS 2552/24
); jeho úkolem rozhodně není podrobná kontrola závěrů každého nákladového rozhodnutí [např. nález ze dne 26. 4. 2022
sp. zn. IV. ÚS 3318/21
(N 54/111 SbNU 346)]. Ústavní soud rovněž zdůraznil, že stěžovatel musí poukázat na mimořádné okolnosti, které činí jeho případ ústavněprávně dostatečně významným. Jen tehdy je namístě, aby Ústavní soud vystoupil na ochranu základních práv při rozhodování o nákladech řízení a jejich náhradě; jinak se zdrží bližšího přezkumu [stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.)].
9. Závěry o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení přitom platí i pro rozhodování podle § 150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je přitom zásadně věcí civilního soudu, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoliv a Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení [srov. nález ze dne 5. 11. 2019
sp. zn. I. ÚS 1317/19
(N 185/97 SbNU 26), nález ze dne 5. 2. 2014
sp. zn. IV. ÚS 2259/13
(N 15/72 SbNU 197)].
10. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci moderačního práva ve smyslu § 150 o. s. ř., soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení. Je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku či postoj účastníků v průběhu řízení [Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (3. aktualizace). Beck-online. C. H. Beck, 2024 (komentář k § 150, autor M. Bílý)].
11. Stěžovatelka napadá usnesení krajského soudu, kterým bylo (znovu) rozhodováno o náhradě nákladů s argumentací, že měl při rozhodování postupovat podle § 150 o. s. ř. Poukazuje přitom na důvody, pro které Ústavní soud nálezem
sp. zn. III. ÚS 312/22
zrušil předchozí rozhodnutí krajského soudu a dodává, že ani nyní se krajský soud jejím zdravotním stavem dostatečně relevantně nezabýval. Z pohledu Ústavního soudu jsou však stěžovatelkou uplatňované námitky spíše pokračující polemikou s rozhodováním krajského soudu, jež ústavněprávní roviny nedosahuje.
12. Ústavní soud z napadeného usnesení ověřil, že krajský soud svůj závěr o absenci důvodů pro aplikaci § 150 o. s. ř. "ve prospěch" stěžovatelky podepřel relevantními důkazy a z nich vyplývajícími zjištěními. Konkrétně jde o již výše zmiňovaný znalecký posudek, zpracovaný pro účely řízení o omezení svéprávnosti stěžovatelky (včetně obsahu spisu okresního soudu k tomuto řízení), z něhož předně zjistil, že stěžovatelka v současné době trpí duševní poruchou, která není jen přechodná, a to trvalou poruchou s bludy. S touto poruchou se v průběhu roku 2017 léčila v psychiatrické ambulanci, avšak v srpnu téhož roku odmítla další léčbu psychofarmaky (bod 21 napadeného usnesení). Syn stěžovatelky uvedl, že začal "uvedenou situaci vyhodnocovat zhruba 3 roky před podáním návrhu na omezení svéprávnosti (28. 4. 2021)". Dále soud provedl důkaz obsahem připojeného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 47 Nc 1006/2021 tak, jak jej interpretoval v bodech 18 a 19 napadeného usnesení či zprávou sociálního odboru Statutárního města O. - Úřadu městského obvodu P., z níž mj. plyne, že stěžovatelka "psychiatrickou léčbu odmítá a uráží ji, že někdo tvrdí, že je duševně nemocná" - stěžovatelka je aktivní a samostatná (bod 20 napadeného usnesení). Pro úplnost je rovněž vhodné uvést, že v průběhu řízení ve věci samé došlo k vypracování znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství VUT v Brně (květen 2017) za účelem posouzení důvodnosti nároku stěžovatelky na slevu z ceny díla a podle závěrů krajského soudu "muselo být z těchto posudků žalobkyni zřejmé, že na slevu z ceny díla jí nevznikl nárok" (dílo předáno řádně bez vad - bod 17 rozsudku krajského soudu ze dne 12. 10. 2021). Přesto nadále setrvávala na své žalobě a o mimosoudním vyřešení věci začala, resp. začal její syn - právní zástupce intenzivněji jednat až v roce 2018.
13. Je třeba souhlasit se stěžovatelkou, že krajský soud v žádném případě nemohl svůj závěr o absenci psychických problémů v době podání žaloby v roce 2009 opírat o závěry znalce ke zdravotnímu stavu stěžovatelky v roce 2022; krajský soud však toto ani nečiní. Naopak zmiňuje, že syn stěžovatelky, který byl od počátku sporu též jejím právním zástupcem, začal psychické problémy stěžovatelky vnímat až v roce 2017; navíc (pouze) v tomto období podstoupila časově omezenou léčbu. Současně s tím soud poukazuje na závěry bezúspěšného řízení o omezení svéprávnosti stěžovatelky, a to k návrhu jejího syna z roku 2021. Stěžovatelka však podala žalobu již v roce 2009, soudní řízení trvalo dalších 15 let a nelze proto úspěšně argumentovat obecně pouze tím, že soud měl blíže zkoumat zdravotní stav stěžovatelky v době podání žaloby. Z hlediska uplatnění § 150 o. s. ř. není totiž jediným měřítkem zdravotní stav stěžovatelky (viz výše body 9 a 10).
14. Krajský soud se proto zabýval i majetkovými poměry stěžovatelky, přičemž konstatoval, že tato jejich nepříznivost v řízení nikdy netvrdila. Stěžovatelka již dříve podala v posuzované věci žádost o osvobození od soudních poplatků, která byla soudem zamítnuta proto, že nedoložila prohlášení o svých majetkových poměrech (potvrzující rozhodnutí krajského soudu bylo revidováno Ústavním soudem - usnesením ze dne 17. 8. 2021
sp. zn. II. ÚS 1996/21
, který pochybení v postupu soudu neshledal). Soud dále z provedeného dokazování zjistil, že stěžovatelka pobírá důchod, dále má příjem z brigády a úspory, jejichž výši odmítla sdělit (body 20 a 26 napadeného usnesení).
15. Lze proto uzavřít, že krajský soud nyní věnoval dostatečnou pozornost specifikům stěžovatelčiny situace a dospěl k závěru, že by nebylo spravedlivé, aby vedlejší účastníci nesli zcela sami náklady řízení, ve kterém uspěli (a navíc jej neiniciovali). Přitom se dostatečně zabýval všemi relevantními námitkami a tvrzeními stěžovatelky, provedl navrhované důkazy a potřebné skutečnosti zjišťoval i z dalších důkazních materiálů. V tomto ohledu napravil své předchozí pochybení a v souladu s výtkami Ústavního soudu své úvahy doplnil. Následně soud uvedl, na podkladě jakých skutečností a na základě kterých ustanovení právních předpisů dospěl ke svému právnímu závěru; neopomenul přitom posoudit osobní, sociální i majetkové poměry stěžovatelky. Argumentaci krajského soudu považuje Ústavní soud za ústavně souladnou, srozumitelnou a ničím nepřekvapivou. Lze tedy uzavřít, že v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být z pohledu výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a vést ke zrušení napadeného usnesení krajského soudu.
16. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 11. prosince 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu