Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti společnosti RAMET a.s. se sídlem Letecká 1110, Kunovice, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem Kodaňská 25, Praha 10, proti výroku I. a II. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2016 č. j. 5 Afs 121/2014-60, takto: Soudce JUDr. Josef Fiala je z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2358/16 vyloučen.
Ve shora uvedené věci byl v souladu s ustanovením § 40 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle rozvrhu práce Ústavního soudu, v platném a účinném znění, ustanoven soudcem zpravodajem JUDr. Josef Fiala.
Soudce JUDr. Josef Fiala předložil dne 9. 3. 2017 čtvrtému senátu Ústavního soudu své sdělení, ve kterém prohlašuje, že se ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v projednávané věci cítí být podjatý. Důvodem je okolnost, že jako zaměstnanec Právnické fakulty Masarykovy univerzity pro stěžovatelčinu daňovou poradkyni, Ing. Jitku Routkovou, v roce 2006 zpracoval odborné stanovisko, které bylo využito v řízení před finančním úřadem a následně na něj bylo odkazováno v řízení před správními soudy. S ohledem na tuto skutečnost navrhuje, aby IV. senát Ústavního soudu, s poukazem na ustanovení § 36 zákona o Ústavním soudu, po provedení řízení podle ustanovení § 38 odst. 1 věta druhá téhož zákona, rozhodl tak, že je vyloučen z projednání a rozhodování ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2358/16
.
Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
Čtvrtý senát Ústavního soudu vzal výše uvedenou skutečnost v úvahu a dospěl k závěru, že i v případě, že by soudce JUDr. Josef Fiala rozhodoval subjektivně nestranně, mohlo by z objektivního hlediska dojít - s ohledem na jeho poměr k věci -ke vzniku pochybnosti o jeho nepodjatosti. Z toho důvodu považuje čtvrtý senát Ústavního soudu podmínky pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu za naplněné a soudce zpravodaje z projednávání věci vyloučil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. března 2017
JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu
9. Krajský soud rozsudkem ze dne 5. 6. 2014 č. j. 31 Af 145/2012-63 zamítl stěžovatelčinu žalobu proti novému rozhodnutí odvolacího orgánu, jehož procesní postavení přešlo k 1. 1. 2013 na nově zřízeného vedlejšího účastníka. Krajský soud v tomto rozsudku zdůraznil, že na rozdíl od stěžovatelky považuje výzvu správce daně ze dne 7. 3. 2006 za dostatečně určitou a srozumitelnou, přičemž její vydání mělo rovněž za následek přerušení běhu tříleté lhůty pro vyměření daně. Podle krajského soudu došlo k vyměření daně včas a námitku prekluze považoval za neopodstatněnou.
Krajský soud současně posoudil třicetidenní lhůtu pro zahájení vytýkacího řízení podle § 43 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků jako lhůtu pořádkovou, pročež konstatoval, že správce daně mohl činit úkony směřující k vyměření daně, včetně zahájení vytýkacího řízení, i po jejím uplynutí. Stěžovatelčinu námitku porušení zásady dvojinstančnosti daňového řízení krajský soud odmítl a otázku distinkce pojmů "přechod" a "převod" vlastnictví posoudil krajský soud s poukazem na závěry předchozího rozsudku Nejvyššího správního soudu.
V návaznosti na to pak krajský soud dospěl taktéž k závěru, že kritéria pro neosvobození od daně z přidané hodnoty v zákoně o dani z přidané hodnoty odpovídají čl. 4 odst. 3 písm. a) směrnice Rady 77/388/EHS o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu - Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (dále jen "šestá směrnice"). Podle krajského soudu bylo obsahem poskytovaných plnění "dodání budov", a proto je třeba tato plnění, ať k nim došlo v důsledku převodu vlastnického práva (např. koupí), nebo jejich přechodem v nedobrovolné dražbě, posoudit jako plnění osvobozená od daně z přidané hodnoty bez nároku na odpočet daně podle § 51 odst. 1 písm. e), respektive § 56 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty.
10. Následnou stěžovatelčinu kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud nejprve zdůraznil, že nemá důvod ustupovat od svých závěrů vyjádřených v předchozím rozsudku, pročež připomněl, že považuje výzvu správce daně ze dne 7. 3. 2006 za zákonnou a dostatečně určitou, a že vytýkací řízení tudíž bylo zahájeno v souladu s § 43 zákona o správě daní a poplatků a v důsledku toho se neztotožnil ani se stěžovatelčinou námitkou, že dne 1.
7. 2012 uplynula prekluzivní lhůta pro vyměření daně. K námitce stěžovatelky Nejvyšší správní soud dále uvedl, že oproti jejímu tvrzení ve věci nedošlo ke konkludentnímu vyměření daně, neboť správce daně nebyl v březnu 2006 vázán třicetidenní lhůtou, jelikož tato lhůta byla do § 43 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků vložena až zákonem č. 270/2007 Sb. s účinností od 31. 10. 2007. Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatelky, že byla porušena zásada dvojinstančnosti daňového řízení, když zdůraznil, že stěžovatelka nenamítá, že by odvolací orgán v odvolacím řízení překvalifikoval právní názor správce daně, aniž ji s touto odlišnou právní kvalifikací seznámil, či že ji neseznámil s novými skutečnostmi zjištěnými v tomto odvolacím řízení a uzavřel, že celé daňové (správní) řízení se posuzuje jako jeden celek, stěžovatelce tak nesvědčí právo, aby právní posouzení věci odvolacím orgánem, jenž se odchýlil od právní kvalifikace správce daně, bylo předmětem přezkumu nějaké další vyšší instance v daňovém (správním) řízení.
V případě výkladu právního pojmu "přechod nemovitosti" Nejvyšší správní soud odkázal na svůj předchozí rozsudek a připomněl, že v něm zohlednil taktéž unijní právní úpravu, včetně příslušné judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr"). V návaznosti na to Nejvyšší správní soud s odkazem na rozsudek ze dne 30. 9. 2009 č. j. 8 Afs 65/2008-93 (a současně s poukazem na skutečnost, že z hlediska posuzované věci není rozdílu mezi šestou směrnicí a směrnicí Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty) zdůraznil, že eurokonformní výklad § 56 zákona o dani z přidané hodnoty vede k závěru, že pod právní pojem "převod staveb nebo pozemků" je třeba podřadit i jejich přechod v dražbě, pročež platí, že předmětné nemovitosti (stavby) byly osvobozeny od daně z přidané hodnoty, a stěžovatelce tak nemohl vzniknout nárok na odpočet daně.
11. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu nepovažuje stěžovatelka za spravedlivý. Stěžovatelka taktéž, obdobně jako v předchozím řízení, v ústavní stížnosti namítá a) nezákonnost výzvy správce daně k odstranění pochybností, b) zahájení vytýkacího řízení po konkludentním vyměření daně, c) vyměření daně po uplynutí prekluzivní lhůty podle § 47 zákona o správě daní a poplatků, d) porušení zásady dvojinstančnosti daňového řízení, e) chybné posouzení "přechodu nemovitosti", f) nezohlednění eurokonformního výkladu osvobození od daně a g) skutečnost, že předmětné plnění nebylo od daně podle § 56 zákona o dani z přidané hodnoty osvobozeno.
12. V prvé řadě stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu v ústavní stížnosti vytýká, že se nezabýval všemi dílčími námitkami, kterými poukazovala na nezákonnost výzvy správce daně ze dne 7. 3. 2006, když pouze odkázal na svůj předchozí rozsudek, a tedy nikterak nezohlednil její nové kasační námitky ani judikaturní posun. Stěžovatelka proto opětovně zdůrazňuje, že jí sdělené pochybnosti správce daně se týkaly pouze § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, tedy ne/existence daňových dokladů, nikoliv § 72 odst. 1 téhož zákona. Podle stěžovatelky tedy nebyly ve výzvě správce daně sděleny zákonné pochybnosti, které mohly reálně znamenat, že daň z přidané hodnoty nebyla stanovena správně. V návaznosti na to stěžovatelka zdůrazňuje, že v tomto ohledu správce daně žádné zákonné pochybnosti neměl, jeho jediná pochybnost spočívala ve formálních náležitostech daňových dokladů, taková pochybnost však nezakládá současně pochybnost o tom, zda bylo skutečně poskytnuto zdanitelné plnění. Podle stěžovatelky je tedy zjevné, že nebyly splněny podmínky pro zahájení vytýkacího řízení, jak vyplývá z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008 č. j. 9 Afs 110/2007-102. Stěžovatelka proto namítá, že správce daně žádnou relevantní pochybnost podle § 43 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků - tedy pochybnost o existenci zdanitelného plnění - neměl, tuto pochybnost zpětně konstruoval až krajský soud. Tyto skutečnosti však Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku pominul.
13. Nejvyššímu správnímu sudu dále stěžovatelka vytýká, že se vůbec nezabýval její námitkou, že vytýkací řízení bylo v dané věci zahájeno dne 15. 3. 2006, tedy až po lhůtě stanovené v § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, kdy se stalo rozhodnutí o dodatečně stanovené dani z přidané hodnoty pravomocným (dne 2. 3. 2006).
14. Nadto je stěžovatelka přesvědčena, že v důsledku nezákonnosti výzvy správce daně ve věci uplynula prekluzivní lhůta k vyměření daně podle § 47 zákona o správě daní a poplatků, neboť tato lhůta uplynula dne 1. 7. 2012, avšak rozhodnutí správce daně nabylo právní moci až dne 26. 7. 2012.
15. Stěžovatelka taktéž namítá porušení dvojinstančnosti řízení, když má stále za to, že jí bylo odepřeno právo na posouzení jejích námitek jiným správním orgánem vyšší instance. Závěr Nejvyššího správního soudu, že fakticky jde v případě daňového (správního) řízení o řízení jednoinstanční, totiž podle stěžovatelky nesleduje legitimní cíl, když zdůrazňuje, že Nejvyšší správní soud nezohlednil veškeré možné námitky, jež by stěžovatelka mohla proti rozhodnutí odvolacího orgánu v případném řízení u vyšší instance vznášet.
16. S poukazem na nauku i právní stanovisko univerzity dále stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že pod právní pojem "převod pozemků a staveb", uvedený v § 51 odst. 1 písm. e), resp. v § 56 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, nelze při zachování právní jistoty adresátů práva podřadit jejich přechod, tedy taktéž nabytí nemovitostí v nedobrovolné dražbě.
17. V návaznosti na to stěžovatelka v souvislosti s otázkou eurokonformního výkladu připomíná, že osvobození od daně z přidané hodnoty je - jako výjimku z obecné zásady zdanění - nutno vykládat restriktivně, protože daň z přidané hodnoty je založena na zásadě neutrality daně, a současně proto, že jednou z podmínek šesté směrnice je, že členský stát si stanovil podmínky k zajištění správného a jednoznačného uplatnění osvobození od daně. Tak tomu však podle stěžovatelky není, neboť na základě standardních výkladových metod nelze dospět k závěru, že pod § 56 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty nelze podřadit přechod nemovitostí ve veřejné dražbě. Výklad provedený krajským soudem proto považovala stěžovatelka za rozporný se zásadou in dubio mitius, s tím se však Nejvyšší správní soud neztotožnil, aniž by však v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl konkrétní důvody, pro které nepovažuje stěžovatelkou předložený výklad za správný. Krajský soud navíc podle stěžovatelky zcela opomněl právní rámec šesté směrnice pro řešení otázky osvobození od daně z přidané hodnoty, a Nejvyšší správní soud řádně neodůvodnil, proč neshledal podstatnou odlišnost mezi šestou směrnicí a směrnicí 2006/112/ES.
18. Stěžovatelka konečně v ústavní stížnosti Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že v napadeném rozsudku neodůvodnil, proč nebyl povolen důkaz, kterým by bylo možno zjistit, zda povinný tři roky před dražbou neprovedl kolaudaci ve smyslu § 4 odst. 1 písm. e) zákona o dani z přidané hodnoty.
19. V obsáhlém doplnění ústavní stížnosti ze dne 13. 9. 2017 stěžovatelka v prvé řadě navrhla, aby Ústavní soud předložil Soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se šesté směrnice a § 56 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, a dále zopakovala (a rozvedla) svoje předchozí námitky, když v návaznosti na argumentaci ohledně nezákonné výzvy správce daně poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2016 sp. zn. 8 Afs 76/2015, podle kterého musí být z takové výzvy zřejmé, proč správci daně pochybnosti vznikly a v čem konkrétně spočívají. Argumentaci ohledně tvrzené prekluze stěžovatelka posílila o odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3244/09 (N 39/60 SbNU 463) a taktéž ji doplnila podrobným přehledem událostí a běhu prekluzivní lhůty, zakončeným - s odkazem na nález ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 18/14 (N 165/78 SbNU 469; 299/2015 Sb.) - závěrem, že v dané věci dne 31. 12. 2014 uplynula desetiletá objektivní prekluzivní lhůta podle § 148 odst. 5 daňového řádu, a to i za předpokladu, že by Ústavní soud neshledal předmětnou výzvu správce daně za nezákonnou. Námitky obsažené v ústavní stížnosti poukazující na nutnost eurokonformního výkladu § 56 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti posílila o odkaz na závěry stanoviska generálního advokáta ve věci sp. zn. C-306/16 a na rozsudek Soudního dvora z 12. 7. 2012 ve věci sp. zn. C-326/11.V závěru doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatelka namítla, že závěry napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu jsou pro ni překvapivé a nepřesvědčivé.
20. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a včas podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
21. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost. Tak je tomu i v posuzované věci.
22. Stěžovatelka v notně obsáhlé a místy těžko srozumitelné ústavní stížnosti, koncipované fakticky jako doplnění předchozí kasační stížnosti, předkládá na danou věc nepřiléhavou právní argumentaci, jejíž součástí nejsou ani žádné potenciálně ústavněprávně relevantní argumenty. Ústavní stížnost je totiž místy značně myšlenkově nepřehledným opakováním (replikací) předchozích stěžovatelčiných podání, ve kterých (až na výjimky) nereaguje na závěry krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, v důsledku čehož předkládá zpravidla mimoběžnou, a tedy v řízení před Ústavním soudem z povahy věci a priori nedůvodnou polemiku s napadeným rozsudkem, i se všemi jemu předcházejícími soudními rozhodnutími.
23. Již ze shora rekapitulovaného přehledu (zvláště viz body 9. a 10.) je totiž zjevné, že se všemi stěžovatelkou v ústavní stížnosti vznesenými námitkami se Nejvyšší správní soud (resp. před ním již krajský soud) vypořádal, přičemž stěžovatelka na jeho právní závěry věcně nereaguje, pouze opakovaně předkládá původní námitky s poněkud paradoxním akcentem, že se Nejvyšší správní soud těmito jejími námitkami vůbec věcně nezabýval. Tomuto stěžovatelčinu náhledu proto nelze jakkoli přisvědčit.
24. Stěžovatelka na téměř padesáti stranách textu místy bez jasné logické struktury (resp. návaznosti na předchozí i následující námitky) polemizuje s napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, čímž se patrně snaží poněkud zastřít skutečnost, že podstatu posuzované věci v zásadě lze shrnout do následujících čtyř právně nikterak komplikovaných otázek: Dostála výzva správce daně všem zákonným požadavkům? Nedošlo následně k vyměření daně po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty? Bylo předmětné plnění plněním osvobozeným od daně podle § 56 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty? A pokud ano, je takový výklad souladný s příslušnými ustanoveními šesté směrnice?
25. Ústavní soud se na tomto místě omezí na konstatování, že oproti očekávání stěžovatelky Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku (ve spojení s jeho předchozím rozsudkem a rozsudkem krajského soudu) veškeré tyto podstatné otázky zodpověděl způsobem, jemuž přinejmenším z ústavněprávních pozic není co vytknout. Pro úplnost je nicméně třeba se ve stručnosti vyjádřit k jednotlivým stěžovatelčiným námitkám.
26. Stěžejní stěžovatelčinu námitku představuje tvrzení, že výzva správce daně ze dne 7. 3. 2006 postrádala zákonné náležitosti (pročež následující vytýkací řízení nebylo zákonné a výzvou nemohlo dojít k přerušení tříleté prekluzivní lhůty stanovené v § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků pro vyměření daně). V tomto ohledu je třeba připomenout, že s touto stěžovatelčinou námitkou se již dostatečně vypořádal Nejvyšší správní soud na str. 7 a 8 předchozího rozsudku, a stejně tak krajský soud na str. 5 rozsudku sp. zn. 31 Af 145/2012.
27. Stěžovatelka však tato odůvodnění nepovažuje za dostatečná, když v ústavní stížnosti i jejím doplnění (zjednodušeně řečeno) namítá, že správce daně ve výzvě nevyjevil pochybnosti o tom, zda dané plnění nebylo od daně z přidané hodnoty osvobozeno, pročež se v dalším řízení již touto otázkou nemohl věcně zabývat. Stěžovatelka tedy předkládá výklad, který však nevyplývá ani z příslušných ustanovení zákona o správně daní a poplatků, ani z jí odkazovaných judikátů. Ze stěžovatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2013 č. j. 1 Afs 105/2012-37, jenž vycházel ze závěrů usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008 č. j. 9 Afs 110/2007-102 (č. 1729/2008 Sb. NSS), ani ze stěžovatelkou v doplnění ústavní stížnosti odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2016 č. j. 8 Afs 76/2015-58 totiž takový požadavek na obsah výzvy správce daně a následného vytýkacího řízení (resp. postupu k odstranění pochybností podle § 89 daňového řádu) bez dalšího nevyplývá. Podstatou stěžovatelkou odkazovaných judikátů je pouze požadavek určitosti a srozumitelnosti pochybností správce daně, jenž vytýkací řízení odlišuje od daňové kontroly, jejíž zahájení není existencí konkrétních důvodů pochybnosti správce daně podmíněno [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11 (ST 33/63 SbNU 567; 368/2011 Sb.)].
28. Namítá-li stěžovatelka, že výzva správce daně následovala až po konkludentním vyměření daně, postačí plně odkázat na stanovisko Nejvyššího správního soudu k této věci na str. 7 napadeného rozsudku, neboť s tam uvedenými závěry stěžovatelka v ústavní stížnosti relevantně vůbec nepolemizuje.
29. Ve shodě s Nejvyšším správním soudem Ústavní soud dále uvádí, že právě z důvodu existence zákonné výzvy správce daně není možno považovat stěžovatelčino tvrzení, že k prekluzi došlo dne 1. 7. 2012, za jakkoli opodstatněné. Stěžovatelčin odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 3244/09 přitom není přiléhavý, neboť vychází z podstatně odlišných skutkových okolností než posuzovaná věc (navíc se odlišuje právě tím, že ve stěžovatelčině případě k prekluzi nedošlo). Namítá-li pak stěžovatelka, že dne 31. 12. 2014 uplynula desetiletá prekluzivní lhůta k vyměření daně, musí Ústavní soud konstatovat, že tato námitka je v řízení o ústavní stížnosti nepřípustná, neboť ji stěžovatelka v řízení před Nejvyšším správním soudem nevznesla (a neučinila tak ostatně ani v původním textu ústavní stížnosti).
30. Pakliže stěžovatelka namítá porušení zásady dvojinstančnosti řízení, postačí připomenout, že ani v ústavní stížnosti neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, jež by potenciálně mohla tvrdit v rámci jí požadovaného "posouzení vyšší instancí", a jež současně nemohla efektivně tvrdit a namítat v řízení o její správní žalobě. Již z tohoto důvodu je tak třeba označit její námitku za nepřípadnou. Nadto je možno dodat, že právo na dvojinstanční správní (daňové) řízení nepožívá ústavní ochrany.
31. Jde-li dále o klíčovou hmotněprávní otázku posuzované věci, tedy zda přechod vlastnického práva v nedobrovolné dražbě je podřaditelný pod důvod osvobození podle § 56 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, postačí připomenout, že tuto právní otázku vyřešil Nejvyšší správní soud již ve shora uvedeném rozhodnutí sp. zn. 8 Afs 65/2008. Nejvyšším správním soudem v posuzované věci přijatý právní názor tak pro stěžovatelku nemohl (neměl) být jakkoli překvapivý. Pro úplnost je třeba dodat, že ústavní konformitu tohoto stěžovatelkou rozporovaného závěru nemůže bez dalšího důvodně zpochybnit skutečnost, že stěžovatelka disponuje právním stanoviskem pocházejícím z univerzity, jež zaujalo opačný výklad než Nejvyšší správní soud. Platí totiž, že právo nalézá výlučně soud, stanoviska právních odborníků pro něj mohou představovat zdroj inspirace, nejsou však sama o sobě závazná.
32. Žádné ústavní nedostatky dále neshledává Ústavní soud ani ve způsobu, kterým Nejvyšší správní soud zhodnotil otázku eurokonformního výkladu § 56 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, přičemž je v prvé řadě třeba odkázat na v tomto ohledu vyčerpávající právní rozbor provedený na str. 10 - 13 předchozího rozsudku Nejvyššího správního soudu. Dovolává-li se stěžovatelka zásady in dubio mitius, poněkud přehlíží, že důsledné zohlednění této zásady musí v dané věci vést právě ke stěžovatelce nepříznivému výkladu - tedy že předmětné stavby byly od daně z přidané hodnoty osvobozeny. Dovolává-li se stěžovatelka odlišnosti mezi šestou směrnicí a směrnicí 2006/112/ES, postačí uvést, že ani z ústavní stížnosti srozumitelně nevyplývá, v čem by stěžovatelkou tvrzený rozdíl pro ni měl být v posuzované věci příznivý; rovněž tuto stěžovatelčinu námitku proto nelze označit za případnou. Z tohoto důvodu není ani v řízení o ústavní stížnosti (stejně jako v řízení před Nejvyšším správním soudem, jenž svůj postup řádně zdůvodnil) potřebný prostor pro stěžovatelkou požadované předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru.
33. Vytýká-li konečně stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu, že vůbec neodůvodnil, proč v řízení nebyl povolen důkaz, kterým by bylo možno zjistit, zda povinný tři roky před dražbou neprovedl kolaudaci ve smyslu § 4 odst. 3 písm. e) zákona o dani z přidané hodnoty, Ústavní soud připomíná, že i s touto stěžovatelčinou námitkou se Nejvyšší správní soud řádně vypořádal, když poukázal na skutečnost, že v rozhodném období prokazatelně žádná kolaudace neproběhla, což stěžovatelka ostatně ani nerozporuje, resp. netvrdí opak (srov. 10 napadeného rozsudku ve spojení se str. 13 a 14 rozsudku krajského soudu sp. zn. 31 Af 145/2012).
34. Ústavní soud uzavírá, že oproti přesvědčení stěžovatelky považuje napadený rozsudek (jehož stručnost je třeba vnímat ve spojení s předchozími soudními rozhodnutími v dané věci), resp. v něm přijaté závěry za ústavně souladné; s ohledem na výše uvedené nebylo důvodu, aby stěžovatelka považovala napadený rozsudek za překvapivý a porušující její základní práva.
35. Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2019
Jiří Zemánek v.r. předseda senátu